Řím říká jasné Ne morálnímu relativismu

Autor: redakce - Číslo: 2004/2 (Dokumenty)

Podle Tagespost 18.1.2003.

Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josefem Ratzingerem vydala „Dokument k několika otázkám o angažovanosti a chování katolíků v politickém životě“, který 21. listopadu 2002 podepsal papež Jan Pavel II. a nařídil jeho zveřejnění.

Poslední neděli církevního roku slaví církev slavnost Ježíše Krista krále. Když tento svátek zavedl v roce 1925 papež Pius IX., ustanovil ho vědomě na poslední neděli v říjnu. To byla vlastně politická demonstrace: Říjnovou revolucí v roce 1917 se dostali v Rusku k moci komunisté a rovněž v říjnu v roce 1922 zahájili italští fašisté svůj „pochod na Řím“. Jako protiklad těchto převratů ustanovil papež svátek, který měl ukázat, že jediným pravým králem a vládcem světa je Ježíš Kristus.

Text „O angažovanosti a chování katolíků v politickém životě“ je datován 24. listopadu 2002, tedy před svátkem „Pána pánů a krále králů“. O toto království Kristovo vposledku jde, přesněji o řečeno, podíl věřících laiků na jeho uskutečňování. „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi v souladu s Boží vůlí“ (Lumen gentium 31). Tato účast věřících laiků na Božím království se uskutečňuje v osobním životě víry, ale nevyhnutelně také vyžaduje angažovanost křesťanů v politice.

Papež Jan Pavel II. povzbuzuje všechny katolíky: „Nové církevní, společenské, hospodářské a kulturní poměry volají dnes zvlášť intenzivně po angažovanosti laiků. Odtahovat se od odpovědnosti bylo vždy chybou, dnes je to však chyba daleko větší. Nikomu není dovoleno zůstat nečinným“ (Christifideles laici, 3).

Na první zběžný pohled se zdá, že ukazatel cesty, který dokument pro tuto službu laiků ve světě a pro svět dává, je zbytečný nebo přinejmenším opožděný. Církev se rychle – tu a tam dokonce překotně – otevřela světu. Že by se křesťané měli politicky angažovat, zní už jako otřepaná fráze. Ale dokument je přesto vysoce aktuální, protože se zabývá otázkami a vztahy, které se dnes označují slovem „postmoderní“. Dokument mluví o „současných demokratických společnostech, které se všechny chvályhodným způsobem podílejí na soužití všech občanů v ovzduší opravdové svobody“. V těchto společenských formách lze nalézt ideální půdu pro legitimní křesťanský názor na svět. Multikulturní a multináboženské klima demokratických společenských forem poskytuje dokonce působivé pole pro politickou angažovanost křesťanů. Kdo někdy žil v totalitním státě a zakusil jeho proradné metody, dokáže dvojnásob ocenit demokratickou snášenlivost.

Svědčí však o bdělém a realistickém pohledu, když i v demokracii vidíme také určitá nebezpečí. Neboť kulturní světonázorová rozmanitost, i když sama o sobě legitimní, je často doprovázena etickým pluralismem takového druhu, že „odhlíží od principů přirozené etiky a přidává se k takovým kulturním a morálním postojům, které jsou více či méně v módě, jako by všechna možná pojetí života měla stejnou hodnotu“.

Osvícenství – i když nám přineslo i vítaný pokrok – zde ukazuje své čertovo kopýtko. Na místo „bezpodmínečných“ mravních hodnot dosadilo všeobecnou humánně se tvářící mravnost, která však, protože nemá žádné kontury, se rychle rozplynula. Lessingovo „podobenství o třech prstenech“ – exponent osvícenství – formuluje ztrátu náboženské orientace následovně: „Všechny tři vaše prsteny nejsou pravé. Pravý prsten se asi ztratil.“ Zde načrtnutý Lessingův základní hodnotově agnosticistický postoj ke konkrétním náboženským přesvědčením určuje bezprostředně náš veřejný život: Každému jeho vlastní pravdu, každému jeho vlastní hodnoty!

Vatikánský dokument neznamená v žádném případě krok zpět k době předosvícenské. Základem argumentace tohoto dokumentu je víceméně přesvědčení, že „existuje legitimní svoboda věřícího katolíka volit mezi politickými směry ty, které jsou slučitelné s vírou a s přirozeným mravním zákonem a které podle vlastního uvážení lépe odpovídají požadavkům společného dobra“. Už 2. vatikánský koncil poukázal v pastorální konstituci na to, že „mnohdy už křesťanský pohled na skutečnost přivede laiky k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímností o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou nebo onou stranou mnozí jiní, i mimo úmysl stran, snadno spojují s poselstvím evangelia, musí mít na paměti, že v takových případech není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru“ (Gaudium et spes 43).

Církev zde nepožaduje od demokratického státu, aby přijal křesťanské hodnoty, nýbrž pouze člověka jako stvořenou bytost. Jednotlivec i celá lidská společnost jako celek se setkává s předem danými dobry, hodnotami a normami. Člověk je nemůže zrušit ani relativizovat, protože jsou zakotveny v absolutnu, v Bohu Stvořiteli. I v tomto ohledu vykonal 2. vatikánský koncil jakousi „předpráci“, když se přiznal k autonomii pozemských skutečností, avšak naprosto jasně dodal: „Rozumí-li se slovům autonomie časných skutečností tak, že stvořené věci nejsou závislé na Bohu a že je člověk může používat bez vztahu ke Stvořiteli, pak cítí každý, kdo uznává Boha, jak jsou takové názory mylné. Vždyť tvor bez Stvořitele se propadá v nicotu (Gaudium et spes 36). Příkladem par excellence pro tuto conditio humana (lidskou podmínku) je „nedotknutelnost lidského života“.

Dokument Kongregace pro nauku víry upozorňuje na tento obtížný a často labilní vztah autonomie pozemských skutečností k Bohu. Tím však nezpochybňuje demokratické struktury, nýbrž upozorňuje na jejich základ, který spočívá v tom, že demokracie co do své podstaty musí být vždy světonázorově neutrální, ale na druhé straně nikdy nesmí být hodnotově neutrální. Demokratická svoboda představuje sama o sobě dobro, spočívá na přesvědčení o hodnotách a předpokládá je. Důsledný hodnotový indiferentismus neznamená proto ideální stav demokracie, nýbrž její smrt.

Kongregace pro nauku víry se zde neomezuje jen na napomínání, ale zároveň povzbuzuje katolíky, aby netrpěli komplexem méněcennosti. Křesťané mají co říci, protože Bůh sám jim svěřil své slovo!

Předložený dokument chce podporovat „jednotu a soudržnost mezi vírou a životem, mezi evangeliem a kulturou“. Nedělní křesťanství, které se stahuje do vnitřního prostoru církve, míjí svůj cíl a ztrácí oprávnění své existence. Církev svým slovem k demokratickým společnostem nechce zpochybnit legitimitu jejich autonomie. Právě naopak si i pro sebe nárokuje demokratické právo na partnerský dialog. Cílem a ideálem církve není teokracie v obvyklém fundamentalistickém smyslu. Podle svého zaměření a své služby je církev zárodečnou buňkou Božího království, v němž se až do dnešního dne nalézá spojeno tak mnohonásobně rozdělené lidstvo: nikoli vnějšími donucovacími prostředky, nýbrž vnitřním přesvědčením.