Alister E. McGrath: Dialog přírodních věd a teologie

Autor: Jan Fischer - Číslo: 2004/3 (Recenze)

S použitím podnětů Jana Novotného.

Vyšehrad, Praha 2003, 288 str. Z anglického originálu The Foundations of Dialogue in Science and Religion, Blackwell Publishers, Oxford 1999, přeložili Jan Fischer a Jan Novotný. Předmluva k českému vydání od Josefa Petra Ondoka.

V posledním čtvrtstoletí se po dlouhodobém stavu zmrazeného konfliktu objevuje literatura na téma dialogu mezi teologií a přírodními vědami. Lidé jako by si uvědomili, že protikladnost dvou výroků nemusí být signálem protivníkova omylu, ale například jen důsledkem terminologického nedorozumění způsobeného dlouhou vzájemnou izolací.

Jak je patrno z Úvodu knihy, má autorova vědecká kvalifikace původ v jeho studiu biofyziky a biochemie, které bylo přirozeně spojeno se zájmem o kvantovou teorii a biologickou evoluci. Je tím ovlivněno i rozložení jeho zájmu o jednotlivá témata vztahující se k interakci přírodních věd a teologie.

Kniha má pět kapitol: 1. Znovu od začátku, 2. Hledání řádu, 3. Zkoumání světa, 4. Realita světa a 5. Jak je svět reprezentován. Výstižný název první kapitoly charakterizuje autorovo výchozí stanovisko: dialog setrvává ve strnulém stavu zmrazeného konfliktu, do něhož postupně dospěl, již několik generací. Obě strany jsou zakopány ve svých pozicích, každá přesvědčena o tom, že pravdu má ona a že skutečný dialog stejně není možný. Postoje jsou určeny předem ještě dřív, než diskuse začala. Strany vstupují do dialogu s apriorními, předem hotovými stanovisky, která se snaží uhájit všemi prostředky. Autor je přesvědčen, že původní dialog „zdegeneroval v cosi, co je, žel, často jen vzájemnou přehlídkou nevědomosti, nepřátelství a zlomyslnosti. V diskusi každý usiluje vyhrát a ne porozumět druhému (…) Závěry jsou předurčeny osobními zájmy.“ (26)

V dalším autor připomíná, že dialog poklesl do nekritického opakování výroků pochybné autenticity, převzatých místo z pramenů často ze zdrojů sekundárních nebo málo zaručených. Na historických faktech dokládá, že mnohé závažné výroky připisované významným osobnostem historie nelze v jejich dílech vůbec najít a, jak se zdá, mají svůj původ v nespolehlivě předávaných informacích. Jiným předsudkem je přistupovat k náboženství apriorně jako k nepříteli vědy a k vědě apriorně jako k nepříteli náboženství; tyto postoje jsou podporovány i „válečným slovníkem“ používaným v souvislosti s těmito diskusemi. Důsledkem je nekritické udržování navyklých, překonaných myšlenkových stereotypů, založených často na věcných omylech. Autor uvádí konkrétní příklady na str. 33-40. Vážnou překážkou dialogu je i to, že vztah vědy a víry je předjímán jako konfliktní; tento apriorní postoj předem vylučuje možnost jeho seriózního zahájení.

Odtud autor deklaruje základní východisko svého přístupu: začít vše znovu od začátku; nespoléhat na druhotné zdroje a nedokázaná tvrzení. Každý výchozí předpoklad je třeba předem označit za předpoklad, i když se napohled zdá samozřejmě platný. Autor zdůrazňuje, že jeho „kniha je psána v přesvědčení, že dialog mezi vědou a náboženstvím je dobrá věc“; tím však nechce čtenáře iracionálně ovlivňovat, ani zkreslovat realitu například zdůrazňováním bodů, kde věda a víra konvergují, na úkor těch bodů, v nichž divergují.

Základní skutečností světa je jeho řád. Otázkám s ním souvisejícím se autor věnuje v 2. kapitole. Z mentality středověku a renesance plynulo právo i povinnost člověka na vědecký výzkum proto, že základem byla víra v racionálního Boha, jenž stvořil racionální řád, poznatelný právě vědeckým studiem. Kapitola je zaměřena na světový řád, který jako objasňující prvek poznání zajímá jak přírodovědce, tak teology, a patří tedy mezi oblasti, v nichž by věda a náboženství mohly najít příbuzný pohled, příbuzný jazyk i společný zorný úhel. Autor si také všímá toho, že křesťanská nauka o stvoření zůstává významnou složkou myšlení mnoha aktivních vědců dodnes.

Zabývá se zde proto naukou o stvoření. Probírá tři modely stvoření (emanace, výstavba, umělecké vyjádření), snaží se o vyvážený a široký pohled, a neopomíjí ani otázky kosmologie, počátku času a vzniku astronomických struktur. V té souvislosti se dostává i k problémům spojeným s entropickými principy; i zde je patrna jeho obeznámenost s kvalitní literaturou a zásadní porozumění problematice. Odborník by však mohl pokládat jeho závěry za jednostranné. Je například sporné, zda „panuje obecný souhlas, že pozorovatelný svět měl počátek“. Toto tvrzení je spíše omezeno na kosmologické modely v rámci obecné teorie relativity, přitom se většinou uznává, že extrémní stadia vývoje není možné postihnout bez syntézy kvantových a obecně relativistických myšlenek. Současné fyzikální teorie prostě nemají dostatečnou sílu, aby dosáhly až k samotnému počátku, a jeho realita tedy zůstává otevřenou otázkou. Autor ovšem ze svého názoru nevyvozuje žádné dalekosáhlé důsledky a je si vědom toho, že i citovaný výrok „nastoluje více otázek, než kolik jich zodpověděl“. Tématem, které čtenáři s kosmologickými zájmy může chybět, je však – v protikladu k tématu stvoření a zrání světa – téma jeho ohrožení, úpadku a zániku, které se zejména v posledních letech dostalo do popředí (viz například [1] a literatura tam citovaná) a představuje nepochybně výzvu teologii.

Zajímavé jsou autorovy úvahy o paralelách mezi myšlením přírodovědce a myšlením teologa. Teolog se zabývá tématy, která se vymykají bezprostřednímu smyslovému poznání a nelze si je názorně představit, takže jeho úvahy mohou vést k logickým nekonzistencím už jen proto, že jsou založeny na neúplném, principiálně částečném poznání předmětu zkoumání. Podobné však může nastat i v přírodovědě v těch oborech, kde jsou zkoumány děje nepřístupné přímo lidským smyslům (tj. pozorovatelné pouze pomocí přístrojů), kde názornost bývá špatným vůdcem a úvahy jsou založeny na neúplných a nepřesných (experimentálních) datech. I tam narážíme na logické nekonzistence¹.

Autor upozorňuje na pojem „stvořeného času“, který postřehl Augustin ve svých Vyznáních², a podrobně se zabývá tématem stvoření i ve vztahu k dalším přírodovědeckým kategoriím (např. k řádu, k přírodním zákonům, k již zmíněnému času, k uspořádání a chaosu, dokonce k ekologii). Uvažuje o jazyku teologie a jazyku přírodovědy. Všímá si nových směrů v kosmologickém myšlení, které, jak upozorňuje, mohou být výzvou k pozitivnímu a kritickému přezkoumání křesťanské tradice, s cílem ukázat, že v ní dodnes je aktuální bohatství, relevantní pro současné vědecké diskuse. Toto vše lze jistě uvítat jako sympatický podnět, i nehledě na to, že úvaha, kterou k němu (na str. 66) dospívá autor, má překvapivě povážlivý kaz: při zmínce o obrazu stvoření jako emanace Boží tvořivé energie (užívaném údajně v raném křesťanském období) se autor opírá o formulaci „světlo ze světla“ (lumen de lumine), kterou s odvoláním na Nikajské krédo spojuje s obrazem stvoření! V popisu modelu stvoření nazvaném „Emanace“ zdůrazňuje „dominantní obraz světla či tepla vyzařovaného ze slunce, anebo lidský zdroj záření, jakým je oheň“; to však neoprávněně dokládá citátem „světlo ze světla“ přímo z Nikajského kréda, kde ovšem vůbec nejde o stvoření, nýbrž o Božího Syna, jak je v Krédu pečlivě a výslovně zdůrazněno! K odhalení této zbytečné chyby by stačilo si přečíst text Kréda, na které se autor odvolává, i v nevelkém okolí tohoto citátu („zrozeného, ne stvořeného“, genitum, non factum).

Dále autor zkoumá roli přírodních zákonů a filosofické přístupy k nim. Zajímavé je zařazení oddílu o symetrii (92), která je předmětem zájmu fyziků už od dob Keplerových, a v matematice měla důležitou roli při usnadňování výpočtů, ale teprve v 20. století se stala fundamentálním pilířem vědeckého poznání přírody, důležitým zdrojem informace o zákonech zachování a jedním z nemnohých principů, které může vědec úspěšně uplatnit ve zcela neznámé a smyslům nepřístupné oblasti výzkumu (např. ve světě elementárních částic) bez obav, že by tím rozšiřoval platnost zákonů mimo obor jejich platnosti. Zařazení úvahy o roli symetrie ve fyzice zaslouží ocenění o to víc, že autorem knihy je člověk, který se už dlouhou dobu nezabývá aktivním výzkumem; je spíše litovat, že vzhledem k důležité roli symetrie ve fyzice jí v knize není věnováno víc místa a důrazu.

V dalším přichází ke slovu to, co vědu a náboženství odlišuje: věda je založena na experimentování, náboženství na Zjevení. Je to zdrojem divergence? Může jedno druhé falzifikovat? Je možná střední cesta? Co je to přirozená teologie? Co je antropický princip? Co říkají otcové o vztahu vědy a interpretace Bible? Jak přijímaly jednotlivé konfese přírodovědecké objevy na počátku novověku? Zde se autor dotýká i problému doslovného výkladu Písma, který nejen hrál významnou roli v kauze Galileiho, ale byl diskutován už i v dřívějších stoletích. Autor zmiňuje Luthera, který v domnění, že tím hájí Písmo, zastával geocentrismus. V této otázce i moderní pojednání zapomínají na to, že geocentrismus byl spjat především s tehdy dominujícím aristotelským chápáním stavby vesmíru a teprve druhotně s Biblí, v níž jsou „přírodovědecké“ výroky (jako východ a západ slunce) používány stejně jako v moderních jazycích, tedy jako jazykové obraty, bez nároku na ontologickou správnost. Autor připomíná i vykonstruovaný konflikt Bible s přírodovědou z moderní doby, založený na nepochopení smyslu biblického textu: jde o neblaze proslulý proces z roku 1925, v němž se středoškolský učitel John T. Scopes (47) dostal do sporu s čerstvě schváleným zákazem vyučovat vývojovou teorii na veřejných školách v Tennessee. Fundamentalisté pojali tento spor jako „souboj na život a na smrt“ mezi křesťanstvím a ateismem, ale ukázalo se, že přitom nemají žádné znalosti z geologie, religionistiky, historie a dalších oborů. Pro jejich postavení a pověst na veřejnosti byl proto tento případ pravou pohromou.

V knize však není rozlišen problém doslovného výkladu výroků teologické a výroků přírodovědecké povahy. Praví-li Písmo, že slunce vychází či zapadá, zařazuje se tím mezi uživatele jistého jazykového idiomu, který je dodnes obecně používán všemi lidmi včetně astronomů, a není autoritativním výrokem o přírodovědecké povaze zmiňovaného jevu. Ani Písmo, ani moderní člověk nemají na mysli jeho bezpodmínečně doslovné chápání (i když v Písmu jsou výroky tohoto druhu odrazem starověké koncepce vesmíru). Proto si ho může dovolit použít i astronom, bez obavy, že by byl označen za stoupence Ptolemaiova obrazu o světě a tím ohrozil svou profesní pověst a existenci. Zcela jiná je však situace s výroky teologickými obsaženými v Bibli. Zde se autor dopouští přehlédnutí, že stejným způsobem nahlíží na teologické téma proměnění chleba a vína v Tělo a Krev (151-156): při jeho diskusi cituje slova pronesená Kristem při poslední večeři a snaží se je (v duchu Kalvínově a v protikladu s Lutherovým chápáním) interpretovat obrazně, přitom však zcela ignoruje 6. kapitolu Janova evangelia, v níž se výslovně požaduje doslovné chápání eucharistických slov. „Přírodovědecké“ výroky o vycházení slunce, o Otci, jenž „velí svému slunci vycházet na dobré i na zlé“ (Mt 5, 45), výroky zjevně obrazné a idiomatické povahy (o jejichž nutnosti doslovného chápání není v Bibli ani zmínky), nelze klást do jedné roviny se 6. kapitolou Janova evangelia, kde Ježíš jednoznačně, opakovaně a s plným důrazem trvá na doslovném smyslu teologie eucharistie, a to i za cenu toho, že jeho stoupenci a posluchači ho opouštějí.

V této souvislosti by v knize mnohé objasnila zmínka o stavu přírodovědy v posledních stoletích středověku, kdy byly problémy nových názorů na mechanický pohyb (setrvačnost) a na stavbu vesmíru (možnost pohybu Země kolem Slunce) a jejich vztahu k Písmu diskutovány intenzivně, podrobně a často na vyšší úrovni než v době Galileiho. Například Mikuláš Oresme téměř 200 let před Martinem Lutherem a Mikulášem Koperníkem rozebírá souběžně oba planetární systémy, geocentrický i heliocentrický, a konstatuje, že žádný z nich není v rozporu ani s Písmem, ani s pozorovanými astronomickými jevy, takže ani Písmo, ani pozorované jevy nemohou mezi nimi rozhodnout [3].

Překlad recenzované knihy představuje nesporně přínos pro českou literaturu na pomezí přírodních věd a teologie. Jednak tím, že volá po otevření dialogu mezi těmito obory, usiluje o pravdivý a reálný pohled na současnou kritickou situaci a upozorňuje na nedostatek vůle odborníků nastoupit zde novou cestu. Dále je přínosem tím, že přináší novou, českému čtenáři neznámou faktografii, zejména z historie, upozorňuje na nespolehlivost mnohých vžitých představ a tvrzení a uvádí množství českému čtenáři neznámých informací o dějinách tématu, zejména z historie Anglie a z protestantského světa. A konečně tím, že přináší impozantně bohatý seznam citované literatury. V tomto smyslu její překlad vyplňuje mezeru v české literatuře. Předmluva Josefa Petra Ondoka k českému překladu je velmi dobrým úvodem do četby knihy.

Na druhé straně kniha trpí některými závažnými nedostatky, z nichž na některé jsme upozornili. Tato okolnost by měla čtenáře vést k opatrnému čtení. Je dobře, že při překladu byly zařazeny některé upozorňující a doplňující poznámky pod čarou. I tak lze však její četbu bez výhrad doporučit jen odborníkům; začátečníkům jen s dostatečnou kritičností, obezřetností a při současném studiu z jiných zdrojů.

Velkým přínosem je kniha, chápeme-li ji jako výzvu k totální revizi jmenovaného dialogu. Autorovi lze jen přisvědčit, konstatuje-li s jistou lítostí, že stav tohoto dlouhodobého dialogu je neuspokojivý; zatím vlastně nešlo o dialog, ale o úsilí nadiktovat druhé straně svůj postoj a své názory, aniž jejím reakcím vůbec nasloucháme, pokud vůbec máme o dialog zájem. Původní název „The Foundations of Dialogue in Science and Religion“ je asi vhodnější než zkrácený titul překladu „Dialog přírodních věd a teologie“. V knize jde totiž jen o úvod a základy nové koncepce, a to hned v několikerém smyslu:

• jednak proto, že solidní základy dialogu neexistují,

• jednak proto, že v knize jde o základní pravidla vedení dialogu,

• jednak v tom smyslu, že i na předsudky bránící otevřenému dialogu kniha upozorňuje pouze zčásti, takže pro jiné konkrétní situace je jen obecným návodem,

• jednak proto, že se při zpracování tématu zaměřuje hlavně na období reformace a století po něm, ne však na doby dřívější.

Literatura:

[1] John Jefferson Davis: Kosmické finále, Science & Christian Belief, 11/1, český překlad viz Universum č. 3 (35), léto 2000, str. 20.

[2] Aurelius Augustinus: Vyznání. Kalich, Praha 1990. Přetisk vydání Ladislava Kuncíře z r. 1926. Z latinského originálu Confessiones přeložil Mikuláš Levý, upravil Method Kaláb.

[3] Frederick Copleston, S.J.: A History of Philosophy, Volume III. An Image Book, Doubleday, April 1985.