Úřad a charizma, struktury a tajemné bytí
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2004/1 (Články)
Ctirad Václav Pospíšil
Problematika poměru úřadu a charizmatu, strukturních aspektů církevního spolubytí a tajemného bytí se týká široké škály aspektů našeho života, a proto z různých hledisek spadá do kompetence celé řady nejen teologických disciplín, ale také dalších vědních oborů, jako je historie, religionistika, sociologie, psychologie, filosofie náboženství… Je tedy celkem pochopitelné, že v prostoru, který je tomuto příspěvku vymezen, není zhola možné podat vyčerpávající analýzu tak komplexní a popravdě řečeno také ožehavé problematiky. Další potíž spočívá v tom, že pojímání úřadu i charizmatu prošlo v průběhu dějin teologie řadou proměn. Výkon role papeže a diecézního biskupa nevyhnutelně totiž vždy závisí na kulturním a politologickém kontextu dané doby. Zatímco před několika desetiletími bylo charizma vnímáno jako mimořádné obdarování některých jedinců zaměřené k dobru celého společenství, dnes je pojetí takovéhoto obdaření vnímáno mnohem šířeji. Koncilní dokumenty dokonce hovoří o tom, že všichni věřící mají určitý podíl na Kristově prorockém poslání, tedy na jeho excelentním charizmatickém vybavení, přitom se ale zároveň často rozlišuje jakési „běžné charizmatické“ vybavení věřícího a specifické formy tohoto obdaření Duchem Svatým. Jak na následujících řádcích zohlednit míru obdarovanosti jednotlivých věřících, toť otázka. První výtěžek našeho snažení je tedy nabíledni: Následující zamyšlení může být jen a jen nástinem a pozváním k hlubšímu zájmu o daný poměr.
Pokud chceme hledat usnadňující přístupové cesty k porozumění nastolené otázce, měli bychom se pokusit o přirovnání k nějaké skutečnosti našeho každodenního života. Toto přirovnání by mohlo znít následovně: Každý národ ke své existenci potřebuje politiky, ekonomy a techniky na jedné straně, i reformátory, básníky a vědce na straně druhé. Právě uvedené tvrzení nám svou naprostou zřejmostí dovoluje propojovat to obecně lidské s charakteristikami života Božího lidu, který ke své existenci také potřebuje nosnou kostru oficiální autority na jedné straně a rozličně se projevující působení oživujícího Ducha, tedy charizma, na straně druhé.
Z historického hlediska je patrné, že charizma má jistou chronologickou prioritu, protože zakladatel identity je vždy výraznou osobností charizmatického typu. Lze dokonce říci, že charizmatická osobnost zakladatele v sobě spojuje obojí, tedy charizma i zárodek úřadu, přičemž ale charizma je v jeho případě prvořadé. Mojžíš byl jednoznačně charizmatická postava s velkou přirozenou i nadpřirozenou autoritou. Totéž platí i o Ježíši z Nazareta, který se v době svého pozemského putování musel svým současníkům jevit jako prorok. V dobách velkých krizí vystupovalo zcela pochopitelně znovu do popředí charizma jako základ obnovy. To je patrné kupříkladu v judaismu exilní a raně poexilní epochy. V dějinách novozákonního Božího lidu se charizmatická linie také velmi silně projevovala v dobách velkých dějinných zlomů.
Po první, výrazně charizmatické periodě nastupuje v dějinách uskupení věřících zcela nevyhnutelně perioda vyjasňování kompetencí a zrodu struktury oficiální autority, která má sloužit jako určitý stabilizační činitel, neboť charizma samo by nebylo s to trvale garantovat jednotu a identitu společenství.
V této situaci pak začíná docházet k napětí mezi úřadem a charizmatem, protože jedno i druhé bývá reprezentováno odlišnými osobami i typy osobností. Výmluvným projevem této polarizace jsou kupříkladu radikální antikultické výroky proroků anebo rozkvět a rozvoj mnišských komunit po roce 313 jako protiváha sepětí církve s impériem. Dlužno poznamenat, že v pozadí nadpřirozeného napětí je možno cítit i pnutí vcelku přirozené, neboť příslušnost ke kněžské třídě, která byla před Kristem dána rodem, znamenala privilegované postavení ve společnosti, zatímco prorok byl ustavován na základě Božího vyvolení a povolání z lidu. Zájmy kněžstva směřovaly celkem pochopitelně k uchování vlastní výsadnosti, a tak prorok nevyhnutelně vždy byl, je a bude kýmsi nepohodlným. Je ale také třeba říci, že charizma, a především prorocké charizma reformátorského typu, někdy působilo a působí silně odstředivě, skrývá se v něm totiž výše zmíněná ustavitelská tendence.
Nyní k trinitologickým souvislostem. Je všeobecně uznáváno, že existuje jakási úměra mezi akcenty kladenými na christologii nebo pneumatologii na jedné straně a akcenty kladenými posléze na úřad nebo na charizma v životě společenství. Západní křesťanstvo po celý středověk i v novověku znalo teologické pojednání o vtěleném Slovu, ale neexistoval zde samostatný traktát o poslání Ducha Svatého. S tím je spojena skutečnost, že v latinské církvi pozdního středověku a v potridentském katolicismu docházelo k neúměrnému akcentování úřadu a hierarchie na úkor charizmatu. Druhý vatikánský koncil znamenal velký přelom právě v hodnocení poměru christologie a pneumatologie i ve vyváženějším oceňování úřadu a charizmatu. Je rovněž patrné, že duch zralé a odpovědné emancipace podřízených vůči hierarchicky a oficiálně nadřazeným je úzce spojen s novým akcentem kladeným na pneumatologii, protože Duch vane, kde chce, a obdarovává toho, koho chce. To ale nesmí být vnímáno takovým způsobem, jako kdyby každý prostý věřící měl „patent“ na Ducha Svatého, zatímco hierarchie jako by na toto působení neměla nárok.
Další vážnou teologickou problematikou, která se úzce snoubí s naším tématem, je traumatické napětí mezi eschatologickým nábojem křesťanské existence na jedné straně a nutností žít v tomto světě na straně druhé. Je pochopitelné, že hierarchický úřad zejména od roku 313 spíše tíhl k onomu diplomaticky zajištěnému přebývání v reálných dějinách. Naproti tomu pravý prorocký a charizmatický proud kladl akcent na eschatologickou dimenzi křesťanské existence, na mystérium, na kritický postoj vůči zrůdnostem světa, v němž žijeme, ale z něhož nesmíme být.
Jak to vypadá dnes? Jestliže dříve ze strany hierarchie byla patrná snaha dostat charizma pod kontrolu, v posledních desetiletích asistujeme opačnému jevu. Církev totiž dala velký prostor charizmatu, které se vydalo cestou zakládání rozličných řeholních komunit a v posledních desetiletích především hnutí s velmi širokým záběrem. Problém je ale v tom, že tato hnutí se nebývale rychle institucionalizují. Charizma pak často nastupuje cestu k nabytí instituční moci v církvi, jako kdyby chtělo úřad do jisté míry absorbovat nebo dostat pod kontrolu. Je však otázkou, nakolik pak charizma ještě zůstává samo sebou, neboť to, co má být bytostně nestrukturní a žhavé jako železo roztavené ve vysoké peci, velmi rychle chladne a tuhne do pevné struktury.
Jediným katalyzátorem, jenž dokáže charizma uchovávat v jeho žhavé plazmatičnosti a živorodosti, je kenoze, která se projevuje právě zřeknutím se nároku na vnitrosvětskou a vnitrocírkevní instituční moc či službu. V okamžiku, kdy se charizmatem obdařené hnutí prostřednictvím svých exponentů ujme – jistě v dobré víře – instituční služby, dochází nevyhnutelně k instrumentalizaci toho, co má být cílem. Může docházet i k tomu, že hnutí pak přestává lákat potenciální proroky, ale bohužel se do něj začnou infiltrovat lidé jiného zaměření.
Je tedy patrné, že jako praví Zápaďané sázíme spíše na formy, struktury, esence, i když rádi hovoříme o charizmatu. Nevyhnutelně nám pak schází nepolapitelná a nezvladatelná dimenze existence. Západní člověk chce neustále cosi organizovat a reorganizovat, ale mystérium mu uniká mezi prsty. Ono totiž svou bytostnou povahou přesahuje námi utvořené struktury.
Zdá se, že veškeré naše ekleziologické sociální konstruktérství jaksi uvízlo na mělčině, protože – a to, co řeknu, musí znít banálně – protože prostě neumíme nebo se bojíme doopravdy být. Tajemné bytí před námi leží, nabízí se v prostotě umění mlčet, v umění naslouchat, v umění nechat se vzít za ruku, v umění projevit patřičnou úctu druhému, v umění vystoupit z mlčení, abychom dávali bytí nevyhnutelně provizorní tvar události slova. Toto bytí se nám dává, když se zříkáme nároku na jeho ovládnutí a když se mu vydáme. Je to cosi nevypověditelně nádherného a zároveň naprosto neužitečného, neboť čiré bytí je k ničemu. Je to cílová záležitost, která se vymyká pragmatismu naší hektické každodennosti. A přece platí, že čiré bytí je oblažující, neboť je radostnou svobodou od ustavičného pachtění se za něčím. Člověk je sám sobě tajemstvím, a proto je nezvěcnitelný, pokud ovšem o svoji svobodu ještě stojí. Jen díky tomu, že člověk stojí před mystériem bytí a tímto mystériem také sám je, existuje náboženství, filosofie, teologie, pravé umění. Kde chybí fascinace bytím jako tajemstvím, tam vládne jen strukturalistická totalita a šeď vkrádajícího se pekla, jež neví, co znamená naděje a budoucnost.
Plné bytí je nevýslovné, definitivně neuchopitelné, neideologizovatelné, je však okusitelné, protože se ve svobodě daruje těm, kdo si ho cení nade vše, především však nad dílo vlastních mozků a rukou.
