Emerich Coreth: Základy metafyziky

Autor: Karel Šprunk - Číslo: 2004/2 (Recenze)

Trinitas, Svitavy 2000, 198 str. Přeložil Ondřej Petrželka.

V současné převratné době je patrně nejdůležitější otázkou, jak si máme počínat, abychom byli právi své lidské důstojnosti a neodvoditelné důstojnosti druhého člověka, abychom plně uskutečňovali svou svobodu v pravdě. Zdá se tedy, že v našem uvažování potřebujeme nejvíce filosofii, která je s to co nejhlouběji ukázat tajemství člověka a cestu opravdového lidského života. Proto pociťujeme lhostejnost, nechuť až odpor k myšlení, které je pro nás synonymem neživotné abstrakce, samoúčelné spekulace nebo pochybné iracionality. Tak se nám často jeví spekulativní filosofie, zvláště metafyzika. A přece jsou mnozí myslitelé přesvědčeni o tom, že v kořeni všech otázek na základ, smysl a cíl našeho života jsou otázky na základ, smysl a cíl celku skutečnosti, otázky na bytí vůbec. A to jsou otázky metafyziky. Takový je alespoň názor, který vyjádřil Emerich Coreth ve svých „Základech metafyziky“.

Otázkami bytí se zabývala už řecká filosofie. Na myšlení Platóna a Aristotela navázala arabská, židovská a křesťanská filosofie ve středověku a v raném novověku. V novověkém myšlení až do současnosti byly stále znovu vznášeny námitky proti možnosti metafyziky. Na církevní půdě byla ovšem dále pěstována scholastická filosofie, byla však z velké části uzavřena novověkému filosofickému myšlení. V novoscholastice došlo ve 20. století k velké změně (připravované řadou filosofů), jejímž původcem byl belgický filosof Joseph Maréchal (1878–1944). Přijal Kantovu transcendentální metodu a podnikl první vážný pokus spojit myšlení Tomáše Akvinského a Immanuela Kanta. Znamenalo to zcela nové pojetí celého systému filosofie, Karl Rahner viděl v tomto obratu konec vlastní novoscholastiky. Maréchalovo myšlení mělo velký ohlas. V Německu se snažili nově založit metafyziku zvláště filosofové a teologové Karl Rahner (1904–1984), Johannes Baptist Lotz (1893–1985), Walter Brugger (1904–1990) a Emerich Coreth (1919). Tito myslitelé jsou někdy označováni jako „německá Maréchalova škola“. Hlavním dílem E. Coretha je jeho Metaphysik. Eine methodisch-systematische Grundlegung (1961, 3. vyd. 1980). „Základy metafyziky“ představují novou verzi této knihy.

Transcendentální metoda se nezabývá samotnými předměty našich úkonů, ale vychází z naší vnitřní zkušenosti těchto úkonů (tázání a myšlení, vědění a chtění) a reflexí v nich odkrývá podmínky možnosti jejich realizace. Pro Coretha je východiskem metafyzika tázání (tím se odlišuje od Maréchala a Lotze, kteří začínají analýzou soudu). Podmínkou možnosti tázání je, že to, na co se ptáme, na jedné straně už známe (jinak bychom se na to nemohli ptát), na druhé straně to ještě plně neznáme (jinak bychom se na to neptali). Kdyby nebyly splněny obě tyto podmínky, tázání by nebylo možné. Coreth se dále ptá, co při tázání ještě nevíme. Je to všechno to, na co se vůbec ptáme. Není to na nic omezeno, jinak bychom se opět mohli ptát na to, co je oním omezujícím. Z toho plyne, že vědění předpokládané tázáním – čiré předvědění – se týká absolutně neomezené oblasti; všechny jednotlivé věci, které poznáváme, se nacházejí na horizontu této všeobsahující oblasti. Tímto horizontem je horizont bytí. „Metafyzika nechce – jako empirická věda – sdělovat a dokazovat něco zcela nového, co jsme předtím ještě nevěděli. Má ukazovat, co už bylo „známo“, ale ještě ne výslovně „poznáno“ (str. 30).

Toto je pro Coretha východisko další transcendentální reflexe. Autor se zabývá tématy jako identita a diference, bytí a esence, substance a akcident, bytí a činnost, zákony bytí, jednota, pravda a dobro, svět. A metafyzika vrcholí v úvaze o Bohu. O poznání Boží existence Coreth říká: „Chápeme-li tedy důkaz (obecně) jako racionální zprostředkování nějakého rozumového poznání, pak nezáleží na slovu, ale zdá se, že je stále ještě správné mluvit o ´důkazech Boží existence´, i když je nutné zdůrazňovat zásadní odlišnost metod jednotlivých empirických přírodních věd“ (str. 163). V posledních kapitolách autor uvažuje o Boží esenci a o vztahu člověka k Bohu.

Celkovou charakteristiku i hodnocení Corethovy metafyziky patrně nejlépe podal sám autor v předmluvě z roku 1994. O své transcendentální či reflexivní metafyzice píše: „Chtěla se chopit nejdůležitějších naukových obsahů tradice metafyzického nebo ontologického myšlení, ale nově je zprostředkovat transcendentální reflexí, tj. ukázat jako podmínky vlastní seberealizace. Poznatky, k nimž tak dospěla, chtěla zároveň vztáhnout k novější filosofii, aby je tak novým způsobem oživila a učinila plodnými“ (str. 6).

Uznání zaslouží pečlivý překlad Ondřeje Petrželky.