Ad „umírající církev“

Autor: Václav Vaško - Číslo: 2004/3 (Dialog)

S radostným souhlasem jsem přečetl studii Vojtěcha Novotného Česká teologie umírající církve sedmdesátých let 20. století, uveřejněnou v prvním letošním čísle Teologických textů. Pro ty, kdo studii nečetli, stručné uvedení do děje:

Termín modus moriendi ecclesiae – způsob, jak dílčí církev v komunistickém područí umírá – jako první použil vatikánský diplomat Agostino Casaroli. Oto Mádr na to promptně reagoval svým slavným esejem Modus moriendi církve a v duchovní spřízněnosti s ním pak Josef Zvěřina textem Odvaha být církví. Částečně v souladu s nimi, částečně v protikladu k nim rozvíjel svou teologii „umírající církve jakožto církve hříšné“ Bonaventura Bouše. Novotný vystihl trojí vidění „umírání církve“ těchto našich tří teologů.

Přesto v Novotného charakteristice Mádra něco nedovedu přijmout. On klade dvě otázky: „Jaký smysl může mít umírání církve?“ a „Co Bůh v takovém případě od svých očekává?“ Novotný říká, že podle Mádra Boží „odpověď zní: přijmout smrt, intenzivně žít a vydat ze sebe všechno nejlepší, a tak Bohu až k smrti osvědčit poslušnost, důvěru a lásku“. A dále: „Jeho esej hypoteticky vychází z předpokladu, že místní církev umírá, a ptá se, co dělat, než umře.“ Vyznívá to tak – snad v rozporu s tím, co chtěl Novotný sdělit – že se Mádr smířil se smrtí církve.

Nesmířil, stejně jako mnozí jiní. Nesklání se nad pacientem jako lékař nad umírajícím, kterému už není pomoci, ale nad pacientem, kterého povzbuzuje, aby se naplno probudil a vzepřel smrti. „Ostatně“ – říká to sám Novotný – „jeho (Mádrův) esej o umírající církvi končí tím, že křesťané, kteří jsou jejími členy, mají povinnost neumřít, tj. nechtít nechat církev zemřít, protože i zcela slabý plamének života se může znovu rozhořet.“ Přece ani Casaroliho konstatování stavu české církve nebylo úmrtním oznámením, ale dloubnutím do žeber.

Termín „umírající církev“ je metafora a Mádr s ním jako s metaforou zachází. Říká: „V církvi se odehrává trojí proces: vznikání – rozkvět – zanikání. Všechno trvale a současně. První stadium – vznikání – inspiruje, dává elán.“ V tomto stadiu „se už vyskytují jedinci, kteří vlastně patří“ do stadia druhého, do plně rozvitého života organismu církve. A „zanikající církev“? Ta „není totožná s církví pronásledovanou nebo vnitřně otřesenou: ta může mít i silnou, ba vzestupnou životaschopnost. Církev začíná odumírat, když trvale ubývá kvantita, ale především, když ochabuje intenzita života z víry. (…) Církev je usmrcována v každém mučedníkovi, víc umírá v tom, kdo se sám prodá, a nejbolestněji umírá v každém dítěti, v jehož duši někdo zašlápne dobré semeno.“

Co tedy znamená Mádrova odpověď na otázku, co od nás Bůh očekává, když na jedné straně říká: „Přijmout smrt!“ a na druhé: „Intenzivně žít! Soustředit duchovní energii z okrajů do jádra“? Přijmout smrt podle Mádra znamená: „Neklamat sebe ani druhé falešným utěšováním. (…) Absolutně odmítat jenom jeden způsob smrti církve: vlastní zradu.“ Podle něho neumřít znamená „nechtít nechat církev zemřít. Kdo umírá, ještě žije! (…) Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti.“

Jako potvrzení toho, že „přijmout smrt“ a „neumřít“ nemusí být v rozporu, cituje Mádr Elisabeth Küblerovou-Rossovou: „Mnozí pacienti, kteří byli schopni překonat úzkost před smrtí a kteří přijali svou vlastní konečnost, byli potom s to zmobilizovat všechny vnitřní síly a zdroje, a zápasit o své uzdravení a návrat.“ (Slovo o této době, 242)

Toto Mádrovo pojetí mohu potvrdit z titulu více než padesát let trvajícího souputnictví i v klíčových momentech jeho a mého života.

Prosím, aby moje slova byla chápána pouze jako doplněk záslužné studie.