Krize víry v Evropě
Autor: Stanislav Sousedík - Číslo: 2004/1 (Dialog)
Život církve a její působení ve společnosti se obvykle nevymyká působení obecných sociálně-psychologických zákonitostí. Je proto celkem pochopitelné, že církev vytlačovaná v novodobé Evropě dynamickým rozvojem osvícenských ideologií čím dál více na periferii duchovního života, nemůže dnes v této kulturní oblasti dosahovat při evangelizaci rozsáhlých úspěchů. Věřícího by to nemělo znepokojovat. Měl by si připomínat dějinami stále potvrzovaný poznatek o proměnách a střídání společenské mentality, a přijmout v souvislosti s tím trpělivě skutečnost, že žije v době, kdy, jak to vyjádřil svatý Pavel (2Tim 4,3), „lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přání“. Takové doby, doby pronásledování spíše duchovního než tělesného, mohou podle nauky víry nastat. Jejich příchod i odchod jsou v rukou Pána dějin, jenž svému lidu nepřislíbil v dějinách víc než svůj triumf na jejich konci.
Z takového přesvědčení se odvíjela tváří v tvář moderní Evropě i strategie církve. Je jasné, že se s ohledem na ráz doby jednalo o strategii převážně (třebaže ne výlučně) obrannou. Obhajoba víry byla a bude vždy neodmyslitelnou součástí života církve. Zahájili ji vlastně již starozákonní proroci, když hájili způsobem přiměřeným podmínkám doby monoteismus vyvoleného národa před pohanskými kulty. V jejich díle pak ve změněných podmínkách pokračovali i křesťanští apologeté. Nejstarší takové apologety známe již z druhého století a víme, že to byli spisovatelé, kteří si osvojili v širokém rozsahu znalost soudobé profánní kultury. Křesťanská apologetika totiž vylučuje a priori jakoukoli uzavřenost: má-li v kulturně vyspělém prostředí dosáhnout cíle, předpokládá hluboké proniknutí a porozumění stanovisku odporujícímu.
Ochotou k takové otevřenosti se vyznačovali ovšem nejen první apologeté, ale i jejich pokračovatelé, velcí křesťanští myslitelé od starověku přes středověk, novověk až do našich dob. V novodobé Evropě nabyla obrana víry v souvislosti s nástupem osvícenského antropocentrismu pro církev ovšem obzvlášť velké důležitosti. Třebaže církev v novověku zřetelně posílila obrannou činnost, dělala v zásadě i nyní pouze to, co dělala v průběhu svých dějin vždy, když přišla do styku s myšlenkovými útvary, jež zpochybňovaly její poslání: Bránila se jim a vymezovala vůči nim své odchylné stanovisko. Chovala se, biologicky řečeno, jako každý zdravý organismus. Změnil na tom něco Druhý vatikánský koncil?
Jeho těžištěm bylo, jak známo, přizpůsobení církevní praxe pastoračním potřebám doby. K jeho významným přínosům náleží zejména prohlášení o náboženské svobodě (formulované ovšem, a to je důležité, na základě křesťanských principů, nikoli na základě osvícenské ideje naprosté nezávislosti člověka), mírné přerozdělení kompetencí mezi nositeli církevních úřadů, myšlenka církve jako Božího lidu, apoštolát laiků, obnovené úsilí o sjednocení křesťanských církví (ekumenismus) atd. Jedná se vesměs o důležitá opatření přizpůsobující církevní praxi ustrnulou v některých věcech ve formách vzniklých v dobách protireformace současné sociální skutečnosti. Koncil na druhé straně neprovedl žádné změny ve věroučném učení církve.
Nezměnila-li církev na koncilu své věroučné zásady a platí-li zároveň, že ani svět současné evropské civilizace nezměnil svůj zásadní, na osvícenských principech založený antropocentrismus, pak ovšem trvá, či přesněji: mělo by přetrvávat, mezi obojím, mezi vírou a jí odporujícími myšlenkovými principy současného světa, určité napětí. Pozorujeme však, že tomu tak po koncilu vždy není, že dochází k výraznému poklesu intenzity víry a sílí asimilační tendence. Co je toho příčinou?
Připomeňme si, že téměř zároveň s koncilem (ale bez jakékoli souvislosti s ním) dochází zhruba od poloviny šedesátých let minulého století k výraznému poklesu aktivity v oblasti katolicky orientované filosofie. Týká se to ovšem především do té doby dynamicky se rozvíjejícího novotomistického směru, ale úpadek činnosti lze konstatovat i u jiných křesťansky orientovaných filosofických směrů. Novotomismus jistě není jediný myslitelný způsob křesťansky zaměřeného filosofování. Uvědomme si však, že novotomismus nebyl v šedesátých letech vystřídán nějakým jiným směrem, který by jej byl mohl v jeho funkci zastoupit. Taková věc má ovšem dalekosáhlé důsledky, protože filosofie poskytuje přirozené předporozumění, bez něhož se teologie nemůže obejít. Znejistění teologů (skrývající se navenek často za hradbou sebevědomé rétoriky vydávající faktickou porážku za vítězství) se pak s určitým zpožděním přenáší i do laické veřejnosti a vyvolává zde krizové projevy.
Církev vždy ponechávala svobodu pro širokou škálu různých řešení a postojů, vymezovala se však jednoznačně proti „ismům“, které byly s naukou víry logicky neslučitelné. Tak to činili velcí věřící v průběhu celých církevních dějin, od dob sv. Justina a Ireneje až po nedávno zesnulé J. Maritaina či E. Gilsona. Kdyby křesťanští myslitelé nejednali tak, jak jednali, byla by církev zanikla pod náporem gnosticismu pravděpodobně již ve druhém století. Kritická distance vůči směru, jímž se ubírá dnešní evropská civilizace, se neobejde bez co možná nejhlubšího teoretického promýšlení a obhajoby našeho vlastního stanoviska. Krize víry, kterou prožíváme, je totiž, jak jsem se pokusil naznačit, ve své nejhlubší podstatě krizí v oblasti jejích teoretických základů. Zde musí začít naše úsilí o nápravu.
