Maria – Matka moudrosti

Autor: Karel Vrána - Číslo: 2004/2 (Téma)

Křesťané žijící v prvních staletích v diaspoře řecké a římské kultury se ve svaté ironii ptali: Co má společného Jeruzalém s Athénami? Mohli bychom tuto dávnou a stále aktuální otázku konkrétněji upřesnit a zeptat se i dnes na prahu třetího tisíciletí: Co má společného Maria, matka Ježíšova s Pallas Athénou, řeckou bohyní moudrosti? Touto otázkou se zabýval už svatý Pavel, když na Areopágu v Athénách mluvil k tehdejším řeckým filosofům o jejich touze poznat neznámého Boha (Sk 17,16n). Korintské církevní obci pak píše: „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku?“ A ptá se ještě: „Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1Kor 1,20). Ve svých pastýřských listech vyzývá naléhavě své spolupracovníky, aby se varovali „bezbožných a dětinských bájí“ (1Tim 4,7) a bránili se „bezbožným řečem a klamným naukám“ (1Tim 6,20). Napětí mezi světským myšlením, jehož vrcholem je filosofie, a Boží moudrostí obsaženou v Kristově evangeliu provázelo církev od jejího počátku až dodnes.

I dnes na nás doléhá otázka: „Athény nebo Jeruzalém?“ Položil ji opět i Jan Pavel II. ve své velké encyklice Fides et ratio (o vztazích mezi vírou a rozumem ze 14. září 1998). Na závěr svého okružního listu se Svatý otec obrací k Marii, matce Ježíšově, Matce Církve, Matce naší, Matce a učitelce, kterou naše křesťanská tradice nazývá a vzývá jako Trůn moudrosti. V jejím jedinečném příběhu můžeme právem rozpoznat skutečné podobenství, které vyjasňuje odvěký napjatý a často dramaticky prožívaný vztah mezi rozumem a vírou, mezi Athénami a Jeruzalémem. V tomto mariánském podobenství můžeme zahlédnout, jak hluboce se povolání blahoslavené Panny a Matky shoduje s povoláním milovat lidskou integrální moudrost, filosofii. Maria byla povolána poskytnout celé své lidství a své ženství, aby se Boží Logos, Slovo, mohlo stát tělem (člověkem) a mohlo přebývat mezi námi a pro nás. Podobně i nejhlubší smysl filosofického myšlení je v odhalování tajemství bytí, a tudíž také v sesterském poskytování rozumové a kritické činnosti teologii, aby sama teologie jako poznávání víry byla pro naši poutnickou existenci plodná a byla spojenkyní civilizace pravdy, lásky a života. Dodnes se někteří filosofové obávají, že filosofie svou sesterskou službou teologii ztratí autonomii a odcizí se sama sobě. Straší je stále klasická věta křesťanské myšlenkové kultury: philosophia est ancilla theologiae. Zaměňují službu za otročení. Tento neblahý předsudek překonává Mariin souhlas s Gabrielovým oslovením a sdělením. Svým „Staň se mi podle tvého slova. Jsem služebnice Pána“ neztratila naprosto nic ze svého lidství a ženství. Spíše naplnila smysl své svobodné účasti na absolutní osové události dějin spásy. Podobně – a jsme opět u našeho podobenství – filosofie nejen neztrácí nic ze své autonomie, nýbrž ji zakládá a upevňuje. Tehdy, když se nestydí za významný titul „ancilla theologiae“, může se radovat ze své nezávislosti. Sestersky pomáhat a sloužit teologii, a v důsledku pravdě evangelia, znamená množit svou zodpovědnou svobodu. Pravda nás vždy osvobozuje, nejen od zamlžujících potemnělých bludných myšlenkových cest, ale filosofie sestersky spolupracující s vírou a teologií nás také osvobozuje, a tím disponuje k tvořivé účasti na Božích a lidských dějinách.

Závěrem své encykliky Fides et ratio si římský biskup a Petrův nástupce přeje, aby Maria, naše Matka a učitelka, Trůn moudrosti a Panna nejmoudřejší, byla dnes a vždy v bouřích světa bezpečným přístavem pro nás, občas unavené hledače moudrosti. „Kéž je cesta k moudrosti, poslednímu a věrohodnému cíli každého pravého vědění, – přeje nám Jan Pavel II. – zbavena všech překážek na přímluvu té, která zrodila Pravdu a tím, že ji uchovávala ve svém srdci, sdělila ji navždy celému lidstvu.“ Sděluje ji také dnes, na začátku třetího tisíciletí po zrození svého Syna, Boží věčné Moudrosti, nám českým poutníkům hledajícím Boží království a jeho spravedlnost, jeho moudrost. Vše ostatní nám je a stále bude přidáváno.

K upřesnění podobenství života blahoslavené Panny Marie a povolání pravé filosofie bychom mohli přihlédnout k dějinám křesťanské vzdělanosti. Dochovalo se nám svědectví o tom, jak kontemplativní a filosofující mniši křesťanského starověku označovali Marii jako „duchovní stůl víry“ a byli přesvědčeni, že musí filosofovat s Marií (srov. Epifanios, Homilia in laudes Sanctae Mariae Deiparae. PG 43,493). Pro nedostatek místa a času se nemohu zastavit u mariologických textů sv. Augustina, sv. Tomáše, sv. Bonaventury, bl. Dunse Scota, u básnických velikánů, jako byli Dante a Petrarca. Nemohu však opomenout otce moderní filosofie: Reného Descarta. Když hledal novou metodu filosofování k překonání myšlenkové skepse, obracel se o pomoc k Panně Marii. Učinil soukromý slib, že vykoná pouť do Lorety, podaří-li se mu s její pomocí najít řešení svých filosofických problémů. Pouť bez okázalosti, v tichu vykonal.

Nazýváme a vzýváme Marii jako Matku a učitelku moudrosti. Každá skutečná matka je vždy první učitelkou. Učí své dítě prvním slovům modlitby. Maria, Matka všech matek, nás učí největší životní moudrosti – jak následovat Ježíše, Božího a jejího Syna. My se z celého jejího životního příběhu učíme moudrosti, která nás vede a osvěcuje. Její mateřská moudrost je událostí stále trvající. Ona, mater et magistra, mě učí moudrosti, která umí naslouchat. Její moudrost je stále bdící. V tiché mlčenlivosti je připravena přijmout andělské poselství a oslovení. Učí mě, abych rozpoznal nadpřirozenou sílu Božího oslovení, abych se uměl divit a žasnout. Maria nám ukazuje, že autentická moudrost si je vědoma své neúplnosti a potřeby ptát se „jak a proč“. I když ví, že nezná celou hloubku, výšku a šířku sděleného tajemství, které nese pod svým srdcem a o kterém jen pokorně mlčí, má odvahu uvěřit andělově zvěsti. „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45).

Panna Maria je matkou od okamžiku svého svobodného nazaretského rozhodnutí: „Staň se mi podle tvého slova.“ Tak se stává Matkou Spasitele. Celý její život je mateřským děním, je stále trvající událostí, která přetrvává a přesahuje její individuální životní příběh. Maria se stává mateřskou ikonou Kristovy církve. V tomto stále trvajícím dění se projevuje v posvěcené transcendentní a řekl bych přímo metafyzické podobě podstatná stavba veškeré stvořené skutečnosti, každé živé bytosti: staň se tím, čím jsi. V mateřském dění Panny Marie se ukazuje působící přítomnost moudrosti. Mariina svobodná účast už v nazaretské události Zvěstování začíná nejen úlekem, ale také zamyšlením: „…co ten (andělský) pozdrav znamená.“

Evangelista Lukáš velmi pozorně zaznamenal, že při narození Ježíše v Betlémě pastýři vyprávěli, co jim bylo řečeno o „děťátku ovinutém plenkami a položeném v jeslích“. Lukáš dodává: „Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom“ (srov. Lk 2,12-19). Podobně po rozmluvě s dvanáctiletým Ježíšem, který se jim ztratil. Po všech těch „proč“ Lukáš poznamenává: „Ale oni jeho (Ježíšovu) slovu neporozuměli.“ „Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.“ (Lk 2,50-51) Mariina moudrost, kterou nás mateřsky učí, obsahuje tři roviny: a) pokorné, uvědomělé neporozumění, dotek s tajemstvím; b) uchovávání prožité události v srdci, v paměti; c) přemýšlivé uvažování o smyslu události. Uchovat v paměti události neznamená zasunout je do minulosti a odtrhnout je od přítomnosti. Znamená to spíše otevřít minulou událost přítomnosti, ochránit ji před zapomenutím a začlenit ji do životního dění spějícího do budoucnosti.

Ve svém hymnickém chvalozpěvu Magnificat Maria poodhalila opět pravou tvář své moudrosti. Je to moudrost prorocká, která ví, že „od této chvíle mě (Marii) budou blahoslavit všechna pokolení“. Je to moudrost, která ví, že její mateřství je dar a milost, kterou jí prokázal ten, jenž je Mocný a Spravedlivý. Svou hluboce teologální moudrostí odhaluje trojí zotročující lež: a) gnostickou pýchu myšlení bez Boha a proti Bohu; b) idolatrii moci a slávy; c) idolatrii bohatství. Činí tak ve jménu pravdy. Proti pýše gnostické namyšlenosti staví moudrost Marie pokorné naslouchání Božímu slovu. Mariina moudrost také ví, že Bůh sesazuje modláře moci a slávy z jejich lživých trůnů a povyšuje ponížené. Propouští s prázdnou modloslužebníky bohatství, kdežto lačnící a žíznící po spravedlnosti Božího království sytí a napájí. Tato mariánská moudrost nás učí – řečeno filosoficky světským jazykem – metafyzickému řádu, podle kterého „být“ má prvenství před „mít“.