Joseph Ratzinger: Bůh a svět - Víra a život v naší době
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2004/2 (Recenze)
Barristel & Principal – Vyšehrad, Praha 2003, 313 str., ISBN 80-7021-628-X
Německý originál knihy se objevil v roce 2000. Je to soubor rozhovorů kardinála prefekta Kongregace pro nauku víry s novinářem Peterem Seewaldem. Svazek navazuje na předchozí knihu rozhovorů, která zejména v Německu zaznamenala značný úspěch u širší čtenářské obce. Dílo vzniklo ve dnech 7.-11. února roku 2000, kdy se kardinál Ratzinger stáhl do kláštera v Monte Cassino a odpovídal na položené otázky. Předmluvu napsal jak kardinál Ratzinger, tak P. Seewald. Dílo je rozčleněno do prologu s titulem „Víra, naděje láska“ (9-48) a tří rozsáhlých kapitol, z nichž první pojednává o Bohu (49-134), druhá o Ježíši Kristu (135-232), třetí o církvi (233-313). Kromě toho najdeme v knize celkem osmnáct tematických podkapitol. Kniha je určena především těm, kdo hledají a do církevního života spíše nahlížejí. Je třeba pozitivně kvitovat pastorační zájem kardinála Ratzingera, který nám tímto svým počinem připomíná, že popularizace je neopomenutelnou složkou práce teologů.
Nyní k některým zajímavým bodům. Na straně 10 kardinál Ratzinger hovoří velmi hezky a osobitě o Božím smyslu pro humor. O pár stran dále je nám dovoleno nahlédnout do nitra odpovídajícího, jenž popisuje své povolání a vyznává se, že zkušenosti mystického typu mu nebyly dány (16), což mimochodem bývá u teologů běžné. Schopnost vnímat Boha je základem lidské důstojnosti a lidských práv (52; srov. 74). Velmi zajímavé je tvrzení, že matriarchální obrazy božství vedly téměř vždy k panteistickým pohledům na svět (69). Na straně 91 se setkáváme s určitým druhem proroctví, když kardinál tvrdí, že Bůh zasáhne proti nejzazším formám svévole v určitých oblastech bioinženýrství a nedopustí, aby člověk podlehl sebezničení. Kardinál také varuje před povrchně pojímanou globalizací, protože svébytné lidské kultury je třeba chránit a rozvíjet (96-97). Velmi povzbudivá je výpověď o současné praxi Kongregace pro nauku víry (131).
Na straně 136 se hovoří o Ježíšově úsměvu, o dvě strany dál se kardinál vyslovuje skepticky o možnostech, které dává historicko-kritické bádání o Ježíši Kristu. Nicméně na straně 154 se respondent vyjadřuje pochvalně o přínosech těchto zkoumání. Velmi podnětné je tvrzení, že církev musí věnovat velkou pozornost tomu, aby někdo nehlásal sám sebe a nevnucoval druhým své módní pózy (197). Prefekt Kongregace hovoří i o nevhodnosti používání titulu „Spoluvykupitelka“ pro Matku Boží (209).
V tematice týkající se církve se setkáváme s tvrzením, že úspěch prvokřesťanské misie byl v mnohém podmíněn činorodou charitní praxí (255). Je sympatické, že kardinál vzdává Bohu díky za to, že v roce 1870 vzal zasvé tehdejší církevní stát (261). K zamyšlení nás vede výrok, že mnohé mnišské řehole se provinily neúměrnou přísností (267). Celé dvě strany jsou věnovány postavě Františka z Assisi (269-270). Poněkud zvláštně působí, když prefekt Kongregace projevuje nemalé sympatie vůči těm, kdo nepřijali současnou liturgickou reformu (283). Na straně 301 se dozvídáme, že lidová církev se širokou členskou základnou není ničím nutným. Na následující straně kardinál hovoří o různých stupních účasti na životě církve, a proto varuje, abychom se nedívali úkosem na osoby, které najdou cestu do kostela jen o velkých svátcích. S tím je spojeno tvrzení, že církev se nesmí stávat do sebe uzavřenou skupinou lidí.
Nyní pár slov k překladu, který je, myslím, pěkný a v zásadě dobře čtivý, leč tu a tam je náš jazykový a teologický cit vystaven určité zkoušce. Na straně 52 se hovoří o tom, že člověk je „mocen Boha“, běžnější a výstižnější je překládat „schopen Boha“. Na straně 101 se dovídám o četbě Starého zákona „z Krista“. Snad by bylo lépe zmiňovat se o četbě Starého zákona ve světle zjevení Ježíše Krista. Na straně 141 by bylo zřejmě správnější hovořit o Janu Křtiteli na poušti než „v poušti“. V dějinách teologie se nevedly spory o „osobnostní“, ale o osobový charakter Boha (182). Na straně 224 se setkáváme s ne právě šťastnou českou formulací týkající se tajemství Getseman: „Ježíšova vůle se zde sjednocuje s vůlí Syna, a tím i s vůlí Otce.“ Tento výrok vyvolává zdání dvou subjektů (Ježíš, Syn), a proto zavání nestorianismem. Z hlediska čistoty ortodoxie je nutno hovořit o lidské a božské vůli jediného subjektu, jediné osoby, vtěleného Syna.
Co říci na závěr? Kniha určitě stojí za přečtení. Pěkná je i grafická úprava obálky. Jistou závadou se zdá být její objemnost i neúměrná délka některých otázek (285).
