Úděl člověka podle Maurice Blondela

Autor: Karel Říha - Číslo: 2004/2 (Články)

Základní a nejvýznamnější dílo M. Blondela je L´Action, pětisetstránková disertace z r. 1893¹. Blondel měl obtíže už při registraci teze na pařížské Sorbonně, a když ji během dvanácti let pětkrát přepracoval, opět při její obhajobě a v dalších osudech jejího vlivu. Ostatně se nelze divit, že v klimatu idealistického imanentismu panovalo přesvědčení, že je možno psát nanejvýš o ideji akce, ne o akci jako takové, která přece svou povahou není sebereflexivním zvnitřněním, nýbrž vycházením ze sebe a oddáním se transcendentnímu cíli. Blondel však věděl z vlastní zkušenosti, hlavně ze zkušenosti náboženského života, o vzájemné podmíněnosti akce a reflexe, chtění a poznání: věděl, že svobodné rozhodnutí otevírá svět nových zkušeností, jak dosvědčuje jeho „Duchovní deník“ (Carnets intimes²), jenž byl hlavní oporou jeho záměru.

Tvořivý návrat k tradici

L´Action je dílo velmi originální – původní vzmach ducha, jako každé velké dílo v dějinách kultury – a přece hluboce zakořeněné v tradici. „Je překvapující, z jak různorodých prvků se buduje jednotná podoba:" Písmo, Ignác z Loyoly, augustinismus, Pascal, pozitivismus...³ Blondel sám vyznává: „Četba sv. Bernarda a užívání Nového zákona, zvláště sv. Pavla, mi pomáhaly hned od začátku a ustavičně, abych se cítil jako v cizině v našem intelektuálním světě; a čím více jsem chtěl být na výši své doby, tím více jsem se snažil obklopit se pro takové studium atmosférou, která se nedatuje: filosofie volného vzduchu a plného lidství, jež by mohla být tak dýchatelná v dvacátém věku, jako v druhém nebo dvanáctém století, a jež nedoufá nalézt to nejaktuálnější aktuální jinak než tím, že hledá nejprve vždy vhodné věčné..."⁴ – Blondel se však snažil – třebas až v dodatečné reflexi – nalézt souvislost svého myšlení i s vývojem moderní filosofie. Bez výhrady přijal východisko v imanenci jako nezadatelný princip: „(...) do člověka nemůže vstoupit nic, co nepochází z něho a co nějak neodpovídá jeho potřebě sebeuplatnění (...) Není pro člověka závažné pravdy a přijatelného pravidla, které by nebylo nějakým způsobem autonomní a lidsky autochtonní."⁵ Tento gnozeologický náhled dostává význam ontologický: „Věci nesou samy v sobě své vysvětlení a ospravedlnění pouze tím, že se dají znovu začlenit do celku, který je objímá."⁶

Z těchto principů odvozuje Blondel smysl svého angažovaného filosofování: „Nejvyšší umění pozůstává v tom: nechat lidi konat to, co opravdu chtějí, stejně jako dát jim poznat to, co vždy již vědí." (XXIV) Obtíž je ovšem v tom „opravdu" a „vždy": obvykle si toto své pravé chtění zastíráme a toto své hluboké vědění potlačujeme; jsme sami sobě odcizeni. Blondelova filosofie – daleko od nějaké indoktrinace nebo prázdného moralizování – chce pouze přivádět člověka k němu samému.

Angažovaná existence v souvislosti univerzální „action“

Blondel začíná svou L´Action slovy: „Ano či ne, má život smysl, má člověk nějaké definitivní určení? Mám povědomí, že jsem činný, aniž vlastně vím, co to znamená být činný, aniž jsem si přál žít, aniž popravdě vím, kdo jsem nebo zda vůbec jsem. Toto zdání bytí, jež se ve mně hýbe, tyto letmé a prchavé pohyby stínu mají, jak mi říkají, nést těžkou a věčnou odpovědnost a pro mne prý už vůbec nelze uvažovat o možnosti, že bych se vrátil do nicoty, ani za cenu života ne, poněvadž nicota už pro mne neexistuje: byl bych tedy odsouzen k životu, odsouzen k smrti, odsouzen k věčnosti! Jak to a jakým právem, když jsem to ani nevěděl, ani nechtěl?" (VII) Blondel tedy zpochybňuje smysl života zcela radikálně: ne pouze poukazem na mnohé – ostatně vždy relativní – frustrace a nepochopitelné utrpení, o němž přece jen mnozí dodatečně – ve zpětném pohledu – prohlásili: „Nechtěl bych postrádat tuto zkušenost." Jde o zásadní nesrovnalost, že jsem se octl v tomto životě bez svého vědomí a souhlasu a že jsem nucen tento život převzít a nést. Zásadní otázku metafyziky: „Proč je vůbec něco a ne spíše nic?" obrací Blondel existenciálně: „Proč nemohu neexistovat?" Celé dílo L´Action je grandiózní pokus o ospravedlnění této nutnosti. Takové ospravedlnění je myslitelné jen tak, že by se přece ukázalo, že tato nutnost odpovídá nějakému mému základnímu chtění, že ji chci, s ní souhlasím a ji miluji. „Neboť není žádné bytí tam, kde je pouhé donucení." (X)

Přímé vědomí o této základní lásce k vlastní existenci nemám, a kdybych je i měl, byla by to jen nahodilá zkušenost, podléhající zpochybnění. Apodikticky by bylo možno tuto základní lásku k existenci prokázat jen transcendentální analýzou vědomých aktů, odhalující nutné podmínky jejich možnosti. Transcendentální analýza je však platná jen v univerzální souvislosti. Naše ideje jsou abstraktní, ale naše jednání je vždy spontánní vzmach v univerzální souvislosti podmínek, jenž rozvlňuje dění do nekonečna v prostoru a času. Tato univerzální, do nekonečna otevřená dynamická souvislost je action ve smyslu Blondelově. Je stejně univerzální jako bytí, a podobně jako se bytí zpřítomňuje v lidském pobytu, tak se akce nejen zpřítomňuje, ale dostává i svůj smysl v lidské existenci. Vycházejíc z nepodmíněné svobody, rozvíjí se akce logicky zákonitě, nutně a svobodně zároveň až k plnému uvědomění a zodpovědnosti původní svobody v dovršení lidské aktivity. Univerzální akci bychom mohli snad přirovnat k vodotrysku, který se stále obnovuje a přitom zachovává svůj tvar; museli bychom však hned dodat, že smysl tohoto proudění a smysl vesmíru je vložen takřka do rukou člověka. – Jako bytí nelze definovat, třebas nebo právě proto, že se k němu stále vztahujeme, je aktualizujeme, rozvíjíme, tvrdíme, tak ani action v její univerzálnosti nelze definovat; můžeme ji určovat pouze na jednotlivých stupních jejího rozvoje. Je dokonce velice obtížné nalézt přibližný ekvivalent termínu action v jiných jazycích; v němčině se pokoušeli o překlad slovy Tat, Tathandlung, Aktion, Tun; v češtině, pokud máme na mysli action na úrovni angažované lidské existence, se nabízí slovo konání (odpovídající německému Tun).

Východisko a zprostředkování metody

Klíč k pochopení smyslu akce je tedy v lidské existenci. Ale můžeme se ještě ptát po „smyslu" celku a „smyslu" života? Je to otázka metafyzická a žijeme v „postmetafyzické době". Odklon od metafyziky se zdá být „ireverzibilní". Ani Blondel však nepostupuje metafyzicky (a v tom je podivuhodně blízký naší době). Chápeme-li metafyziku jako základní teorii skutečnosti, pak můžeme chápat požadavek Blondelův jako protest proti takové teorii: „Dříve než můžeme o nárocích života diskutovat, musíme se jim, právě abychom o nich mohli diskutovat, podrobit." (XI) Teorie jako taková nemůže obsáhnout univerzální souvislost angažované lidské existence. Otázku smyslu si každý člověk klade v praktickém životě a každý ji i nějak řeší. Teprve potom je možno se pokusit i teoreticky ji vyjasňovat. V teorii postupuje Blondel fenomenologickým popisem, který však stále logicky podkládá metodou transcendentální analýzy a aristotelské retorsio: prokazuje, že i v nejextrémnějším popření určitého rozvoje akce je tento rozvoj implicitně kladen.

Prvním předpokladem zkoumání smyslu konání a univerzální akce je náhled, že tuto otázku klademe nutně. „Nejsou totiž neřešitelnější problémy než ty, které neexistují. Není to snad právě případ problému konání, takže nejjistějším, ba jediným prostředkem, jak jej řešit, by bylo jej prostě potlačit?" (1) O to se pokoušeli v tehdejší době estétové, kteří chtěli brát život jen jako zábavnou hru a připouštěli každé mínění. Blondel poukazuje na to, že oni ve své předstírané univerzální toleranci jsou svrchovaně netolerantní vůči každému mínění, které by zastávalo existenci nepodmíněné pravdy. V tom se ukazuje, jak oni lpí na svém mínění nezávaznosti všeho a jak je usilovně prosazují. Pod proklamovaným nechtěním jakýchkoli objektů přetrvává základní chtění sebeuplatnění, vlastního já. Jejich nolo velle se nutně překládá ve volo nolle. Chtějící vůle (volonté voulante) je nepřekonatelná síla, která se realizuje chtěním objektů, chtěnou vůlí (volonté voulue). Dialektika tohoto dvojího chtění je základní nerv pojednání L´Action: hledáme stále vyrovnání vůle chtěné s vůlí chtějící; vskutku však žádný objekt nedostačuje rozpětí původního neuvědomělého chtění.

Dalším preliminárním problémem pojednání o akci je stanovisko nihilistů, kteří tvrdí, že chtějí nicotu. Blondel opět prokazuje, že i oni si protiřečí: tím, že všechny jevy prohlašují za nicotné, zakládají svou libovůli v nakládání s nimi a upevňují se ve svém sobectví. Tedy i oni chtějí něco – sami sebe – a nikoli nic. – V těchto dvou úvodních částech L´Action si Blondel zajistil nezpochybnitelné východisko: chceme a chceme něco, zároveň nutně i svobodně (nutně, poněvadž nevyhnutelně, a svobodně, poněvadž postoj estétů i nihilistů je zřejmě svobodný). – Ale co je toto něco našeho chtění? O jeho bližší určení jde ve třetí, ústřední části díla, pod titulem „Fenomén konání“.

Rozvoj fenoménu konání

Podobně jako Hegel ve Fenomenologii ducha vychází i Blondel z bezprostřednosti smyslového dobra. To je však subjektivní. – O čistou objektivitu se snaží věda. Ta je však založena na užitečných konvencích (např. aritmetizaci kontinua aj.), v nichž se uplatňuje subjektivita vědce. Na této úrovni tělesně-duchovního subjektu je možná první definice konání: je to „intence žijící v organismu a modelující temné energie, z nichž vzešla" (144). – Jednotlivec vyžaduje spolupráci s jinými; tak vzniká společenství, nejprve na základě společných zájmů, potom však v jednotě mysli a srdce (manželství, rodina, národ). Tak se rýsuje úplnější definice konání: „je to mravní intence, jež nabývá podobu v organismu a v něm se vyjadřuje a tím se rozšiřuje na společenství jednajících"⁷. – Ani univerzální lidské společenství neuspokojuje rozpětí chtějící vůle. I cíle lidstva jsou relativní v imanenci světa. Proto podniká člověk poslední pokus o překonání nitrosvětské imanence a vytváří si modlu, které by se klaněl, kterou by však přesto mohl – magickými praktikami nebo jinak – disponovat jako objektem svého chtění. To se děje v přirozeném náboženství, ale i v moderních ideologiích, jimž se člověk oddává s nábožným zanícením. Ale i to se jeví jako vnitřně rozporné a ukazuje nad sebe. – Malou reflexí nad tímto rozvojem lidského konání snadno nahlédneme, že každý jeho další stupeň je vždy nutný a svobodný zároveň: nutný pro předchozí stupeň, poněvadž ten je jako vlna, která může existovat, jen když se dále šíří (narazí-li na překážku, ztroskotává); svobodný, poněvadž jej nelze analyticky ani dialekticky nutně vyvodit z předchozího stupně, ale děje se původním vzmachem vůle.

Nutné bytí chtění

Objekty poznání a chtění jsou jako objekty relativní k empirické subjektivitě, a tedy jevy vědomí. Celý dosavadní popis rozvoje aktivity tedy byla pouhá fenomenologie. Na tomto stupni však nastává zásadní obrat: Když se všechny objekty ukázaly jako nedostatečné pro rozpětí chtějící vůle, a ta se nemůže realizovat jinak než chtěním objektů, ukazuje se rozpor – kontradikce – ve vůli samé; nemohu se zastavit, nemohu jít zpět, nemohu pokračovat chtěním objektů. Ale přes tento rozpor chtění neztroskotává, nýbrž pokračuje. To prokazuje přítomnost jiného chtění v mém chtění. Tak se mi představuje poslední úkol, který se mi ukládá jako povinnost: přijmout chtějící vůli samu, oddat se tomu, co v mé imanenci mě přesahuje. I tento krok se ukazuje jako nutný – bez něho by konání ztratilo svůj smysl a veškerou vzpruhu a důsledně by se zrušilo samo v sobě – a zároveň může být vykonán pouze svobodně. Ba dokonce celý dosavadní nutný rozvoj konání se ukazuje jako podmínka možnosti této vrcholné svobody, v níž mám přijmout sama sebe v oddanosti Jinému. „Fenomén světa se zdá existovat jen proto, aby se stal jevištěm morálky, anebo ještě lépe, aby byl samotným tělem vůle." (303)

Ve stálém poukazování lidské aktivity nad sebe, až k transcendenci, v níž už se chtějící vůle nemůže realizovat chtěním objektů, a přesto pokračuje, se odhaluje přítomnost moudrosti a moci, která je ve mně a není ze mne, která mě přesahuje a zároveň je životním nervem mého chtění, která už nedochází k sobě prostřednictvím objektů, která se prokazuje jako „subjekt, v němž všechno je subjekt", tj. „osobní Bůh" (349n.). Uvědomění transcendence v imanenci mého chtění mi ukládá volbu – option: oddám-li se Tomu, jenž mě přesahuje, nebudu mít sebe v moci, budu jiný, ztratím sebe; omezím-li se na objekty v imanenci světa, ztratím smysl své aktivity, a to znamená vlastně její smrt. Jde-li o mne samého, jde o bytí a nebytí; na tomto bodě se klade naléhavě otázka bytí, tj. otázka ontologická, ne pouze fenomenologická. Ovšem, už v jevech vědomí, jež jsou v univerzální souvislosti mezi sebou navzájem a kladou se jako cíle mého jednání, realitu neboli bytí objektů tvrdím, ale mám o nich poznání pouze abstraktní, pojmové. Otázka smyslu bytí se nezodpoví ani fenomenologickým rozborem, ani transcendentální reflexí nebo jakoukoli do sebe uzavřenou metafyzickou teorií⁸, nýbrž svobodným rozhodnutím, jež se mi ukládá nejen jako nutné, ale i jako povinné. Teprve v něm je souvislost všeho se vším vpravdě univerzální, zahrnující teorii i praxi, ve vzájemném určení ontologie a etiky. Tímto zcela základním rozhodnutím (optio fundamentalis) se můžeme realizovat v bytí⁹, takže máme „bytí v poznání" (vidění a vlastnění bytí v láskyplném poznání), a ne pouze „poznání bytí" (436) – anebo, uzavřeme-li se transcendenci, chápeme bytí jako to, co nám chybí (v „pozitivní privaci" – 438). „Přitom nejde jen o mravní apel, nýbrž o založení ^´první filosofie´, jež určuje smysl celého procesu poznání."¹⁰ Je to metafyzika, jež v sobě nese mravní dimenzi a má být „tak široká jako láska"(XV).

Smysl bytí

V optio fundamentalis se rozhoduje o osudu člověka i o smyslu bytí vůbec. Její nutnost se nám ukládá jako přijetí Jediného potřebného, tj. otevření se Tomu, jenž nás přesahuje. Z hlediska filosofie to znamená završení konání, které už není v moci člověka. Jen silou Toho, jenž je mi vnitřnější nežli mé vlastní já, „se může naše chtění vyrovnat samo sobě, obejmout celý odstup mezi svým původem a svým cílem" (399).

Dvojí možnost, alternativa základní volby, není symetrická: pouze pozitivní rozhodnutí vede k završení konání a ukládá se nám – v jednotě ontologie a etiky – jako povinné; negativní volba znamená ztroskotání aktivity, a trvá-li až do konce, věčnou smrt – zavržení. – Pozitivní rozhodnutí v optio fundamentalis se nám jeví jako povinné, zároveň však jako vzdání se našeho úsilí o sebevládu, jako krok do nezajištěného prostoru nebo do prázdna, jako „anticipace smrti"¹¹. Jen skrze smrt vede cesta ke znovuzrození. „Nikdo nespatří Boha, aniž zemře." (384) K tomu se nikdo neodhodlá svou vlastní silou. Završení konání není v moci člověka. Blondelova filosofie se ukazuje jako „filosofie lidské nedostatečnosti"; ale svou nedostatečnost mohu nahlédnot jen tak, že vím o další možnosti, že „úděl člověka je více než lidský"¹², že vím o možné transcendenci. Blondel ji nazývá „nadpřirozeno", ale podává pouze všeobecnou, formální a paradoxní definici: „absolutně potřebné a absolutně nedosažitelné pro nás" (388).

Završení konání oddáním se nadpřirozenu je nejvyšší aktivita v absolutní pasivitě. To je člověku možné a dosažitelné jen skrze prostředníka, v němž vrcholná aktivita lásky je sjednocena naprostou pasivitou oběti. Pouto sjednocující jevy v univerzální souvislosti bytí, jímž je konání, je tedy radikálně dáno osobou Krista. On je vlastním svorníkem, držícím pospolu přirozený a nadpřirozený řád. To je Blondelův panchristismus, obdobný, ale přece jen jiný než panchristismus Teilharda de Chardin. Blondel staví bytí vposledku na fakticitu; jde o vstup Boha do kontingence lidských dějin. „(Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm." (Kol 1,17) – Idea Spasitele, „neznámého Mesiáše" (388), vede k očekávání a hledání a, setká-li se člověk s křesťanskou zvěstí, až na práh rozhodnutí víry.¹³ Dále filosofie jít nemůže. Teprve poslední slovo L´Action, „C´est" (Tak jest), je slovo ne pouze konstativní, ale performativní kat exochén, čin, ontologická afirmace a vyznání víry v Krista zároveň.

Tím se řeší základní problém lidského údělu: Octl jsem se v tomto životě, aniž se mě kdo ptal, zdali to vůbec chci. Jakým právem? Blondel ospravedlňuje tuto nesrovnalost tím, že svým hlubokým chtěním, svou chtějící vůlí, v níž žije božské chtění, mně vnitřnější než mé vlastní já, jsem svou existenci vždy již chtěl a chci, ji ratifikuji a miluji. – Toto řešení bylo nazváno „naivní optimismus"; Emmanuel Mounier, s ohledem na to, že špatnou optio vůči Jedinému potřebnému mohu završení své existence naprosto ztratit, nazývá tuto filosofii „tragický optimismus".