Dialog Říma s ruským pravoslavím

Autor: Gianfranco Brunelli, Walter Kasper - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Ekumena)

Glaube in der Zweiten Welt, 5/2004, 21–23.

Povýšení čtyř katolických apoštolských administratur v Rusku na diecéze v únoru 2002 rozpoutalo hlubokou krizi mezi Vatikánem a moskevským patriarchátem. V údajném katolickém „proselytismu“ a v řeckokatolických uniatských církvích vidí Moskva největší problémy s Římem. Šéfredaktor časopisu Il Regno (Bologna) Gianfranco Brunelli o tom hovořil s kardinálem Kasperem.

Po třech letech doby ledové dává vaše návštěva v Moskvě signál opětného navázání dialogu.

Vztahy s Moskvou nebyly nikdy zcela přerušeny. Existovala korespondence mezi papežem a patriarchou. Cenné podněty vzešly od nového nuncia v Moskvě, arcibiskupa Meniniho, jehož si patriarcha velice váží. Potom jsem se v roce 2003 dvakrát setkal mimo ruské území k rozhovorům s metropolitou Kirilem (Gundjajevem).

Tato návštěva však byla zvláště významná, měla zcela novou kvalitu. Posloužila k „opravě“ vztahů s ruskou pravoslavnou církví a potvrdila vůli Svatého stolce a katolické církve dále rozvíjet ekumenický dialog jako neodmyslitelnou perspektivu. Po obtížných letech, v nichž byla vzájemná důvěra narušena, měla tato návštěva znovu nastolit důvěru. Znovu jsme se setkali a nechceme se opět rozejít. To by v našich církvích nikdo nechápal.

V Moskvě jsem se nejprve setkal s katolickými biskupy, pak s představiteli moskevského patriarchátu a nakonec se samotným patriarchou Alexiem II. Klima bylo celkem dobré, a když odhlédneme od oficiálních prohlášení, dokonce srdečné.

Co jste řekl katolickým biskupům?

Vyslechl jsem jejich obsáhlou zprávu o pastorační situaci katolické církve v Ruské federaci, předal jim papežův pozdrav a snažil se je povzbudit k dialogu: Druhý vatikánský koncil ukončil politiku polatinštění křesťanského Východu - ekleziologie římské církve už vůbec není zaměřena na přičlenění pravoslavných (oklikou přes „uniatské“ církve). Když se podíváme na to, co nás dělí, a uvážíme další obtíže (např. pojetí autokefalie, „kanonické teritorium“, pojem „sesterských církví“), pak můžeme plným právem říci, že základy naší jednoty existují, a naproti tomu příčiny našeho rozdělení jsou překlenutelné. Obě naše církve se považují skutečně za sesterské církve – ne za konkurenty, za rivaly a za nepřátele, nehledě na četná nedorozumění.

Co jste řekl pravoslavným?

Pokusil jsem se zprostředkovat patriarchovi a pravoslavným biskupům podstatu našeho společenství a ujistit je o solidaritě Svatého otce, římského biskupa, s Ruskou církví. Řekl jsem patriarchovi, že – po určitých nedorozuměních – otevíráme novou stránku dějin našich vztahů, které chceme postavit na nových základech. Evropa a svět nepotřebují naše oddělení, nýbrž jednotu.

Co to konkrétně znamená?

Především jsme našli cestu, jak se zabývat problémem tzv. proselytismu. Poněvadž obecná obviňování k ničemu nevedou, domluvili jsme se na tom, že se ukáže na konkrétní případy proselytismu a ty se přesně prozkoumají. Takové případy dnes existují a budou se vyskytovat i v budoucnu. To však neznamená, že by bylo politikou katolické církve v Rusku odloudit pravoslavným jejich věřící, tedy dělat proselyty. Katolická církev nechce jít zpět, naše ekleziologie je vázána Druhým vatikánským koncilem. Snažíme se ještě hlouběji a důkladněji pochopit a uskutečnit to, co je obsaženo v námi podepsaných dokumentech o ekumeně.

Skutečnost, že se obě církve vzájemně uznávají za sesterské, vede k důležitým pravidlům vzájemného styku. Tato pravidla, formulovaná r. 1992 Papežskou komisí pro Rusko (dnes: Stálá komise pro církev ve východní Evropě), papež potvrdil.

V tomto duchu jsme se dohodli uvést v život Společnou komisi, jejímž úkolem bude zkoumat jednotlivé případy, zda se jedná o proselytismus, nebo ne. Komise se skládá z osob určených pravoslavnou církví a z katolických biskupů a vytváří možnost trvalého kontaktu obou církví a vzájemné informovanosti.

Existují ještě dvě oblasti konkrétní spolupráce. Za prvé: vzhledem ke globálnímu procesu sekularizace máme společné starosti. Evropa a Rusko se sblížily, vzájemně se potřebují. A rozšíření Evropské unie je odkázáno na přínos pravoslavných církví. Máme společné starosti a úkoly, společně můžeme převzít směrodatnou roli. Naše národy s rozdílnými tradicemi se poznávají a navrhují plán společné budoucnosti. Ve společné odpovědnosti můžeme zabránit tomu, aby jak Západ, tak Východ ztratily svou křesťanskou duši.

Za druhé: nezbytnost procesu učení - žít vědomě ekumenicky - vyžaduje kulturní a vědeckou výměnu mezi oběma církvemi. Na obou stranách je nezbytné vychovat nové generace kněží a věřících, které by se naučily oceňovat a milovat tradice, spiritualitu a teologii druhých.

Pravoslavní se obávají, že Řím znovu oživí exarchát pro katolíky byzantského obřadu v Rusku. Dokázal jste rozptýlit tyto obavy?

Ano. Předem jsem o tom ovšem hovořil s římskokatolickými biskupy. Ti mne přesvědčili, že neexistuje pastorační nezbytnost exarchátu pro ruské katolíky byzantského ritu. Za jejich pastoraci jsou odpovědní latinští biskupové. Pokud to budou považovat za nutné, mohou pro byzantinské katolíky v Rusku jmenovat generálního vikáře, avšak podléhajícího latinské jurisdikci.

Je možné předpovídat budoucí vývoj ve věci římskokatolické hierarchie v Rusku?

Myslím, že současná struktura katolické hierarchie v Rusku je dostatečná pro pastorační potřeby latinských farností. Je však třeba též chápat námahu pastýřů, kteří se mají starat o své malé stádce, rozptýlené po tak velkém území. Nevylučuji proto, že snad budou muset být vytvořeny dodatečné regionální církevní struktury.

Jaké další cesty spolupráce v budoucnosti ještě vidíte?

Přeji si oživení vztahů mezi Papežskou radou pro jednotu a Moskevským patriarchátem, oživení spojené s teologickým dialogem. Dále bychom měli dodávat odvahu k místnímu dialogu mezi biskupy obou církví. Řím skládá velké naděje do katolických biskupů, protože mnoho z našich nedorozumění vzniklo vinou chybějících vzájemných informací.

Řeckokatolická církev na Ukrajině má v úmyslu zřídit patriarchát se sídlem v Kyjevě, kde začaly dějiny Ruské církve.

Všechny pravoslavné církve reagují velmi citlivě na otázku „sjednocených církví“. Moskevský patriarchát je dokonce „velice znepokojen“. Moskva a další pravoslavné církve zdůrazňují, že vytvoření řeckokatolického patriarchátu Vatikánem by ukončilo dialog mezi katolickou církví a pravoslavnými. Zřízení řeckokatolického patriarchátu v Kyjevě by pravoslavná strana považovala za zrušení ekleziologie Druhého vatikánského koncilu Římem - za návrat k „ekleziologii křížových výprav“, jak to nazývají. Roztržka by byla tak radikální, že se její důsledky vůbec nedají dohlédnout.

Argumentuje se také tím, že římská církev nikdy nezřizovala katolický patriarchát v místě, které by předtím nemělo důstojnost patriarchálního trůnu. V tom zůstala římská církev věrná tradici prvního tisíciletí, jak uznává i moskevský patriarchát. Proto by povýšení Kyjeva nebo Lvova, které nikdy nebyly sídlem patriarchů, bylo novotou.

Zřízení řeckokatolického patriarchátu na Ukrajině by znamenalo návrat k ideologii uniatství, což by z pravoslavného hlediska odporovalo výsledkům dosaženým již r. 1993 ve Smíšené komisi pro teologický dialog mezi římskokatolickou církví a pravoslavnými církvemi (dokument z Balamandu, v němž se označují „sjednocené církve“ za model minulosti, nikoli za model budoucnosti pro jednotu římské a ortodoxní církve).

Můžete označit za překonané námitky obsažené v listu z loňského prosince, který zaslal Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. papeži Janu Pavlu II.?

Dopis patriarchy z Konstantinopole nás velmi zarmoutil. Až dosud byly naše vztahy charakterizovány spoluprací, která inspirovala obě strany. Přes toto zklamání pozval papež Jan Pavel II. ekumenického patriarchu na letošní oslavu svátku apoštolů Petra a Pavla do Říma. V Moskvě jsme teď o ekumenickém patriarchovi nejednali – už z ohledu na vzájemné vztahy pravoslavných církví.

Námitky z otevřeného dopisu patriarchy Bartoloměje z Konstantinopole jsou obsaženy i v dopisech všech ostatních patriarchů papeži, především v dopisu moskevského patriarchy. O některých argumentech Moskvy lze jistě diskutovat. Naproti tomu jedna námitka patriarchy Bartoloměje je nepatřičná: tvrdí, že Svatý stolec již rozhodl o zřízení řeckokatolického patriarchátu v Kyjevě. Takový úmysl zatím neexistuje. Papež mi uložil, abych o této otázce vedl konzultace na široké úrovni, což také od loňského června dělám. Po zprávě o mých jednáních v Moskvě odpoví papež ve vhodnou dobu řeckokatolické synodě na Ukrajině.

Hovořil jste v souvislosti se svou cestou do Moskvy též s představiteli řeckokatolické církve na Ukrajině?

Nejprve jsem se setkal se lvovským arcibiskupem kardinálem Husárem. Znovu jsem ho ujistil o pochopení jeho přání (zřídit ukrajinský patriarchát – G. B.), vyložil jsem však také našim řeckokatolickým bratřím, kteří v letech komunistické diktatury tolik vytrpěli, jak ten problém hodnotím.

Ujistil jsem je o své úctě. Řeckokatolická církev na Ukrajině je pravá církev mučedníků. Jsem přesvědčen, že naše konkrétní pomoc pro ni a naše duchovní společenství by měly být daleko intenzivnější. To vše je však třeba vidět v daleko širším rámci univerzální církve a jejích ekumenických závazků.

Co dnes převažuje v ekumenickém dialogu: politické ohledy, nebo teologické pohnutky?

Obojí je propojeno novým a rozmanitým způsobem. Na jedné straně musím říci, že politický vývoj po r. 1989 – znovusjednocení Evropy, začlenění velkého počtu evropských zemí do Evropské unie – oživil i mezicírkevní dialog; evropská integrace podporuje přibližování Východních církví k latinské církvi.

Na druhé straně vykazuje návrat Východních církví do veřejnosti a do politické role zčásti silné nacionalistické tendence, které neúměrně zdůrazňují spojení náboženské tradice a kulturní identity národů. Může tak dojít v náboženském i politickém sektoru k hlubokému štěpení, jež může za jistých okolností všechno blokovat.

O čem jste mohl Moskvu ujistit?

Jsem přesvědčen, že ekumena má pro katolickou církev vysokou prioritu a je neodvolatelná. Tuto pozici probojovával papež Jan Pavel II. ve svém celém pontifikátu - ta je součástí bohatého dědictví, které nám zanechává. Ekumena musí vždy brát ohled na historické překážky a nesmí se vyhýbat zvládání konkrétních obtížných situací. To od nás může v určitých momentech vyžadovat oběti. Je třeba hledět jak na oprávněná dílčí přání, tak na univerzální ekumenické dimenze. Nesmíme se vzdát ekumenického dialogu, ale dále jej rozvíjet – poté, co byl po dobu celého jednoho pontifikátu tak usilovně veden.

Ekumenické hnutí se zrodilo mimo katolickou církev: přesto se množí dojem, že právě ona je povolána přinést zvláštní vklad do jednoty církví. Co si o tom myslíte?

Jistě existuje eminentní odpovědnost katolické církve v ekumenické oblasti - na jedné straně proto, že jsme největší církví a v současnosti skutečně vedeme největší část ekumenického dialogu, na druhé straně na základě ekleziologické koncepce, kterou římská církev vypracovala. Římský biskup musí konat důležitou službu jednotě, a to nejen uvnitř katolické církve, nýbrž i pro všechny ostatní církve, a papež Jan Pavel II. prosil o podporu při tom. To se dosud nikdy nestalo.

Řím se stal důležitým pevným bodem ekumeny; papež představuje v rostoucí míře morální autoritu, uznávanou i za hranicemi křesťanstva. Pochopitelně existují i uvnitř katolické církve diskuse o tom, co se má chápat pod ekumenou. Myslím, že naše misijní koncepce musí být rozšířeny na hlásání na ekumenické základně. Tou měrou, jak uskutečníme ekumenickou solidaritu, bude i naše hlásání radostné zvěsti evangelia hodnověrné. Mysterium prožívané jednoty je živé navzdory našim rozdílům - a to tehdy, když je každý zásadně otevřen pro toto tajemství jednoty. Je to úkol, který vyžaduje pokoru, trpělivost a důvěru.