Poznámky k dialogu

Autor: Ludmila Freiová - Číslo: 2004/2 (Dialog)

Slovo dialog má různé významy. Dialog literární, divadelní, filmový je jakýkoliv rozhovor literárních (divadelních, filmových) postav, jak jim ho předepisuje autor díla, tedy zvláštní druh monologu. Dialog platónský je formálně rovněž literární, jeho obsah je však velmi zúžený; jde o rozhovor učitele a žáka (čtenáře) o konkrétním filosofickém (etickém…) tématu, vedený zvláštní metodou kladení otázek (heuristika), takže žák postupně dospěje k témuž poznání, jež má na počátku jeho učitel. Dialog vědecký (filosofický, politický, umělecký) je většinou ústní rozhovor o konkrétním tématu, avšak nikoliv mezi učitelem a žákem, nejde tu o poučování. Vědecký (filosofický…) dialog má několik znaků:

1. Předmět dialogu (problém, otevřená otázka…) je předem přesně vymezen.

2. Účastníci dialogu jsou rovnocenní partneři; odborníci, nebo alespoň lidé dostatečně poučení.

3. Názory účastníků na daný předmět nebo jeho část se na počátku liší, často jsou protikladné.

4. Přístup účastníků k dialogu je nepředpojatý, je tu otevřenost dát se přesvědčit argumenty, korigovat vlastní názor, případně přijmout celý názor oponentův (přístup „sine ira et studio“).

5. Cílem dialogu je získat úplnější, hlubší poznání daného předmětu, dosáhnout shody alespoň dílčí a v konečném důsledku vyřešit problém (zodpovědět otázku). (V politickém dialogu je cílem nalézt přijatelný, účelný kompromis.

Chybí-li kterýkoliv z těchto znaků, nejde o skutečný dialog. Předmětem dialogu však může být i jen otázka postupu při řešení úkolu, nalezení přesnější definice, nová formulace problému (kdysi „vyřešeného“) …

Z uvedených znaků plyne definice dialogu: Dialog je rozhovor nepředpojatých odborníků o objektivním předmětu sporu s cílem dosáhnout hlubšího poznání. (Cílem může být i sjednocení názorů.) Má-li někdo jinou definici, musí se o ní před zahájením dialogu shodnout s ostatními. Jinak se diskutuje naplano.

O čem nelze vést dialog:

1. o věcech nepochybných (2 + 3 = 5)

2. o věcech subjektivních (kočky jsou milé – kočky jsou protivné)

3. o věcech nedoložitelných (osoba X prý řekla…)

(O tom všem se samozřejmě dá nezávazně diskutovat.)

Myslím, že dialog je ve vědě nezbytný, ve filosofii a v politice potřebný, snad i v umění… A v náboženství? Je-li cílem dialogu jednota všech křesťanů, je jistě teoreticky možné stálým dialogem postupně odstranit rozdíly v jednotlivých naukách. Ale nebyl by to pak jen soubor herezí?

Definice dialogu se těžko hledá ve slovnících. Většinou uvádějí jen dialog literární a platónský (Garzanti i politický). Slovník cizích slov (Lumír Klimeš, SPN, Praha 1981) uvádí i dialog vědecký: „vědecká výměna názorů vedená oboustrannou snahou dojít k pravdivým závěrům.“ V této definici jsou implicitně zahrnuty všechny shora uvedené znaky. R. Garaudy říká: „(dialog mezi katolicismem a marxismem) není formou polemiky (…) ani eklektickou snahou postavit všechny teze na stejnou úroveň s tím, že každá obsahuje stejnou část pravdy, nýbrž je metodou zkoumání umožňující našemu učení (…) integrovat každou část pravdy, k níž lze dospět z různých teoretických pozic“ (R. Garaudy, Marxismus 20. století, Svoboda 1968). A Tadeusz M. Jaroszewski: „Základem autentického dialogu (mezi katolíky a marxisty) nemá být údajná shoda prvních principů obou filosofických systémů, neboť ty jsou radikálně odlišné, nýbrž přijetí určitých sociálních hodnot a zásad soužití“ (T. M. Jaroszewski, Osobnost a společnost, Svoboda 1975). Oba citáty potvrzují moji definici tím, že výslovně odsouvají neslučitelné, o němž se dialog nedá vést, protože se obě strany zkrátka drží svého. Dialog je proto neúplný, okrajový, se zaměřením na praxi, v níž je možné uplatnit dílčí společné názory. Znamená to, že i dialog katolicko-protestantský je tohoto druhu? A je-li, musí se to říct! Jinak nastane zmatek v hlavách křesťanů všech vyznání. Vlastně už nastal.