Krize víry či vědy?

Autor: Jiří Grygar - Číslo: 2004/3 (Dialog)

Stanislav Sousedík upozornil ve své poznámce „Krize víry v Evropě" (TT 1/2004) na „pokles aktivity v oblasti katolicky orientované filosofie". Na to reagoval v následujícím čísle TT Radim Palouš, jenž vyslovil souhlas se Sousedíkovým tvrzením, že „krize víry je (...) ve své nejhlubší podstatě krizí v oblasti jejích teoretických základů".

Chtěl bych proto připomenout, že se podobně děje i v oblasti jakékoliv filosofie, a zdá se mi, že příčinou této prazvláštní situace, jež nemá v historii filosofie obdoby, je dramatický rozvoj přírodních věd, jehož jsme v posledních desetiletích svědky. Zatímco se snad ještě v první polovině dvacátého století výjimečně nadaní filosofové dokázali aspoň v obrysech seznamovat s vědeckými poznatky, jež pak mohli kvalifikovaně reflektovat ve svých filosofických traktátech, dnes je to zřejmě už stěží možné.

Mnoho filosofů si tuto nesnáz dobře uvědomilo, rezignovali na původní poslání filosofie vyvozovat z vědeckého poznání obecné závěry, posunující samu filosofii k hlubšímu názoru na svět, a věnují se spíše formálním záležitostem. To ovšem ve svém důsledku znamená, že pro přírodovědce přestává být filosofie přitažlivá jako celek, jak to prostořece vyjádřil proslulý americký teoretický fyzik Steven Weinberg (*1933; Nobelova cena za fyziku 1979): „Filosofie vědy je vědcům stejně užitečná jako ornitologie ptákům.” Zkusme se však na problém podívat z opačného úhlu: Jak si v této myšlenkové vřavě stojí samotná věda?

Mám pocit, že jsme na tom úplně stejně jako naši bratři filosofové. Dnes už neexistují renesanční polyhistoři typu Tadeáše Hájka z Hájku nebo Jana Marka Marci, abych zůstal jen u domácích příkladů. Dokonce ani taková specializace, jako je teoretická fyzika, není dost úzká, aby ji někdo dokázal obsáhnout celou na úrovni přiměřené pro závažná a aspoň střednědobě trvanlivá zobecnění. Všechny ty krize jsou prostě odrazem toho, že lidské poznání pokračuje všemi směry takovým tempem, že každý z nás je, obrazně řečeno, cvičencem na rozlehlé ploše strahovského stadionu a nikdo z nás nemá možnost sledovat složitá prostná z tribuny, aby se mohl potěšit pohledem na dynamické obrazce, jež přitom vznikají a zase mizí, aby byly vystřídány jinými, ještě půvabnějšími.

Souhlasím naprosto s názorem Radima Palouše, že i křesťanská dogmata se během staletí vyvíjela, podobně jako se vyvíjela a zajisté budou trvale vyvíjet paradigmata v přírodních vědách, kde se dnes všichni badatelé na změny paradigmat doslova těší. Patří dokonce k největší vědecké ctižádosti zásadně přispět k náhradě stávajících paradigmat důmyslnějšími. Žijeme nepochybně v nesmírně napínavém období intelektuálních dějin lidstva, vyhlížejíce nové Koperníky a Einsteiny, ale také budoucí Tomáše Akvinské, Gottfriedy Leibnize, Edmundy Husserly a Kurty Gődely.