Může přírodovědec věřit?

Autor: Cornelius Hell, Herbert Pietschmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Články)

Cornelius Hell hovoří s Herbertem Pietschmannem.

Actio catholica, 4/2000. – Zkráceno.

Věnují se přírodním vědám spíše nenáboženští lidé, nebo vede přírodovědecká práce ke ztrátě náboženství?

Osobně se domnívám, že jedním z hlavních faktorů je to, co se nazývá v žargonu sociálních věd socializací, tj. ve společnosti těchto fyziků se jaksi nepatří nebýt ateistou – působí tu skupinový tlak. Další, mnohem hlubší důvod je v tom, že přírodověda zaznamenala velké úspěchy. Carl Friedrich von Weizsäcker, který je zároveň fyzikem a filosofem, vyjádřil v jedné větě hluboké poznání: „Filosofie si klade otázky, jejichž nekladení je podmínkou úspěchu přírodovědy.“ Dá se ukázat, jak přírodověda dosáhla svých úspěchů na základě skutečnosti, že určité otázky prostě vylučuje. Určitě to neznamená, že by tyto otázky byly méně důležité, ale zřejmě to vede mnohé vědce k tomu, že oni je pokládají za méně důležité nebo za nezodpověditelné jejich metodami, a proto za otázky, které je lépe vůbec neklást.

Hovoříte o třech hranicích přírodovědeckého poznání.

První hranice, akceptovaná od 17. století je technologická. Mohu poznat jen to, k čemu mám vhodné nástroje. Prostě řečeno: Větší dalekohled určuje hranici, kam mohu do vesmíru dohlédnout, větší urychlovač zvyšuje možnost proniknout k menším částicím hmoty atd. Tato technologická hranice se trvale posouvá. Do konce 19. století se lidé domnívali, že jednou bude možno zodpovědět přírodovědeckými metodami i otázky náboženství, smyslu apod.

Tento názor byl překonán na počátku 20. století, zvláště teorií relativity a kvantovou mechanikou. Objevila se druhá hranice, daná metodou; nazýváme ji proto metodologickou. Tu nelze posunout technickým zlepšením. V teorii relativity je rychlost světla absolutní hranicí, kterou nelze překročit sebelepší technikou; ve kvantové mechanice říká Heisenbergův princip neurčitosti, kam až lze zásadně pozorovat. Lidé, kteří rozpracovali kvantovou metodiku – Niels Bohr, Werner Heisenberg a Max Planck – se domnívali, že teď bude možno zpracovat přírodovědeckými metodami i otázky psychologie a náboženství. Tady je třeba připomenout třetí hranici, ontologickou, tj. že od počátku bylo v povaze věci, že se přírodověda omezovala na část světa, na hmotu v prostoru a čase. Vývoj přírodovědy odvozujeme obecně od Galilea Galileiho. Jeho současník René Descartes došel od filosofické snahy najít pojem pravdy nezávislý na autoritě k pochybnosti jako metodě a zjistil: Jediná pravda, o níž nelze pochybovat, je, že jsem. „Cogito (pochybuji či myslím), ergo sum“. Nezapomínejme, že tato metoda byla vypracována během třicetileté války. Descartes si řekl, že je třeba vyvinout metodu i pro svět, pro to, co nalézáme kolem sebe, a zavedl rozdělení světa na „res cogitans“ a „res extensa“, na bytí myslící a rozprostraněné, na ducha a hmotu. Metoda přírodovědy byla od počátku vyvíjena jen pro hmotu, proto nemůže dávat odpovědi, ba ani klást otázky, v oblasti ducha. Mnozí, zvláště úspěšní přírodovědci, si řekli, že k popisu světa není duch důležitý.

Byla by fyzika, která uzná tuto ontologickou hranici, otevřená pro náboženství?

Myslím, že k uznání této hranice může dojít pouze u jedinců. Výzva k otevření se požadavkům Ducha jde vždy k jednotlivému člověku. Chovám naději, že v příští době bude stále více lidí, kteří se budou tělem i duší věnovat přírodovědě a zároveň budou zcela přesně vědět, že k lidské existenci patří něco víc než popis hmoty v prostoru a čase.