Skvělý nový svět

Autor: Aldous Huxley - Číslo: 2004/1 (Téma)

Aldous Huxley, Brave New World (česky Konec civilizace, 1. vyd. Praha 1970). – Výňatek přeložil Oto Mádr.

„Umění, věda – to vaše štěstí je hodně drahé,“ řekl divoch, když zůstali s Mustafou Mondem sami. „Co jste ještě obětovali?“

„Samozřejmě náboženství,“ odpověděl dozorčí rada. „Před devítiletou válkou byl takzvaný Bůh. Ale já jsem zapomněl, že se právě vy ohledně Boha velmi dobře vyznáte.“

„Ovšem…“ Divoch zaváhal. Chtěl by něco říci o noci a osamění, o pustině v bledém svitu měsíce, o skalních srázech, o ponoření do hlubin a o smrti. Byl by to rád řekl, ale k vyslovení toho všeho chyběla slova. Dokonce i Shakespearovi.

Mezitím dozorčí rada procházel místností a otevřel ocelové dveře ve zdi mezi regály knih. Těžké dveře se odsunuly.

Šramotil ve tmavém vnitřku trezoru a říkal si přitom: „Tohle téma mě vždycky velice zajímalo.“ Nato vyňal jeden černý svazek. „Tohle například jste asi nikdy nečetl?“

Divoch vzal knihu do ruky. „Písmo svaté, knihy Starého a Nového zákona,“ četl.

„Nebo tuto?“ Té knížce chyběl obal.

„O následování Krista.“

„Ani tuto?“ Podal mu ještě knihu „O různých druzích náboženské zkušenosti“ od Williama Jamese.

„Mám toho ještě spoustu,“ pokračoval Mustafa Mond a posadil se. „Celou sbírku takových zakázaných starých knih. Boha v oddílu jedů a Forda na regálech.“ Se smíchem pokynul směrem ke své knihovně, k regálům a stojanům plným svitků na promítání a cívek k poslechu.

„Ale když něco víte o Bohu, proč o tom nic neřeknete lidem?“ zeptal se divoch pobouřeně. „Proč jim nedáte tyto knihy o Bohu?“

„Z téhož důvodu, proč jim nedáváme Othella. Protože ty knihy jsou staré. Pojednávají o tom, jak byl Bůh před staletími, ne jak je dnes.“

„Ale Bůh se přece nemění.“

„Jenže lidstvo ano.“

„Je v tom nějaký rozdíl?“

Mustafa Mond zavřel knihu a pohodlně se usadil na své židli. „Jedna z mnoha věcí na nebi a na zemi, o nichž se těm filosofům ani nezdálo, je tohle –!“ udělal rozmáchlé gesto „– my, moderní svět. ´Člověk může být nezávislý na Bohu, dokud je mladý a vede se mu dobře; nezávislost nedoprovází člověka ve zdraví až do konce.´ Jenže dnes máme mládí a blahobyt až do konce. Co z toho plyne? Zřejmě to, že můžeme být na Bohu nezávislí. ´Náboženské cítění nás odškodní za všechny ztráty.´ Ale my nemusíme utrpět ztráty, za něž bychom museli být odškodňováni, proto je náboženské cítění zbytečné. A proč bychom se měli honit za náhradou tužeb mládí, když tužby stále zůstávají? Za náhradou rozptýlení, když nás až do konce baví staré blázniviny? K čemu potřebujeme klid, když je v našem duchu a těle dále činorodost? K čemu útěchu, když máme somu? K čemu něco trvalého, když ve společnosti vládne pořádek?“

„Vy tedy nevěříte, že je nějaký Bůh?“

„Právě naopak. S největší pravděpodobností nějaký je.“

„Proč tedy?“

Dozorčí rada pokynul odmítavě. „On se totiž zjevuje různým lidem různým způsobem. V předmoderních časech se zjevoval jako bytost, která je popisována v těchto knihách. Dnes –“

„Jak se zjevuje dnes?“ zeptal se divoch.

„Svou nepřítomností. Jako by nebyl.“

„To je vaše vina.“

„Označte to jako vinu civilizace. Bůh je neslučitelný se stroji, s lékařskou vědou a s obecným blahem. Je třeba volit. Naše civilizace zvolila stroje, lékařskou vědu a štěstí. Proto musím tyto knihy držet tady zavřené do ocelového trezoru. Je to špína a šmejd. Lidé by byli pobouřeni, kdyby –“

Divoch ho přerušil. „Ale není přece přirozené cítit, že je nějaký Bůh?“

„Právě tak byste se mohl ptát, zdali je přirozené zapínat kalhoty zipem,“ řekl oponent ironicky.

„Kdybyste si dovolili myslet na Boha, nenechali byste se ponižovat příjemnými neřestmi. Měli byste důvod všechno trpělivě snášet a dělat smělé činy. Viděl jsem to u Indiánů.“

„To si umím představit,“ řekl dozorčí rada. „Civilizovaný člověk nemá nejmenší důvod snášet něco vážně nepříjemného. A smělé činy – Ford nedopusť, aby mu něco takového přišlo na mysl. To by rozvrátilo celý společenský pořádek, kdyby lidé začali jednat na svou pěst.“

„A jak to je se sebeovládáním? Kdybyste měli Boha, to by pro vás byl důvod k sebeovládání.“

„Průmyslová civilizace je možná jen bez sebeovládání. Sebeuspokojování až do krajních mezí, zdraví lidu a národní hospodářství jsou danosti. Jinak by se kola zastavila.“

„Měli byste důvod k cudnosti!“ pokračoval divoch a při tom slovu se maličko začervenal.

„Cudnost znamená vášnivost. Cudnost znamená neurastenii. A vášnivost a neurastenie znamenají nestálost. Ta však znamená konec civilizace. Neexistuje žádná civilizace bez množství příjemných slastí.“

„Bůh je základ všeho ušlechtilého a šlechetného a hrdinského. Kdybyste měli Boha –“

„Můj milý mladý příteli,“ řekl Mustafa Mond, „civilizace nemá nejmenší potřebu šlechetnosti nebo hrdinství. Takové věci jsou známky politické nezpůsobilosti. V dobře uspořádané společnosti, jako je naše, nenajde nikdo příležitost k šlechetnosti a hrdinství. Takové příležitosti se vyskytují pouze ve zcela neustálených poměrech. Tam, kde se vyskytují války, konflikty svědomí, pokušení, jimž je třeba čelit, a láska, kterou je třeba vybojovat nebo bránit – tam mají hrdinství a šlechetnost samozřejmě jistý smysl. Ale dnes nejsou žádné války. Jsme tak normováni, že nemůžeme dělat nic jiného, než co máme dělat. A to, co máme dělat, je vcelku tak příjemné a poskytuje přirozeným pudům tolik prostoru, že už neexistují pokušení. Kdyby se však nějakou nešťastnou náhodou přece jen přihodilo něco nepříjemného, potom ovšem máme somu k tomu, abychom si dali dovolenou od skutečnosti. Soma je vždycky poruce, aby uklidnila hněv, smířila nepřátele a navodila trpělivost a shovívavost. Dříve se toho všeho dalo dosáhnout jen s velkou námahou vůle a po mnohaleté výchově charakteru. Dnes spolknete dvě tři tablety s půlgramovým obsahem, a tím je věc vyřešena. Každý může v malé lahvičce mít stále ssebou svůj přinejmenším poloviční étos. Soma je křesťanství bez slzí.“

„To, co naléhavě potřebujete,“ řekl divoch, „souvisí se slzami. Kvůli střídání. U vás nemá nic dost velkou cenu.“