Evangelizace

Autor: Bernard Kadlec - Číslo: 2004/2 (Praxe)

Zkráceno.

Cíl evangelizace – nic menšího než konverze

Ti, kdo se v minulosti snažili získat někoho pro Krista, se obyčejně spokojili tím, že ho přivedli do kostela, že získali nového člena církve…

Milost konverze je zajisté vzácný dar, na který Bůh připravuje muže a ženy obyčejně jen postupně, krok za krokem. Účast na bohoslužbách a jiných církevních setkáních jsou důsledkem těch přípravných, vnitřních milostí. Ale ten, kdo evangelizuje, se nesmí spokojit s takovými částečnými stadii, jako je získat nového člena církve nebo přimět vlažného katolíka k účasti na bohoslužbách a podobně. Tato částečná vítězství nesmějí být posledním cílem a důvodem evangelizační činnosti. Místo znovuzrození by šlo o potrat. Ti, kdo se nedožijí konverze, jsou „mrtví křesťané“.

Konverze znamená zrod, radikální změnu, nový počátek, řekl nám Pavel VI. ve své encyklice Evangelii nuntiandi o evangelizaci lidstva. Oči toho, kdo je evangelizován (a předtím i toho, kdo chce evangelizovat), musí být otevřeny: vidíme všechny skutečnosti svěže, v novém světle. Naše pořadí hodnot se podstatně mění. Také naše obavy a naše naděje jsou k nepoznání. Činností Ducha Svatého přijímáme nové „já“, začínáme s novou identitou. Před obrácením jsme často trpěli komplexem nekoordinovaných, nebo dokonce neslučitelných zájmů a tlaků; konverzí nám Pán dal poznat vnitřní soulad, mír, rovnováhu a poctivost k sobě samým.

Je to konec modloslužby. Mnohé prožitky, po nichž jsme vášnivě toužili (a to i přesto, že jsme si uvědomovali, že nejde o Boží vůli), ztratily intenzitu své přitažlivosti, nebo jsme o ně vůbec ztratili zájem. Ty zážitky byly soupeři živého Boha; „…jejich chtíče jsou jejich bůh…“ (Flp 3,19). Nesmíme tomu však rozumět tak, jako by se po obrácení měly stát naším hlavním nebo výhradním zájmem svátostiny, kult, kostel. Konverze znamená, že všechno, co činíme, čím se naše mysl zaměstnává a oč usilujeme, je podřízeno jednomu účelu: podporovat a šířit království Boží, ruku v ruce se vzkříšeným Kristem a spolubratry v Božím lidu, a to pro Krista samého a k slávě Otcově (viz Evangelii nuntiandi č. 8).

Láska – tajemství Božího království a evangelia Kristova

Kristus Pán hovořil o „svých přikázáních“. Očekává od svých věřících, že ho budou milovat víc než kohokoliv a cokoliv jiného, a to bez přetvářky. Zkouškou (důkazem) naší lásky k němu jsou ochota a horlivost plnit „jeho přikázání“ (Jan 14,15 a 14,23). Ale co jsou Kristova přikázání? Většina křesťanů, a to nejen katolíků, za ně považuje mojžíšské desatero, Dekalog. Ježíš sám nás ujistil o jednotě Starého a Nového zákona a o tom, že nepřišel přikázání Starého zákona zrušit. Přesto však nás také ujistil, že jeho vlastní přikázání je nové (1Jan 2,7). Jak usmířit ta dvě zdánlivě protikladná tvrzení?

Zde je jedno z možných vysvětlení: Když se Krista Pána ptali, které je nejdůležitější přikázání v Písmu, Kristus necitoval žádné z deseti, ale text z Deuteronomia (6,5) o lásce k Bohu, úplné, bezvýhradné, neomezené, nesobecké. A hned k tomu dodal druhé (podobné) přikázání, které je stejně důležité (takže jsou obě neodlučná a tvoří jeden závazek), tj. milovat každou lidskou osobu jako sebe sama (citát z Levitika 19,16). Na rozdíl od přikázání Dekalogu nejsou tato dvě „největší“ přikázání podrobně rozvedena, ale obsahují celý Dekalog, a mnohem více. Neuvádějí určité, konkrétní skutky, ale motivaci pro všechno v celém našem životě. Dekalog je výraz přirozeného mravního zákona. Jde v něm o zásady a závazky plynoucí z lidské přirozenosti, které jsou společné skoro všem velkým světovým náboženstvím. Vyžadují a očekávají jen spravedlnost, fair play, reciprocitu, poslušnost, ale nezmiňují se vůbec o lásce.

Ježíšovo „nové přikázání“, které k svému překvapení nalézáme i ve dvou knihách Starého zákona, je nové vzhledem k přikázáním daným na hoře Sinaji.

A tak můžeme vyjádřit ta „Ježíšova přikázání“ a shrnout celý obsah evangelia – Nové zvěsti – v absolutním příkazu totální lásky k Bohu spolu s požadavkem jednat s lidmi – se všemi lidmi – tak, jak doufáme, že budou oni jednat s námi. A nejen to. Jak nás učí Jan a Pavel, máme milovat všechny lidi tou láskou, jakou nás všechny miluje sám Kristus.

Musíme si uvědomit, že slovo „láska“není jednoznačné, což znamená, že má řadu významů a zahrnuje skutečnosti zásadně rozdílné, i když z určitého pohledu podobné. Mluví-li se (v literatuře nebo v písních) o lásce, jde obyčejně o lásku erotickou nebo romantickou, tj. o spontánní a často velice intezivní zalíbení v určité osobě. Velmi podobná je i láska rodičů k dětem a dětí k rodičům. Jedná se o citový vztah. Láska k Bohu (a vůbec láska křesťanská) může spočívat v citu, ale někdy to tak není. Spočívá v dobré vůli, odhodlání, ve smyslu svaté povinnosti. C. S. Lewis popsal v knize Čiré křesťanství případ jedné paní, která tvrdila, že Boha nemiluje a nemůže milovat, že to „marně zkoušela“. Autor jí odpověděl: „Dělej všechno, co bys dělala, kdybys Ho milovala. Budeš-li to dělat, pak nepochybně Boha miluješ.“ Jde o skutek, ne o citový zážitek. Ovšem je-li doprovázen i citovým zalíbením, je to další Boží dar (další milost).

Království a svatost

Klasická díla duchovní literatury nám jen velice zřídka namlouvají, že k svatosti je povolána pouze hrstka výjimečných mužů a žen. Naopak většina autorů se shoduje v tom, že svatosti dosáhne každý, kdo se plně otevře Boží výzvě. Vyjádřeno jinak: svatost není abnormalita, ale „normální“ jev. Nesetkáváme-li se kolem sebe s mnoha svatými lidmi, není to způsobeno tím, že Bůh volá k svatosti jen malé procento lidí anebo že nerozdává prostředky potřebné k dosažení svatosti, ale že ti, kdo jsou voláni, na nabídku nereagují, poněvadž se nechtějí vzdát něčeho, co je jim dražší než Boží přátelství. Lidé jsou vskutku svobodni, a tak jsou i schopni své svobody zneužít.

Jako všechny ctnosti, i duchovní růst, svatost, se uskutečňuje jen postupně, roste a zraje od nesmělých počátků k odvážné velkomyslnosti. Svatost neznamená bezhříšnost. Milost, která ke svatosti vede, nese ovoce organicky a pozvolna. Staré, špatné zvyky jsou překonávány jen postupně. Ale bez obrácení („konverze“) není svatost a Království Boží se nepřiblíží, nebudeme-li připraveni následovat bezvýhradně Krista a budeme-li ochotni milovat bližního jen do „určité míry“. Mnozí lidé odmítají svatost důsledně: „Neříkej mi, že mám být svatý, tak vysoké ambice nemám. Chci být jen obyčejný slušný člověk.“

Důležitá otázka: V čem spočívá svatost? Podle klasických děl spirituality (Otcové, sv. Terezie z Avily, sv. Jan od Kříže, Kateřina Sienská, Ignác) svatí jsou lidé plně sjednocení s Boží vůlí. Jejich láska k Bohu je velkomyslná, bezvýhradná, úplná. Na ničem jiném jim nezáleží. A tato láska se projevuje láskou k bližnímu, motivovaná láskou ke Kristu, který bezmezně miloval každého a zemřel za všechny (2Kor 5,14), a je ochotná obětovat všechno, i život, jak říká první Janův list. Svatý Maxmilián Kolbe OFM a arcibiskup Oscar Romero jsou toho zářným příkladem z naší doby.

Zamyslíme-li se nad tím důkladně, poznáme, že předmětem konverze (obrácení) a cílem evangelizace je právě touha po svatosti, jak je svatost popsána v Mat 22,37-40 („nejdůležitější přikázání“). Nesmíme ovšem zapomenout, že velkomyslná, intenzivní láska k Bohu (a bližnímu) je vzácný, jedinečný dar, o který je třeba se modlit, pokorně a vytrvale.