Walerian Bugel: Ekleziologie užhorodské unie a jejích dědiců na pozadí doby

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2004/2 (Recenze)

Univerzita Palackého, Olomouc 2003.

Z pera známého olomouckého teologa, experta na východní křesťanství, ekumenickou teologii a liturgii Waleriana Bugela vyšlo již několik pozoruhodných publikací. K nim nyní patří také jeho upravená disertace, kde se pokouší o „teologické a ekumenické hodnocení ekleziologie Užhorodské unie i jejich dědiců na pozadí doby“ (229). V první kapitole podává zdařilý historický přehled okolností vzniku této unie, sjednocovací snahy před rokem 1595, v letech 1595 – 1645, samotný akt Užhorodské unie a její další osudy až do roku 1771.

Užhorodská unie není osamoceným fenoménem v unijních snahách, má svůj ekleziologický kontext. O různých typech unií, té modelové Florentské, Brest-litevské a dalších spíše lokálních (etiopské, moldavské, malabarské, marčské, rumunské a dalších) zasvěceně pojednává v kapitole druhé. V té také ke slovu přichází hlubší ekleziologické hledisko, jak pojetí římskokatolické, pravoslavné, tak samozřejmě pojetí uniatské. Z hlediska historického je kulminujícím bodem kapitola třetí – „Pojetí církve v dokumentech Užhorodské unie“. Bugel s akribií historika třídí (často těžko dostupný) materiál a snaží se o hloubkovou analýzu textů.

Migrace do Ameriky v následujících letech přinesla zajímavý vývoj; o návrat k pravoslaví, utváření samostatných církevních center a osoučasnou americkou scénu východních církví byzantského obřadu se autor zajímá v kapitole čtvrté.

S kapitolou pátou („Pohled na církev u současných dědiců Užhorodské unie“) se přesouváme do ožehavé přítomnosti dvacátého století. Vznik ČSR, Slovenský štát, násilná likvidace řeckokatolíků roku 1950, legalizace v roce 1968, pád totalitního systému 1989, to jsou témata jednotlivých přehledových podkapitol. Zajímavější je ovšem sonda do pojetí tajemství církve u pravoslavných, uniatů a římskokatolíků a do problémů s hledáním ekleziální identity u samotných dědiců Užhorodské unie. Jak se pojímají samotní uniaté, jsou východními křesťany v jednotě s Římem, nebo jsou spíše římskokatolíky východního obřadu? A pravoslavní, jsou výlučnými členy jediné skutečné církve Kristovy? Ožehavé a bolestné otázky dnešního ekumenického procesu.

Jako v kapitole třetí kulminovala práce historická, v kapitole šesté se profiluje Bugel jako teolog. Pokouší se o teologické hodnocení Užhorodské unie, srovnává ji s unií Brest-litevskou a jinými lokálními uniemi 16.- 18. století. Nachází jakési postupné unijní kroky a taktiky od rozhovorů s reprezentativním a známým hierarchou, přes žádost o přijetí do komunia, unijní dokument, rozšíření unie na zbytek hierarchie a duchovenstva, až k podřízení uniatů latinské hierarchii, zpřetrhání svazků s mateřskými církvemi, vzniku dvojího práva, zdvojení hierarchie a pojetí unie jako přechodného stupně k ritu latinskému.

V podkapitolce 6.4. jsou pak vyvozena ekumenická ponaučení z unijního dědictví. „V podvědomí věřících rozdělených církví nadále převažují kategorie hodnocení jiných křesťanů, jež pocházejí z jazyka práva a nerespektují rozvoj teologie po II. vatikánském koncilu. Stále jsou příliš málo přítomny výsledky doktrinálních bilaterálních i multilaterálních dialogů.“ (221) Autor pak uzavírá analýzou současného stavu tzv. uniatismu: „Ten na historicko-ekleziologické rovině znamenal vnucování jiným církevním společenstvím vlastního způsobu pojetí církve římským stolcem, jenž se sám ztotožňoval s celkem obecné církve, mimo niž nemůže být nikdo spasen. Tento přístup je v rozporu se starokřesťanskou vizí sesterských církví, na kterou navázalo učení II. vatikána.“ (222)

Bugel připomíná vývoj oficiálního dialogu mezi římskokatolickou církví a církvemi pravoslavnými, jenž došel určitého vyjádření v tzv. Balamandském dokumentu, kde je uniatismus výše zmíněného typu odmítnut jak jako forma misijního apoštolátu, tak také jako model budoucí jednoty. Uniatské církve se v dialogu lásky zapojují do tohoto procesu hledání budoucí jednoty. Autor připomíná, že Balamandský dokument se nesetkal jen s kladnými reakcemi. Analyzuje také poslední dokumenty Jana Pavla II. a dokumenty kongregací, z nichž vyvozuje zjištění o „dvou ekleziologických proudech“. Je však zřejmé, že jasný směr, který katolická ekleziologie nastoupila, je cesta k modelu „jednoty v různosti“ či spíše „model communia církví-sester, nazíraných skrze hledí plnohodnotných místních církví“ (227).

Bugelovo pojetí, i když pro některé, zvláště ty, kdo mají osobní dějinnou zkušenost s rozbitými vztahy, je těžko stravitelné, je potvrzováno oficiálními ekumenickými dialogy, papežskými texty a dalšími oficiálními vyjádřeními. V době nejnovější je to text předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů Waltera Kaspera „Pravoslaví a katolická církev“, který vyšel jako podklad moskevské přednášky k 40. výročí Dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio (únor 2004).¹ Je tu citován Balamandský dokument a potvrzeno odmítnutí exkluzivistické ekleziologie.

Doufejme, že Bugelova práce přispěje k prohloubení poznání, jež může také rozšířit srdce, a to je v dialogu lásky nezastupitelné.