Kolektiv autorů: Judaismus - křesťanství - islám

Autor: Josef Bartoň - Číslo: 2004/3 (Recenze)

Kolektiv autorů: Judaismus - křesťanství - islám.

Edice Helena. Pavlincová a Břetislav Horyna. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003, 664 str., ISBN 80-7182-165-9.

Na sklonku roku 2003 se na trhu objevila publikace Judaismus, křesťanství, islám, nabízející zevrubné poučení o těchto náboženstvích (informace na přebalu) i příležitost k jejich srovnání (tamtéž). Kniha vychází v druhém vydání¹, ovšem aktualizovaném, rozšířeném a podstatně přepracovaném (tamtéž).

Jedná se o encyklopedický slovník středního rozsahu (přes 2000 hesel)², sepsaný početným autorským kolektivem³, o jehož složení se dá říci, že přislibuje preciznost a kvalitu textu. Hlavními editory jsou PhDr. Helena Pavlincová, Ph.D. (1948) a prof. PhDr. Břetislav Horyna, Ph.D. (1959), oba zkušení pedagogové a badatelé v oboru filosofie náboženství a religionistiky z Katedry filosofie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Vzhledem k prvnímu vydání z r. 1994 představuje patrně nejvýznamnější změnu v kolektivu kompletní obměna autorů v oddílu judaistickém, menších změn v autorství hesel doznaly části týkající se křesťanství a islámu. V každém případě obsahuje aktuální edice výrazně více hesel, počet přidaných je patrně v řádu stovek⁴.

Novinkou vůči předchozí verzi slovníku je řada přehledně zpracovaných tabulek (chronologie, dokumenty v přehledech atd.) a množství osvěžujících ilustrací (např. schémata půdorysů posvátných prostor, srovnání typů zobrazení kříže, reprodukce dobových rytin, iluminací a jiných uměleckých děl s náboženskou tematikou), za které si kniha zasluhuje pochvalu, stejně jako za dobrou sazbu včetně volby typů písem a kvalitně provedenou grafiku. Všechna tato vylepšení pomohla ze slovníku udělat příručku, jež je nejen přehlednější, ale s níž se také pracuje o poznání příjemněji.

Hlavním cílem je podat informace o věrouce, dějinách a nejvýznamnějších představitelích tří velkých monoteistických náboženství (s. 5). Slovníkový korpus (s. 35-656) se skládá ze tří rozsáhlých, do vysoké míry samostatných oddílů - souborů hesel, z nichž každý je věnován jednomu ze jmenovaných monoteistických proudů. Všechny tři části jsou však propojené, a to nejen obecně přijatou společnou metodou vypracování, nýbrž i zcela konkrétně mnoha vzájemnými odkazy a tím, že množství klíčových hesel (např. Bůh, ateismus, modlitba, teologie, zmrtvýchvstání, zobrazování, manželství, sexualita, smrt, žena) je navzájem provázáno dvojím až trojím zpracováním, pokaždé v jiném zorném úhlu, tj. v úhlu pohledu judaismu, křesťanství, islámu.

Na závěr se čtenáři předkládá výběrová literatura (s. 657-661), poměrně rozsáhlý soupis, který může zájemci posloužit jako dobrá inspirace pro hledání podrobnějších informací, i když by jistě bylo možné dlouze spekulovat o titulech, které snad v seznamu chybět neměly (za všechny nechť poslouží monumentální Lexikon für Theologie und Kirche, který je na seznamu uveden ve svém druhém vydání, ale nejnovější třetí, radikálně odlišně zpracované vydání pod hlavní redakcí W. Kaspera⁵ zde chybí).

Namísto autonomních úvodů ke každé ze tří částí, jak byly předloženy ve vydání z r. 1994⁶, je v úvodu celé knihy zařazena jediná stať Monoteismus - krátké dějiny jedinobožství (s. 11-33) z pera B. Horyny. Nezaujatý čtenář (a tím spíše „zaujatý“ - věřící judaista, křesťan či muslim) bude po jejím přečtení patrně na rozpacích, protože by na tomto místě čekal spíše text sevřeně střízlivý, věcně uvádějící do problematiky, srovnatelný např. právě s někdejším Horynovým příspěvkem uvozujícím část Křesťanství v prvním vydání slovníku. Zde však týž autor prezentuje styl rozmáchle publicisticko-esejistický, přeplněný vášnivými, emotivními formulacemi⁷. Některé podnětné kritické myšlenky a nezbytné aktuální otazníky autorem prezentované se v této záplavě téměř ztrácejí. Leckteré zvídavější zájemce, kteří mají ve zvyku při prvním prohlížení knihy začínat předmluvou, může tak styl úvodní stati snadno přivést k tomu, že si na počáteční otázku po badatelské nestrannosti nedají kladnou odpověď. Je to škoda, protože tím mohou být už dopředu odrazeni od podrobnějšího seznámení s vlastním slovníkem.

Kromě nesporných pozitiv, jež přináší vydání příručky tohoto typu a rozsahu (dobrá pomůcka pro velmi širokou škálu uživatelů: od studentů středních škol přes jejich učitele a nejrůznější pracovníky a zájemce v mnoha oblastech kultury až po akademiky-specialisty různých zaměření, kteří hledají rychlou informaci či odkaz na další literaturu k tématu), však listování slovníkem překvapivě otevírá také řadu otazníků o pečlivosti - badatelské a autorské akribii, kterou bychom už jaksi automaticky mohli očekávat od tak slibné sestavy autorů a odpovědných editorů. Nastíním zde tedy také některé z problémů této publikace, zvláště ty, které se více dotýkají mé první - filologické aprobace.

Redakční stránka textu vykazuje poměrně dost nedůsledností, přehlédnutí a chyb patrně zaviněných nepozorností autorů jednotlivých hesel i editorů celku, přičemž velká řada pochybení je zděděna už z prvního vydání.

V první řadě je třeba jako problém jdoucí celým slovníkem (zvláště částí týkající se křesťanství) zmínit přepisy z řečtiny do latinky. Především se nabízí otázka, zda by při nynějších typografických možnostech nebylo lepší využít sazbu přímo v alfabétě (mutatis mutandis by bylo možno poměrně hladce sázet hebrejsky či arabsky) a připojit přepis v latince, jak se to v publikacích podobného druhu pomalu stává zvykem⁸. Nicméně, pokud byla z jakéhokoliv důvodu (snad kvůli výrazně vyšší ceně sazby nebo pro malou ochotu nakladatelství?) zvolena jen latinka, mělo být dohlédnuto na důsledné dodržení proklamovaných pravidel (s. 6): editoři se odvolávají na úzus Encyklopedie antiky a mj. výslovně uvádějí, že také jejich transkripce důsledně vyznačuje kvantitu u všech samohlásek. Chyb v přepise (nejčastěji právě v nesprávném vyznačení či nevyznačení kvantity samohlásek, a to nejen u a/á, i/í, y/ý, nýbrž zhusta i tam, kde je v originále délka přímo vyjádřena řeckou grafikou, totiž u o/ó, e/é a ú) lze napočítat minimálně několik desítek.

Nejčastěji se jedná o přepisy osobních jmen a zacházení s nimi, např.: Justinos (místo: Iústínos)... Sókrata a Sozomena (místo: Sózomena)... Theodoreta (místo: Theodóréta)... Gregorios Thaumaturgos (místo: Grégorios Thaumatúrgos) - vše na s. 409 v jediném hesle patristika (všechny tyto chyby byly už v 1. vyd.). Situaci navíc někdy komplikuje možnost užití ekvivalentů v různých stupních počeštění; zdá se, že editoři (autoři) se s problémem prostě nevyrovnali systémově, např.: Basilia... (i na jiných místech v knize, patrně důsledně: Basilios m. Basileios, proč?)... Kyril z Alexandrie (proč ne ř. Kyrillos nebo běžně počeštěně Cyril?)... Hippolyt Římský (proč ne ř. Hippolytos nebo č. Hipolyt?) - opět s. 409, heslo patristika; Órigeném (m. -em, instrumentál, s. 224), Herakleita (m. Hérakleita, s. 367), Tháletovi (m. Thalétovi, s. 31). Jindy se u řecky píšících autorů předkládají podoby smíšené řecko-latinské nebo latinské, např.: Maximu Confessorovi (proč ne ř. Homologétovi nebo č. Vyznavačovi? - opět s. 409, heslo patristika), Dionýsios Areopagita (s. 273; proč ne ř. Areopagítés n. č. z Areopagu?), Athanasios Athonita (proč ne ř. Athónítés n. č. Athóský? - s. 236), Evagrius Ponticus (s 385; proč ne ř. Euagrios Pontikos nebo č. z Pontu?).

V poměrně hojném počtu se vyskytnou také chybné přepisy dalších názvů a jiných řeckých výrazů, jejich ne zcela správný překlad, podoba, tvar, komolení nebo nepatřičné zacházení s nimi, např.: kelion (m. kellion, s. 379), anachoretos (m. anachórétés, s. 400), doxé (m. doxa, s. 398), představitel sinedrionu (m. synedria, s. 408; v hesle sanhedrin na s. 181 je však správná podoba synedrion); Órigenův výraz theantropos (m. theanthrópos), Protreptikos pros Hellenas (m. Hellénas), Paidagogos (m. Paidagógos), Stromateis (m. Strómateis), Peri archon (m. archón) - vše na s. 224-225, v jediném hesle alexandrijská škola; Diatesarón (m. Diatessarón, s. 290), hiereús (m. hiereus, s. 341), he mystike (m. hé mystiké, s. 385), Bios kai politeia tu hosiu patros hémón Antóniu (m. Bios kai políteiá tú hosiú patros hémón Antóniú, s. 286), řec. martyr (m. martys, s. 383), řec. stýlités-sloup (m. stýlítés - poustevník žijící na sloupu, s. 461; sloup je ř. stýlos).

V některých případech jde patrně o tiskové chyby či přehlédnutí při korektuře: Euargia (m. Euagria, s. 411), Athanasios Antonita (m. Athónítés, s. 363), pentékosté hémara (m. hémerá, s. 364), duofyzitismus (m. dyofyzitismus, s. 280). Slovo epimanikien (nárukávníky) v záhlaví hesla (s. 285) vzbuzuje dojem, že bylo mechanicky převzato z německojazyčného materiálu (die Epimanikien; ř. singulár zní epimanikion, plurál epimanikia).

Místy lze narazit na podobné bolístky také mimo rámec přepisů z řečtiny: do Zvikavy (Zwickau)... zvikavskými proroky (384; pokud už se chtěli autoři za každou cenu uchýlit k počeštěné podobě, měla být použita dnes už sice také zastaralá, ale kdysi alespoň hojně rozšířená podoba Cvikov nebo Cvikava; varianta Zvikava je doložena mizivě); Klára Lubiková (Chiara Lubich...) - s. 305, 368 (v českém prostředí má toto příjmení výhradní podobu Chiara Lubichová); Catolic Charismatic Renewal Services (m. Catholic, s. 305).

Je dobré, že se u některých hesel uvádějí etymologie (bohužel nikoli důsledně, spíše výběrově, a není jasné, podle jakého klíče). Někdy se však ve skutečnosti jedná o etymologii zprostředkovanou třeba i několikanásobně, takže předložená „zkratka“ působí bizarně. Např. „abatyše (z aram. abba - otec)“ (s. 221): slovo pochází z lat. abbatissa, to z lat. abbas, to z ř. abbás, a to teprve z aram. abba. Podobně je tomu s heslem „abbé (z aram. abba - otec)“, kde jde ve skutečnosti o přímou přejímku z francouzštiny (a teprve odtud je možno jít postupně do latiny, řečtiny a aramejštiny). Pro korektnost by přitom stačila např. formulace fr. abbé, lat. a ř. prostřednictvím z aram. abba. Stane se také, že je čtenář naveden na etymologii zavádějící, falešnou: výraz v záhlaví hesla „pašije (řec. paschein - trpět; hebr. pesach - svátek obětování beránka na památku vyvedení Židů z Egypta, Ex 12)“ (s. 408) má svůj původ prostě přímo v lat. passio.

Na některých místech lze narazit i na věcná pochybení, která příslušné heslo do jisté míry diskvalifikují. Např. heslo Athos (s. 236): novější a současné geografické prameny uvádějí pro horu Athós výšku 2033m, nikoli 1936 m (s. 236, heslo Athos); nesprávný (zastaralý) údaj je stejně jako lapsus v řeckém jméně Hagin Oros (m. Hagion Oros) nejspíš převzat z elektronické verze Ottovy encyklopedie (v tištěné verzi encyklopedie je správně Hagion Oros); zmatená je informace v Karyais zasedá klášterní rada protat (s. 237; formulace parafrázovaně opět převzata z Otta), protože prótaton (nikoli protat) je ve skutečnosti úřad a sídlo próta (singulár prótos; dnes častěji prótepistatés), athóského „prezidenta“, který stojí zároveň v čele dvacetičlenného svatého společenství (ř. hierá koinotés - to je právě ona rada dvaceti athóských klášterů) i užšího čtyřčlenného svatého představenstva (ř. hierá epistasiá). Podobně např. v hesle stichar (s. 460) není zcela správná charakteristika předmětu - roucho obvykle světlé barvy..., které oblékají všechny osoby duch. stavu jako spodní oděv. Je totiž zásadní rozdíl co do podoby i funkce mezi kněžským sticharem (odpovídá západní albě) a sticharem diakonským (odpovídá západní dalmatice).

Někdy se nejedná přímo o chybu, ale k újmě na úplnosti hesla je vynechána důležitá nebo zajímavá informace. Např. heslo karaité (s. 126), které se patrně opírá hlavně o příslušnou pasáž v knize Historie Židů v Čechách a na Moravě⁹, podobně jako ona nechává zcela stranou fakt, že litevští, haličští a krymští karaité (v ruské, polské i české lingvistické a etnologické literatuře dnes obvykle Karaimové, vlastním jazykem Karailar) sami sebe vymezují jako svébytné etnikum. Jejich turkický (kypčácký) jazyk¹⁰ je písemně doložen už od 16. stol. a byl zachycován často hebrejskou abecedou.

Karaimové jsou jednou z mála národnostních skupin vně etnických Židů, které kolektivně přijaly nějakou formu judaismu za své náboženství, snad v raném středověku v důsledku blíže neznámého misijního působení (je zde i možná souvislost s chazarskou říší). To je jev v rámci judaismu velmi vzácný. Také s ohledem na jejich specifické zvyklosti i náboženskou sebereflexi není korektní přiřazovat tyto Karaimy nerozlišeně mezi asijské a africké etnicky židovské karaity. Formulace v průběhu 17. a 18. stol. se karaité rozšířili i na Krym a do Litvy (s. 126) je zavádějící i jinak, protože navozuje mylný dojem, že Karaimové na zmíněných územích předtím usídleni vůbec nebyli. U hesla papež (s. 401) by neměla chybět aspoň zmínka o frekventovaném užívání tohoto titulu pro hlavu koptské církve. V pasáži pojednávající o českém biblickém překladu (heslo bible, s. 250) se bohužel z moderních překladů hovoří pouze o tzv. ekumenickém překladu, a tak opět zůstala nevyužita příležitost informovat českého čtenáře o existenci významných starozákonních překladů Hejčlova a Hegerova, překladu Nového a větší části Starého zákona vypracovaného Václavem Bognerem (užívaného dnes jako liturgický text v římskokatolické církvi) a rozhodně nikoli marginálních novozákonních překladů J. L. Sýkory (s Hejčlovou revizí), F. Žilky, R. Cola, P. Škrabala, O. Petrů (pomineme-li ještě několik dalších velmi zajímavých počinů, jakým byl např. překlad Starého zákona z pera V. Šrámka).

Samotný heslář by měl být pro další vydání rozšířen alespoň o několik položek, které jsou významné samy o sobě, nebo mají souvislost s naším (českým, resp. středoevropským) prostorem. Patřilo by sem např. heslo sedisvakantismus (tento směr nyní působí i v Česku), vzhledem k blízkosti Polska by bylo dobré nevynechat heslo mariavité, s ohledem na české náboženské dějiny postrádám heslo abrahamité (též izraelité; judaizující sekta ve východních Čechách v 18. stol.). Vzhledem k omezenému rozsahu jistě nebylo možno postavit samostatná hesla ke všem významným osobnostem souvisejícím s českým prostorem, je však sympatické, že autoři zhusta otevřeli prostor alespoň zmínce v jiných heslech, takže např. jméno biblisty Jana Hellera nalezlo místo v hesle o M. Bičovi, filosof Stanislav Sousedík je zmíněn v rámci výkladu o novotomismu apod. Nicméně by snad stálo za úvahu do dalšího vydání některé medailonky přece jen přičinit - v našem slovníku totiž samostatně figurují osobnosti jako M. Bič, M. Habáň, J. Lukl-Hromádka, J. M. Langer, A. Molnár, O. Muneles, ale chybí např. jméno známého biblisty a orientalisty-arabisty (a dnes bychom dodali také - islamisty) Aloise Musila, který si se jmenovanými co do významu rozhodně nezadá. Z historických osobností s úzkým vztahem k Čechám bych v příštím slovníku rád viděl také např. jméno zajímavé postavy teologa a hloubavce řeckého původu Jakuba Paleologa (1520-1585), který se během svého pestrého života i osobního náboženského vývoje dotkl všech tří velkých monoteistických systémů, a toto své těkání a hledání posléze zaplatil životem (na okraj: zůstala nám po něm milá památka, nyní zabudovaná ve stěně velké auly Karolina - reliéf s nápisem, který nechal vyhotovit ke cti svého přítele M. Kolína z Chotěřiny).

Není možno pominout jeden nešťastný formální nedostatek recenzované knihy, který jde v první řadě na vrub nakladatele: první vydání (v Mladé frontě) uvádí v tiráži jména recenzentů-lektorů¹¹, jak je to obvyklé u odborných publikací. Toto nové vydání lektory neuvádí, takže se čtenář nedozví, zda k odborné lektuře došlo či nikoli.

Radost nad vydáním tak užitečné publikace je sice do určité míry umenšena skutečností, že nepozornost a uspěchanost poněkud diskvalifikovaly úctyhodnou mravenčí práci, která byla do knihy vložena. Snad ale tento osten nedokonalosti může být chápán i jako pozitivní pobídka editorům, autorům i nakladatelství pro příští vydání, které už bude jistě připraveno pečlivěji a ve kterém se dočkáme ještě dalších rozšíření a vylepšení.