List Matka Páně, památka, přítomnost, naděje
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2004/2 (Dokumenty)
Na sklonku jubilejního roku 2000 byl promulgován obsáhlý list Mezinárodní papežské mariánské akademie (MPMA) Matka Páně, památka, přítomnost, naděje, jenž velmi důsledně rozvíjí mariologické trendy obsažené v Lumen gentium VIII. Zároveň souhrnně a podnětně informuje o rozvoji v této oblasti křesťanské teologie a spirituality v pokoncilním období. Stručné představení uvedeného grémia a jeho velmi podnětného dokumentu tedy můžeme pojímat jako výraz toho, že poslední koncil je čímsi stále přítomným v životě Kristovy církve.
I. Mezinárodní papežská mariánská akademie (MPMA)
Kdokoli chce představovat MPMA a její bezmála padesátileté dějiny, nemůže nepohovořit o otci Karlu Baličovi (1899-1977) z Řádu menších bratří, jehož jméno je neoddělitelně spjato jednak s mariologií a s MPMA, jednak se založením a vedením Skotistické komise, která dodnes pracuje na kritickém vydání spisů Jana Dunse Scota.1 Balič se narodil 1899 v Chorvatsku, 1918 vstoupil do řad menších bratří. Jako teolog byl povolán do Říma, kde na generálním řádovém studiu OFM vedl katedru mariologie.
1Komise byla založena v roce 1938. Srov. G. Bini, „Allocuzione – I Centenario della nascita di Fr. Carlo Balič“, v: G. Calvo – S. Cecchin (ed.), Memoria eius in benedictione. Atti del Simposio internazionale per il I Centenario della nascita do P. Carlo Balič (1899 – 1999), Città del Vaticano 2001, s. 7-13, 7-8.
Otec Balič se v první řadě zasloužil o vznik ediční řady Bibliotheca Mariana, která existuje dodnes. V roce 1946 především jeho přičiněním vznikla Commissione Mariana Francescana, jejímž byl také prezidentem. Úkolem tohoto grémia bylo jednak podporovat studia zabývající se mariologickým odkazem františkánské teologie, jednak připravovat oslavu stého výročí prohlášení dogmatu o Mariině neposkvrněném početí, což byla pro všechny františkány velmi důležitá událost, neboť hlavním paladinem této nauky byl mistr Jan Duns Scotus.
Hnutí pro dogmatizaci Mariina nanebevzetí vzniklo po I. vatikánském koncilu a projevovalo se v milionech žádostí Svatému stolci.2 Proto Pius XII. vydal 1946 encykliku Deiparae Virginis Mariae,3 v níž se papež dotazoval celosvětového episkopátu na dogmatickou definovatelnost pravdy o Mariině nanebevzetí. V souvislosti s přípravou dogmatického prohlášení, k němuž došlo v roce 1950, otec Balič po čtyři roky spřádal nitky, z nichž postupně vznikala Mezinárodní mariánská akademie. V roce 1950 na I. mariologickém a VIII. mariánském mezinárodním kongresu pak otec Balič představil své dílo veřejnosti. Jan XXIII. svým motu proprio Maiora in dies4 ze dne 8. 12. 1959 povýšil tuto akademii na papežskou (MPMA).
2 Srov. G. Hentrich - R. G. De Moos (ed.), Petitiones de Assumptione corporea B. Virginis Mariae in Caelum definienda ad S. Sedem delatae, 2. voll. Typis Polyglottis Vaticanis 1942.
3 Dokument se objevil 1. května 1946, srov. AAS 42 (1950) s. 782-783.
4 Srov. AAS 52, 1960, s. 24-26. Překlad konstituce je dostupný v: C. V. Pospíšil, Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria. Olomouc: MCM 2000.
Karel Balič byl s G. Philipsem v průběhu koncilu pověřen připravit schéma osmé kapitoly konstituce o církvi Lumen gentium.5 Na Baličův návrh navázala provizorní statuta Pavla VI. z roku 1964, 1967 upravená v souvislosti s dokumenty koncilu. V letech 1995 – 1997 Jan Pavel II. schválil dnes platnou podobu MPMA, která je vázána na prefekta Kongregace pro nauku víry, podobně jako Mezinárodní teologická komise a Papežská biblická komise.
Hlavním úkolem MPMA je podporovat vědecká studia týkající se Marie z Nazareta za účelem prohlubování jejího poznání i úcty k ní. Členem akademie nemusí být výhradně příslušníci katolické církve, to znamená, že i křesťanští teologové z ostatních církví a společenství se mohou aktivně podílet na práci MPMA, která se v pokoncilní době stala platformou ekumenického dialogu v oblasti mariologie. Podmínkou členství je pouze vědecká erudovanost, zájem o Marii a otevřenost k dialogu. Hlavními prostředky působení MPMA jsou: ediční činnost, pořádání mezinárodních mariánských a mariologických kongresů,6 podpora zakládání národních mariologických společností.
5 Srov. P. Poupard, „Presentazione“, v: G. Calvo – S. Cecchin (ed.), Memoria eius in benedictione. Atti del Simposio internazionale per il I Centenario della nascita do P. Carlo Balič (1899 – 1999), Città del Vaticano 2001, s. 4.
6 V minulém století se konalo celkem dvacet velkých mezinárodních mariánských a mariologických kongresů: První Mezinárodní mariánský kongres v roce 1900 v Lyonu ve Francii; poslední v roce 2000 jakožto 20. Mezinárodní mariologický a mariánský kongres v Římě, s tematikou: Mysterium SS. Trinitatis et Maria.
II. List Matka Páně
V první řadě je nutno velmi důrazně podtrhnout, že list MPMA nemá sám o sobě magisteriální váhu.7 Je to dokument s převážně odbornou autoritou, je však zajištěno, že není v rozporu s učitelským úřadem církve, protože MPMA úzce spolupracuje s prefektem Kongregace pro nauku víry. Lze tedy říci, že status spisu je v zásadě totožný s dokumenty například Papežské biblické komise nebo Mezinárodní teologické komise.
7 Srov. Matka Páně (MP), č. 77.
Na listu Matka Páně je velmi vzácné to, že je po výtce kolektivním dílem. Za tímto elaborátem stojí vrcholní specialisté, kteří celý život zasvětili studiu a výuce mariologie. Jestliže se takoví odborníci na mezinárodní úrovni shodnou, má to svoji váhu. Je zřejmé, že základní nosnou orientaci dokumentu představuje úsilí o důsledné začlenění mariologie nejen do celku teologie, ale také spirituality a současného kulturního a vědeckého kontextu. Autoři bojují proti izolované mariologii.
V úvodu se nejprve hovoří o situaci světa na přelomu tisíciletí. Tvrdí se, že odborníci v oblasti mariologie musejí orientovat svou práci tak, aby z hlediska své disciplíny hledali odpovědi na palčivé otázky naší doby.8 Články 5-12 pojednávají o začlenění mariologie do širšího rámce dnešní teologie. Urgentní je otázka inkulturace mariologie a mariánské úcty nejen v zemích třetího světa, ale také v rychle se proměňujícím kulturním panorámatu západního světa. V č. 6 se výslovně hovoří o tom, že předkoncilní mariologie někdy podléhala riziku maximalismu v oblasti reflexe i spirituality. Tohoto maximalismu je nutno se vyvarovat stejně jako minimalismu, jenž se objevoval v pokoncilním období.
8 „V této době velkých proměn je nezbytné, aby se rovněž teologové a odborníci v oblasti mariologie i ti, kdo přijali Marii do svého života jako nevypověditelný dar ukřižovaného Krista (srov. Jan 19,25-27), včleňovali do současné historické a kulturní situace a po vzoru Matky Páně se zasazovali za hodnoty života, solidarity a služby a za budování civilizace lásky.“
První část je věnována otázce správného přístupu k tajemství Matky Páně (č. 13-37). Autoři nejprve upozorňují na skutečnost, že mariologie představuje neopomenutelnou součást křesťanské teologie, protože postava Marie z Nazareta je spojena s ústředními událostmi dějin spásy a s nejzásadnějšími tématy naší víry (č. 13). Posléze následuje prezentace poměru mariologie a christologie, soteriologie, pneumatologie, ekleziologie, antropologie, eschatologie.
V druhém oddílu první části se hovoří o pramenech mariologie a o korektní teologické metodě v oblasti mariologie (č. 20-37). Informacím týkajícím se aplikované metody by měli věnovat pozornost všichni, kdo se zabývají problematikou metody v systematické teologii obecně. Rozhodně je třeba podtrhnout, že v každém z výše zmíněných pojednání by měla být obsažena mariologická kapitola.9 To ale znamená, že dokument chce oslovovat všechny, kdo se zabývají křesťanskou teologií, protože mariologie se nějak dotýká v zásadě nejen všech oblastí dogmatické teologie, ale musí být výrazně přítomna rovněž v oblasti spirituality, v jistém slova smyslu také křesťanské etiky a křesťanské výchovy. V č. 28 se hovoří o nesprávném užívání textů magisteria, s nímž se dnes relativně často můžeme setkat v některých skupinách vyznačujících se velkou mariánskou úctou, která však není provázena dostatečnou hermeneutickou erudicí a etikou. Dlužno podotknout, že zmíněné tendence mají v posledních letech také značný apokalyptický náboj.
9 „Především považujeme za nepřijatelný postoj těch, kdo se stále ještě domnívají, že blahoslavená Panna představuje pouze periferní prvek křesťanského tajemství, jakýsi okrajový údaj víry a teologie. Spasitelské vtělení Božího Slova rozhodně není periferní záležitostí a na tomto vtělení podle Božího plánu Maria spolupracovala svým fiat, které proměnilo běh lidských dějin. Rozhodně nejsou okrajovou záležitostí slova, jimiž se umírající Ježíš obrátil na Matku a na učedníka. Druhotná rozhodně není ani událost Letnic. Dále máme za to, že v různých teologických pojednáních by bylo třeba dát místo úloze, kterou měla Matka Páně v tom tajemství, jež je předmětem studia. Tak například vypadá jako anomální to, že se píší pojednání o ekleziologii, v nichž není věnována ani jedna strana přesvaté Marii, tedy té, od níž církev přebírá svůj „mariánský profil“ a svoji charakteristickou úlohu panny – nevěsty – matky a v níž také uznává svůj vzor a svou eschatologickou ikonu.“ MP č. 22.
V č. 32 se hovoří o nutnosti rozšíření referenčního rámce mariologie. Druhý vatikánský koncil pojednal o tajemství Matky Páně v rámci christologie a ekleziologie (LG VIII). Podle autorů dokumentu je nutno tento rámec rozšířit na jedné straně vertikálně o poměr mezi mariologií a trinitologií, na druhé straně horizontálně o poměr mezi mariologií a lidstvem a celkem stvoření. Právě tato velmi podnětná informace představuje zásadní rozvoj toho, co přináší v oblasti mariologie poslední ekumenický koncil.10 V článku 37 je vyslovena podpora narativnímu přístupu k mariologii, a dokonce je také vyjádřeno politování nad tím, že podobně orientovaných studií je prozatím velký nedostatek.
10 Dlužno podotknout, že 2. vatikánský koncil nepředstavuje tajemství Matky Páně v trinitární perspektivě, ale „pouze“ v perspektivě christologické a ekleziologické. Srov. LG VIII; srov. M. Navarro Puerto, „María“, in X. Pikaza – N. Silanes, Dicionario teológico - El Dios Cristiano. Salamanca 1992, s. 853-863 (zde 855b).
Druhá a nejobsáhlejší část dokumentu (č. 38-73) se zabývá základními problémy a hlavními tématy současné mariologie v oblasti teologické reflexe a spirituality. Ihned v článku 38 se setkáváme s vytyčením esenciální charakteristiky mariologie, která musí být výrazem služby pravdě a člověku.11 V následujících článcích se setkáváme s hlubokou a fundovanou reflexí nad poměrem mezi Marií a tajemstvím Trojice (č. 39-45). Následuje pojednání o dogmatu neposkvrněného početí (č. 46-48). V čl. 47-48 se výslovně zmiňuje skutečnost, že dogma bylo vyhlášeno na základě specifické teologie dědičné viny, o níž se dnes vedou rozsáhlé diskuse. V tomto kontextu je tedy záhodno klást důraz na pozitivní aspekt daného tajemství, tedy na vybavení Marie plností milostí, jak to dosvědčuje Písmo.
11 „Stejně jako Maria z Nazareta byla služebnicí Páně a její život byl službou vykupitelskému dílu Syna a rodící se církve, tak také mariologie je teologická disciplína ve znamení služby. Mariologie míří k tomu, aby ve světle osoby a poslání svaté Panny poskytovala příspěvky k řešení problémů, před nimiž stojí církev a také muži a ženy naší doby.“
V článcích 49-51 se hovoří o problematice posledního mariánského dogmatu z roku 1950. Autoři pochopitelně dogma nezpochybňují, neváhají však přiznat, že uvedená dogmatizace nebrala zřetel na ekumenický aspekt takovéhoto počínání (č. 49) a že dogma s sebou přináší řadu antropologických implikací, na něž rovněž nebyl brán patřičný zřetel. Odborníci se na základě výroku Jana Pavla II. přiklánějí k tomu, abychom hovořili o reálné smrti Marie z Nazareta, která se tak připodobnila svému Synu. Nanebevzetí by bylo spojeno se vzkříšením a se vstupem celé Mariiny bytosti do Synovy slávy (č. 50). Mariino nanebevzetí je podle MPMA skutečnou výsadou Marie z Nazareta především proto, že byla pozdvižena do Kristovy slávy i s tělem před naplněním běhu dějin, její nanebevzetí je tedy vnímáno jako anticipace našeho oslavení na konci časů (č. 50). Zásadně jsou odmítány takové interpretace, které by o zmíněné dogma chtěly opírat teorii vzkříšení všech věřících v okamžiku smrti.
Článek 52 je věnován problematice Mariina prostřednictví. V zásadě je zde připomenuta nauka LG 62 o tom, že jediná Kristova mediace nevylučuje spolupracovníky na uvedeném prostřednickém díle. Autoři se domnívají, že zavedení titulu „Spoluvykupitelka“ není z ekumenických i věroučných důvodů vhodné.12
12 „I kdyby se připisoval titulům (Prostřednice, Spoluvykupitelka, Přímluvkyně) ten obsah, který by bylo možno přijímat jako shodný s pokladem víry, jejich definice by se v současné situaci nejevila jako teologicky jasná, neboť tyto tituly a s nimi spjaté nauky mají zapotřebí dalšího prohloubení a nových zorných úhlů. Jde o trinitární, ekleziologickou a antropologickou perspektivu.“ (č. 52).
Články 53-59 jsou věnovány problematice mariánské spirituality, přesněji řečeno, problematice mariánského aspektu křesťanské spirituality. V č. 54 je připomenuta prastará patristická tematika Mariiny exemplarity ve vztahu k učedníkovi, což se týká nejen spirituální, ale také morální teologie. Článek 56 představuje přehled rozličných forem mariánské spirituality v dějinách. Dále je výslovně konstatováno, že výraz „zasvěcení“ je do budoucna třeba důsledně vyhradit poměru mezi člověkem a Bohem. Pokud se jedná o Marii, pak je vhodné používat výrazu „svěření se“ do ochrany, do péče, pod vedení, atd. V článku 58 se velmi taktně naznačuje, že určité výrazy mariánské spirituality (např. „nevolníci Panny Marie“) jsou dnes nevhodné a bylo by třeba je znovu promyslet, aby byly přijatelnější pro člověka dnešní doby.
Další články této druhé části dokumentu pojednávají o přítomnosti Panny Marie v křesťanské etice (č. 60), v oblasti sociální a politické problematiky (č. 61-65). Dalšími tématy, na něž můžeme pouze upozornit, jsou: přítomnost Panny Marie v církvi (č. 66-67); Maria a ekumenismus (č. 68-70); Maria a ženská otázka (č. 71); konečně se hovoří o problematice spjaté s inkulturací postavy Matky Páně (č. 73). Dovolíme si podotknout, že chybí oblast teologie mimokřesťanských náboženství. Podle našeho mínění je totiž určitý spasitelský význam těchto náboženských tradic lidstva úzce spjat s ryze mariologickým termínem, jímž je „předvykoupení“ jako retroaktivita Kristova spasitelství, neboť vyznavači uvedených náboženských tradic subjektivně žijí tak, jako kdyby Kristus ještě nepřišel.
Poslední a nejstručnější část dokumentu je věnována problematice mariánské úcty (č. 74-76). Není bez zajímavosti, že MPMA důsledně rozlišuje mariánskou spiritualitu a mariánskou úctu. Jestliže první patří do oblasti spirituální teologie, pak druhá do oblasti pastorální teologie. Mariánská úcta musí být důsledně christocentrická a teocentrická. Právě v tomto duchu je ji také třeba ustavičně s velkou trpělivostí kultivovat a očišťovat od všech forem přehánění, která mohou vzbuzovat oprávněnou kritiku.
To, v jakém duchu je celý list napsán, velmi krásně vystihují následující slova, kterými můžeme svou stručnou prezentaci uzavřít.
„Slávou mariánské úcty je adorace Boha a dosažení spásy člověka. V cílovém bodu putování úcty k svaté Panně zjišťujeme, že v našem srdci hoří kadidlo adorace živého Boha a že se naše ruka otevírá ku pomoci tomu, kdo toho má zapotřebí.“ (č. 76)
III. Závěr
Komu je tedy dokument určen? Podle mého soudu by mu měli věnovat pozornost všichni, kdo se zabývají křesťanskou teologií. Všichni bychom znovu měli promyslet, jak se do našeho života, učení a pastýřského působení promítá mariánský aspekt tajemství víry a křesťanské spirituality. Všichni bychom měli reflektovat vyváženost mariánské úcty. Dopis MPMA navíc jasně dokumentuje, že mariologické orientace nastíněné v osmé kapitole Lumen gentium mají svou trvalou platnost a že v následujících desetiletích dvacátého století došlo k jejich velmi podnětnému rozvíjení.
Dokument Matka Páně, památka, přítomnost, naděje je již k dispozici v českém překladu z originální italské textové verze. Zmíněná edice Karmelitánského nakladatelství navíc obsahuje doposud ne právě snadno dostupný český překlad vynikající apoštolské exhortace Pavla VI., Marialis cultus (ze dne 2. února 1974).
