Karel Skalický
Autor: Martina Pavelková - Číslo: 2004/3 (Osobnosti)
20. května se dožívá sedmdesáti let Karel Skalický – jedna z významných osobností české katolické církve a teolog mezinárodního uznání. Narodil se v jihočeské Hluboké nad Vltavou jako syn lesního inženýra Karla Skalického a Herty, rozené Smítkové. Příklad otce, správce schwarzenberského panství, a prostředí šumavských lesů v něm probudily touhu stát se také lesním inženýrem. Gymnaziální studia začal v Českém Krumlově a dokončil v Praze. Jeho otec odmítl po roce 1948 vstoupit do KSČ, proto byl nejprve přeložen, a následoval pracovní tábor a vězení. V takové situaci nemohl čerstvý maturant pomýšlet na vysokoškolské studium. Pracoval tedy jeden rok jako pomocný technik v Krajské vodohospodářské službě v Českých Budějovicích. Poté byl přijat na obor mechanizace pražské zemědělské fakulty. Současně sám studoval filosofii, četl Dostojevského a hrál na klavír. A právě když si cestou z velikonočních obřadů roku 1955 prohlížel výlohu plnou partitur Čajkovského Capriccio italiano, oslovil jej muž, který se mu později měl stát osudným. Nadhodil mu otázku studia teologie a pohnul jej k úvahám o kněžství. Během následujícího roku v něm skutečně uzrálo rozhodnutí stát se knězem. Atmosféra padesátých let však takovým plánům nedávala žádnou naději. A tu potkal onoho muže, Vladimíra Třebína, znovu. Ten mu tentokrát předložil svůj plán útěku přes hranice. Tehdy dvaadvacetiletý student – v touze následovat Boží vůli a snad i díky své dobrodružné povaze – souhlasil. Ilegální přechod hranic u Dolního Dvořiště se uskutečnil v noci z 15. na 16. června 1956. Přeštípali dráty, přebrodili řeku Malši a pěšky došli do Freistadtu. Pokračovali autobusem do Lince a odtud pak do Vídně. Je ironií osudu, že svou první noc na svobodě strávili ve vězení. Ve Vídni se totiž neměli kde ubytovat (všechna místa byla obsazena kněžími, kteří se sem sjeli v předvečer intronizace vídeňského arcibiskupa Königa). Přihlásili se tedy na policii a byli umístěni v cele předběžného zadržení. Skalický poslal svému příteli do Československa telegram „Máme kluka“ – smluvené znamení, že se přechod hranic zdařil a současně pokyn, aby o všem informoval rodiče, kterým předem nic neřekl. Po třech měsících se dostali do Říma.
Skalický byl přijat do československé koleje Nepomucenum a začal studovat filosofii a teologii na Lateránské univerzitě. Docházel však i na Gregoriánskou univerzitu poslouchat přednášky z gnozeologie (J. B. Lotz) a z marxismu-leninismu (G. Wetter). Tehdy se přednášky konaly ještě v latině. 23.12.1961 přijal kněžské svěcení v Lateránské bazilice. Poté pracoval jako pastorální asistent mládeže v Oratoriu sv. Petra, kde jednak připravoval program pro mládež v podobě různých her a sportu, jednak také učil katechismus (což mu nejvíce poskytlo možnost zdokonalit se v italštině). Jako začínající teolog byl uvaděčem (assignator locorum) na Druhém vatikánském koncilu. Studium na Lateránské univerzitě zakončil licenciátem z filosofie (1965) a doktorátem z teologie (1966, disertace La gloria nel Vangelo di Giovanni). V té době se také stal (vedle Jaroslava Škarvady) sekretářem kardinála Berana, který se ocitl v nuceném exilu. V této funkci setrval až do jeho smrti (17. 5. 1969). Roku 1967 se z podnětu Karla Vrány ujímá redigování teologicko-filosofického exilového časopisu Studie, který vydávala Křesťanská akademie v Římě a který byl různými cestami dopravován do Československa. Na jeho stránkách měli být lidé informováni o vývoji v teologii a křesťanské filosofii, o problémech katolické církve ve světě. V neposlední řadě usiloval ve spolupráci s disidentským hnutím o změnu nepříznivé situace v Československu. O rok později začíná vést speciální kurzy na teologické fakultě Lateránské univerzity („Gloria“ v Janově evangeliu, Teologie naděje a politická teologie, Náboženství ve společnosti nábožensky pluralistické, Rozvoj ve světle Zjevení). V červenci 1969 navštěvuje – už s italským občanstvím – Československo, kde se poprvé setkává s Josefem Zvěřinou a Oto Mádrem. V letech 1970-1985 působí jako kaplan v Generálním domě školských bratří maristů. Dojíždí také jako kaplan do táborů pro české uprchlíky. Roku 1974 přejímá katedru fundamentální teologie po předčasně zemřelém Vladimíru Boublíkovi. Později se stává řádným profesorem fundamentální teologie na Lateránské univerzitě a koordinátorem specializace v religionistických vědách tamtéž. Papežem Janem Pavlem II. mu byl udělen titul monsignora.
Jeho vědecká činnost je proniknuta třemi principy: 1. nezáleží jen na tom, co druzí myslí, nýbrž předně qualiter se habeat veritas rerum, 2. veritas, a quocumque dicatur, a Spirito Sancto est, 3. naše úcta patří jak těm, s nimiž souhlasíme, tak i těm, s nimiž nesouhlasíme – první i druzí nám pomáhají v poznání pravdy.
V popředí jeho zájmu stojí fundamentální teologie. Ta v pokoncilním období doznala převratných změn. Dosud přednášená klasická apologetika rozlišovala mezi faktem a obsahem zjevení a redukovala Zjevení na Boží mluvení, což se ukázalo být nedostatečné, protože plně nevystihující skutečnost, která je hlubší a mnohostrannější. Tyto nové podněty se do svých přednášek snažil zanést již Boublík. Po jeho smrti se tohoto úkolu již systematičtěji ujímá Skalický a vzniká tak jeho průkopnické dílo Teologia fondamentale. Přednášel také religionistiku, fenomenologii Božího zjevení, filosofii dějin a hermeneutiku. Napsal obsáhlý komentář k pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu Radost a naděje. Tato práce předznamenává jeho budoucí studie o teologii pozemských skutečností.
Ve svých šedesáti letech učinil další osudové rozhodnutí svého života: vrací se do vlasti a je jmenován farářem v Hluboké nad Vltavou. Co jej přimělo opustit místo profesora na Lateránské univerzitě a přesídlit na léta neudržovanou faru na Hluboké? Snaha navázat na českobudějovickou teologickou tradici, neboť právě zde započal svá studia jeho učitel a přítel Vladimír Boublík. Od akademického roku 1994/95 tedy přednáší na zdejší fakultě. V letech 1996-1999 zastával funkci děkana. V současné době vede katedru systematické a ekumenické teologie. Jeho studentům se vybaví přednášky, při kterých by bylo slyšet onen pověstný špendlík. Přednášky podobající se dramatickému příběhu, kdy se člověk při skončení jednoho dílu těší na další. Okamžiky, kdy se jeho tvář rozjasnila při sugestivním líčení průběhu rozprav na Druhém vatikánském koncilu. Situace, kdy si text nejprve jakoby sám pro sebe předříkal v hebrejštině, řečtině či (poitalštěné) latině, aby pak po chvíli soustředěného výrazu mávl rukou jako taktovkou a do naprostého ticha přímo ciceronovským přednesem zazněl jeho překlad v osobitém barvitém slohu. Někdy vám připadá těžší jeho slova zapomenout než si je pamatovat. A stejně cítíte, že říká méně, než ve skutečnosti ví.
Karel Mácha jej nazval „jihočeským písmákem, který myslí přes svou vlastní hlavu“. Jeho přednášková činnost zasahovala do Belgie, USA, Zambie, Ekvádoru, Guatemaly, Porto Rica, Německa, Švýcarska a Švédska.
Při zpětném pohledu na těchto sedmdesát let života nás možná napadne: hominum confusione – Dei providentia. Přejme si, aby tato Boží prozřetelnost dala Karlu Skalickému nadšení a zdraví i do dalších let – jak k užitku teologické vědy, tak ku prospěchu české církve.
