Je raný Wittgenstein odpůrcem metafyziky a teologie?

Autor: Prokop Sousedík - Číslo: 2004/2 (Články)

Je raný Wittgenstein odpůrcem metafyziky a teologie?

V úvodu svého Traktátu říká Ludwig Wittgenstein naprosto jasně: „Kniha se nezabývá filosofickými problémy, ale ukazuje, že kladení těchto problémů spočívá na nepochopení logiky našeho jazyka. Celý smysl by se dal shrnout do těchto slov: Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně [věty přírodovědy]; a o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet."¹ Tyto myšlenky znějí příznivcům osvícenských idejí ve 20. století, tj. především stoupencům logického pozitivismu, velice sympaticky. Vždyť na první pohled se zdá, že se Wittgenstein velice důvtipně vypořádal nejenom s metafyzickou filosofií či etikou, ale i s teologií. Tyto pro další pokrok lidstva prý nebezpečné disciplíny jsou především díky myšlenkám, které nacházíme v Traktátu, jednou provždy překonány. Myšlenky Traktátu jsou tak důležitým krokem k tomu, aby lidstvo, jak to předpovídal A. Comte, dosáhlo po dlouhém vývoji pozitivního stadia. V tomto ohledu navazuje na Wittgensteina např. vůdčí postava Vídeňského kroužku Moritz Schlick, který pod vlivem Wittgensteinovým dospívá k přesvědčení, že filosofie budoucnosti nebude mít jiný úkol než vyjasnit věty přírodovědy či věty běžného jazyka. Důsledkem této činnosti mimo jiné bude, že se tradiční filosofické, ale i teologické kladení otázek ukáže jako nesmyslné. Tradiční filosofie a teologie tak budou díky projasnění významu překonány. Zmizí nesmyslné filosofické diskuse a hádky, které postrádají na rozdíl od běžného vědeckého diskurzu konstruktivní a věcný charakter.²

Toto novopozitivistické nadšení pro Wittgensteina má nicméně háček.
Wittgensteina totiž rozhodně nelze považovat za myslitele, který by se
pomocí projasňování významu a zdůrazňování vědeckého přístupu pokoušel překonat náboženství či metafyziku. Wittgenstein se na rozdíl od stoupenců logického pozitivismu ani v nejmenším nezříká své touhy po transcendentnu. Tato touha se v něm probudila především v období první světové války, když byl přeložen k bojové jednotce, která operovala na ruské frontě. Vyplnila se na něm tehdy snad slova jeho oblíbeného autora Schopenhauera: „(…) vědomí smrti a spolu s ním i přemítání o utrpení a bídě života je bezpochyby tím, co dává nejsilnější popud k filosofickému rozjímání a metafyzickým výkladům světa.“³ A tak právě v období prudkých bojů (tzv. Brusilovova ofenzíva) nalezneme ve Wittgensteinových denících úvahy, které mají metafyzický či náboženský charakter. Tyto úvahy patří zcela nepochybně k logické práci, která jim předcházela. Samotný Traktát má tak dvě zdánlivě neslučitelné části: jednak logickou, která v podstatných rysech vzniká již v Anglii pod vlivem B. Russella, jednak část metafyzicko-náboženskou (či mystickou), která vzniká především díky autorovým existenciálním zkušenostem v průběhu první světové války. Důvod zdánlivé neslučitelnosti lze spatřovat především v tom, že důsledkem Wittgensteinovy logické práce je zjištění, že právě věty teologie, metafyziky či etiky nemají smysl. Z tohoto důvodu náš autor odmítá tyto disciplíny v tradičním slova smyslu, tedy jako soubor vět, které se týkají příslušného předmětu. Nicméně je na rozdíl od logických pozitivistů nechce odstranit naprosto. „Filosofie má ohraničit myslitelné, a tím i nemyslitelné. Má ohraničit nemyslitelné zevnitř prostřednictvím myslitelného.“ (4.114) „Tím, že jasně představí vypověditelné, ukáže to, co je nevypověditelné." (4.115) Tím, že ve filosofii vymezíme, co je přesně myslitelné, nerušíme ještě oblast transcendentního. Ta, ačkoli je nevypověditelná, existuje. Stanovíme-li totiž přesně hranice myslitelného, ukáže se nám to, co myslitelné přesahuje. O tom, co myšlení přesahuje, však nelze, ačkoli existuje, hovořit, lze na ně pouze ukázat. Pojem, který tedy vytváří určitý můstek mezi Wittgensteinovou logickou prací a úvahami, které mají transcendentní charakter, je pojem „ukazování". Tento pojem používá náš autor ve dvou do jisté míry spřízněných smyslech:

1. Běžné věty nás informují o tom, jak se věci ve skutečnosti mají, a současně ukazují logickou formu skutečnosti. V prvé řadě se nám tedy ono nevyslovitelné ukazuje ve větách – věty ukazují svoji logickou formu a současně logickou formu skutečnosti. Úvahy o logické formě nicméně tímto nekončí. Vedle běžných vět existují i věty, které nic faktického nezobrazují – tautologie (analytické věty) a kontradikce. Tautologie nic nezobrazuje, protože připouští každou možnou situaci – je pravdivá, ať se děje co se děje. Kontradikce rovněž nic nezobrazuje, avšak z poněkud jiného důvodu: nepřipouští totiž žádnou možnou situaci – je nepravdivá, ať se děje co se děje. Jistě si lze nyní položit otázku, k čemu vůbec takovéto věty potřebujeme. Tyto věty jsou právě větami logiky (srov. 6.1), nejsou (na rozdíl od metafyzických vět) nesmyslné, v těchto větách se pouze ukazuje logická forma jazyka, respektive skutečnosti. Logické věty tak pouze cosi ukazují, nereprezentují na rozdíl od běžných vět žádný fakt. „Logika není naukou, nýbrž zrcadlovým obrazem světa. Logika je transcendentální." (6.13) Určitý „obraz" světa jakožto celku se nám tedy zjevuje v logice. Logiku bychom pak mohli považovat za disciplínu, v jejíchž větách se ukazují základní, tj. metafyzické zákonitosti světa. Z logiky by se tak stalo něco na způsob aristotelské první filosofie.

2. Tím, že jsme se zmínili o možnosti „metafyziky", se dostáváme ke druhému smyslu výrazu „ukazovat". Abychom hlouběji pochopili, o co Wittgensteinovi v tomto ohledu šlo, bude užitečné se nejprve zmínit o jeho vztahu ke vědě. Na rozdíl od scientisticky orientovaných filosofů považuje Wittgenstein vědu, kterou se v Traktátu zabýval velice intenzivně, za záležitost pro život člověka v podstatě podružnou. „Cítíme, že i kdyby byly zodpovězeny všechny možné vědecké otázky, nebyly by naše životní problémy vůbec dotčeny. Jistě by už pak nebyly žádné otázky; a právě to je odpověď." (6.52) Věda tedy nemůže vyřešit podstatné otázky našeho života, na něž se pokoušely dát odpověď právě tradiční metafyzická filosofie, náboženství či etika. Ale právě tyto disciplíny a jejich otázky našeho autora na rozdíl od logických pozitivistů neodolatelně vábily. Vodítkem k hlubšímu pochopení tohoto zdánlivého rozporu je Wittgensteinova přednáška proslovená r. 1929 v Anglii. V jejím rámci se pokusil opravit obecně panující názor, že Traktát je napsán v duchu logického pozitivismu.

   „Celým mým snažením, a domnívám se, že i snažením všech lidí, kteří se kdy pokusili psát nebo mluvit o etice či náboženství, bylo zaútočit na hranice jazyka. Toto narážení na stěny naší klece je úplně a absolutně beznadějné. Pokud etika pramení z přání říci něco o nejvlastnějším smyslu života, o absolutním dobru, o absolutně hodnotném, nemůže být vědou. Tím, co říká, se v žádném smyslu nerozmnožuje naše vědění. Je to však svědectví o určité tendenci v lidském vědomí, svědectví, jehož si osobně nemohu jinak než hluboce vážit a které bych se za žádnou cenu neodvážil zesměšňovat.“⁴

   ⁴ Wittgenstein, L., Vortrag über Ethik, v: Joachim Schulte (vyd.) Wittgenstein. Vortrag über Ethik und andere kleine Schriften, Frankfurt am Main, s. 18. (Citováno podle Monk, R., Úděl génia, Praha 1996, s. 282–283.)

   Je tedy patrné, že Wittgensteinovi nešlo pouze o vědu a logiku. Logiku chápe pouze jako prostředek, pomocí něhož si vyjasníme hranice našeho myšlení, pomocí něhož „zaútočíme na hranice jazyka". Tyto hranice jsou určeny čistě faktuálním, tj. přírodovědným diskurzem. Naši snahu proniknout za tuto oblast srovnává Wittgenstein s „narážením na stěny klece, které je úplně a absolutně beznadějné". To, co tvrdíme v etice či náboženství, v žádném případě „nerozmnožuje naše vědění". Nicméně fakt, že tyto disciplíny existují, je dokladem, že v lidském vědomí nesporně existuje touha po čemsi vyšším, po čemsi nevyslovitelném. Tuto tendenci nepovažuje Wittgenstein na rozdíl od logických pozitivistů za cosi směšného či překonaného, ale této lidské tendence si naopak hluboce váží.

   Prvořadým cílem projasnění našeho myšlení podle Wittgensteina proto není – jak by se mohlo zdát – pokrok věd, ale pokus o jakési negativní vymezení toho, co je pro člověka skutečně podstatné, toho, o čem Wittgenstein mlčí.
   Wittgensteinova koncepce se tak v mnohém přibližuje myšlenkám, které nacházíme v rámci negativní teologie. Podle zastánců negativní teologie je totiž Bůh rovněž nevyslovitelný a lze ho vymezit tak, že řekneme, co Bůh není. Ve své podstatě se podobně na problematiku řeči o Bohu dívá i Wittgenstein. V dopisu nakladateli Ludwigovi von Fickerovi, ve kterém se snaží vysvětlit, o co mu jde v jeho knize na prvním místě, píše: „(…) smysl knihy je etický. Kdysi jsem chtěl dát do předmluvy větu, která v ní skutečně nestojí, kterou Vám ale nyní píši, protože Vám možná poskytne klíč: Chtěl jsem totiž napsat, že moje dílo se skládá ze dvou částí: z té, která tu leží před námi, a ze všeho toho, co jsem nenapsal. A právě tento druhý díl je částí, která je důležitá. Etično je mou knihou vymezeno takříkajíc zevnitř; a já jsem přesvědčen, že přísně vzato je lze vymezit JEN takto. Krátce, domnívám se: Všechno, o čem mnozí dnes tlachají, jsem ve své knize zachytil tím, že o tom mlčím.“⁵

   ⁵ Wittgenstein Fickerovi, říjen nebo listopad 1919, Briefe, s. 96. (Citováno podle Monk, R., Úděl génia, Praha 1996, s. 187–188.)

   Nenechme se mýlit tím, že v této pasáži Wittgenstein hovoří o „etičnu". Etično je podobně jako náboženství či samotný Bůh něčím nevyslovitelným – něčím, na co lze pouze ukázat, a to tím, že vymezíme, co přesně k této oblasti nepatří. Právě tento krok se pokusil Wittgenstein ve svém Traktátu učinit. Dílo se proto skládá, jak sám píše, ze dvou částí: „z té, která tu leží před námi, a ze všeho toho, co jsem nenapsal. A právě tento druhý díl je částí, která je důležitá". Druhý díl je nevyslovitelný a týká se oblasti etického, náboženského či, mohli bychom dodat, metafyzického. Je to oblast, která je uzavřena lidskému uvažování. Wittgenstein proto o ní rovněž hovoří jako o „mystičnu". Je však třeba zdůraznit, že mystično či Bůh či něco, co přesahuje jak náš svět, tak naše myšlení, není pouhým výplodem lidského ducha, ale skutečně existuje. (Srov. 6.522.)

   Filosofická díla negativních teologů ovlivnila podobně jako Traktát velmi podstatnou měrou filosofické myšlení minulosti i současnosti. Lze nicméně asi stěží očekávat, že po jejich pochopení dojdeme ke skutečnému nahlédnutí toho, co náš svět přesahuje, toho, co se generace filosofů či teologů prý neúspěšně pokoušely převést do smysluplného diskurzu; toho, o čem Wittgenstein rovněž hovoří jako o Bohu. Nejzásadnější otázky života by pak definitivně řešil příslušný filosofický spis. Wittgensteinův život by pak po napsání Traktátu byl v těch nejpodstatnějších ohledech završen.

   Náš autor se však domníval, že je završen pouze jeho život vědecký. Pravdivost jím sdělených myšlenek se mu zdá nepochybná a definitivní a problémy prý vyřešil s konečnou platností. Současně však poukazuje na to, jak málo se dosáhlo vyřešením těchto problémů. Vymezil totiž pouze oblast, v níž vyšší či pro člověka podstatné hodnoty hledat nelze. Toto vymezení lze jistě chápat jako „odrazový můstek" k povznesení člověka právě k těmto hodnotám, avšak nalezení těchto hodnot je celoživotním úkolem.

   Wittgenstein proto odchází z filosofické scény (problémy vyřešil s definitivní platností), dále ale zápasí s řešením životních otázek, na něž věda odpověď nepodává (tím, co předložil v Traktátu, nebylo prý dosaženo ničeho podstatného).

   Po návratu z první světové války se pokouší nalézt novou existenci. Uvažuje jednak o dráze duchovního, jednak ho pod vlivem četby L. N. Tolstého přitahuje perspektiva venkovského učitele. Nakonec zvítězí druhá alternativa. Poté, co strávil léto r. 1920 jako zahradník v klášteře v Klosterneuburgu, nastupuje téhož roku jako učitel základní školy v Trattenbachu. Ve školství setrvává až do r. 1926. Následující dva roky strávil Wittgenstein ve Vídni, kde pro svoji sestru projektoval a stavěl dům, který podle jeho sestry ztělesňoval myšlenky Traktátu.

   Krátkou skicu úseku z Wittgensteinova života jsme zde neuvedli pouze pro zpestření, nýbrž proto, že náš autor patří k myslitelům, jejichž dílo nelze pochopit bez znalosti jejich životních osudů. Někteří interpreti raného Wittgensteina se totiž domnívají, že ono důležité mystično se mu neukazuje ve slovech, ale především v žité praxi. A tak mystično hledal náš autor v učitelské činnosti a umění. Jak učitelskou činnost, tak umělecké dílo lze jistě popsat v jazyce faktů. Můžeme hovořit o učitelově vstupu do třídy, přesně popisovat jeho činnost před tabulí či způsob ukončení hodiny. V podstatě stejně lze hovořit i o stavbě: můžeme dejme tomu zmínit půdorys stavby, její výšku, její statiku atd. To vyšší, k čemu dílo učitelovo či architektovo poukazují, je však nevyjádřitelné. Snad právě k této myšlenkově nezachytitelné oblasti se chtěl Wittgenstein svým životem v létech 1920–1928 povznést. Prostý život venkovského kantora a snaha o vytvoření uměleckého díla se mu měly stát jeho osobní cestou k Bohu.

   V tomto ohledu se Wittgenstein opět přibližuje stanovisku zastánců negativní teologie. I negativní teologové se totiž domnívají, že cesta k Bohu není cestou spekulace, ale životní praxe. Boha lze poznat jedině v mystickém vytržení, kterého lze dosáhnout určitou životní praxí. Současně s tím se jasně ukazuje rozdíl mezi programem Vídeňského kroužku a životním programem Wittgensteinovým: Zatímco pro člena Vídeňského kroužku jsou myšlenky logického pozitivismu (především pojetí jazyka) cestou k pokroku, znamenají tyto myšlenky pro Wittgensteina začátek cesty k nevyslovitelnému Bohu či mystičnu. Ačkoli se Wittgenstein svým postoji a názory v mnohém křesťanskému myšlení přibližuje, nelze nevidět, že v důležitém ohledu je mimo tuto oblast. Budeme-li totiž společně s naším autorem předpokládat, že o oblasti, která přesahuje empirický svět, nelze v žádném ohledu hovořit či uvažovat, pak jsou i výroky Písma, které se touto oblastí zabývají, přísně vzato nesmyslné.

⁷ Např.: Bachmaier, P., Zeigen: Zentralbegriff im Werk Wittgensteins, v: Proceedings II, 245 – 247.