Chytří a moudří

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2004/2 (Punctum saliens)

„Buď chytrý, hloupých je na světě dost!“ Tuto radu do života dostal jeden z mých spoluvězňů ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici v roce 1951. Patrně se té rady držel a snažil se zalíbit vyšetřovatelům „bonzováním“ o nás ostatních. Tak aspoň vypadá jedna z nesčetných aplikací uvedené rady. Běžná zkušenost i historické osoby předvádějí různé podoby křehkosti až padoušství, jichž jsme my lidé schopni. Když nám hitlerovské Německo hrozilo likvidací republiky, vynořili se bytostně věrní a stateční hrdinové. Ale také takoví „Kam vítr, tam plášť“, z nichž je snad nejznámější plukovník Moravec, původně bojovný republikán, potom hlasitě oddaný Říši a Vůdci.

Každý z nás v sobě někdy prožívá „svár duše s tělem“, jak zní titul středověké básně. Ostatně už apoštol Pavel konstatuje, že „duch žádá proti tělu a tělo žádá proti duchu“ (Gal 5,17).

Jenže na rozdíl od jiných živočichů máme my lidé možnost vymanit se z pudových tíhnutí – strachu, touhy, lenosti, hněvu atd. atd. – a volit podle svědomí, na úrovni cti.

Jsme sice jen lidé a nejen mýliti se, ale i hřešiti je lidské. Přitom však je lidské i být si vědom svých slabin a rozhodovat se zásadně proti slabosti v sobě. Říkat Ano Bohu obsahuje i Ne pokušitelům všeho druhu. V době oslabeného vědomí Nejvyšší autority je obecně užitečné posilovat alespoň vědomí vlastní cti. I nevěřící si chrání svou čest tím, že si ukládají meze, za nimiž by se už necítili jako lidé. Ostatně už ve středověké církvi zazněla výzva „Agnosce, christiane, dignitatem tuam – Uvědom si, křesťane, svou důstojnost“.

Jenže být osobností, vládnout svému nižšímu já, není něco jako koupit si kabát. Je to rozhodnutí pro vyšší hodnotu svého lidství, než na co stačí chytrost. Vyznat se a proklouzávat životem co možná bez nepříjemností, na to stačí signály naší živočišnosti. Na plně lidskou rovinu nás zve příležitost k oběti. Ryzí, dávající láska je lakmusový papírek k rozeznávání chytrosti a moudrosti.

Dělíme se tedy na přízemní chytráky a vznešené mudrce? Nic v nás není přesně černobílé. I světci mají slabé chvíle, a naopak i nejeden padouch někdy podlehne lidskému citu. Tady však jde o něco pro život nás všech klíčového: o základní rozhodnutí pro dobro proti zlu. Dát své osobnosti mravní ražbu není věc vrozené povahy nebo chvilkového vzmachu směrem k ideálu. Na počátku musí být osobní volba: Chci být člověkem, takovým obrazem Boha, jaký ode mne očekává můj Stvořitel. Následuje výdrž: sebevýchova, pro nás podle lekcí Ježíšova evangelia. Při tomto opus Dei, Božím díle, je k dispozici blízký přítel naší duše, „dulcis hospes animae“ (jak čteme v breviářovém hymnu), Svatý Duch.

Není to příliš? Je to příliš pro horizontální duchy, neochotné (neschopné?) dorůst do velikosti Božího obrazu. Jsou tu však také příklady nasazení vlastního života i u lidí mimo okruh naší víry a motivace. V dějinách to je například Sókratés a další ochotní riskovat až i život za jiné lidi nebo hodnoty, a to ve všech dobách.

Ale to je hloupost, řekne světaznalý pivní rádce. Má pravdu z hlediska základního rozhodnutí pro já s číslem jedna v hodnotovém žebříčku. Cítí se nadřazen idealistům a posmívá se hrdinům. Má pravdu v tom, že jeho horizont mu neposkytuje možnost zažít velikost a štěstí z bytí naplno člověkem. Něco mu však nelze upřít: je bytostně chytrý. Kdybychom byli všichni takto chytří, lidstvo by skončilo.

Naštěstí je v naší přirozenosti také moudrost. Otevřená všemu dobru a tvořivé lásce. „Tak Bůh miloval svět, že vydal svého Syna…“ Moudrý nesnáší sobecké chytračení. Není hlupák, je dost chytrý k tomu, aby životní situace zvládal zpravidla lépe než chytrák bez ideálů. Moudrými nejsou vždycky ani nejvzdělanější, včetně odborných filosofů, pokud jim vysoký intelekt sice dovoluje epochální vhledy do všeho bytí obecně, ale nejsou s to objevit výšiny a hlubiny celého, pravého lidství. Tím více si vážíme ryzího vhledu do nesmírného bytí a do lidského obrazu Boha těch myslitelů, jejichž pokora (neboli pravda) jim otevírá všechny Boží vesmíry i pro nás ostatní.