Život není sen

Autor: Mikuláš Lobkowicz - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/2 (Články)

Z rukopisu autorovy přednášky proslovené v srpnu 1999 v Rimini na setkání hnutí Communione e Liberazione. Nepatrné zkrácení, zvýraznění v textu a mezititulky redakce.

K našemu tématu lze přistupovat různě, nakonec však vždycky dokážeme říci jen část toho, co by se k němu dalo říci.

V podstatě všichni víme, že sny a ideály jsou něco zcela rozdílného: často dokonce až bolestně pociťujeme, že ve snu můžeme uniknout skutečnosti, která nám připadá nepříjemná či hrozná, zatímco ideály, především takové, které nás opravdu vyzývají, ruší naše pohodlí a probouzejí v nás strach. Kdo z nás se už někdy, snad vícekrát, nezalekl ideálu, o němž sice věděl, že by měl určovat jeho jednání, který mu však naháněl strach nebo byl v daném okamžiku nepohodlný? Většina hříchů, jichž se v životě dopouštíme, má kořen v takovém strachu a uhýbání. Něco jsme provedli a lžeme, protože nám to připadá pohodlnější než říci pravdu: nechali jsme se svést k něčemu, o čem víme, že jsme to neměli udělat, a namlouváme si, že se tomu nedalo vyhnout, nebo dokonce, že to bylo správné. Vyhýbáme se rozhodnutím, o nichž víme, že jsou naléhavá, a říkáme, že to tak závažné není. Musíme však opravdu stále myslet na to, že žijeme jen jednou a že když mineme svůj životní cíl, prohráli jsme prostě samy sebe? Musíme mít skutečně stále před očima, že náš definitivní osud bude snad rozhodující měrou záležet na tom, co budeme moci říci sobě – a Pánu –, až budeme umírat a hledět v tvář smrti, která nás může zastihnout kdykoli?

Výzva nihilismu

Možná znáte tu strašnou historku, kterou Kafka nazval „Strážce brány“. Je obsažena v románu Zámek, ale Kafka, který nechtěl, aby byla uveřejněna jeho díla z pozůstalosti, ji rozpracoval v samostatnou povídku. Nějaký člověk přichází k Velké bráně a prosí o dovolení vstoupit, ale obrovský strážce mu řekne, že musí čekat. Ubožák čeká po celá léta, až nakonec zestárne a umírá. Než umře, skloní se k němu strážce a řekne: „Tato brána byla určena jen pro tebe: teď ji půjdu zavřít.“ Je to vidění nesmyslnosti našeho pozemského života, strašnější, než si dokážou vymyslet dnešní nihilisté. Ukazuje, že jsme bytosti, které stále něco očekávají a v něco doufají. Musíme však mít skutečně před očima, že nakonec všechno může být marné, protože zemřeme, protože – jak jednou řekl Augustin – to jediné je jisté v naší budoucnosti?

Snít a poddávat se iluzím, to provází člověka od pradávna. Dnes je však častější než jindy, v neposlední řadě i proto, že už od dětství si můžeme hrát s „virtuálními realitami“, které nám předstírají, že skutečnost není rozhodující, neboť ji můžeme dle libosti měnit stisknutím několika kláves počítače. Dnes se rádo varuje před nihilismem; pomyslíme-li však na filosofy jako Nietzsche nebo Sartre, zdá se být nihilismus alespoň čestným postojem. Nevyhýbá se odpovědi a říká, co myslí, že vidí: Nakonec nic nemá smysl, protože je všechno marné, nezáleží na tom, co se svým životem uděláme. Takový pravý nihilismus je výkřikem zoufalství; Nietzsche a Sartre to ještě viděli, pro ně byl ten lhostejný nebo křečovitě veselý, hravý nihilismus, s nímž se dnes setkáváme, prostě nemyslitelný. „L´homme est une passion inutile“ – člověk je neužitečná vášeň, napsal Sartre v jedné ze svých knih. Kdyby tomu tak skutečně bylo, jak bychom se neměli vyhýbat, utíkat, snít? My křesťané však víme o smyslu svého života; jak je tedy možné, že jsme stále pokoušeni utíkat do snů? Nepochopili jsme snad správně, v co věříme a co hlásáme?

Dvojí křesťanský přístup

V dalších úvahách chci vyjít od dvou velkých teologů našeho století. V jednom rozhovoru pro německé noviny řekl uprostřed 70. let Hans Urs von Balthasar, že kromě křesťanství existují na otázku po smyslu bytí pouze dvě odpovědi: jednu dává napůl metafyzické a napůl mytické kvazináboženství, jako je buddhismus, a druhou světská doktrína o vykoupení, jakou je marxismus. Obojí, buddhismus i marxismus, jsou útěkem před přítomností: v buddhismu to je útěk před světem do niternosti, která svět popírá, ale nemůže jej opustit – v marxismu jde o útěk do údajně lepší budoucnosti. Naproti tomu Kristův kříž stojí v průsečíku útěku stranou a útěku dopředu; je to jediný výklad smyslu, který bere svět vážně a akceptuje ho. Všechny jiné výklady smyslu, říká Balthasar, vycházejí z kritiky a odmítnutí toho, co je; obsahují v sobě „jed popření“. Pouze křesťanství pochopilo, že Bůh miluje svět do té míry, že je ochoten pro něj umřít.

Druhá úvaha vychází od Romana Guardiniho, který sice působil celý život v Německu, ale byl původem Ital. Počátkem 60. let uveřejnil mj. úvahu o ctnostech. V této malé knížce hovoří Guardini o ctnosti, která je předpokladem „dobré smrti“, ač se o ní téměř nemluví. Nazývá ji „přijetím“. Přijetí toho, co je. Guardini říká, že na rozdíl od zvířat se člověk nerozpouští v tom, čím je a co se kolem něho děje. Může o sobě uvažovat a získat k sobě odstup, může sebe posuzovat a přát si být tím, kým by měl nebo chtěl být. Vzniká tak napětí mezi bytím a přáním, skutečností, jaká je, a skutečností, jakou bychom rádi viděli.

Toto napětí může být tvůrčí: když si člověk před sebe postaví svůj obraz, který se snaží uskutečnit tím, čím skutečně je. Z tohoto napětí však může vzniknout i zlý rozpor: útěk před skutečností, existence ve fantazii, která žije mimo dané možnosti i reálná nebezpečí. Ctností „přijetí“ vnímám sebe se svými silnými i slabými stránkami, své bližní s jejich klady i chybami, všechno ve světě, s čím se setkáváme, tak, jaké to skutečně je. Nenamlouvám si, že je to tak a tak, nýbrž přijímám to, jaké to skutečně je, s pozitivními i skutečně či zdánlivě negativními rysy. Guardini říká doslova: „Dosáhli jsme velké moudrosti, když jsme se naučili vidět, že si člověk nemůže vybrat základy bytí, nýbrž musí je přijmout jako celek. To neznamená, že máme všechno schvalovat, všechno nechat, jak to je. Mohu a mám pracovat, formovat a zlepšovat sebe a svou podobu života – avšak nejprve říci „ano“ tomu, co je, jinak je všechno nepravé.“

Základní východiska

Jistě vidíte, jak spolu souvisí úvahy dvou teologů, kteří náleží k nejvýznamnějším v tomto století. Protože jsme dostali darem své bytí a svět, musíme je nejprve přijmout: „Je to tak, a ne jinak“. Všechno další, i všechny snahy o zlepšení sebe a světa, s tím musí počítat. Kdo k tomu není ochoten, je „metafyzický rebel“ nebo snílek. Tragédie uskutečněného marxismu spočívala v tom, že ve své pravé podobě byl takovou „metafyzickou rebelií“; nechtěl uznat, že my lidé – navíc po pádu do hříchu – jsme takoví, jací jsme, a snažil se uskutečnit zcela jiného, „nového“ člověka. Tak uvrhl stamiliony lidí do katastrofy, jejímiž následky bude střední a východní Evropa trpět v dalších desetiletích.

Naproti tomu konfúzní myšlení New Age sní o světě sil a bytostí, které vůbec neexistují, o přírodovědě, které nic reálného neodpovídá – údajně proto, že to křesťanství poslalo do vyhnanství. New Age nás chce zavést do mýtů minulých dob, do světa, který je prý osídlen skřítky, vílami, čaroději a tajemnými silami – je to „něžné svádění“, přehlížející, že sny se nestanou realističtějšími tím, když jejich uskutečnění přivoláváme slovy, gesty a obřady.

Obojí je útěkem před skutečností; a skutečnost není nic jiného než naše současná přítomnost, tady a teď. Tento útěk před přítomností, a tím před skutečností, by měl jisté oprávnění, kdyby měl pravdu nihilismus; být skutečným nihilistou, přijmout a snášet, že nic nemá smysl a že proto je všechno marné, má v sobě něco heroického – a zároveň absurdního, zvláště tehdy, když se nihilista přesto rozhodne být dobrým člověkem, což není vzácný případ. Vícekrát v životě jsem potkal ateisty, kteří byli takovými „dobrými lidmi“; někdy mě i zahanbovali, neboť byli lepší, ochotnější, velkomyslnější než mnozí z nás křesťanů. Své bezradné zoufalství nad nesmyslností, o níž se domnívali, že se týká všeho, odložili do koutku svého vědomí a jednali, jako by lidský život smysl přece měl. Byli to ovšem starší lidé, kteří ještě vyrůstali v kulturním prostředí důvěřujícím v pravdu základních křesťanských přesvědčení. Ačkoli se domnívali, že je nemohou sdílet, dostala se základní etická přesvědčení této kultury těmto ateistům natolik pod kůži, že se jich po celý život drželi zcela samozřejmě. Na lidech tohoto druhu je tragické, že vedli (nebo vedou) často velmi příkladný život, ale nejsou schopni předat mladé generaci zásady, podle nichž žijí; nakonec svým dětem a žákům nedají víc než přesvědčení, že člověk musí být „slušný“ – a to ve vážném případě nestačí. Slušnost, do jejíhož popisu vplynuly křesťanské zásady, své kořeny ztratí, zmizí-li tyto zásady z očí.

Takoví nihilisté jsou však výjimkou; pokušení utéci před nesmyslností je přece jen příliš veliké. Přijmout skutečnost, jaká je, ne snad proto, že by bylo možné ji zlepšovat, ale prostě proto, že je skutečná, brát vážně svou přítomnost, jako by vše záleželo na tom, co konám nyní a zde – to může kořenit pouze v přesvědčení, že skutečnost je dobrá a zdravá. Toto přesvědčení vyjádřil středověk ve zdánlivě absurdní zásadě: Ens et verum, ens et bonum convertuntur. Znamená to: pokud je něco skutečné, je to pravé a dobré; co je pouze zdánlivé a tedy nepravé, stejně jako zlé, je nedostatkem bytí. Všechna moc, kterou kolem sebe šíří nepravé a zlé, pochází z toho, že neexistuje žádný „nedostatek o sobě“, nýbrž že nedostatek je vždy nedostatkem existujícího, které je dobré a pravé tím, že je.

Cestou k novověku

To je ovšem metafyzika a ta má s naším všedním životem zdánlivě málo společného. Vyjadřuje však jednu věc: přijmout skutečnost a vlastní přítomnost, říci k ní „ano“, předpokládá, že ji odhalíme jako pravou a správnou. Může být nemocná, mnohde pokažená, ale co je na ní pravé, a ne pouze zdání, je v pořádku a je tak krásné, že nás vede k jásotu. Pascal jednou napsal, že skutečnost, jak se s ní v životě setkáváme, je dokonalá, protože je jakožto stvoření obrazem Boha; nedokonalost v ní pochází z toho, že je právě jen obrazem a my lidé můžeme navíc to, co je obrazné, poškodit.

Hegel, který byl pouze okrajovým křesťanem a nese část těžké viny za mnoho vadných výkladů současnosti, avšak jeho myšlení je přesto poznamenáno moudrostí antiky a především Aristotelovou metafyzikou, říká něco podobného, když se obrací proti těm, kteří stále kritizují okolní skutečnost, utíkají před ní nebo myslí jen na její změny. Takovým kritikům skutečnosti vytýká, že se nechtějí podrobit „námaze pojmu“. Jistě je mnohé problematické, v mnohém ohledu převrácené, často prostě zlé; postoupíme-li však za povrchové jevy, za vnější zdání, a uvažujeme o vlastně skutečném, konstatujeme, že je to takové, jaké to má být, a že je to dobré. Proto Hegel říká, že i dějiny – jimiž rozumí především evropské dějiny – jsou teodicea, „ospravedlnění Boha“: jestliže pečlivě promyslíme dějinné události, vidíme, že nakonec vždy vítězí Bůh – kvůli dovršení světa – a to vzdor tomu, jak na jeho díle fušujeme.

Svízele naší doby

Abychom nesnili, nevyhýbali se skutečnosti a nakonec ideologicky neutíkali, musíme skutečnost přijmout. Ale to můžeme udělat jen tehdy, když pronikneme k pravdě a k tomu, že je dobrá a chce naše blaho. Na mizení křesťanské kultury, které se kolem nás šíří, je strašná v neposlední řadě skutečnost, že se rovněž ztrácí toto základní přesvědčení, společné všem pravým náboženstvím. Následkem je hektické vylepšování světa, nenesené žádnou důvěrou: vylepšování světa, které se tváří, jako bychom teprve museli vytvořit pro člověka alespoň snesitelný svět. Na druhé straně se objevuje rezignace a cynismus. Novověk byl charakterizován přesvědčením, že jednou z úloh osvíceného člověka je měnit k lepšímu svět a nakonec i skutečnost; v tomto ohledu lze snad říci, že marxismus načrtl velmi hrubými rysy obraz, na němž pak črtala celá poslední období.

Po několik desetiletí se však zdá, že se nedaří, co si novověk předsevzal, nejspíš proto, že jsme úlohu pojali špatně. Poukazuje se na zničující následky moderní přírodovědy a na ní budující techniky, ač jsme na jejich výkony byli ještě předevčírem pyšní; sní se o dobách, kdy nás obklopovala netknutá a tajemná příroda. Snílkové však rádi přehlížejí, že neporušená příroda nebyla nikdy prožívána jako harmonická a přátelská, nýbrž jako ohrožující; zřejmě nikdy nebyli ve skutečné divočině a neporušenou přírodu si představují jako jihoněmecký smrkový lesík nebo severoitalský olivový háj, což jsou klasické příklady přírody přetvořené člověkem. Jinými slovy: Jistě je oprávněno mnohé na kritice myšlení především nedávného novověku a nesmíme zavírat oči před povážlivými ekologickými, ekonomickými a politickými následky. Nemůže to však znamenat, že budeme snít o jiných časech a naříkat nad mizením neporušené přírody, opředené mýty.

K té otázce je třeba přistoupit z jiné strany. Příroda je dnes zcela ohrožena a musíme se snažit, aby přírodní zdroje – voda, vzduch, lesy a nerostné suroviny – nebyly nerozumně zneužívány; daleko více než příroda a svět věcí je však ohrožena jediná osobní bytost světa, člověk. Není však ohrožen tím, že by mohl vymřít, nýbrž proto, že ani nevnímá, jak sní a nalhává si věci mimo realitu. Není proto náhoda, že otcové Druhého vatikána napsali už v třetím odstavci pastorální konstituce Gaudium et spes, že církvi jde dnes více než kdy předtím o „záchranu lidské osoby“.

„Život není sen“, není to ani film nebo divadlo, při němž bychom mohli stát stranou. Je vážný, dokonce je toto jediné, v čem jsme vyzváni k radikální vážnosti; ne pouze proto, že musíme zemřít a pak s námi bude účtováno, nýbrž protože život má hlubší smysl. Pokud tento smysl, a tím i své určení mineme, život promarníme nicotnostmi, nepronikneme k podstatnému, uvízneme ve zdání, budeme se honit za utopiemi a sny, pak snad nebude marný (neboť Boží milosrdenství je tak velké, že nás doufejme i tak k sobě přijme), ale selhali jsme v jediné úloze, na níž záleží. Chci se pokusit v druhé části přednášky vysvětlit to poněkud jasněji, přičemž se chci vyhnout kazatelskému tónu, který mně jako laikovi a filosofovi nepřísluší.

Heidegger

Začnu proto úvahami jednoho filosofa, který měl v tomto končícím století velký vliv, Martina Heideggera. Jeho kniha Sein und Zeit, vydaná roku 1927, je pokusem o návrh fenomenologie člověka. Heidegger, který vyrůstal v jižním Německu jako syn kostelníka, se v té době už odvrátil od katolické víry (dříve se dokonce chtěl stát jezuitou), a tak je mnohé z tohoto velkého díla, které vzbudilo světovou pozornost, pro nás stěží přijatelné – nehledě na to, že se Heidegger, v tomto ohledu typický německý filosof, často vyjadřuje komplikovaněji, a proto i méně srozumitelně, než by bylo nutné. Přesto Sein und Zeit popisuje mnohé lidské rysy velmi trefně, v souhlase s naší zkušeností. Chci se v krátkosti dotknout tří jím zavedených pojmů: „vrženost“, „starost“ a „ono se“ (Geworfenheit, Sorge, das Man).

Vrženost

Heidegger chce pojmout člověka jako bytost, jíž ve vlastním bytí jde právě o toto bytí. Jiné skutečnosti tohoto světa existují, jsou prostě zde, a pokud to jsou živé bytosti, následují své instinkty; naproti tomu andělé – tak to aspoň tvrdila křesťanská tradice – se nepotřebují zabývat sebou, neboť od počátku vědí, kdo a co jsou, a mohou to přijmout nebo odmítnout. Na rozdíl od všech ne-lidských skutečností tohoto světa má pouze člověk schopnost odstupu vůči sobě, který mu dovoluje vidět sebe jako druhého a rozhodovat se tak pro něco nebo proti něčemu; v protikladu k andělům však člověk sebe od počátku nezná a při všem, co koná, mu jde také a ústředně o sebe. Nemůže na sobě určovat vše – je také živou bytostí – ale vše, co je v užším smyslu lidské, může spoluurčovat, rozvíjet, nebo nechat zakrnět, zkrátka a dobře určit si místo, kde se cítí doma, protože už se nemusí bát o své bytí.

Je jedinou bytostí na světě, která uskutečňuje sebe. Uskutečňovat se však může pouze proto, že je. Všechno, co činí, předpokládá, že již je. Heidegger píše, že člověk je vržen do sebe. Za to, že je a že v podstatě je takový, jaký je, nevděčí sám sobě. Triviálně to lze popsat takto: Nerozhodli jsme se být a být lidmi, neuvedli jsme se sami do své existence s jejím kulturním prostředím, nýbrž byli jsme sobě svěřeni někým jiným. Heidegger nechává otevřeno, kdo byl ten, kdo nám svěřil naše bytí, a zda měl určité úmysly.

My křesťané vyjadřujeme totéž přesněji, když vyznáváme, že jsme stvořeni a že nás stvořil Bůh, protože nás chtěl se sebou spojit a darovat nám svou slávu, ale zároveň chtěl, abychom se pro něho rozhodli. Stvořil nás, abychom se mu darovali, a on se nám může darovat jako svobodným bytostem.

Tato sobě svěřená bytost, člověk, nejprve neví, že je vyzvána k rozhodnutí. Není to s ním jako s anděly, kteří – podle Tomáše Akvinského – museli učinit jediné rozhodnutí, a to už v okamžiku svého stvoření. Rozhodnutí člověka se skládá z tisíců rozhodnutí, protože se narodil do smyslového světa a může se stát sebou samým jenom tak, že se ze světa vrátí k sobě samému. Svět známe dříve než sebe, jsme dříve u světa a v něm, než jsme u sebe. Malé dítě o sobě mluví nejprve ve třetí osobě a trvá určitý čas, než objeví sebe a začne říkat „já“. Tak se před člověka staví problém, který znal už Platón a který vznikajícímu křesťanskému Západu zprostředkoval především Augustin: Člověk ser stará o vše možné a zapomíná při tom na podstatné: na své vlastní určení. Stará se o všechno a zanedbává při tom starost o vlastní Já, o svou duši, jak říká Platón.

Starost

Heidegger tuto myšlenku převzal, přičemž filosoficky zpracoval pojem „starost“. Od svého učitele Husserla se naučil, že všechny naše akty vědomí jsou „intencionální“: vždy jsou na něco zaměřeny, určeny svým předmětem. Heidegger rozšířil tuto myšlenku zakladatele fenomenologie, který ostatně obnovil středověkou tradici: naše akty vědomí jsou vždy doprovázeny určitým „kvůli čemu“, a tím i starostí. Myslíme na X, protože nám jde o Y; chceme A, abychom dosáhli B; máme strach před V, poněvadž se obáváme Z. Vůbec nedokážeme prostě být, žít, vidět, myslet, chtít, ale děláme to všechno, abychom něco nalezli nebo něčeho dosáhli.

Jsme bytosti, jimž jde uprostřed světa o jejich bytí. Stále něco očekáváme, v něco doufáme, něco hledáme – nakonec smysl, který by nám dovolil zastavit se a říci: „Ano, to je ono, nalezl jsem to, vše je v pořádku.“ Kázání na hoře mluví o této typicky lidské situaci, když nás Pán varuje, abychom se zbytečně úzkostně nestarali o zítřejší den; máme všechny své starosti hodit na Pána, protože on se o nás stará víc, než bychom sami mohli.

Ono se

Ještě však nejsme tak daleko. Nežijeme osamoceně, jsme narozeni do určité kultury, obklopeni druhými lidmi a jejich mnoha názory. Jsme proto stále v pokušení neuvažovat o sobě, o smyslu svého života, ale spolehnout se na to, co Heidegger nazývá „ono se“ (das Man). Ono se dělá to a ono, a tak to děláme také. Něco se považuje za pravdivé a správné, proto tak činíme i my. Vyhýbáme se rozhodnutím, protože se nám dává na vědomí, že to vůbec není tak důležité; děláme to, co všichni, nenamáháme se být sebou samými. Proto ani nezkoumáme, zdali je to, co se nám říká, správné, nebo zda jde o blud neodpovídající skutečnosti. To je totiž namáhavé a vyžaduje rozhodování. Už jen poctivá otázka, zda vidím skutečnost – svou i světa – jaká opravdu je, vyžaduje, abychom si přitáhli otěže. A to děláme jen neradi, raději jakoby proplouváme životem, honíme se za denními pracemi a radostmi a málo myslíme na sebe; otázku, zda převládající mínění odpovídá skutečnosti suneme před sebou. Na jedné straně jsme hekticky zaměstnáni, a na druhé straně sníme, zůstáváme v zajetí toho „ono se“, skrýváme se za anonymitu něčeho, co nám našeptává, že bychom se neměli odvážit být sebou, zaostřit se na své zcela osobní zkušenosti, jít vlastními cestami, rozdílnými od průměrného nebo obecně obvyklého. Někdy to nabírá docela komické rysy, když lidé tvrdí, že se druzí na ně křivě dívají, nebo že jsou pronásledováni veřejným míněním, protože zastávají menšinový názor, zatímco ve skutečnosti hovoří jenom jménem „ono se“ a hlásají to, co říkají všichni.

Podstatně ovšem závisí na stavu dané kultury, jak povážlivé je být v zajetí „ono se“. I zcela realistická kultura zná své „ono“; je velmi namáhavé stále všechno prozkoumávat a být v co největší míře sebou, stále vyhodnocovat vlastní zkušenosti. Pokud však celá kultura skutečnost přehlíží a všemožně před ní utíká – ať už tím, že ji stále hekticky měníme, nebo tím že se honíme za sny místo za ideály –, pak je to vážné. A v takové kultuře dnes žijeme.

Ještě nikdy asi nebylo tak obtížné být a zůstat otevření pro skutečnost, jaká je. Má to různé důvody. Máme v zádech množství tradic, které si protiřečí, jako moderní Evropané žijeme s třpytnou, mnohotvárnou tradicí, kterou se stále snažíme uspořádat, kterou však nezvládáme. Velmi pěkně to popsal ve své knize After Virtue Skot Alasdair MacIntyre, který učí ve Spojených státech. Proto nám mnozí rádi vyprávějí, že na nás nezávislá skutečnost vůbec neexistuje, to, co si myslíme, že o ní víme, je vždy jen konstrukce, pročež je vlastně jedno, jak ji konstruujeme. Říká se, že pravda je pseudopojem, každý si musí vytvořit „svou pravdu“.

Dokonce i v Matce církvi se šíří tyto názory, každý druhý si sestavuje svůj koktejl víry. Rádo se argumentuje, že po dlouhém dějinném zápasu jsme konečně dospěli, a můžeme si proto každý dovolit být autonomní. Ve skutečnosti však jsme většinou nesamostatnější, než byli nejprostší lidé minulosti: stále opakujeme, co k nám přilétlo a co jsme nějak zachytili. V médiích, reklamě a politické propagandě se nám bez přestání vtlouká, že můžeme být šťastní nebo vůbec přežít jen … jen když budeme dělat to, co je právě v módě, to právě nejnovější a nejaktuálnější, když budeme poslouchat ševelení pokroku, který ve skutečnosti neexistuje. Sotva jsme ztratili důvěru v pokrok v klasickém smyslu – pokrok vědy, techniky a z nich údajně plynoucí pokrok sociální a morální –, už se nám namlouvá, že máme pokrokověji snít. Dokonce se pro to našel vlastní výraz: „konkrétní utopie“; ukázalo se, že pravé utopie se uskutečnit nedají – což se vlastně vždycky vědělo – a že honba za nimi může mít i strašlivé následky, viz marxismus, a tak bychom se měli tvářit, jako by přece jen uskutečnitelné byly, a pokoušet se zvolna přiblížit jejich uskutečnění nekonečným pokrokem.

Dnešní sny

Věda umožnila techniku, která ničí životní prostředí; sněme tedy o vědě, která nemá žádné technické důsledky. Nadnárodní koncerny mají příliš velký vliv; hlásejme tedy small is beautiful, jako bychom se mohli vrátit do biedermeierovských časů (které ostatně tak idylické nebyly). Stát má moc a zneužívá ji; usilujme tedy o nové – pokud možno celosvětové – společenství, které se státu podobat nebude. Nemůžeme snést myšlenku, že jednou zemřeme; doufejme tedy v medicínu, která nám umožní tak dlouhý život, že už nebudeme muset myslet na smrt. A v neposlední řadě: co nám hlásá náboženství, a především římský papež – údajně naivní Polák – nás ruší a je to nepohodlné; vymysleme si tedy nové náboženství, které dovoluje vše, co je příjemné, nejlépe nějaký hlubokomyslný panteismus, který napojí skutečnost tajemnem a k ničemu nezavazuje. Nakonec asi budeme muset dát zapravdu nihilismu, ale budeme alespoň zábavnými nihilisty.

Být sebou – opravdu

Všechno jsou to sny, které nás mají odvést od poznání našeho vlastního úkolu: vymanit se ze zajetí „ono se“, uvažovat o sobě zde a nyní a zařídit svůj život tak, aby odpovídal smyslu přesahujícímu nás a náš činorodý svět. Snad se jednou některá z „konkrétních utopií“ ukáže jako úloha, které se musíme ujmout – např. představa o stavu světa, který Kant nazval „věčným mírem“. Zcela jistě se nám to však nepodaří, pokud se budeme vydávat nerealistickému „ono se“ a nerozhodneme se být sebou. Tážeme se, co takové rozhodnutí znamená? Akceptovat sebe, jací jsme, bez jakýchkoli vytáček, pohlédnout skutečnosti zpříma do očí a rozhodnout se neutíkat před sebou ani před realitou.

Dosud jsem užíval Heideggerových pojmů. Teď s tím skončím, neboť Heidegger nás v rozhodujícím okamžiku nechává na holičkách. Neptá se totiž, proč se máme osvobodit od „ono se“ a stát se – jak říká – „vlastními“. Stát se sebou, nalézt sebe, žít „vlastně“, autenticky, místo „nevlastně“, neautenticky, je pro Heideggera samoúčel. Jeho filosofie je charakterizována slepým heroismem, který byl po první světové válce rozšířen hlavně v Německu: ozařoval společenský zážitek, toužil po smrti a nakonec – ač to Heidegger nikdy nepřiznal – má nihilistické rysy. Popisuje proto rozhodující krok od „ono se “ k „já“, od ne neautentičnosti k autentičnosti vlastnosti jako ochotu přijmout svou smrt do té míry, že se celý život stane „bytím k smrti“. Člověk, jak si jej Heidegger představuje, není charakterizován pouze vržeností, starostí a zapletením do „ono se“, ale i tím, že k vlastnímu pronikneme jen tehdy, když budeme trvale hledět smrti v tvář a stále mít na paměti, že vše, co konáme, pro nás jednou bude mít konec. Není náhodou, že Heidegger na začátku třicátých let propadl nacionálnímu socialismu. Bylo to jen na krátký čas a Heidegger se od něj odvrátil ne proto, že by prohlédl jeho nelidskost, nýbrž protože mu připadal příliš primitivní. Jeho kritikové právem ironicky poznamenávají, že jeho požadavek „být sebou“ postrádá jakoukoli mravní dimenzi; člověk může žít „autenticky“ i jako zločinec a čestně hledět do tváře skutečnosti, že se rozhodl pro zlo.

Slepý a koneckonců amorální heroismus, jak ho v Itálii hlásal Gabriele d´Annunzio, dnes už není velkým pokušením: vzpomínka na všechny hrůzy, které se v třicátých a čtyřicátých letech dály ve středu údajně kultivované Evropy, je příliš čerstvá. V bujnosti, kterou přinesla poválečná doba, jsme si začali hrát. Sny New Age jsou v tomto smyslu hrou, ani nihilisté je neberou vážně; snění přítomnosti je většinou luxusním fenoménem. Avšak úkol dospět k sobě neobjevilo až naše století; jak jsem se zmínil, viděl jej i Platónův Sókratés a byl základním tématem křesťanské Evropy. Rozhodnutí vymanit se z vlivu těkavého a dnes zvláště prolhaného „ono se“ předpokládá důvěru – radostnou důvěru ve skutečnost, kterou může mít pouze ten, kdo se odváží být otevřený pro všechny její dimenze a celým svým životem se oddá tomu, co objevil. Je to odvážný čin proto, že jsme se dosud ukrývali za „ono se“, snili mimo skutečnost a podváděli se (všichni k tomu máme sklony a s výjimkami všichni to občas děláme) – a přiznat se ke skutečnosti v celé její komplexnosti je jako plavba po širém moři, do dosud neznámé oblasti, kde se nakonec potkáme s Nekonečným.

Kde však vzít odvahu k tomuto rozhodnutí? Zdá se mi, že to umožní pouze náboženská víra. Často stačí svěřit se tomu, co nám víra předkládá, jít cestou, ke které nás vybízí. Můj učitel, polský dominikán Josef Maria Bocheński, slavný logik a odborník v současné filosofii, vypráví ve své autobiografii, jak žádal o povolení vstupu do dominikánského řádu a čestně řekl představenému, že, přísně vzato, není věřící. Moudrý představený mu odpověděl: „Jen u nás zůstaňte, to přijde.“ Když jsem to četl, vzpomněl jsem si na historku, která se vypráví o svatém Ambrožovi. Jakýsi mladý člověk se ho ptal, co má dělat, aby se stal křesťanem, a biskup mu řekl: „Zůstaň rok u mne.“ Věřit, a tím důvěřovat, že skutečnost za vším, co ji zakrývá, je zdravá, předpokládá víc, než co může říci několik vět. Co tyto věty znamenají, to se učíme po celý život. Víra je jistě souhlas s tím, co nás učí autorita; tento souhlas se však musí stát součástí našeho života, něčím, co nás provází jako tichá melodie při všem, co konáme.

Vraťme se k Balthasarově úvaze, od níž jsem vyšel: pouze křesťanství bere radikálně vážně každou přítomnost, a tím i skutečnost, neboť ve středu jeho přesvědčení je víra v Boha, který miloval a navždy bude milovat svého neužitečného tvora natolik, že za něho zemřel. Jak bychom se tedy neměli pro něho odvážit na širé moře, když tam na nás čeká? Občas se nám předhazuje, že my, křesťané, chceme za vším hledat hlubší smysl a honíme se tak za iluzí; ve skutečnosti jsme jedinými pravými realisty, protože pouze naše víra dovoluje přijmout bez omezení skutečnost a brát vážně každý okamžik přítomnosti.

Chtěl bych uzavřít vzpomínkou na autobiografickou skicu Guardiniho. Ten během studií sice víru neztratil, ale značně se jí vzdálil. Píše: „Vzpomínám si, jako by to bylo včera, na hodinu, kdy se poznání stalo rozhodnutím. Hovořili jsme s přítelem o otázkách, které nás oba zaměstnávaly, a moje poslední slova byla: ´Asi skončíme u věty: Kdo svou duši zachová, ztratí ji; kdo ji odevzdá, získá ji´. Postupně se mi vyjasnilo, že existuje zákon, podle něhož člověk, který ´zachová svou duši´, zůstane sám v sobě a přijme jako platné jen to, co bezprostředně pozná, ztratí to vlastní. Chce-li dojít k pravdě a v ní k pravému ´já´, musí se vydat. Uvažoval jsem dál: Odevzdat duši – ale komu? Kdo ji může ode mne žádat? Tak, abych to nebyl zase já, kdo ji vezme do ruky? Nikoli prostě Bůh, protože chce-li člověk jednat pouze s Bohem, říká Bůh a myslí sebe. Musí tu být nějaká objektivní instance, která vytáhne mou odpověď z jakéhokoli úkrytu sebepotvrzování. Tato instance je jediná: katolická církev se svou autoritou a precizností. Otázka odevzdání nebo podržení duše se tedy nerozhoduje před Bohem, nýbrž před církví.“

Už tomu bude sto let, co Guardinimu prošla hlavou tato myšlenka, která pak určovala celý jeho život a dílo, vyplatí se však ji připomenout. Neboť realismus křesťana, jeho schopnost nepropadat snění, nevychází pouze z připravenosti nějak soukromě a mysticky potkat Boha jako smysl života. „Chce-li člověk jednat pouze s Bohem, říká Bůh a myslí sebe.“ Nakonec je to pouze církev, společnost darovaná nám Bohem, který z lásky k nám bolestně zemřel, kdo nám dovoluje vidět skutečnost, jaká je – nádherná a plná tajemství – plně přístupná jen tomu, kdo se odváží nalézt sebe, aby na sebe nakonec zcela zapomněl, skutečnost, vůči níž bledne každá utopie a každý sen. Církev, která občas může být velmi lidská a jít nám na nervy, která však dosvědčuje Boží přítomnost ve světě na základě jeho zjevení a která je dokonce jeho přítomností mezi námi, „dokud on nepřijde“.