Dobré Boží stvoření?

Autor: časopis Christ in der Gegenwart - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Studie)

Christ in der Gegenwart, 12/2000, redakční článek.

„Zlo není zlem.“ Tak by bylo možno označit výsledek vědecké diskuse, uspořádané Katolickou akademií Rhabana Maura v Naurodu. Fyzikové, psychologové, biologové a teologové spolu diskutovali o tzv. negativních aspektech dění v přírodě, tedy o ničení, destrukci, agresi, likvidaci, smrti, nemoci, o zlu, hříchu a utrpení. Nelze přehlédnout, že celý svět je plný zla, až po nejstrašnější kosmické a lidské katastrofy. Křesťané se modlí v Otčenáši: „Zbav nás od zla.“ Teologové říkají, že zlo není Bohem chtěno, protože Bůh stvořil svět „dobrý“. Jak tedy přichází negativno do světa? A už v neživé přírodě?

Lidstvo se takovými otázkami zabývalo odpradávna: filosoficky, teologicky, nábožensky, existenciálně. Typická křesťansko-židovská odpověď zní: Původem zla je hřích člověka, který se vzepřel Bohu, a tím pokazil celé stvoření. Biblické vyprávění o ráji se sice už nebere tak doslovně jako dříve, ale přesto se trvá na tom, že někdy v lidských dějinách existoval jakýsi „původní stav“, v němž člověk nebyl tolik závislý na touze po moci a zlu jako dnes, kdy jeho srdce ještě nebylo zamořeno sobectvím atd. „Nehlodala v něm dosud zkušenost nesmyslnosti a absurdity bytí. Člověk byl sjednocen se sebou a s Bohem (...) a také se světem. Neznal zlo, které by na něj doléhalo jako cizí. Práce pro něj nebyla obtíží a trápením. A konečně a především byl člověk svobodný od smrti jako moci anonymně nad ním vládnoucí.“ (Německý katechismus, První díl, III., 4,2n)

Katechismy církve tváří v tvář přírodovědeckým skutečnostem

Tento Bohem stvořený původní dobrý stav byl pokažen „prvotním hříchem“, jehož následky se týkají celého lidského pokolení, a který je proto nazýván hříchem „dědičným“. Tyto „struktury zla“ přivedly do světa smrt, neštěstí a zkázu. Ty nebyly chtěny Bohem, nýbrž jsou dílem člověka. Bůh však v dějinách spásy, především v životě a učení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, nabídl lidstvu osvobození od tíhy všeho zla. Z Boží milosti jsme obdrželi podíl na Božím království, kde budou spolu ve věčném pokoji žít vlk a beránek a kde Bůh setře každou slzu s očí. Jde takříkajíc o nový ráj, o nové stvoření: „Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku, ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21, 3-4)

Nové katechismy nenechávají pochyb o tom, že výpovědi o „prvním“ nebo o „druhém“ stvoření nepodávají historicko-vědecká vysvětlení vzniku a zániku světa, v němž žijeme. Jde spíše o nábožensko-metafyzické výpovědi, jež patří do jiné roviny poznání a pravdy. Zároveň se však říká, že tento pohled na biblickou křesťanskou nauku o stvoření a vykoupení nelze oddělovat od vědeckého poznání. Mnohé věci vyvolávají vážné problémy a mnohé potřebuje nové teologické promyšlení. Neboť naše víra v „dobré“ Boží stvoření bez smrti a bolesti sice není historickým „věděním“, nemůže však například ignorovat skutečnost, že bezpochyby již před vznikem člověka existovaly ve světě bolest a smrt, ničení a agrese, a že mnohé věci ve světě odporují rajskému výkladu „prvního stvoření“, které mělo být takříkajíc „nevinné“.

Zasedání Akademie Rhabana Maura přistoupilo k problematice tak, že nejprve byly představeny nezpochybnitelné skutečnosti podle současné přírodovědy. Profesor fyziky z univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem Dr. Thomas Görnitz formuloval své téma takto: „Kosmické katastrofy jako předpoklad života – zrušení individuality a formy fyzikálních systémů“. Působivě vyložil, že od počátku nám známého světa byl kosmický vývoj možný jen tím, že existující fyzikální jednotky (individua) byly zničeny, aby mohlo vzniknout něco nového (a diferencovanějšího). Proces stvoření, který začal před asi patnácti miliardami let a vedl nakonec ke vzniku života na naší Zemi, není myslitelný bez tohoto základního zákona vzniku a zániku, bez katastrof, z nichž jedině mohl vzniknout vývoj hmoty a energie. Jinými slovy: Co bylo pro nové struktury „dobré“, co jim pomohlo k existenci, bylo pro předchozí „špatné“, znamenalo zkázu. Pochopitelně zde nejde o zlo v morálním nebo teologickém smyslu, protože u fyzikálních procesů nelze konstatovat trpící vědomí. Avšak pro přijetí zásadně „dobrého“, čistě pozitivního stvoření je třeba z teologického hlediska nově promyslet roli negativního už ve vývoji hmotného bytí.

Neexistuje přirozený „dobrý svět“

Kosmický proces stvoření probíhal dál a vedl na naší Zemi před asi třemi miliardami let k prvním formám života, z nichž se během milionů let vyvinula zvířata. I zde platil od začátku zákon destruktivity: Existence byla možná jen zničením jiných substancí a jejich převzetím do vlastního těla. Začal „boj o život“ a trvá dodnes. Sociobiolog Dr. Volker Sommer z Londýna, který je světově proslulý svými výzkumy sociálního chování opic, navázal přednáškou: „Destruktivní chování u zvířat - o sobectví a altruismu, o dobru a zlu“. Nejprve vysvětlil dnes obecně uznávanou skutečnost, že u zvířat – a v celé přírodě – neexistuje „dobrý svět“. Odporoval tím kulturnímu pesimismu, který považuje za důvod všeho zla člověka a jeho civilizaci, a za dobré a nezkažené má jen to, co je „přírodní“. Podle něj je základním principem všech přírodních procesů ostré sobectví, jak u rostlin, tak u zvířat. Není například pravda, že by vyšší savci nezabíjeli své druhy (což prý činí pouze člověk). Sommer doložil obrazovou dokumentací, jak ukrutně spolu opice bojují a zabíjejí se. K vlastnímu prosazení užívají zvířata triků, lží a podvodů, stejně jako lidé.

V sále panovalo ticho, když Sommer přednášel svůj pohled na „dobré Boží stvoření“. Mnohým se až tajil dech. Že by mělo být tvůrčím principem bezohledné sebeuplatňování? A to nezávisle na hříchu člověka? Ve stejné linii pokračoval profesor Dr. Dieter Stefan Peters, náměstek ředitele Senckenbergova muzea ve Frankfurtu nad Mohanem: „Utrpení zvířat? Biologické poznámky k otázce smyslu utrpení v přírodě“. Připomněl, jak byli otřeseni básník Reinhold Schneider a teolog Fridolin Stier skutečností, že v živočišné říši existuje tolik zdánlivě nesmyslného utrpení. Může v tom filosof nebo teolog odhalit něco víc než absurdní světový zákon? Psycholožka Dr. Brigitte Görnitz z Mnichova uzavřela tento výklad hlediskem psychopatologických jevů u člověka: „Rozkoš z utrpení - destruktivní a sebedestruktivní chování“. Pro teology bylo obtížné vůči této k průběžné linii negativního, která nemá nic společného s hříchem nebo dědičným hříchem, obhajovat dobré Boží stvoření a Boží tvůrčí plán (teodicea). V diskusi vystoupili profesor fundamentální teologie Dr. Siegfried Wiedenhofer a profesor dogmatiky Dr. Hans Kessler, oba z univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem. Wiedenhofer převzal úkol vyložit základní nábožensko-historické údaje: „Základní možnosti pochopení zla“. Klasické mýty, včetně biblického vyprávění o stvoření, stejně jako odpovědi klasické teologie, vidí sice důležité aspekty, nestačí však na otázku, jak se klade dnes. Klíč leží podle Wiedenhoffera v obrazu Boha: Bůh není důvodem negativity, ale „základem podmínky možnosti zla“. Ve skutečnosti Boha údajně existuje „temná“ stránka, která se odráží ve stvoření.

Také Kessler se v přednášce „Kde zůstává Bůh v utrpení svého tvorstva?“ nejprve zabýval různými odpověďmi tradice, aby pak přednesl „úlomky porozumění“. Jestliže si uvědomíme základní rozdíl mezi věčným, nevysvětlitelným Bohem a jeho časným stvořením, nacházejícím se ve vývojovém procesu, pak se ukáže jako zřejmé, že Bůh nechal své tvorstvo „svobodné“. Ani materiální vývoj a vývoj před vznikem člověka nejsou strojově určeny, nýbrž jsou „relativně nedeterminované“. Přírodní zákony připouštějí různé možnosti, a to i takové, které vnímáme jako „zlo“. To pak nemůžeme považovat za přímo „chtěné od Boha“. V každém případě jsou však svoboda a láska tak vysokými hodnotami, že lze kvůli nim snášet i největší riziko. Bůh je Pánem dějin, avšak jeho důvěřující láska nemůže jednat jinak než připustit v evoluci svých tvorů i cesty, které se nám jeví jako velmi zvláštní. On sám však není principem nedobrého, nebo dokonce zlého, jak naznačují panteistické představy.

Odtud existuje most porozumění ke křesťanské představě trpícího Boha, který se skutečně účastní ambivalentního, dvojznačného osudu svého tvorstva, miluje je a prožívá s ním drama evoluce, a nakonec i osvobození a vykoupení. Ve Starém zákoně se často hovoří o tom, že Bůh zůstává věrný svému tvorstvu, i když se stvoření dostává na bludné cesty. „Dobrota“ stvoření není tedy v tom, že by v něm už od počátku bylo vyloučeno všechno zlé, nýbrž v tom, že je povoláno dospět ke svému naplnění na cestě dobra.