Boží svět: živý

Autor: Radim Palouš - Číslo: 2004/2 (Dialog)

Souhlasím s profesorem Sousedíkem (TT 2004,1, s. 35), že „krize víry, kterou prožíváme, je (…) ve své nejhlubší podstatě krizí v oblasti jejích teoretických základů“. Pojmu „teoretický“ lze ovšem rozumět jednak jako petrifikaci žitého pobytu, tedy jako odstupu od životního osudového běhu, jednak naopak jako intimní účasti v dramatu „život na světě“ (viz jeden z významů theória = účast na slavnosti). Ono první porozumění nejednou gravitovalo a gravituje k ideologické uzavřenosti, to druhé může nebezpečně abstinovat od lidské odpovědnosti vhledu, k jehož plnosti nepochybně patří odstup, překročení (trans-cendence).

Moderní myšlení, zvláště osvícenské a poosvícenské, vsadilo především na světlo rozumu, na to, že člověk prohlédne postupně až k nepochybnosti vědeckých nálezů : definují se (viz finis!) zákony – scientisticky (clare et distincte) nepochybná a jistá „dogmata“, odhalující mechanicky „fungující“ přírodu a veškerenstvo vůbec. Proto jsou někteří teologové znejistěni, a to oprávněně, jestliže teologií se rozumí jistoty soustavy jakkoli precizně vypreparovaných „dogmat“. Cosi se skutečně v celé civilizační atmosféře významně změnilo – není nutno to vážně vzít v potaz?

Mnoho oborů se s osvícenskou pýchou nazvalo „-logií“: viz antropologie, kosmologie, biologie, psychologie, axiologie etc. Takže se ptáme: když teo–logie, tedy jaká logie?

Evropa není spoutána jediným pojetím logu. Jeden je zrozen v Řecku jakožto epistémé – a odtud všechno vědění směřuje k logičnosti, evidenci, konsekventnosti apod. Novověká epistemo-logie navazuje, jak se zdá, především na logos tohoto typu, který vyžaduje co nejplnější vykazatelnost matematického typu.

Pro křesťanskou teo-logii není podstatou teoretická soustava dialogických výroků, nýbrž víra v to, že do příběhu světa vstoupil Kristus jako bohočlověk. Evangelia neapelují především na vykazatelnost, pouze zvou do příběhu. „Na počátku byl Logos. Ten Logos byl u Boha. Ten Logos byl Bůh.“ (Jan 1,1) To je přece zpráva-vyprávění-příběh, který nelze po-chopit „modo geometrico“, nýbrž vyslechnout, poslechnout, uposlechnout, uvěřit – amen, tj. já, nedokonalý, „uzavírám smlouvu“ s Dokonalým. Ovšemže jde o srozumění s Božím světem, protože Bůh není nerozumný, spěchá upozornit křesťanská teologie, je to svět též k zamyšlení a k rozumu, avšak ne jen a jen té mysli karteziánské a potom osvícenské s přísnými požadavky racionální evidence a jistoty jakožto kritéria pravdy. Proč jen Ježíš tolik brojí proti zákoníkům? Protože se odvolávají k něčemu předem platnému, tak jako moderní věda hledá zákony, aby do jejich naprosté dominance uzavřela živě se rodící přirozenost, ono přirozování měnící svět. Ideologie, to znamená: vím, jak to je, mám na život a na svět recept. Ideologie není otevřená, je pyšná, je to nepokorné vědění. Svět je však živý.

Racionalisté, ba všichni, kdo inklinují k intelektualismu, mají za to, že se při přemítání postupuje od jedné „myšlenky“ k druhé, že se přemítající pohybuje více méně cestou nakonec pochopitelnou lidskému uchopení. Jestliže však jsme s to jemně nahlédnout do onoho děje, potom zjistíme, že se ve skutečnosti pohybujeme ve spleti cest s mnoha rozcestími – a trajektorie nejasně ukazujících ukazatelů je prakticky neopakovatelná. To „racionální“, to konsekventní živé řetězení nepostupuje přece podle nutné, deduktivní normy! Rozum se nesmí pyšnit co jediný modus poznávání, nesmí se uzavírat před jinými cestami poznávání.

Lidská orientace se přesouvá sem a tam – to je přece skutečnější „cesta“, či spíše bloudění po cestách, než jakási abstraktní redukce na racionálně přísný postup. Životní průběhy jsou jen velmi málokdy spoutány řetězy evidence.

I racionalista může přece bez obav přijmout světlo a stín, svět přirozený s nevyčerpatelností dějů a osudů. Protikladem není svět nadpřirozený, ale svět neživý, umrtvený, nepřirozený. Stvoření světa nemůže znamenat, že veškerenstvo bylo kdysi jednou provždy stvořeno, jako by demiurg byl producent hotového zboží a svět potom jen mrtvým depozitářem.

Mrtvé, neživé konstrukce je proto nutno likvidovat, dekonstruovat, řečeno „postmoderně“. Ovšemže věření nesmí být proti rozumu čili nerozumné, iracionální, ale ani rozumnost typu deduktivních postupů nebo kauzálních sekvencí si nesmí nárokovat, že je jedinou modalitou komunikace lidského ducha se světem. Jsou všechny cesty stejně významné? Nejde nakonec vlastně o jedinou cestu plnou polyfonie?

Zvláště křesťanství by nikdy nemělo být „hotovým světovým názorem“, nýbrž to podstatné pro ně je spojení s životní pravdivostí. Dogmata potom popisují povahu onoho nároku. V češtině mívá slovo dogma pejorativní názvuk. Může se však chápat jako stanovisko, teze, jako možná soustava východisek. Dogmata samotná se přece během staletí také vyvíjela, měnily se důrazy. Každá opravdu křesťanská soustava dogmat chce vyjádřit základní Kristův nárok na člověka, tedy nikoli uzavřenou ideologii, ale hledající otevřenost odpovědnosti vysokému nároku. Již starozákonní exodus znamená vyjití z uzavřené zajištěnosti do otevřené budoucnosti – jako když vězeň vyjde z vězení. Základní Kristovou výzvou je „opusť sám sebe“, to své zápecní pohodlí, ten svůj majetek, a vydej se na cestu následování, vydej se ty sám, dej se v plen otevřené odpovědnosti za osudy své a bližních a světa vůbec. Je to výzva náročná, přetěžká – obzvlášť dnes, kdy se svět viklá v samotných základech. A přesto právě teď je třeba být citlivě zde spolu, nikoli jako ti pyšně „věřící“, kteří už předem to podstatné „vědí“ a jsou určeni být učiteli všech nedouků.

Lidé, dnes asi víc než dříve, touží po stabilitě – dnes, v době tolika proměn v jednotlivostech i v celku, životního stylu, vlivů všeho druhu. Chtějí domovskou zabydlenost – a svěřit se uzavřeným dveřím bezpečného bytu hotového obrazu světa. Tolik tradičních jistot se rozvrátilo! Proto chtějí zapomenout na pohyblivost onoho náročného bytí na cestě. Cestu nitra provází a spoluurčuje bohatství situačních stránek. Intelektualistické stanovisko má tendenci přehlížet pluralitní vážení hodnot při rozhodování a převádět onu cestu-necestu na jednoduše vyjádřitelné trajektorie. Logos typu epistémé, totiž logos vědecký, vyhlíží to, co jest, co platí a co se nemění, proto pokus o převod všeho proměnného do rámce neměnných zákonů. Logos teologie i filosofie je však bytím na cestě, transcendencí jak mytického, tak epistemického způsobu bádání, ba dokonce i sebe sama, transcendencí transcendence. Ta ovšem neústí do božských jistot, nýbrž zůstává v hledání – a to jí umožňuje, aby postřehla i svou životní pouhost.