Teologické impulzy pro střední Evropu
Autor: Karl Lehmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/1 (Studie)
Předneseno na 4. kongresu Evropské společnosti pro katolickou teologii v rakouském Grazu 2001. – Gerhard Larcher (vyd.), Theologie im Europa – Europa in der Theologie, Styria, Graz 2002, s. 57–75. Zkráceno.
Křesťanské proprium v sekularizované Evropě
Evropa má křesťanské kořeny, avšak právě v tomto ohledu je dnes vykořeněná. Je zbytečné naříkat nad sekularizací; spíše se musí víra hlásit o slovo a prosadit se v mnohosti hlasů, které je slyšet v pluralistické společnosti. Nemá smysl potají čekat na něco jako křesťanský Západ, kde by církev měla centrální duchovní vedení a řídící funkci. Spíše se musí radikálně a vážně snažit, aby v podmínkách pluralismu a náboženské svobody bylo slyšet její neoslabený hlas.
Tuto základní situaci je sice snadné přijmout slovy, mnohem obtížnější však je přijmout ji též vnitřně. Bude velmi záležet na tom, aby se církve v zemích střední a východní Evropy neorientovaly na nějakých modelech minulosti ohledně místa církve ve společnosti a jejího chování vůči státu. Mnohdy s úžasem pozorujeme, jak veliká je důvěra v takové starodávné modely, často snad z rozpaků. My na Západě jistě nejsme neomylní učitelé, smíme však poskytnout radu, aby se nárok víry v současné společnosti zprostředkovával spíše pozváním, argumentací a přesvědčovací prací než pomocí monologických prohlášení a autoritativních pokynů, které ovšem v jednotlivých otázkách mohou mít dobrý smysl.
Církev musí nejprve činit to, co je jejím prvotním úkolem a co denně činí: hlásat evangelium. Všechny obnovné snahy minulých desetiletí i Druhého vatikánského koncilu směřovaly k tomu, aby církev byla stále schopnější hlásat evangelium lidem dnešní doby. Z dobrých důvodů se to nazývá novou evangelizací. Tento pojem byl často podezříván z toho, že chce vyjadřovat katolický výhradní a zvláštní nárok na obnovení křesťanství v Evropě. Zvláštní shromáždění Biskupské synody pro Evropu jednoznačně prohlásilo se souhlasem papeže ve svém závěrečném dokumentu 13. prosince 1991: „Nová evangelizace není program restaurace minulých časů v Evropě, nýbrž pomáhá tomu, aby se odhalily vlastní křesťanské kořeny a založila nová hlubší civilizace, která bude zároveň lidsky bohatší a křesťanštější. Tato nová evangelizace žije z nevyčerpatelného pokladu zjevení, jednou provždy uskutečněného v Ježíši Kristu. Neexistuje žádné,jiné evangelium´. Novou evangelizací ji nazýváme záměrně, protože Duch Svatý neustále vyzdvihuje novost Božího slova a trvale duševně a duchovně probouzí lidi. Tato evangelizace je nová i proto, že není neměnně vázána na určitou civilizaci, neboť evangelium Ježíše Krista může zazářit ve všech kulturách.“ O tuto definici se mnoho bojovalo a nelze ji obcházet.
Církev poskytne nové Evropě to nejlepší, zůstane-li věrna svému úkolu. Svým hlásáním a vyučováním náboženství, teologií a mnohotvárnou přítomností ve společnosti vytváří hodnoty, jež potřebují obnovu: lidskou důstojnost, obraz člověka, étos všedního dne, uskutečnění jednoty „základních hodnot“ uprostřed světonázorové rozličnosti. Není pochyb, že k těmto úkolům náleží též prohloubení a rozšíření křesťanské sociální etiky, která našla závaznou podobu v katolickém sociálním učení. Co zde bylo formulováno jako společenské principy formace, potřebuje určitě konkretizovat. Jestliže v nedávné době byl princip subsidiarity zmíněn dokonce ve smlouvách z Maastrichtu, a to jistě s ohledem na tradici katolického sociálního učení, pak je to jen doklad toho, že takové formační principy mohou takřka přes noc získat překvapivý význam. Dalo by se tu mnoho mluvit o řadě oblastí, v nichž se především laici angažují pro budování nové Evropy z ducha křesťanství: podpora lidské důstojnosti, úcta k nedotknutelnosti práva na život, na svobodu svědomí a náboženskou svobodu, role manželství a rodiny, péče o společné blaho, uchování tvorstva, odpovědnost za sdělovací prostředky. Bylo by zde možno rozvinout široký katalog aplikací, od ženské otázky až po zdravotní politiku.
Katolická církev je světová, proto musí ve svých strukturách stále bojovat o rovnováhu jednoty a mnohosti. Proto se jistě bude zasazovat za účinné struktury evropského sjednocení, zároveň však sledovat integrační proces kriticky. Brusel se nesmí stát buldozerem, který na cestě k integraci odstraní zejména regionální kulturní zvláštnosti. Modernizace není tak nevinná, jak se tváří. Ohrožuje a bezohledně ničí například prostředí s náboženským charakterem.
Vedle evropských sjednocovacích koncepcí jsou neméně důležité národní a regionální zvláštnosti evropských zemí. Existuje posedlost jednotou, která bezstarostně nebere vážně mnohotvárnost jazykové, myšlenkové a životní formy v Evropě. Církve budou právě zde na základě pevného zakořenění v jednotlivých zemích podporovat takovou mentalitu, která schvaluje závaznost obecného bez stírání lokálního a regionálního.
Církev myslí světově. Nemůže uvažovat o Evropě bez ostatních kontinentů. Bylo by osudným znamením kolektivního sobectví, kdyby se Evropa ve vlastním uspokojení stáhla od problémů ostatního světa. Bohužel takové náznaky existují. My to přijmout nemůžeme. Naopak, Evropa musí co nejdříve dokázat svou odpovědnost vůči chudým rozvojovým národům, hladu, zadlužení, různému bezpráví a ohrožování tvorstva. Migrační vlny a rozdíly mezi Severem a Jihem budou od Evropanů vyžadovat, aby se přenesli přes vlastní zájmy a obrátili se k rostoucím problémům světového společenství. Bez takové perspektivy bychom nebyli skutečně katoličtí v původním smyslu slova.
Největší překážkou pro úlohu církví věrohodně a s plnou silou zastávat odpovědnost za Evropu je jejich rozdělení a nejednotnost. Skoro ve všech oblastech se v posledních desetiletích objevují povzbudivé příklady ekumenické spolupráce. V evropských iniciativách evangelické, katolické a pravoslavné církve nacházíme mnohé společné tendence – např. evangelizaci jako první úkol. Máme-li se ještě více sblížit, může se to zdařit jen tehdy, když společně i jednotlivě blíže přistoupíme ke středu, jímž může být jen Ježíš Kristus.
Základní a trvalý význam teologie
V této souvislosti je třeba promluvit o specifické úloze a vlastních vyhlídkách teologie. Křesťanská teologie měla od počátku velice blízko k vědě. Pojem a struktura vědy se však stále měnily. Přístup křesťanské teologie se vyznačoval vysokým stupněm racionality. Teologie se vypořádávala s iracionálními tajemnými naukami gnóze. Beze škody udržela disciplina arcani při transparentnosti a veřejnosti Kréda. Křesťanský obsah se překládal do dalších jazyků a kultur. Nebyl vázán na určitou dobu. Navíc se misie starala o to, co dnes nazýváme „inkulturací“. Tak k sobě patří jak racionalita, která neruší tajemný charakter Zjevení a teologie, tak univerzálnost křesťanského poselství.
Není nutné mluvit zde obšírněji o smyslu a zdůvodnění teologie jako vědecké disciplíny v kontextu novodobé kultury a civilizace. Je specifikem křesťanské teologie, že se nespokojí s pouhým nárokem autority Zjevení, nýbrž že je schopna a ochotna k myslícímu potvrzování tohoto nároku pravdy. Nejenže to Písmo svaté přímo vyžaduje, když např. žádá křesťany, aby vydávali počet o naději, která je naplňuje (1Petr 3,15), nýbrž samo je historickým svědectvím této struktury. Ukazuje nám, jak je Bible živým dokumentem Zjevení tím, že je vždy v původním smyslu překladem, přechodem od mluvícího Boha do určitého světa kultury a ducha, určitými formami řeči a myšlení, dokonce ve spojení s konkrétní situací v určité církevní oblasti nebo církevní obci. Tak jako Písmo svaté zachycuje normativně a exemplárně tento zásadní překladový proces historického Zjevení, musí i každá teologie být tvůrčím zprostředkováním křesťanského poselství pro určitou současnost. Novější exegeze nás stále učí v Novém i Starém zákoně, jak silně tento proces navazování a konfrontací poznamenal recepci nároku Zjevení. Tuto strukturu lze dobře sledovat i v době po sepsání Písma, především v patristické době, což zde není nutno rozvádět. Teologie je přitom trvale v rozhovoru a střetu s příslušným pojetím vědy v dané epoše. Po dlouhou dobu sama rozhodujícím způsobem ovlivňovala teorii věd.
Jestliže základní úloha teologie spočívá v tomto zprostředkování mezi původním nárokem Zjevení a příslušnou přítomností, pak musí tuto mnohotvárnou službu zprostředkování provádět pečlivě. Nedělá to ostatně od počátku sama a v izolaci, protože v tomto procesu předávání jednou provždy vzešlého nároku Zjevení se obecně odráží základní struktura církevní existence. Křesťanská víra může trvale přežít pouze v konkrétní sociální podobě církve. Děje se to v mnoha formách např. hlásání, bohoslužby a diakonie, ale i ve vedení církve.
Teologie se účastní tohoto celkového procesu, je na něj odkázána a svou specifickou funkcí jej zároveň podporuje. Samozřejmě teologie nejprve zviditelňuje čistotu historického počátku, chrání jej a určitým způsobem zabezpečuje. Historicko-kritická metoda má při všech svých omezeních nenahraditelnou funkci co možná nejautentičtěji nechat promlouvat dostupné prameny a uplatnit je proti všem pozdějším interpretacím, přemalbám a mnohdy i deformacím. Tento návrat ke znovu čerstvě prýštícím pramenům má v sobě vždy něco zneklidňujícího, téměř revolucionářského, co váže církev k jejímu trvale čerstvému počátku a udržuje ji mladou. Teologie se však nevyčerpává v tomto kroku zpět k počátkům. Ví, že každá epocha, při veškeré normativní závaznosti apoštolského století, jež se kvalitativně odlišuje od všech poapoštolských charakteristik, je podřízena volání Ducha a je schopna nového, tvůrčího výkladu. Archaismus, který se stahuje zpět do jedné určité doby a v ní se přímo zazdívá, je nedovolený stejně jako duševní tendence k regresi do stupně vědomí, který nemůže být fixován pro všechny časy.
Velké koncily staré církve objasňují, proč při všem trvalém vztahování křesťanské víry k Písmu jakožto středu nestačí sama biblická řeč např. k popsání vztahu mezi Otcem a Synem a k popisu trojjediné struktury Boha. Při veškeré odlišnosti mezi dobou vznikající církve a epochami církve vzniklé nesmíme zapomenout na velké postavy zprostředkující velké tradice a jejich význam pro pochopení evangelia. Vžívat se do přímé současnosti s Ježíšem Kristem a prvotním křesťanstvím obsahuje sice některé správné prvky, ale zneuznává hlubinný proces předávání křesťanské víry. Tito svědkové prostě nejsou muzeální postavy, studijní objekty historických disciplín. Ve smyslu ecclesia semper reformanda mohou dávat stále nové podněty pro současnost církve. Avšak ani zde se nezastavuje pohyb teologie, u žádné jednotlivé epochy nebo u pohledu zpět: to by byl útěk k tradicionalismu. Ten není dovolen už proto, že nárok Zjevení a pozvání evangelia by chtěly dostihnout každou přítomnost. Svým univerzálním zaměřením, které není vázáno na určité časy a prostory, jazyky a kultury, směřují k setkání s pojetím světa a člověka v každé jednotlivé přítomnosti.
Jednou provždy daný univerzální nárok Zjevení brání teologii uzavřít se v nějaké historicky minulé podobě a otvírá ji stále znovu pro budoucnost víry. V tomto smyslu má teologie už od svého zrodu tvář ukazující kupředu, do budoucnosti víry a církve, a proto musí být „progresivní“: staví budoucnost církve. Tudíž je odkázána i na předběžný experiment. Ale i tento pohyb se nemůže orientovat jen na čirou přítomnost, ať už je jakkoli mnohotvárná; tím by teologie propadla konformismu a modernismu, které neuznávají ani trvalý řád a kritérium jednou provždy daného nároku Zjevení, ani Tradici v jejím významu pro církevní existenci, a proto nejsou schopny být ve věci teologie citlivým partnerem vlastní doby. Kdo není hluboce zakořeněn v biblické a teologické tradici, je nebo bude neschopný opravdového překladu křesťanského poselství pro dnešek. Kdo je pouze „dnešní“, stane se rychle obětí módy a už zítra bude včerejší.
Vnitřní síla teologie spočívá v tomto tvůrčím zprostředkování. To je pro každou teologickou disciplínu vlastní, diferencovaný proces. Ve zprostředkování těchto různých pohybů poznání a hledání spočívá pravý střed teologie. Často mám dojem, že máme v církvi tolik polarizací a kaceřování, ale i lhostejnosti a podivínství proto, že nemáme před očima trvalou snahu o tento živý střed veškeré teologie, nebo že se nám už docela ztratil. Není-li tato snaha normou, pak dostává deformující přednost hra na specialisty a nároky jednotlivých škol. Pak se nedají natrvalo vymýtit ani zabedněnost a „odborné idiotství“. Pochopitelně neexistuje jen jeden „střed“ teologie, nýbrž různé pokusy o určení tohoto středu podle osob, situací a disciplín. Mnoho krizových jevů v teologii pochází z toho, že lidé nevydrží a neunesou toto hledání spojujícího středu v jeho širokých dimenzích a napětích. Uznává se obecně, že v teologii existuje legitimní pluralismus. Dnes se musí spíše bojovat o to, aby nebyly podceňovány nebo úplně nevypadly snahy o jednotu teologie. V důsledku těchto deficitů chybí skutečně nosný „střed“ mezi frontami, síla zprostředkování mezi jednotlivými pozicemi i schopnost setkávání s cizími a odlišnými pozicemi, které se projeví v budoucí Evropě, nehledě na světovou diskusi teologie. Přál bych si i zde více výměny názorů, víc chuti ke sporům, pochopitelně slušným a vedeným v ochotě ke smíření (kultura sporů), a více odvahy, jde-li o výměnu názorů.
Předpoklady plodnosti teologických impulzů
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá:
Smysl teologie jako vědy nespočívá výlučně v úkolu profesionalizace, tj. ve vzdělávání budoucích spolupracovníků ve službě církve, budoucích vědců atd. Smysl teologie se nevyčerpává v bádání obráceném k čisté „teorii“, nýbrž má funkci legitimace křesťanského poselství před fórem lidského rozumu, v neposlední řadě v profánním světě. To se radikálně týká misionářské povahy křesťanského poselství, na němž má teologie podíl. I když je výchova kněží důležitá – a tento prvek nechci nijak snižovat – nemůže být sama kritériem toho, jak a kde se dnes provozuje teologie jako věda. Tato legitimační funkce teologie je z mnoha důvodů nezbytná právě v moderních společnostech, které se už neintegrují nábožensky, nýbrž primárně politicky. Tím, že osvícenství odmítlo nárok pravdy katolické teologie, přežívaly teologie a církev v 19. a dále i ve 20. století jako kontrastní společnost a téměř ve smyslu určité subkultury. Druhý vatikánský koncil přivedl naproti tomu církev a teologii přinejmenším potenciálně do pozice partnera v dialogu, který se stal pro velmi širokou a rozvětvenou společnost vážným partnerem v mnoha oblastech.
V poslední době však zesiluje dojem, že toto „otevření“ je – přinejmenším fakticky – odvoláváno. Tomuto dojmu lze zabránit pouze tím, že bude církev intenzivně hledat dialog a diskusi s moderním myšlením. V církevním prostoru jsou k tomu nejvhodnějšími nástroji právě teologie a filosofie. K nim přistupují Katolické akademie a přinejmenším část spolků a zařízení, které provádějí kvalifikovanou vzdělávací práci.
Diferencovanou strukturu mají i společnosti východní Evropy, jak se ukazuje stále zřetelněji. I když zmizel komunistický systém vlády, není zbytečný střet s jeho ideologickými pozůstatky v mnoha hlavách, a s modernou obecně. Bylo by klamem myslet si, že po „převratu“ lze v nějaké zemi očekávat vážný a účinný návrat k postojům předmoderním. Tím víc se musí teologie znát k těmto výzvám, zástupně za celou církev.
Za těchto předpokladů je příslušnost teologie ke společenství víry tím důležitější. Z hlediska vědecké teorie je méně problematické, když teologie dozná, že je vázána na předpoklady, jimiž jsou např. obsah víry a církevní praxe. Bylo by ztrátou, kdyby teologie nadále už nesouhlasila se svou sociální souvislostí. Pouze správně chápaná církevní dimenze teologie může natrvalo zachránit její vlastní, specifický charakter. Příslušnost k sociální stavbě církve má za následek, že si teologie činí nárok na platnost s ohledem na své obsahové výroky a musí se o to snažit. Jen tehdy bude odpovídat evangeliu, které stále žádá misionářskou stavbu mostů do každé nové přítomnosti. Jestliže by to už teologie nedělala nebo se o to snažila jen v soukromí, klesla by na obecný studijní předmět, nanejvýš na sektor vědy o náboženství nebo religionistiky.
Mezi teologií a církví tedy existuje úzký vzájemný vztah. Církev je půdou, v níž je teologie nevyhnutelně zakotvena. Pokud se to pokouší popřít, ztrácí – přinejmenším dlouhodobě – své místo v životě. Na druhé straně potřebuje teologie určitou samostatnost, má-li uprostřed církve sledovat vlastní úlohu. Bez plného respektování obou dimenzí nemůže dojít k vyrovnání. Platí to ostatně i v právním ohledu. Teologie na univerzitě není sekulárně zaměřenou naukou o náboženství, nýbrž je zásadně určena konfesí a zaměřena na vědecké pronikání pokladu víry a konkrétní skutečnosti církve, ať v evangelické, nebo v katolické formě.
Tato samostatnost při trvalé vzájemné vazbě má ještě další důsledky. Teologie musí vědět i o svém omezení. Nemůže vytvořit víru, naději a lásku, vyrábět je v jakési teologické zkumavce, nýbrž je odkázána na to, že existují jako autentická, předem daná skutečnost. Od teologie to vyžaduje vysoký stupeň pokory. Může víru podporovat, objasňovat, v nejlepším případě očišťovat, ne však vyrábět. Právě tak je podstatně službou víře. Teolog koná nenahraditelnou službu, když zkušenost víry přivádí k setkání se současným pojetím světa a člověka. I zde jde často až za druhými, znovu prochází cesty, které již byly v praktickém životě prošlapány. Avšak z mnoha pokusů odfiltruje tu nabídku porozumění, kterou dává k dispozici v církevním prostoru. V tomto smyslu vždy vyslovuje pozvání a nabízí předběžný, dosud všestranně nevyzkoušený model porozumění. Není odkázán pouze na recepci v komunikačním společenství teologů (proto je vzájemný diskurz tak důležitý), nýbrž je závislý i na mnohovrstvé recepci společenstvím víry. Přitom může dojít k tragickým posunům a dočasným nedorozuměním. Avšak žádná moc na světě, ani moc státu nebo moderních médií, nemůže simulovat recepci tam, kde fakticky nenastala.
Zvláštní šancí teologie, především ve středoevropských zemích, je skutečnost, že teologie je domovem i na státních fakultách. Nechce se tím nijak říci, že by se přiměřená teologická práce a výzkum daly dělat pouze za těchto podmínek, ale šance k tomu jsou tu jistě zásadně větší, i když se toho nedosahuje automaticky. Chtěl bych v tomto kontextu připomenout slova Ulricha Scheunera, známého evangelického odborníka na státní právo týkající se církví: „Existenci a význam teologických fakult správně posoudíme jen tehdy, když máme před očima jemné předivo myšlenek a zájmů, v němž se nacházejí. Stát jejich zařazením do univerzity hlásá nejen svou otevřenost vůči velkým duchovním silám v národě, ale má sám zájem, aby výchova církevních hodnostářů, od nichž dosud vychází podstatný duchovní vliv, se konala ve společných vzdělávacích zařízeních, a ne v církevní odloučenosti, a aby státní záruka církevní nauky zajišťovala větší šíři a nezávislost, která (např.) německým teologům připravuje vedoucí postavení ve světě.“ (Die Kirchen und die Einrichtung der Wissenschaft, in: Kirche und Staat auf Distanz, vyd. G. Denzler, München 1977, 212)
Považuji to za vynikající popis postavení teologických fakult na státních univerzitách. Toto postavení není prostě dáno předem stanovenou, nebo dokonce předem stabilizovanou harmonií, ale potřebuje ze všech stran trvalou péči a velkou citlivost. Jinak se rychle stane labilním, náchylným ke konfliktům a skrze svou komplexnost i terénem nekonečných sporů. Pak vyvstanou požadavky, aby byl tento systém zrušen: buďto odchodem teologických fakult z univerzity, nebo takovou emancipací teologie od církve, že by se jevila jen jako sekulární věda v kánonu ostatních univerzitních disciplín. Avšak v okruhu tzv. duchovních věd by i jako emancipovaná sestra neměla delší vlastní život.
V tomto kontextu se mi dnes zdá méně důležité stavět do středu funkční rozdíly nebo konkrétní diference mezi teologií a Učitelským úřadem, i když jistě existují. Za prvé se musí při veškeré funkční diferenciaci dostat do popředí společná snaha o zprostředkování víry dnešku, a to ve smyslu předávání víry příštím generacím i legitimace víry v současné společnosti. Tady nezískají teologie a Učitelský úřad, církev a teologická věda nic svými spory: mohou buď získat společně, nebo společně ztratit.
Vyhýbám se tématu, které by si žádalo vlastní rozbor, totiž přenášení teologických problémů do širší veřejnosti, zvláště pak propírání konfliktních případů mezi teologií a Učitelským úřadem na veřejnosti našich společností. Zde se dostal do hry nový prvek, totiž prostředky masových komunikačních médií, což vytváří nové, dosud nevyřešené problémy.
„Užitečnost“ teologie pro společnost
Jak se ukázalo, teologie se musí zdůvodnit sama sebou. Nemůže být chápána podle užitečnosti, která se jí více či méně připisuje na základě společenského zvažování nákladů a užitku. Biblické zjevení a zvláště křesťanská víra potřebují samy ze sebe objasnění smyslu svého obsahu, tj. teologickou reflexi. Otázka „užitečnosti“ víry kladená zvnějšku je sice důležitá, ale sekundární.
Tato odpověď ovšem nestačí k tomu, aby se odstranily pochybnosti, k čemu je dnes teologie dobrá. Víra, církev a teologie jsou ve své existenci popírány mnoha tendencemi moderní společnosti. Teologie zde má funkci přesvědčivě vykládat rozumnost, univerzalitu a nezbytnost křesťanské víry. Nemůže přitom vždycky potvrdit svůj nárok na pravdu, nebo lépe: nárok na pravdu evangelia, u těch, kdo se ptají. Proto se získá velmi mnoho už tím, když teologie umí prokázat „užitečnost“ vědecké reflexe víry a církve. I moderní společnost může poznat alespoň to, že jí teologie může být „užitečná“ při objasňování sebe, svého původu, při zvládání životních a tvůrčích problémů, vlastní přítomnosti a budoucnosti.
Toto přesvědčení platí nejprve v relativně prvoplánovém smyslu: Moderní společnost se ve své struktuře bez historie a původu dostává často do nebezpečí, že už nebude znát vlastní genezi a podmínky svého vzniku. Při vzniku moderního světa měly – často skrytě –rozhodující podíl křesťanství, církev a teologie, i když se to často dělo v podobě rozporů, sporů a odcizení. Pomysleme jen např. na předpoklady vzniku moderních věd (role myšlenky stvoření), na kořeny lidských práv, a především na postulát lidské důstojnosti. Společnost, která chce mít jasno o svých podmínkách a chce je měnit, musí vědět o svém původu. Nejedná se přitom jen o čistě historické doklady původu nebo pozdní rodičovská práva. Spíše jde o to, že v našich společnostech existují v mnoha formách pseudonáboženské relikty, které vystupují v sekularizované formě v politice, v ideologiích a, často nepoznaně, v duchovních vědách. Mesiášské nebo pseudomesiášské tradice a nábožensky se tvářící totalismy jsou jen některé příklady. Zde musí teologie plnit úlohu kritiky ideologií: musí ukázat, že teologicko- náboženské myšlenkové dědictví dřívějška žije dál v jiných podobách, nepoznaně vyhlašuje svůj nárok a může se stát nehumánním. Takové relikty musejí být identifikovány a podmínky jejich realizace prozkoumány.
Taková odpověď už bude mnohým stačit jako oprávnění existence teologie, je to však minimální výpověď, rovná stupni mizení. Teologie musí totiž přes doklad své konstitutivní role v souvislosti geneze evropské civilizace a novověku ofenzívně ukázat, co může vykonat při zvládání dnešních problémů života jednotlivce i společnosti. Náš svět je pluralitní, a to zásadně. Při odpovídání na otázku posledního smyslu života nezná žádnou společnou odpověď. Ve vysoké míře je právě dnes určován ekonomickými zájmy, mnohdy i nátlaky, jakož i politickým kalkulem. Celý náš svět je řízen otázkou po „potřebách“, které se týkají ekonomické, biologické a fyzické dimenze člověka a ostatní oblasti skutečnosti odmítají; tato otázka je perspektivistická a specialistická: téměř nikdo se neptá po celku člověka, světa a dějin, každý je zapleten do svých partikularismů. Kde jsou základní hodnoty, které vše vzájemně spojují? Teologie – jistě ne sama – zde má za úkol udržovat otevřenou otázku po odkud a kam, o celku a smyslu světa a dějin, a nechávat tak volnou stopu pro cestu k Bohu. Bylo by třeba ještě jmenovat mnoho dalších témat a problémů, např. člověk jako osoba a jako bytost transcendence, vina a odpuštění, omezování použití násilí, doprovázení umírajících. Zde existuje silnější spojení s filosofií a jinými disciplínami.
Společnost dnes v mnoha bezvýchodných situacích volá po církvi. Často však nejsme s to splnit očekávání, která jsou na nás kladena, např. v oblasti omezení násilí. Otevřené a ještě více skryté volání po víře, církvi a teologii je často v nepřímém poměru k vyslovované kritice.
V tomto příspěvku mi šlo o to, abych novým způsobem zviditelnil Učitelský úřad a teologii, církev a teologickou vědu v jejich původním vzájemném přiřazení. Výzvy teologii v naší společnosti se zvětšily. Je nezbytné upevňovat a podporovat její postavení. To vše by však nepomohlo. Už po nějaký čas vidím malomyslnost a rezignaci, stahování se do sebe a privatizaci teologie. Vše záleží na tom, abychom přijali duchovní diskusi. Jen v ní se můžeme osvědčit.
Závěrem bych ještě vyjmenoval: diskusi s převládajícími společenskými trendy, pomoc vzhledem ke ztrátě smyslu v mnoha společnostech, podporu nového hledání smyslu a transcendence, šťastné příklady zkušenosti Boha, misionářské svědectví, evangelizaci. Teologie a Učitelský úřad nebudou jednoho dne poměřovány podle toho, kolik konfliktního potenciálu v této době nahromadili, nýbrž zda společně, účinně a přesvědčivě vystoupili proti ubývání víry a náboženství v našich společnostech a zda dali lidem nové potvrzení víry tváří v tvář dnešním životním problémům.
Rozhodnutí o tom se nenalézá pouze v našich jednotlivých místních církvích nebo národech, nýbrž při všem významu místních a regionálních zařízení a procesů je i zde rozhodující evropský horizont, který se ve věku globalizace nedá oddělit od úvah obepínajících celý svět. V pravé katolicitě máme jedinečné teologické a církevně strukturní předpoklady, abychom k popsaným problémům přistupovali v nových kontextech a pomáhali je řešit. Důležitým nástrojem k tomu může být Evropská společnost pro katolickou teologii. Děkuji všem, kdo se v tomto smyslu angažují a konají cennou službu pro církev, ekumenu a společnost.