Jan z Olomouce, učitel gramatiky a hudby

Autor: Tino Foffano - Číslo: 2004/2 (Kultura)

Jan z Olomouce, učitel gramatiky a hudby v Itálii 1425 – 1445

Téma mého příspěvku se rodí z touhy lépe osvětlit dosti opomíjenou postavu učitele gramatiky a hudby, který přišel z Moravy a v první polovině patnáctého století žil a pracoval v Lombardii, v koleji v Castiglione Olona, již přestavěl a obnovil Branda Castiglione, kardinál z Piacenzy, a byl také autorem teoreticko-praktického traktátu o církevním zpěvu, který zůstal nevydán až do roku 1977.¹ Školy gramatiky a hudby pro kleriky působily ve středověku při velkých katedrálách, např. ve Veroně,² ale důvod, proč vidíme vzkvétat jednu z nich při kapitulním chrámu v Castiglione Olona, je stejný jako ten, pro nějž se ve stejném kapitulním chrámu a právě v oněch letech setkáváme s Masolinem da Panicale, který líčí s příjemným florentským nádechem příběhy Panny Marie a sv. Jana Křtitele (Storie di Maria e del Battista) ve dvou cyklech fresek, které představují „nejznámější a také nejdiskutovanější uměleckou událost při vzniku tohoto toskánského ostrova v lombardské zemi“.³

Když se chtěl pisánský papež Jan XXIII., nástupce Alexandra V. (Pietro Philarghi), obklopit v červnu 1411 celým zástupem schopných a učených osob a jmenoval čtrnáct kardinálů, vzav v potaz, jak tvrdí Dětřich z Niemu, jedině jejich znalosti, byl Branda Castiglioni mezi vyvolenými společně se slavným kanonistou z Padovské univerzity, Franceskem Zabarellou, Pierrem d´Ailly z Pařížské univerzity a dalšími hodnotnými muži, kteří představovali duchovní a intelektuální aristokracii Církve ve chvíli těžké krize.⁴ Castiglioni získal od roku 1392 v římské kurii velkou zkušenost a prokázal diplomatické schopnosti zvláště ve vztazích se Zikmundem Lucemburským, ale následně odhalí i svou velikou otevřenost vůči nové kultuře a novému světu humanistů prostřednictvím svého velkolepého mecenášství, ačkoli sám, jako člověk staré generace, zůstal rozhodně na poli gotické kultury.⁵

Aktivně se účastní koncilu v Kostnici, po volbě Martina V. (Odo Colonna) si ho nový papež vybírá pro diplomatické poslání ve střední Evropě. Cambio Cantelmi si vskutku zaznamenal do svého „deníku“ k 28. červenci 1418: „Monsignor z Piacenzy je na příkaz papeže a žádosti císaře vyslán jako legát do Čech a Uher s početnými pravomocemi. Já jsem odmítl tam jít“.⁶ Nicméně již v květnu 1418 jmenoval Martin V. Castiglioniho komisařem, aby vyřešil spor biskupů o olomoucký stolec a zasáhl citací proti biskupovi vetřelci Alešovi, ve prospěch nového biskupa Jana Železného (Iohannes de Bučka Ferreus), který byl přeložen 14. února 1418 z litomyšlského biskupského stolce na olomoucký.⁷

To je první doklad vztahu kardinála Castiglioniho k velkému a významnému biskupskému stolci v Olomouci, zřízenému roku 1063, kde působilo po boku katedrály sv. Václava ´scriptorium´⁸ a u kostela sv. Mořice, založeného kolem roku 1257, kvetla již ve čtrnáctém století škola.⁹

V Olomouci byl mezi léty 1364 až 1380 biskupem Jan ze Středy (Iohannes de Novoforo, Johannes von Neumarkt), kancléř Karla IV., humanista a přítel, který si vyměňoval listy s Petrarkou¹⁰ a byl velikým milovníkem hudby.¹¹ Kardinál Branda Castiglioni z Piacenzy měl jistě během dvou legací ve střední Evropě příležitost setkat se s olomouckým biskupem Janem Železným, kterého poznal již na kostnickém koncilu, kde byl Jan Železný jedním z hlavních žalobců proti Janu Husovi,¹² protože za husitských válek zůstala Olomouc věrna římskému papeži a stála na straně krále Zikmunda, který roku 1419 nastoupil po svém bratru Václavovi.

První zprávy o přítomnosti a činnosti českého mistra se dozvídáme z dlouhého a vroucího popisu rodného města Castiglioni, který sepsal pavijský biskup Francesco Pizolpasso, poté co byl roku 1431 po sedm dní hostem svého přítele, kardinála Brandy.¹³ Pizolpasso, „jeden z nejinteligentnějších a nejpracovitějších sběratelů rukopisů patnáctého století“,¹⁴ mluví se živým zájmem - poté, co pochválil estetické ideály kardinála Brandy Castiglioni, vyjádřené v přestavbě kapitulního chrámu¹⁵ - o knihovně, kterou právě kardinál vytvářel: „Librorum autem preciosorum, cum sacrorum, tum moralium et grammaticalium congeries multiplex...“. Knihovna už měla vyhrazené místo, které se právě upravovalo, a byla určena „tyrunculis, adultis et studiosis quibusque veteranis et emeritis viris“.¹⁶

Tito „tyrunculi“ jsou žáci školy, kterou kardinál založil, kteří se v počtu asi devadesáti jako „pueri convicani“ učili latině a hudbě pod vedením scholastika. Krom toho bylo zřízeno osm stipendií pro osm dospívajících, kteří byli vyučováni zvláště hudbě a zpěvu „ad normam beati Ambrosii“ k větší kráse liturgických obřadů. Školu řídil „scholasticus“, kterým byl „homo ex Alamania seu verius Bohemia“ a Pilzopasso ho definuje „literatus sane acutus ac tersus“,¹⁷ ale neudává jeho jméno. Jeho jméno je ovšem možno zjistit i z jiných pramenů: především z traktátu o zpěvu, zachovaném v rukopise Ambrosiánské knihovny I 20 inf., kde se čte: „Incipit palma choralis de rationibus cantus ecclesiastici edita a Iohanne de Olomons, alias de Casteliono scholastico“, o němž chci dále hovořit. Dalším důležitým pramenem je text kardinálova životopisu, který sepsal tentýž český mistr a je zaznamenán na pergamenu, který byl objeven roku 1935 v náhrobku Castiglioniho při ohledání jeho ostatků při pětistém výročí vzniku cyklu fresek Masolina da Panicale.¹⁸

V oné době vyvstávaly odůvodněné obavy, že náhrobek, umístěny uvnitř kapitulního chrámu, by mohl být prázdný vzhledem k přísnému uplatňování norem církevní disciplíny v dobách sv. Karla Boromejského a že ostatky z něj mohly být vyzdviženy a uloženy pod dlažbou chrámu. Rakev byla shledána v neporušeném stavu, celá pokryta smolou, a na ní ležel pergamen s jasným notářským písmem, který obsahoval životopis preláta, plný detailů, živoucí svědectví osoby, která mu dlouho žila po boku.

Začíná takto: „In hoc sepulcro ex lapide vivo arte composito requiescunt ossa felicis memorie Reverendissimi patris domini Brande, natione italici, gente longobardi, patria civis metropolitane urbis Mediolani, ex patre stirpis nobilium de Castiliono...“ Pak pokračuje líčením studií, jež Branda započal v Miláně a pokračoval v nich na Univerzitě v Pavii, založené privilegiem Karla IV. roku 1361,¹⁹ kde dosáhl doktorátu a následně vyučoval. Po připomínce prvních diplomatických misí v Uhrách zdůrazňuje, že papež v době Martina V. byl kardinál Branda vyslán jako legát do Českého království a Moravského markrabství proti husitským heretikům, a že když se vrátil k římské kurii, papež, díky jeho autoritativnímu zprostředkování, jmenoval kardinály Giuliana Cesariniho, který mu byl na této legaci po boku,²⁰ a olomouckého biskupa (Jan Bučka Železný),²¹ který byl nazýván „Železný“ pro svůj zmužilý zápas na obranu ortodoxie, což byly události, které scholastika velmi zblízka zajímaly.

Přirozeně nemůže opomenout kapitulní chrám svatých Štěpána a Vavřince, který dal kardinál vystavět i s rajským dvorem a připojenými budovami, včetně knihovny plné rukopisů: prohlašuje, že si Castiglioni přál mít po boku arcikněze i scholastika, který by k větší důstojnosti chrámu vyučoval nezkušené mladíky gramatice a zpěvu, a postaral se o vydržování čtyř stálých sborových zpěváků, kteří se účastnili posvátných obřadů. Hovoří také o novostavbě překrásného kostela ve Ville (pulcerima ecclesia), zasvěcené Tělu Páně.

V Pavii, univerzitním městě, kde studoval a vyučoval, a kde jeho rodina měla dům s věží v osadě S. Dalmazio a rodinnou hrobku v kostele San Tommaso,²² obnovil Castiglioni, jak nám scholastik vypráví, konvent a kostel Sant´Apollinare a daroval mu bohatou knihovnu a - a to je hodno slavné paměti (celebri dignum memoria) - založil kolej pro 24 chudých studentů, pojmenovanou po sv. Augustinovi, učiteli Církve, jehož tělo odpočívá v chrámu San Pietro in Ciel d´oro:²³ i kolej je vybavena přebohatou knihovnou (libraria habundatissima).

Český učitel naráží ještě na zásahy kardinála v římské basilice sv. Klementa, kde již pracoval Masolino da Panicale a vyzdobil freskami jednu z kaplí. Dodává, že jeho protektor vykonal ještě mnoho velkých skutků (magnalia) v mnoha městech a oblastech, ale nechce se příliš rozepisovat a závěrem připomíná velkou zbožnost, dobročinnost a příkladnou střídmost kardinálova života,²⁴ který, když se vrátil do Castiglione, „téměř devadesátiletý“ svěřil a odevzdal duši Bohu 3. února 1443.

Na závěr a na stvrzení této životopisné vzpomínky se podepisuje: „Ego presbiter Johannes de Olomons, gente moravus, Ecclesiae sanctorum Stephani et Laurentii prefate scholasticus primus, qui annis XVIII prefati domini Brande fui familiaris et capellanus de predictis omnibus plenissime informatus hanc paginam disposui in eiusdem patris memoriam ac posteritatis ad exemplar“.²⁵

Tváří v tvář existujícím nezvratným svědectvím nemůže být pochyb, že scholastik z Castiglione pocházel z Moravy, a to z diecéze a města Olomouce, střediska velké kulturní a náboženské tradice, i když je tato skutečnost, známá historikům ambrosiánské církve²⁶ a umění,²⁷ ignorována nebo popírána historiky hudby.²⁸ I Albert Seay, americký vydavatel traktátu Jana z Olomouce, považuje za jisté, že mistr je Ital, protože zřejmě zapomíná, že v první polovině patnáctého století působilo mnoho francouzských, flámských a německých zpěváků a učitelů v chrámových sborech,²⁹ včetně papežského, kde se setkáváme v letech 1430 až 1437 s Guillaumem Dufayem, působícím již v okruhu kardinála Pierra d´Ailly, který roku 1436 složil moteto „Nuper rosarum flores“ k slavnostnímu otevření chrámu S. Maria del Fiore ve Florencii³⁰ s novou kupolí Brunelleschiho, jehož se účastnil i kardinál Branda.

K setkání českého mistra s Castiglionim nemohlo dojít během první legace z roku 1421, protože tehdy kardinál nevstoupil na české území,³¹ ale muselo k němu jistě dojít v průběhu druhé legace, která trvala tři roky, od března 1422 do března 1425: vztahy s olomouckým biskupem Janem Bučkou, který byl povýšen ke kardinálské důstojnosti v květnu roku 1426³² díky zprostředkování Castiglioniho, i tvrzení scholastika, obsažené v jím samým načrtnutém životopise roku 1443, že byl po osmnáct let služebníkem a kaplanem kardinála Brandy, kladou jeho příchod do Lombardie do března 1425, do doby návratu jeho protektora z legace a posvěcení kapitulního chrámu sv. Štěpána a Vavřince. K slavnému posvěcení kapitulního chrámu došlo 25. března 1425 za přítomnosti kardinála a účasti biskupů a prelátů.³³

O mnoho let později, 16. září 1439, dosáhl Branda u papeže Evžena IV. kanonického zřízení školy v Castiglione bulou, v níž jsou přesně určeny všechny způsoby volby scholastika, požadované náležitosti a funkce, které má vykonávat“:³⁴ je v ní také uváděna přítomnost českého učitele, který působí již po mnoho let v příbytku, který byl vystavěn pro něj a pro jeho žáky (la ´Scolastica´),³⁵ a je označován jako „scholasticus modernus“.³⁶

Význam adjektiva „modernus“, jímž je scholastik označen, nemá, jak se domnívám, neutrální hodnotu s významem současníka, ale pozitivní hodnotu a chce označit poučeného, technicky připraveného muže „který nejvíce odpovídal požadavkům člověka i dějin“³⁷, a přesto neoznačuje vztahy s prostředím „devotio moderna“; přece však některý z badatelů zdůrazňuje v estetických názorech, které Jan z Olomouce vyjádřil ve svém traktátu o zpěvu, vlivy „krásného stylu“, který kvetl v Čechách v prvních dvou desetiletích patnáctého století.³⁸

Na tomto místě se můžeme tázat: čím to, že si kardinál Branda Castiglioni vybral pro svůj kapitulní chrám zaalpského učitele gramatiky a hudby? Pravděpodobně ze dvou důvodů: za prvé proto, že učitel pocházel z biskupské školy vysoké kulturní úrovně a se solidní církevní tradicí, jakou byla olomoucká škola; vskutku se dozvídáme z inventáře z roku 1435, že v olomoucké kapitulní knihovně byla díla klasických i středověkých autorů, která český učitel důvěrně znal a také je ve svém traktátu o hudbě cituje: díla Terentia, Martiana Capelly, Statia, Lucana, Prisciana, Boëthia, Ugucciona z Pisy a Giovanni Balbiho.³⁹ Druhý důvod můžeme nalézt ve vůli kardinála mít k realizaci vlastního kulturního a dvorského projektu k dispozici „moderního“, vzdělaného a připraveného učitele, který by mu byl věrný a povolný, prostý eventuálních tlaků ze strany milánského arcibiskupa nebo vévody.

Traktát Jana z Olomouce o zpěvu Palma choralis de rationibus cantus eccesiastici je zachován na foliích 1r-24v rukopisu I 20 inf. Ambrosiánské knihovny, v jediném dosud známém exempláři.⁴⁰ Rukopis je zajímavý ze dvou hledisek: protože nám s textem Jana z Olomouce uchovává celou sbírku hudebních traktátů vážených mistrů čtrnáctého století (Jan de Muris, Filip z Caserty, Marchetto z Padovy) a protože je to velmi pravděpodobně jeden z mála rukopisů knihovny kapitulního chrámu v Castiglione Olona, které se dochovaly po jejím vyplenění roku 1513.

Palma choralis představuje po incipitu osm veršů, které tvoří v akrostichu jméno autora Iohannes.

V textu následuje Předmluva, která nám při pozorném rozboru poskytuje klíč k přesné dataci doby vzniku traktátu i k určení osoby, která pojala úmysl shromáždit v jediném rukopise různé důležité hudební traktáty vážených mistrů. Začíná takto:

„Fundamentalem cantus choralis pro adolescentum clericorum profectu reseraturus noticiam potiora didascalorum de hac arte tractancium precepta, velut in speculo gramatice feci, lucidius imitabor. A viris etenim quam pluribus professionis ecclesiastice sum rogatus, ut ea que verbaliter de canendi arte paucitatem soleo docere discentum scriptotenus seculorum multitudini publicarem quatenus id agens talentum a domino fideliter commissum lucrifacerem pro salutis gloria reportanda. Michi igitur in Christi salvatoris nomine Reverendissimique patris et domini mei Brande Cardinalis Placentini Sabinensis Episcopi, solerter⁴¹ illorum acquiescenti precibus ac noviciis volenti prodesse clericis, placet, quoniam sub musica cantus quilibet continetur et melodia, prius diffinire quid sit musica et unde dicitur, quot eius sunt partes et qui effectus ut intelligatur id de quo fuerit disserendum ...“.

Je možno pozorovat, že v textu Předmluvy, která slouží také jako věnování, je kardinál Branda označen jako sabinský biskup (Sabinensis episcopi...): protože kardinál dosáhl titulu sabinského biskupa 29. ledna 1440, vyplývá z toho, že traktát byl Janem z Olomouce sepsán mezi léty 1440 a 1443, kdy prelát zemřel. Krom toho autor tvrdí na počátku textu, že chce napodobovat potiora didascalorum... precepta - nejlepší nauku učitelů - a vyrovnat se jí; jde o mistry, jejichž traktáty nalezneme v ambrosiánském rukopise společně s traktátem Palma choralis: péče a zásluha o vytvoření této sbírky přísluší Janovi z Olomouce. Celý „corpus“ obsahuje Ars practica mensurabilis cantus summarie compilata, jehož autorem je normanský profesor matematiky v Paříži, Jan de Muris, dále Tractatus de diversis figuris a Regule contrapuncti Filipa z Caserty, Lucidarium musicae planae Marchetta z Padovy a další krátké anonymní traktáty.⁴²

Nejsem schopen stanovit, vzhledem k nedostatku kompetence, teoretickou a historickou hodnotu traktátu Jana z Olomouce, ale jeho vydavatel, Albert Seay, tvrdí: „Jako výchovné dílo dosahuje Palma choralis překvapujícího výsledku... Jako úplný výklad látky, kterou je třeba vyučovat a naučit se, má Palma choralis jen málo sobě rovných děl v dobové literatuře. Jan má jasnou vizi problémů učení a ví lépe než mnozí jiní, jak je řešit“.⁴³ A jedna badatelka v oboru dějin umění zastává názor, že „estetické zásady Jana z Olomouce, vyslovené v jeho traktátu o hudbě“ ukazují na „pojetí hudby, které se právě osvobozuje ze středověkých doktrín, a to s jasností, jež se zdá předvídat Tinctoriovy definice tam, kde zdůrazňuje důvěrný vztah mezi růzností ´tónů´ a růzností efektů, probouzených v duchu naslouchajícího“.⁴⁴

Z již zmíněného popisu Castiglione Olona, který zanechal roku 1432 Francesco Pizolpasso, jsme se dozvěděli, že zvony kapitulního chrámu byly pořízeny z Anglie, tapisérie z Flander, zlaté ozdoby z Německa a učitel hudby a gramatiky dorazil z Čech. Vzbuzuje úžas a pohnutí, shledáváme-li, jak se stará Evropa setkává na dvoře kardinála Brandy v Castiglione Olona, téměř jako koruna nového umění, které sem přichází z Florencie s Masolinem da Panicale.⁴⁵

Učitel Jan z Olomouce se po smrti svého protektora objevuje jako svědek v jednom dokumentu z roku 1444. Ještě aktivně působí a je zmiňován i v jednom dokumentu ze 14. dubna 1445.⁴⁶ Umírá kolem roku 1450, kdy po něm jako scholastik nastupuje Anselmo Caccia.⁴⁷ Byl geniálním a platným spolupracovníkem velkého preláta, byť feudálního ražení, velkého mecenáše, otevřeného umění a humanistické kultuře, a zaslouží si, aby vystoupil z temnoty, v níž až do současnosti zůstával.