Dialog vědy a náboženství

Autor: Ladislav Krlín - Číslo: 2004/3 (Články)

Výzva Johna Polkinghorna

Eroze křesťanství u nás i v Evropě

Mnozí z nás se hrozí nad poklesem religiozity v našem národě a nad averzí médií i řady politiků vůči katolické církvi. Je tomu tak i jinde; ale u nás má tento jev zvláštní historické kořeny, spojené s naší neklidnou historií. Dvě kruté náboženské války v patnáctém a sedmnáctém století, osudové rozdělení konfesí, násilná rekatolizace po Bílé hoře, hluboký přelom v roce 1918, silně protikatolicky laděný, a jasná snaha předcházejícího režimu likvidovat u nás katolickou církev, to vše přispělo k tomu, že jsme se stali snad nejateističtějším národem Evropy.

Avšak i na Západě probíhá krize náboženství. Přesvědčila o tom i nedávná záporná reakce evropských politiků na snahu vtělit do Ústavy Evropské unie odkaz na význam křesťanství pro vytváření Evropy. Odhlédneme-li od našeho historického specifika, máme se západní Evropou v odklonu od náboženství mnoho společného. Příčin poklesu vlivu náboženství je jistě celá řada (na některých z nich jsme se jako katolíci sami podepsali), ale nepopiratelnou a důležitou roli zde sehrálo období osvícenství.

Newton, osvícenství a „Velký hodinář“

Problém začal naprosto nezávisle na otázkách, kterými se zabýváme. V roce 1687 Sir Isaac Newton, velký matematik a astronom, vydal svou slavnou knihu „Philosophiae naturalis principia mathematica“. Tato kniha znamenala nejen převrat v matematice a astronomii, ale, jak se později ukázalo, také ve filosofii a náboženství. Newton totiž odvodil rovnice, později nazvané Newtonovy, které umožňují (při daných silách, na těleso působících, a jeho počátečních podmínkách) stanovit polohu tělesa v budoucím i předchozím čase. Jde tedy o zcela deterministický přístup. Osvícenci na základě tohoto Newtonova determinismu (paradoxně, Newton sám byl věřící křesťan) zpochybnili víru v osobního Boha a vyhradili Bohu pouze roli „Velkého hodináře“, který sice vesmír stvořil, ale dále již do jeho osudu nezasahuje. Byl tak i zpochybněn jeden ze základních pilířů křesťanství, možnost komunikovat s Bohem při modlitbě. Tento vývoj gradoval v devatenáctém století, a posléze vyústil v ateismus.

Úspěchy vědy koncem devatenáctého století

Koncem devatenáctého století se zdálo, že věda dospívá ke svému vrcholu. James Clerk Maxwell (1831-1879), jedna z velkých postav fyziky, sám projevil při své inaugurační řeči v roce 1871 názor, že úkolem fyziky je už jenom zpřesňovat fyzikální konstanty. Úspěchy vědy vedly tehdy k přesvědčení, že věda sama je schopna odpovědět na otázky, na které dříve odpovídalo pouze náboženství. Koncem devatenáctého století nebylo možno mezi důležitou částí inteligence hovořit o Bohu. Odvrat této části inteligence od víry se nemohl neprojevit v širší společnosti. Zde se ateizace projevila s jistým zpožděním, nicméně globální odklon od náboženství je patrně jeden z nejdůležitějších (a pro nás velmi bolestných) jevů dvacátého století.

Změna v postoji některých vědců k náboženství ve dvacátém století

Začátkem dvacátého století se však ukázalo, že tento vědecký optimismus nebyl opodstatněný. Bylo zřejmé, že vše je podstatně komplikovanější. Kvantová mechanika a teorie relativity na začátku dvacátého století a význačné objevy v astrofyzice a kosmologii v jeho druhé polovině ukázaly, že patrně opět stojíme před mořem neprobádaného, jak o tom mluvil už Newton před třemi stoletími [1]. Věda, zdá se, není sama schopna odpovědět na nejdůležitější otázku, otázku samotné existence. Tuto geniálně prostou otázku (jak uvádí Polkinghorne [1], „velkou otázku“) vyjádřil G. W. Leibniz (1676-1716), soupeř Newtonův (1642-1727), v nalezení diferenciálního počtu: „Proč je něco spíše než nic?“ Pracuje se na teoriích, které se snaží plně pochopit vše, co existuje (např. TOE, Theory of Everything), ale, jak uvádí Polkinghorne [1], historie vědy zná už řadu příkladů, kdy se vědci domnívali, že řešení je za rohem. Podle Polkinghorna je možno TOE charakterizovat adekvátněji spíše jako přesné formulování Leibnizovy otázky než jako odpověď na ni.

Tento vědecký realismus se projevil i v otázce, kterou sledujeme, tedy v otázce vztahu vědy k náboženství. Už Einstein často používá v různých souvislostech pojem Boha. Nutno však uvést, že jeho výroky se netýkají křesťanského Boha. Jak se zmiňuje Polkinghorne [2], „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista je daleko od Boha Spinozova, „Deus sive natura“, označujícího pouze racionální řád ve vesmíru. To byl Bůh Einsteinův, ale jistě ne můj.“ To ostatně plyne i z jednoho z posledních Einsteinových výroků [3]: „ve svém zápase o etické dobro by učitelé náboženství měli najít odvahu vzdát se učení o osobním Bohu“.

V druhé polovině dvacátého století však dochází k podstatné kvalitativní změně. Je založena řada nadací (např. Giffordova, Templetonova, Terryho), které umožňují, aby se – většinou při amerických či anglických univerzitách – vedl dialog o vztahu vědy a křesťanské víry. Tato aktivita zároveň svědčí o tom, že je o tyto otázky velký zájem. Je ovšem nutno podotknout, že většinou jde o směry blízké k protestantským denominacím. Ondok [4] i McGrath [5] nicméně uvádějí také katolicky zaměřené Centrum pro teologii a přírodní vědy na univerzitě v Berkeley. Dialog byl iniciován významnými vědci, což je pozoruhodné, neboť se tím prolamuje tradiční obraz, který staví vědce do první linie v boji proti náboženskému tmářství; v Evropě mezi katolíky je významnou postavou Teilhard de Chardin. (U nás se tento dialog také rozvíjí. Velkou zásluhu na tom má, mimo jiné, Teologická fakulta Jihočeské univerzity, kruh pracovníků Masarykovy univerzity a Vysokého učení technického v Brně, Česká křesťanská akademie a její časopis Universum, Centrum interdisciplinárních studií, odd. filosoficko-přírodovědecké, Praha, a řada osobností křesťanského zaměření u nás.) Pro orientaci v celé plejádě těchto aktivit různých zaměření ve světě může posloužit vydaná kniha J. P. Ondoka: „Přírodní vědy a teologie“ [4] a rovněž nedávno vydaný překlad knihy A. E. McGratha: „Dialogue in Science and Religion” [5].

John Polkinghorne – významná postava v dialogu mezi vědou a teologií

Významnou postavou v tomto dialogu je John Polkinghorne. Je anglikánským duchovním a má důležité postavení v anglikánské církvi. Jeho cesta k tomuto povolání však nebyla přímočará. John Polkinghorne byl význačným teoretickým fyzikem, zabývajícím se kvantovou teorií polí. Jeho práce měly mezinárodní ohlas a někteří z našich fyziků měli možnost se s ním setkat v Terstu, v proslulém Centru pro teoretickou fyziku, založeném nositelem Nobelovy ceny Abdusem Salamem, se kterým Polkinghorne spolupracoval. V roce 1983 však opustil skvělé místo profesury matematické fyziky na proslulé univerzitě v Cambridge, aby se tam opět vrátil, ale už jako profesor teologie. Byl jmenován prezidentem cambridgské Queens’ College a byl vyznamenán Řádem rytířů britského imperia. Intenzivně se zajímá o dialog mezi vědou a vírou a je autorem řady publikací na toto téma (jedna už byla přeložena do češtiny a další dvě byly recenzovány v Universu). Z hlediska diskuse mezi vědou a náboženstvím jsou zřejmě nejdůležitější knihy „The Faith of a Physicist“ [1], „Belief in God in an Age of Science“ [2] a „Science and Theology“ [6]. Kratší zmínky o vztahu vědy a náboženství jsou i v odborných publikacích Polkinghorna, např. v [7] a [8].

V této činnosti mohl propojit své hluboké vědecké znalosti s teologií, a tím splnit to, co si přál J. D. Barrow [9] (profesor astronomie na univerzitě v Sussexu) ve své knize „Theory of Everything“: „Vědci si kladou otázky se vší vážností a teologové zjišťují, že jejich myšlenky jsou předurčeny matematickými spekulacemi nové generace vědců. Ironií osudu má jen málo teologů dostatečné vzdělání ve fyzice, aby s ní udrželo krok v detailech, a málo fyziků má dostatečné pochopení pro širší problémy. Teologové věří, že znají otázky, ale nemohou pochopit odpovědi. Fyzikové si myslí, že znají odpovědi, ale nemohou znát otázky.“

Polkinghorne se ve svých pojednáních prosazuje jako teoretický fyzik i jako teolog. Netají se tím, že vyžaduje skutečně vědecký přístup tam, kde se mu zdá, že středověká teologie přesáhla své meze, ale i tím, že varuje před přílišnou glorifikací vědy, jejím zasahováním do oblastí, ve kterých jsou její výroky už vlastně také jistým způsobem ideologií.

Polkinghorne se intenzivně zabývá jak existencí Boha a jeho působením ve světě, tak i (zvláště v [1], „The Faith of a Physicist“) křesťanskou věroukou, formulovanou nicejským Vyznáním víry. Říká, že chce odpovědět na otázku, „zda zvláštní a vzrušující poselství ortodoxního křesťanství je udržitelné i ve věku vědy“. Polkinghorne zde, krok za krokem, probírá z hlediska vědce i teologa všechny věty Kréda, což nelze komentovat v tak malém prostoru, jaký představuje tento medailonek (pro bližší seznámení lze odkázat aspoň na recenzi [1]). Soustředíme se proto aspoň na nejpodstatnější pasáže, týkající se Polkinghornových názorů na existenci křesťanského Boha a na jeho působení ve světě, a tedy, na klíčové otázky křesťanské víry. Ty jsou také často hlavním předmětem sporu při diskusích o náboženství a prvních pochybností, se kterými se naše děti ve škole zcela určitě setkají.

Pokus o shrnutí Polkinghornových názorů na vztah současné vědy a křesťanství

Otevřeme tuto úvahu osobním vyznáním víry Johna Polkinghorna [1]:

„Kdybych byl požádán, abych řekl, co znamená pro věřícího, že si udržuje víru v Boha, a jaká je skutečná hodnota této víry, pak bych shrnul odpověď asi takto: Je zde Někdo, kdo je hoden uctívání. On je pevným základem pro naději, že naše existence má smysl a že má smysl i naše očekávání konečného naplnění. Od začátku až do konce, křesťanství je naděje.“

Židovsko-křesťanská tradice je zakotvena ve víře v Boha, se kterým jsme schopni komunikovat. Toto je úhelný kámen naší víry, a to je i názor Polkinghornův. Otázku existence Boha však nelze oddělit jednak od stvoření všeho, co existuje, jednak od naší schopnosti Boha pochopit.

Za prvotní příčinu stvoření považuje Polkinghorne jednoznačně Boha. Vývoj vesmíru pokládá za dobře popsaný moderní kosmologií. Vznik života a posléze i objevení se člověka přijímá jako vysvětlené moderní biologií, i s uvažováním Darwinovy evoluční teorie; zde má však námitky proti jejímu nekritickému zobecňování. Přijímá i vysvětlení vzniku života jako výslednici náhodných procesů. Člověka, nadaného duší, pak Polkinghorne definuje podle jeho maximální komplexity mozku oproti ostatním stvořením.

Polkinghorne zdůrazňuje, že teprve člověk je schopen pochopit Boha. Cituje zde Antonyho Kenna [10], který říká: „ I kdyby Bůh neexistoval, je pojem Boha jednoznačně největší dílo lidské představivosti.“ Navíc upozorňuje, že pokud chceme uvažovat o Bohu, nutně musíme použít obrazů. Pojem „Bůh“ zcela přesahuje naši možnost chápání. Mluvíme jazykem konečných bytostí o nekonečnu. Věří však, že to, co nás jako lidi dvacátého století vede k Bohu, je řád a racionalita vesmíru a krása přírody a naše schopnost se v tomto řádu orientovat. To v nás vzbuzuje úžas. Pocit úžasu a chápání vesmíru jako díla nekonečné inteligence je skutečným čtením v knize Boží moudrosti.

Polkinghorne svoje názory na teologické důkazy existence Boha vyjadřuje v rámci současné formy přirozené teologie. Ta se podle něj liší od středověké přirozené teologie (kam zařazuje Anselma a Tomáše Akvinského) tím, že se spíše spokojí s mírnějším tvrzením, nabízejícím víru jako smysluplné vysvětlení všeho, co je kolem nás. Proto preferuje, jak říká, moderní verzi čtvrté cesty Tomáše Akvinského: „ Tedy musí být něco, co je pro všechny věci příčinou bytí, dobroty a dokonalosti, a to všichni nazývají Bohem.“ [6]

Křesťanský Bůh je milujícím Otcem, se kterým můžeme komunikovat a ke kterému se můžeme modlit a prosit o jeho pomoc. To však předpokládá, že Bůh může nějakým způsobem vstoupit do deterministického řetězce, ve kterém se sami pohybujeme. Polkinghornova otázka je definována takto: „Není síť fyzikální kauzality napjata tak těsně, že vůbec nepřipouští specifické působení božského činitele?“ [6]

Polkinghorne se domnívá, že tento vstup je možno přijmout i ve věku vědy. Snaží se ukázat, že věda tento vstup dovoluje. Je si ovšem vědom, že dokonalé prokázání takové možnosti je zřejmě pro člověka neuskutečnitelné. Cituje zde Austina Farrera [10], který říká, že „toto proniknutí do Božího mysteria je mimo všechny naše možnosti“. Přesto však Polkinghorne věří, že se k této záhadě můžeme alespoň přiblížit. Pro svůj přístup užívá pojmu „top-down causality“, ve které se jedná o vliv stavu celého systému na chování jedné části [6]. Domnívá se, že takto pojatá interakce představuje atraktivní možnou analogii k tomu, jakým způsobem interaguje Bůh se světem.

Místo, kde by podle Polkinghorna mohl Bůh do světa i do našich osudů vstoupit, označuje slovem „gap“, mezera. V žádném případě však tím nemyslí onu mezeru, která je v literatuře označována spojením „Bůh mezer“. Tímto termínem je Bůh podsouván tam, kde věda dosud nezná odpověď. Je to ovšem cesta ošidná; vždy, když Bůh suploval naše neznalosti, se později ukázalo, že věda přece jenom našla východisko. To pochopitelně otřáslo takto prezentovanou vírou a bylo pro náboženství medvědí službou.

Polkinghorne uvádí, že věda dvacátého století našla dvě takové „mezery“, vždy spojené s neurčitostí, a tedy s nepredikabilitou. První z nich je kvantová neurčitost, spojená se známou podmínkou Heisenbergovou pro přesnost současného stanovení souřadnice a hybnosti sledovaného objektu. Pod touto hranicí přesnosti nelze stav objektu dále zpřesňovat. I když je tato podmínka běžnou součástí všech kvantově-mechanických úvah a i když skutečně může představovat onu „mezeru“ uvažovanou Polkinghornem, nepovažuje ji samotnou Polkinghorne za rozhodující [2]. Dává přednost makroskopické neurčitosti, tedy druhé „mezeře“, která je spojena s teorií deterministického chaosu. Zde se však jedná o neurčitost jiného druhu. Deterministický chaos se totiž vyznačuje tím, že se v jeho režimu dvě velmi blízké trajektorie, představující například dráhu dvou částic v uzavřeném prostoru, v počátku v rychlostech i souřadnicích velmi blízkých, rychle odchylují a že je po jisté době nemožné stanovit přesně jejich polohu, a také zpětně jejich počáteční polohu. Tato vlastnost je spojena s nestabilitou, deterministickému režimu vlastní, a populárně se označuje jako efekt motýlích křídel. Tento efekt vyjadřuje silnou nestabilitu atmosféry a odtud těžko predikabilní předpověď počasí na delší dobu. Co v tomto procesu považuje za nejdůležitější, je to, že i pro systémy se stejnou energií pouhá změna počátečních podmínek vede k diverzifikaci trajektorií. Tato volba tedy souvisí s informačním vstupem, o kterém Polkinghorne soudí, že „zde tušíme náznak toho, jakým způsobem Bůh interaguje se svým stvořením. Jako lidské bytosti potřebujeme ke svému jednání energii a informace. Jako čistě duchová bytost Bůh jedná pouze informačním vstupem.“ [2, 12] (V knize „Science and theology“ [5], vydané později, uvažuje o možnosti kombinovat nepredikabilitu kvantovou a deterministicky chaotickou.)

Když Polkinghorne hovoří o těchto nepredikabilitách, je si vědom, že nepředkládá úplné řešení problému. Uvádí je spíše jako možnosti; sám tyto úvahy označuje jako „tušení“ toho, jakým způsobem může Bůh vstoupit do našich osudů. Uvádí je však proto, že jsou s vědou konzistentní. Říká, že se nechce vzdát hledání tohoto spojení, i když uznává, že naše výsledky v této otázce budou vždy nutně předběžné a provizorní. Nicméně výzva k integrovanému pohledu, jak teologickému, tak vědeckému, nás k tomu vybízí. Je přesvědčen, „že moderní věda, správně pochopená, v žádném případě neodsuzuje Boha pouze do role vlastníka panství, který je stále nepřítomen a o své panství se nestará, ale dovoluje nám představu Stvořitele s ustavičnou a prozíravou aktivitou a milující péčí o své stvoření“ [2].

Tolik stručně o Polkinghornově názoru na Boží existenci a na působení Boha ve světě, o kterou se zajímá jako vědec i teolog. Od této otázky se odvíjí křesťanská víra a názory Polkinghornovy zde uvádíme proto, abychom ukázali způsob jeho argumentace. Vedle Polkinghorna je možno jmenovat další protagonisty této aktivity. I když Polkinghorne uvádí celou řadu citací, zdá se, že nejblíže k němu stojí I. A. Barbour (stejně jako Polkingorne i on byl původně profesorem fyziky na Carston College, Minnesota, a později se stal profesorem náboženství) a A. Peacocke, biochemik, později anglikánský duchovní a teolog [4].

Západní křesťanství se vyznačovalo zvláštní symbiózou racionality a mystiky, rozumu a srdce. Lze říci, že období středověké gotiky bylo plné víry v rozum a optimismu vůči možnosti aspoň částečně rozumově pochopit pravdy křesťanství. Nicméně věda, rozvíjející se na univerzitách, jejichž zakládání církev iniciovala, se stala později soupeřem teologie, a náboženství se před ní stahovalo do obranných pozic. V současnosti jsme však, po uplynutí několika staletí, svědky znovuvynoření onoho optimismu, a je zajímavé, že je iniciováno vědci. Pochopitelně, zmíněný optimismus už není tak všeobecný jako ve středověku. V některých odvětvích vědy jsou ateistické tendence neobyčejně silné (jako například v biologii [3]). Jsme však v podstatně silnější pozici než na konci devatenáctého století.

John Polkinghorne je jedním z mluvčích této optimistické linie. Domnívá se, že výsledky moderní vědy mohou pomoci osvětlit některé problémy křesťanské teologie. To jsme se snažili ukázat na otázce Boží aktivity ve světě, kterou se Polkinghorne zabývá. Chce svou činností evokovat dialog mezi vědci a teology, aby se ukázalo, že křesťanská víra je stále živá i ve věku vědy, a pokračovat tak v intencích Anselmova výroku „fides quaerens intellectum“, „víra hledající porozumění“.

Polkinghornovy texty lze charakterizovat jako vzácné spojení vysoké odbornosti a noblesy, spočívající v kritičnosti vůči sobě samému, ale i v prostoru, jaký věnuje svým odpůrcům. Čtenář jeho knih je právě díky těmto charakteristickým znakům vtažen do problematiky. Polkinghorne si klade otázky, které si klade i většina z nás. Snaží se na tyto otázky najít odpověď v rámci křesťanské víry. Pochopitelně, s Polkinghornovými názory nemusíme vždy souhlasit. Lze diskutovat i o samých základech Polkinghornových názorů, přirozené teologie i kritického realismu. Ale i to může být součástí dialogu, po kterém Polkinghorne volá; vše jistě vyžaduje svůj čas, aby se mohly tyto otázky i řešení vytříbit. Nemůžeme ale očekávat jasná definitivní řešení; vždyť o to se teologové a filosofové snaží už od středověku. Jak jsme uvedli, i Polkinghorne svou snahu naznačuje spíše jako „tušení“. Je jedním z těch, kteří vracejí křesťanství v otázce sporu vědy a náboženství pocit sebedůvěry, a věří, že dialog mezi vědci a teology pomůže tyto rozpory odstranit.

Polkinghornova výzva k dialogu

Tento medailonek o aktivitě Johna Polkinghorna je možno adekvátně zakončit citací jeho textu, který je současně i vyzváním k dialogu mezi vědci a teology [2]:

„Intelektuální svět, ve kterém nyní tyto diskuse (diskuse o náboženství) probíhají, charakterizují jeho účastníci jako to, co přichází po velkých intelektuálních výbojích v posledních třech stech letech. Tehdy se zrodila věda a přinesla první plody. Nyní jsme v období post-osvícenství, post-liberalismu a post-modernismu.

Mezi ruinami karteziánského hledání jistoty může věda a teologie prohlásit, že přes hledání na rozdílných cestách je stále možné nalézt důvěryhodné poznání reality. Poznání, spíše pravděpodobné než absolutně pravé, dosažené spíše kreativitou člověka než logickou dedukcí a založené na zkušenosti, ale ne pouze na ní. Mezi jistotou, ke které aspirovalo osvícenství, a relativismem, který vyhlašují současní nekonstruktivní kritici, leží kriticko-realistický přístup k vědění, otevřený k opravám, ale přesvědčený, že jeho schopnost porozumět skutečnosti vyplývá z jeho tíhnutí k realitě. Jak věda, tak teologie nabízejí podporu v tomto hledání střední cesty.“

Slibná otevření i na naší straně

I když v katolickém prostředí tato forma dialogu nebyla příliš častá, zdá se, že po rehabilitaci Galilea papež Jan Pavel II. otevřel dveře aggiornamentu i mezi vědou a vírou. Pregnantně o tom pojednává proslov J. M. Życinského, arcibiskupa lublinského [13]. Ten připomíná, že smysluplný dialog by neměl být pouze dvěma nezávislými monology, ale měl by přispět k hlubšímu porozumění. Cituje zde Jana Pavla II. v jeho dopise G. Coynovi, řediteli Vatikánské observatoře: „V tomto procesu intelektuální interakce věda může, na jedné straně, pomoci teologům osvobodit jejich diskusi od obecně přijatých schémat a snadných antropomorfismů. Na druhé straně teologie a klasicky pojatá filosofie může pomoci vědcům osvobodit jejich výzkumný program od iluze falešného absolutismu a otevřít jejich výhled na morální a etické hodnoty, pro lidstvo tak důležité. (…) Církev vyzývá sebe a vědeckou komunitu k zintenzivnění konstruktivních vztahů ve výměně skrze jednotu. (…) Každý z vás má získat z této interakce vše potřebné a lidská komunita, které my oba sloužíme, má právo to od nás žádat.“

Dialog však vyžaduje poměrně široký přehled o tom, co se publikovalo v posledních desetiletích. Bohužel, právě v této době jsme byli v nedobrovolné klauzuře a neměli jsme možnost podrobně sledovat literaturu. Tím spíše by měla být naše překladatelská činnost aktivnější. Nelze ovšem přeložit vše, a proto Ondokova kniha [4] i McGrathova kniha [5] by mohly být dobrým vodítkem. Není ovšem nutno brát za své vše, co již bylo napsáno. Texty by však mohly být velmi dobrým podkladem pro rozumnou diskusi. Většina publikací je psána v ekumenickém duchu a tak, že může oslovit i ty, kteří s námi aspoň částečně sympatizují nebo se o věc zajímají. Kromě toho vztah vědy k základním otázkám víry je problémem, který jde napříč všemi křesťanskými konfesemi. Proto by překlady nejdůležitějších autorů byly v našem prostředí přímo misijním dílem.

Skromně optimistický závěr

Lze říci, že dialog mezi vědou a náboženstvím, ke kterému vybízí řada vědců, nabízí optimistickou cestu, tak odlišnou od nepřátelského ladění devatenáctého století. Nejsou to ovšem všichni vědci a tento dialog nemusí být nutně dialogem trvalým; může se stát uschlou květinou. Vše záleží na tom, jak se tento dialog povede a do jaké míry se oběma stranám podaří v něm pokračovat. Obě strany se musí pokusit něčeho zbavit. Věda by se měla spokojit s tím, že ne na všechny otázky (paradoxně hlavně na ty nejdůležitější) nemá a patrně nebude mít nikdy odpověď. Křesťanství se musí zbavit přiznaného či nepřiznaného strachu z vědy. Povzbuzením pro to mohou být naše historické katastrofy střetu náboženství a vědy. Přes všechny bolestné reminiscence zjišťujeme, že s Galileem i Darwinem už můžeme žít a že nám to nedělá žádné problémy. Dialog, který nabízejí vědci, nebude pochopitelně lehkou záležitostí. Domnívám se však, že by z naší strany bylo velkou chybou tuto šanci propást.

Bibliografické odkazy:

[1] John Polkinghorne: The Faith of a Physicist , Princeton University Press, Princeton, New Jersey, 1994. (Recenze: L. Krlín, Universum 31–32, 1999, str. 73).

[2] John Polkinghorne: Belief in God in an Age of Science, The Terry Lectures, Yale University Press, New Haven and London, 1998. (Recenze: L. Krlín, Universum 2 (34), 2000, str. 20).

[3] E. J. Larson, L. Witham: Scientists and religion in America, Scientific American, September 1999, 79 (překlad a komentář: L. Krlín, Universum 5 (37) str. 24, 28).

[4] J. P. Ondok: Přírodní vědy a teologie, CDK, 2001.

[5] A. E. McGrath: Dialogue in Science and Religion, Blackwell Publisher Inc., 1999; Dialog přírodních věd a teologie, Vyšehrad, 2003.

[6] John Polkinghorne: Science and theology, an introduction; Věda a teologie. Úvod do problematiky, CDK, 2002.

[7] John Polkinghorne: Beyond Science, Cambridge University Press, Cambridge, 1996.

[8] John Polkinghorne: The Quantum World, Longman Group Ltd, 1986; Kvantový svět, Aurora, 2000.

[9] John D. Barrow: Theories of Everything, Oxford University Press, 1991; Teorie všeho, Nakladatelství MF, edice Kolumbus, 1996.

[10] Antony Kenny: The Metaphysics of Mind, Oxford University Press, 1989.

[11] Austin M. Farrer: Faith and Speculations, A. C. Black, 1967.

[12] Ladislav Krlín: Deterministický chaos, prediktabilita a Polkinghornovy teologické implikace, Teologické studie, v tisku.

[13] J. M. Życinski: Science and the Church: A Plea for Dialogue in the Perspective of Fides et Ratio, překlad a recenze L. Krlín, Universum 13 (45), 2002, str. 8.