Jean-Hervé Nicolas: Syntéza dogmatické teologie I - Bůh v Trojici

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2004/2 (Recenze)

Krystal, Praha 2003, 223 str., ISBN 80-85929-58-9

Jak se dozvídáme z předmluvy, dílo představuje redakci autorových přednášek na teologické fakultě ve švýcarském Fribourgu, kde vyučoval v letech 1955-1980. J.-H. Nicolas (1910-2001) byl jedním z nejvýraznějších představitelů tvůrčího tomismu z druhé poloviny dvacátého století. Tomu odpovídá i úvod díla, v němž autor sympaticky tvrdí, že tomismus není pouhým opakováním Tomášových tezí, nýbrž specifickým způsobem tvůrčího myšlení po vzoru Andělského doktora (23-24).

Dlužno podtrhnout, že recenzovaný svazek je prvním dílem známé trilogie, která byla z francouzštiny přeložena do více jazyků. Projekt trilogie a metoda teologického myšlení jsou nastíněny ve všeobecném úvodu (11-27). Je však třeba konstatovat, že trilogie (27) nepokrývá celé pole dogmatické teologie, chybí zde kupříkladu pneumatologie, antropologie či pojednání o milosti, eschatologie, mariologie.

Musíme rovněž přiznat, že pojednání o metodě je namnoze spíše proklamativního charakteru. Kupříkladu teze o propojení teologie a spirituality je nastolena správně, ve vlastním zpracování je ale přítomna spíše akcidentálně. Otázkou je, jak se autor vyrovnává s problematikou hermeneutiky. Jestliže jeho dílo není určitou formou interpretace, pak je třeba si klást otázku, kam tedy patří.

První díl trilogie věnovaný trinitologii je velmi podrobně rozčleněn. Základní rozdělení čítá celkem čtyři části, z nichž první pojednává o projevech božských osob a o víře církve (35-67). Zde se setkáváme s náznakem biblického pozadí a se zmínkami o dějinách dogmatu. Druhá část: „Rozlišení a jednota jsoucích Bohem v jediném Bohu“ (79-162) i další dvě části: „Kritická reflexe v našem poznání tajemství“ (162-176) a „Dílo božských osob v dějinách spásy“ (194-223) mají výrazně spekulativní ráz.

V první řadě je třeba upozornit na to, že výuka dogmatické teologie ve Švýcarsku bývá strukturována poněkud jinak než na našich katolických teologických fakultách. Konkrétněji řečeno, ve Švýcarsku je řada záležitostí ponechána na jiných předmětech, jako jsou dějiny dogmatu či biblická teologie. Z tohoto důvodu je ale dílo J.-H. Nicolase v našich podmínkách jen těžko použitelné jako příručka pro studenty prvního cyklu trinitologie. Údaje z oblasti biblické teologie a z dějin dogmatu (auditus fidei) jsou totiž z našeho hlediska nedostačující, což ale nesmíme autorovi přičítat za vinu.

Přílišná koncentrace na ontologickou stránku problému v nás vyvolává podezření, zda „mysterium soteriologicum“ není redukováno na „mysterium ontologicum“. Spekulativní rozebírání problémů se tu a tam jen těžko obhájí před podezřením ze samoúčelnosti a bude srozumitelné pouze úzkému okruhu lidí. Z toho plyne, že pro valnou většinu dnešních studentů by takto prezentovaná trinitologie byla stravitelná pouze částečně. Určité kritice by se dala podrobit i rozvláčnost expozice.

Z teologického hlediska je asi nejzásadnějším problémem skutečnost, že J.-H. Nicolas upřednostňuje jako přístupovou cestu ke spekulativnímu průniku do tajemství Trojice psychologickou teorii, kterou dnešní trinitologie hodnotí poněkud méně nadšeně. Důvody, které autor pro obhájení své pozice předkládá, nejsou zcela přesvědčivé (srov. 72-74). Osobně se domnívám, že vážně hrozí nadřazování přirozeného zjevení (člověk jako obraz Boží) zjevení nadpřirozenému. Jak poté obhájíme základní pravidlo, že naše znalost imanentní Trojice nutně musí vycházet z Trojice ekonomické? Neúměrný důraz na psychologickou teorii vede často k takovým vyjádřením, že nabýváme dojmu, jako kdyby Bůh byl vlastně jedinou osobou, zatímco Otec, Syn a Duch by představovali pouze určité schopnosti této jediné pamatující si, poznávající a chtějící osoby. Autor se pak musí potýkat nejen s problematikou přivlastňování vnějších Božích děl jednotlivým osobám, ale také s otázkou přivlastňování Božích schopností a vlastností (184-188). Zejména druhá skupina přivlastňovaných záležitostí se musí dostávat do vážného napětí se základním pravidlem, podle něhož jsou všechny vlastnosti Boží přirozenosti identické s touto přirozeností, a proto musí patřit každé osobě Trojice.

Samostatnou kapitolou je kritika Rahnerových pozic. Rahner prostě podle J.-H. Nicolase nemá pravdu naprosto v ničem. V některých případech je uvedený názorový střet vyargumentován zajímavě, jindy vyznívá kritika Rahnerových pozic poněkud méně přesvědčivě.

Je však také třeba jasně podtrhnout, že vedle toho, co se dá kritizovat, kniha obsahuje velmi vzácné postřehy a propracované argumentace. Kupříkladu klíčová otázka poměru první osoby Trojice k Jahve (54-56) je zpracována mistrovsky. Kromě toho v díle nalézáme mnoho velmi užitečného materiálu a široký registr citovaných děl.

Český překlad je čtivý a jazykově korektní. Naskýtá se pouze otázka, zda překladatel dokázal vždy precizně vystihnout rozdíl mezi výrazy „osobnostní“ a „osobový“.

Je nasnadě, že recenze nemůže nahradit vlastní četbu díla, které – jak jsme již řekli – klade na čtenáře nemalé nároky. Přes uvedené kritiky si ale dovolím tvrdit, že dílo stojí za prostudování a představuje velmi pozitivní přínos do pokladnice odborných teologických publikací dostupných v našem jazyce. To, že recenzovaný svazek někomu bude připomínat starší manuály, neznamená, že není třeba se názory tohoto význačného autora druhé poloviny dvacátého století zabývat a vyrovnávat seč s nimi. Jedná se opravdu o vybraného partnera pro plodný vědecký dialog. Názorová rozrůzněnost k vědě patří a představuje nejen její bohatství, ale také jakýsi hnací motor při usilování o hlubší porozumění.