Katolíci v Rusku

Autor: Gerd Sticker - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Ekumena)

Glaube in der Zweiten Welt, 5/2004, 24–25.

Ve snahách Vatikánu o sblížení s pravoslavnými má zvláště vysokou prioritu obtížné smiřování s ruskou pravoslavnou církví. Kardinál Kasper postavil v Moskvě do středu velkou ekumenickou vizi Svatého stolce a spojil ji s poukazem na to, že „oprávněná přání“ (např. místních církví) musejí být vždy hodnocena v kontextu „univerzální ekumenické dimenze“ a v konkrétní situaci ustupovat nadřazeným ekumenickým zájmům. To představuje pro katolíky v Rusku (převážně Poláky a Němce) značné problémy.

Obecné principy „Pro Russia“

Dne 23. února vedl redaktor moskevského časopisu Katoličeskije novosti rozhovor s kardinálem Kasperem. V několika otázkách kardinálovi se mu podařilo naznačit starosti katolíků v Rusku. V rozhovoru se jednalo především o „Obecné principy a praktické normy“, které vatikánská komise „Pro Russia“ uložila r. 1992 katolíkům v Rusku jako „pravidla chování“. Tazatel se kardinála opatrně zeptal, zda snad dokument nemusí být „vzhledem k (velmi obtížným) zkušenostem po r. 1992 vysvětlen“ - tedy přizpůsoben skutečné situaci. Kardinál Kasper tento nápad rozhodně odmítl: „Tento dokument je základnou, je to,Magna Charta´ vztahů katolíků k pravoslavným v Rusku a musí být bezpodmínečně uskutečňován. To je povinností každého katolického biskupa v Rusku.“

Když papežská komise „Pro Russia“ učinila r. 1992 „Obecné principy a praktické normy“ pravidlem katolického působení v Rusku, reagovali mnozí s nepochopením. V duchu odmítali tyto „Principy“ jako výraz „přehnané potřeby harmonie“ ze strany Vatikánu. To je problém, který kardinál Kasper zmínil poznámkou, že „v určitých konkrétních situacích od nás může vyžadovat oběti“. Katolíci v Rusku sice respektují ruské pravoslaví jako zakořeněnou národní církev s tisíciletou tradicí, která modelovala podobu Ruska a jeho lidu; všem je jasné, že na pravoslavném „kanonickém teritoriu“ je třeba vystupovat spíše skromněji. Co však katolíky hněvá, je skutečnost, že na jejich zdrženlivost odpovídají pravoslavní Rusové každodenním nepřátelstvím, agresivitou a urážkami. S takovou frustrací v srdci odmítlo mnoho katolických duchovních v Rusku „Obecné principy“ z r. 1992, které od nich vyžadují ještě více pokory.

Kardinál byl dotázán na zcela aktuální případ: u Nižního Novgorodu si chtěly karmelitánky zřídit klášter, což vyvolalo hněvivé protesty pravoslavných křesťanů – prý jde o agresivní katolický proselytismus. Kardinál Kasper na to řekl, že v takovém případě se „má nejdříve získat souhlas příslušného katolického biskupa a za druhé poradit se o té záležitosti s moskevským patriarchátem (...) nejedná se při tom o vyprošení povolení; jsme přece samostatná církev. Jedná se pouze o konzultace, abychom se dozvěděli o námitkách pravoslavné strany“.

Ruský novinář se pak zmínil o tom, že katolický arcibiskup Kondrusiewicz vysvětil dva jáhny, a zeptal se záludně: „Jednal arcibiskup ve smyslu dokumentu,Pro Russia´, nebo proti jeho duchu? Nekonzultoval vůbec s pravoslavnými, zda smí jáhny vysvětit. Existují kritéria pro to, které otázky se musejí s pravoslavnou církví konzultovat a které ne?“ Kardinál odpověděl, že nemůže na požádání žádný takový seznam předložit: „Katolický biskup musí postupovat s největší opatrností. Pro svěcení jáhnů však žádné pravoslavné dovolení nepotřebuje.“

O jistém zklamání svědčí otázka, proč nebyl arcibiskup Kondrusiewicz, předseda katolické Biskupské konference v Rusku, přizván ke konzultacím kardinála s patriarchátem. Kasperova odpověď nemohla čtenáře uspokojit: „Rozhovorů s patriarchou a metropolitou Kirilem se arcibiskup neúčastnil, protože se konaly na úrovni oficiální reprezentace Svatého stolce. Proto se jich účastnil nuncius, ne však místní biskup. Mohu vás ujistit, že arcibiskup byl o jednáních plně informován.“

Katolíci na ruském teritoriu

Stejně jako pravoslavní, i katolíci trpěli sovětským pronásledováním; navíc Poláci a Němci museli trpět jako příslušníci nejvíce pronásledovaných národnostních menšin v Sovětském svazu: jejich skupiny byly ve čtyřicátých letech kompletně deportovány za Ural. V Ruské republice (RSFSR) existovalo r. 1986 méně než 20 úředně registrovaných katolických farností a stovkám farních společenství, především ve Střední Asii, bylo státní uznání odepřeno, takže se musela scházet potajmu a jen příležitostně k nim přicházeli kněží z podzemní církve.

Za takové situace nebylo před zhroucením komunismu vůbec možné, aby katolíci v Rusku projevili „oprávněná jednotlivá přání“ – která by mohla stát v cestě ekumenické vizi. Ekumenické rozhovory, které tehdy vedl moskevský patriarchát s ostatními církvemi, se týkaly jen teologicko-dogmatických otázek. Když ruský pravoslavný patriarcha Nikodim (Rotov, 1929 - 1978) prosazoval rozhovory mezi Moskvou a Římem (ostatně proti vůli většiny ruského episkopátu), nemyslel nikdo na katolické křesťany v Ruské republice, tím méně pak na konkrétní problémy soužití na společném území.

Když se koncem osmdesátých let zhroutil komunismus a všechny náboženské společnosti se mohly zpočátku relativně svobodně rozvíjet, byla pravoslavná církev najednou konfrontována s větším počtem katolických farností: na Sibiři a v mnoha ruských městech byly od roku 1987 registrovány tucty dříve podzemních farností. Z celého světa, především z Polska, Německa a Itálie, přišli četní kněží, aby pomohli při obnově katolických farností a novém zřízení církevních struktur.

Navíc koncem roku 1989 Gorbačov znovu povolil řeckokatolickou církev na Ukrajině, kterou Stalin po válce zakázal. Většina těch, kteří se museli spojit s moskevským patriarchátem, se vrátila k řeckokatolické církvi. Patriarchát tak ztratil 3000 farností. Tato ztráta jej dodnes nepřebolela a nekonečně zatěžuje vztahy s Římem. Moskva vytýká, že Vatikán měl zabránit vytlačení pravoslavné církve řeckokatolickými farnostmi.

V důsledku tohoto vývoje a masivního přílivu nových (pseudo)náboženských společností a sekt si ruská pravoslavná církev vypracovala koncepci „kanonického teritoria“ na území bývalého Sovětského svazu. Zde má domovské právo pouze ruská pravoslavná církev; ostatní křesťané jsou tu hosty a musejí se podvolit vládnoucí církvi. Misie mezi Rusy, Bělorusy a Ukrajinci se považuje za získávání proselytů, byť by se jednalo o nevěřící. I ti jsou svými kořeny pravoslavní a smějí být pokřtěni jen od pravoslavných.

Už r. 1993 vznesl patriarcha Alexij vážné výčitky: „Nevázaný římský proselytismus se jeví např. v tom, že katolíci během pěti let zvýšili počet farností na Sibiři ze 17 na 100.“ Patriarcha však zamlčel, že se jednalo o farnosti, které už existovaly, i když v podzemí. Ruská pravoslavná církev se pohoršuje i nad tím, že se Rusové účastní katolických bohoslužeb, zvláště ve městech. Pokud se někteří dají katolicky pokřtít, pak se jim (někdy i veřejně) vyčítá zrada pravoslavného lidu. Také zřízení katolických církevních struktur (apoštolských administratur, od r. 2002 diecézí) pravoslavné neuvěřitelně rozhněvalo. V těchto reakcích se projevují historické protiřímské resentimenty, nově probuzené katolickou přítomností na „kanonickém teritoriu“ ruské pravoslavné církve - i když maximálně 500 000 katolíků představuje pouze 0,4 % ruského obyvatelstva.

Katolíci v Rusku a Vatikán

Katoličtí duchovní a jejich farnosti se cítí vystaveni tlaku pravoslavných a v jakémsi stavu obležení. Některá nerozumná opatření katolíků mohou sice pravoslavné provokovat, většinou se však katolíci chovají zdrženlivě, po dlouhou dobu až ustrašeně, a snaží se držet Rusy od svých farností, aby nevyprovokovali žádný konflikt s pravoslavnou hierarchií. Občas je slyšet katolické stížnosti na ústrky od pravoslavných. Tak r. 1995 musel být katolický kněžský seminář přestěhován z Moskvy do Petrohradu kvůli stálým provokacím pravoslavných. S nemnoha pravoslavnými kněžími, kteří přese všechno mají zájem o kontakt, se mohou katolíci setkávat jen potajmu.

Svatý stolec se snaží o usmíření s moskevským patriarchátem. Mnozí katolíci (i s Římem spojení řeckokatolíci) v Rusku mají pocit, že musí v tomto smiřovacím procesu přinášet mimořádné oběti pokory a skromnosti. Domnívají se, že v Římě nemají žádnou představu o těžké situaci, v níž se tamější katolíci nacházejí; Řím ruské pravoslavné církvi ve všem ustupuje, aniž by bylo možno konstatovat sebemenší vstřícnost pravoslavných. Poukazuje se na srovnání s pravoslavnými biskupstvími na Západě, která na „kanonickém teritoriu“ katolíků a evangelíků požívají všude účinnou podporu ze strany státu i církve. Katolíci v Rusku by si přáli alespoň trochu takové vstřícnosti od vládnoucí pravoslavné církve - a trochu víc podpory z Říma.