Frank J. Tipler: The physics and immortality

Autor: Miloš Raban - Číslo: 2004/3 (Recenze)

Doubleday, New York, 1994.

Pokus amerického fyzika Franka J. Tiplera o rozšíření fyziky do oblasti teologie je výkřikem staleté frustrace z rozvodu teologie a fyziky, řádu přirozeného a nadpřirozeného, které se traduje už minimálně od dob sv. Tomáše Akvinského. Co chce Tipler dokázat jak fyzikům, tak teologům? Jednotu víry a skutečnosti. Rozvod fyziky a teologie diskreditoval obě vědy: Teologové vyčítali fyzikům čím dál tím větší poplatnost naturalismu, tj. filosofickému názoru popírajícímu nadpřirozeno, či alespoň nezájem o absolutno – a naopak fyzikové teologům postupné znehodnocování přirozenosti, objektivity a vědy jako takové. To vedlo k deklaraci jistého paktu o neútočení mezi teologií a přírodními vědami, formulované začátkem 80. let americkou akademií věd (Council of the US National Academy of Sciences 25. srpna 1981) a Apoštolským stolcem koncem 80. let formulací, že existují dvě nezávislá poznání reality, náboženské a vědecké, která si však nesmějí konkurovat. Tipler to jako fyzik jednoznačně popírá. Poslední pravdu bude mít podle něho fyzika. Ne ovšem tím, že předmět teologie, jako absolutno, Boží existenci, a všechny další její pojmy a disciplíny vyvrátí – jak si to skutečně představovali někteří naturalisté minulého století a zejména marxisté – nýbrž že teologii naopak potvrdí tím, že ji učiní svou součástí. Tipler se ve své knize odvážně dotýká všech teologických témat: nejen eschatologie a Boží existence, jak se už pokoušeli mnozí polyhistorové v našich dějinách, nýbrž i trojjedinosti Boží, obecného vzkříšení mrtvých a jejich dalšího osudu v nebi, očistci či pekle. Nevyhýbá se ani fyzikálním spekulacím o Ježíšově vzkříšení a o transsubstanciaci při mši svaté. Z fyzikálního hlediska analyzuje i náboženské představy jiných světových náboženství.

Aby Tipler dokázal realitu fenoménů, jako je věčnost života nebo Boží existence, snaží se je matematicky dokázat a navrhuje fyzikální experimenty k doložení fyzikální existence těchto teologémat. Je to předně existence tzv. bodu Omega neboli konečného kolapsu vesmíru, známého jako Velký křach. Vesmír, který končí touto singularitou, se nazývá uzavřený, oproti otevřenému, který končí rozplynutím se v nic či ve světlo, a oproti plochému vesmíru, který končí v nekonečném zpomalování se svého rozpínání.

Ještě věda 19. století však zastávala deistický naturalismus. Ten připouštěl, nebo – chceme-li – dokazoval, existenci Boha jako původce vesmíru a jeho zákonitostí, avšak následná evoluce je již na něm úplně nezávislá.

Novým, pro teologii vstřícným přínosem se stal tzv. antropický – též Dirac-Dysonův – princip, který popisuje dosavadní fyzikální průkaznost existence teistického konceptu absolutní inteligence jednající ve fyzikálním čase ve vesmíru, přičemž dosavadní strategie jejího jednání se ukázala jako působící vždy ve prospěch evoluce života a konečně rozvoje lidstva. Tzv. slabý antropický princip dnes sdílí značná část současných astrofyziků, kteří nevylučují možnost uzavřeného vesmíru.

Tipler však jde ještě a podstatněji dál. Zaprvé dokazuje nutnost singularity uzavřeného vesmíru, tj. Bod Omega, který má podle něj velmi podobné vlastnosti jako křesťansko-židovsko-islámský osobní Bůh Stvořitel. Název pro konečnou singularitu uzavřeného vesmíru si Tipler vypůjčil u Teilharda de Chardin.

V takovém uzavřeném vesmíru pak dokazuje tzv. silný antropický princip, tzn. nutné a jedině možné rozšíření a ovládnutí inteligentního života v celém vesmíru. Z gnozeologického hlediska silný antropický princip říká, že každý fyzikální princip, který můžeme pochopit, musí být jednou objeven. Tipler dále ukazuje, jak musí být určen systém vesmírných konstant, aby bytost jako my mohla existovat ještě mnohem dřív, než vesmír dojde do bodu Omega.

Tipler jde však ještě a podstatněji dál. Silný antropický princip chce dokázat jen tezi o věčnosti života a Boží existenci, avšak Tipler ukazuje něco opravdu nového, totiž že v konečné singularitě dojde nutně k tzv. emulaci veškeré existence vesmíru. Pro Tiplera je emulace vzkříšení. Pro nás je ovšem důležitá a nanejvýš zajímavá emulace naší individuality. Ta emulace je až frapantně podobná popisu všeobecného vzkříšení na konci časů. Tato emulace však nenastane náhle, nýbrž začne po plném ovládnutí vesmíru životem. Tato epocha ve vesmíru koresponduje podle Tiplera s obdobím prvního vzkříšení v tzv. mesiánské době.

Neustálou údržbu a rozvoj života ve vesmíru zajišťuje tzv. vlnová funkce, jejímž zdrojem je opět bod Omega. Tato vlnová funkce působí v tomto časoprostoru od počátku vesmíru až po jeho kolaps.

Jaká je tedy podle Tiplera budoucnost vesmíru?

Lidé budou muset opustit naši zemi, zřejmě už z důvodů nedostatku životního prostoru, avšak v každém případě před ohřevem Země Sluncem, který další život člověka na ní znemožní. Tato situace nastane asi za 5-6 miliard let. Slunce ve stadiu tzv. červeného obra pak pohltí Zemi, která se nakonec zřítí do jeho středu. Lidstvo se tedy musí do té doby vystěhovat do vesmíru, kde musí vytvořit pro sebe příznivé podmínky. To bude možné v takzvaných von Neumannových vesmírných sebereprodukujících sondách. Ve vesmíru se budou vytvářet umělé tzv. O´Neilovy kolonie. Tipler nachází jisté období ve vývoji vesmíru – období chaotické, které prozrazují Einsteinovy rovnice – které bude moci lidstvo ve vesmíru již rozšířené využít k tomu, aby případně zvrátilo pro ně nepříznivý vývoj vesmíru, jako je např. jeho tepelná smrt či zastavení jeho rozpínání nebo pro život nepříznivý způsob jeho kolapsu. Toto období se v Teilhardových termínech nazývá noosféra, ačkoliv Teilhard ve svých prognózách nepočítá s tím, že člověk a život Zemi opustí a rozšíří se ve vesmíru. Jeho koncepce se omezuje pouze na tuto zemi a jeho bod Omega se ztotožňuje se zánikem Země a života na ní.

Lidstvo jako nejvyšší stupeň inteligentního života se však podle Tiplera nemusí rozvíjet stále na uhlohydrátové bázi, nýbrž může přejít na jiný pro život v kosmu a vzdálené budoucnosti vhodnější substrát, podobně jako stále složitější výkonnější počítače také přecházejí na zcela odlišné hmotné nositele informací. Tipler se nevyhýbá tomu, že to budou právě supersložité počítače, které budou tímto substrátem, nesoucím budoucí lidskou inteligenci. A právě v takovém prostředí může dojít k postupným emulacím všech individuálních minulých životů a existencí na základě zachycení informací, které byly kdy těmito existencemi vyzářeny do vesmírného prostoru.

Přes veškeré možnosti, které tato vize slibuje, má Tipler potíže s vysvětlením zázračných jevů, jako je vzkříšení Ježíšovo, uzdravení materiální povahy, např. opětný nárůst ztracené končetiny apod. I když připouští teoretickou možnost aplikace své teorie také na tyto jevy, nevěří jim, protože zásadně odporují vědeckému ověření. Jsou totiž neopakovatelné, a tedy není popsatelná jejich příčina, i když se o výsledku zázraku lze očividně přesvědčit. Neopakovatelné jevy, jejichž následek není materiální povahy, pak odsuzuje do oblasti spíše mytogenní a psychogenní. Zároveň pochybuje o fyzikální prokazatelnosti trojjediného Boha, i když o tom rozvíjí pozoruhodnou spekulaci. Naopak teoreticky prokazuje katolickou víru v reálnou přítomnost Božího těla v eucharistii.

Tipler po těchto velmi zajímavých popisech, doplněných matematickým aparátem, triumfuje nad současnou teologií, která podle něho stojí na osudovém rozcestí: buďto se stane součástí fyziky, a pak opět získá nejvznešenější místo mezi všemi vědami, nebo se údajně stane naprosto bezobsažným slovním konstruktem, který je odsouzen k postupné stále víc a víc se znevěrohodňující mytologizaci.