Profesorka archeologie náčelníkovi věznice

Autor: Růžena Vacková - Číslo: 2004/3 (Dokumenty)

Převzato z časopisu Věrni zůstaneme, 3/2004, s. 3–4, kam text dopisu prof. R. Vackové poskytl Ing. Adolf Rázek.

V Praze 22. října 1956

Vážený pane plukovníku,

podepsal jste výrok trestu, který mně, odsouzené Růženě Vackové, nyní z.č. 2679 ve věznici na Pankráci, byl přečten 12. srpna 1956 ve vyšetřovací věznici v Pardubicích. Odvolávám se proto k Vaší osobě, používajíc práva odvolání, které zákonně nebylo upřeno ani těm, kdož byli zbaveni občanských práv, a ani v nynějším čsl. zřízení.

Toto právo jste ovšem, vážený pane plukovníku, suspendoval však prakticky i Vy, podepsav tento výrok trestu, vyslovený 12. srpna 1956. A nejde mi o nic jiného, vážený pane plukovníku, než ukázat, že vskutku bylo toto odvolací právo porušeno – v mém případě zásadně odvolací právo k OSN – a nadto, že bylo stíháno tresty, a to trestem materiální podstatou i formou neoprávněným.

Pane plukovníku, tímto svým dnešním odvoláním nežádám žádné odvolání trestních sankcí, sleduji jen to, oč mi šlo i při trestaném odvolání se k úřednímu orgánu OSN, totiž ukázat rozpory mezi proklamováním zákonů a mezi jejich uplatněním. Tyto rozpory netýkají se jen zákonů mezinárodních, nýbrž i zákonů vyslovených a uznaných nynějším lidově demokratickým zřízením v ČSR.

Už sama skutečnost, že jsem byla trestána za to, že jsem se odvolala k instanci OSN, kterou vláda ČSR dokonce slavnostně a opětovně uznává, je novým důkazem těchto rozporů.

Mám za to, pane plukovníku, že už sama forma trestu nebyla oprávněná. Udělil jste mi totiž trest disciplinární – odnětí výhod na 3 měsíce a odnětí novin – ačkoliv jsem se proti pořádkovým pravidlům ve věznici neprovinila. Pravidla totiž výslovně přiznávají právo podávat prosby a stížnosti skrze náčelníka jakékoliv instanci. Učinila jsem tak, a to způsobem obvyklým. Obrátila jsem se k náčelníkovi útvaru s prosbou, aby instanční cestou předal stížnost adresovanou generálnímu sekretáři OSN prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí, které zprostředkuje spojení na OSN. Nepoužila jsem ani práva tajemství o obsahu dopisu, dokonce sdělujíc, oč jde. Nejsem si vědoma ani jiného porušení discipliny. Seznal jste to, pane plukovníku, fakticky i Vy sám, poněvadž jste ve svém zdůvodnění disciplinárního trestu uvedl důvody, které už samy přesahovaly rámec pořádkový.

Avšak ani toto odůvodnění nebylo v materiální podstatě správné, pane plukovníku. Uvedl jste totiž: a) že jsem se dopustila ostouzení republiky. Čím pane plukovníku? Tím snad, že jsem 1. uvedla rozpory, které jsou mezi tím, že se vládní představitelé slavně přihlašují k zásadám Charty, že však v praxi jsou tyto zásady nejen případově, nýbrž zásadově popírány? 2. uvedla nejen praxi, avšak i právní názory Vašich instancí, které otevřeně a velmi znehodnotivým způsobem tyto zásady popírají a uznání mezinárodních závazků popírají? Tím, že jsem uvedla ověřené zásadní výroky, že se orgány bezpečnosti míní řídit vlastními intencemi? Tím, pane plukovníku, že jsem byla dokonce tak slušná, že jsem nejhrubší a nejzápornější formulace o cíli těchto intencí ani neuvedla? (Toto znehodnocující stanovisko k mezinárodnímu právo bylo ostatně znovu potvrzeno Vaším orgánem, pane plukovníku, poslaným k „rozmluvě“ na StB v Pardubicích.) Tím snad, pane plukovníku, že jsem 3. tyto rozpory dokumentovala řadou frustrujících, avšak pouze rámcových skutečností? 4. ukázala, že Charta není dodržována, pokud jde o vězně, a zejména o vězně politické? 5. dovozovala, že podle mezinárodní výměry a podle mne politickým vězněm jsem? Tím snad, pane plukovníku, že jsem žádala, aby tedy pan generální sekretář ve shodě s Chartou OSN pomohl a naše nejasné právní postavení politických vězňů legalizoval?

Bylo-li tedy „ostouzením“ uvádění pravdivých skutečností, pak jsem se, pane plukovníku, materiálního deliktu nedopustila já, pokud jde o věc.

Nemohla jsem se ostatně dopustit ani nevčasného a neoprávněného šíření pravdivých skutečností, poněvadž jsem je „šířila“ instanční cestou do rukou čsl. úřadů.

Jestliže jsem se však vskutku dopustila „ostouzení“ lidově demokratického zřízení jinak, způsobem mně neznámým, pak, pane plukovníku, neměla jsem být trestána disciplinárně, nýbrž postavena před soud a stíhána podle zákona.

Rozhodně však, pane plukovníku, padá odůvodnění trestu za to, že jsem ostouzela před mezinárodním fórem. Jak to, vážený pane plukovníku, když má stížnost a prosba procházela rukama čsl. úřadů a když

OSN je kompetentní instancí v rozporech týkajících se zásad Charty a zejména v praxi ideové a sociální?

Je přece uznávanou institucí pro stát, který je signatářem Charty a členem OSN, a proto tedy dobrovolně uznává určitou instanční svrchovanost i administrativní hlavu této organizace – generálního tajemníka?

Uváděl jste dále, pane plukovníku, že jsem měla možnost uvést tyto stížnosti vládním místům ČSR. Pane plukovníku, víte právě podle stížnosti na OSN – a uvedla jsem to i ve své výpovědi – že jsem se dotazovala několikrát nadřízených orgánů na správní stav věcí a jak mi bylo odpovídáno! Tyto stížnosti byly důvodem mé hladovky v r. 1955 v Pardubicích. Tyto dotazy a stížnosti vypsala jsem ve svém odůvodnění hladovky a odpovědí byly – pohrůžky a trest. Ano, právě jako teď, pane plukovníku.

Potvrdil jste tedy i novým výrokem trestu, že odvolání k vládním místům v ČSR – není. Naopak, že je stíháno tresty a sankcemi.

Potvrdil jste, že jsem stíhána za odlišný světový názor, poněvadž za nic jiného jsem stíhána být nemohla; a) což je proti Chartě OSN. Potvrdil jste, že i odsouzený je vždy znovu stíhán za ideový odpor, za nějž byl odsouzen; b) což je rovněž proti Chartě. Reakcí pak čsl. úředních míst na oprávněnou stížnost bylo, že c) právoplatná žádost očividně nebyla předána kompetentnímu představiteli – což je proti Chartě. Že naproti tomu d) byla jsem odvezena na StB a tam vyšetřována a dotazována – svědečně – na přestupky vyšetřujících, dozorčích a strážních orgánů, ačkoliv tyto přestupky naprosto nesouvisely s mou zásadní stížností na nedodržování zásad. Je mi ostatně známo, že tyto orgány jednají podle směrnic, a já jsem napadala tendence směrnic, a nikoliv výkony služby; e) mně orgánem Ministerstva vnitra, vyslaným na StB v Pardubicích v doprovodu krajského náčelníka, byla znovu upřena práva na náboženský život ve věznici (upřením podmínek) a práva politického vězně, a to s odvoláním na čsl. zákony, které v tomto mezinárodní právo respektovat nemíní!

Což je, pane plukovníku, v liteře i v duchu nové potvrzení toho, že rozpor mezi proklamací a praxí, a tedy zásadní rozpor s Chartou, trvá.

Přijímám trest i sankce „zostřené izolace“, které byly vysloveny oním Vaším orgánem, pane plukovníku. Nemám zájem na nějaké úpravě svého nynějšího osobního postavení.

Odvolávám se pouze k vědomí spravedlnosti s tím, že bylo znovu porušeno.