Josef Petr Ondok - učitel a svědek
Autor: Karel Skalický - Číslo: 2004/1 (Osobnosti)
Josef Petr Ondok, římskokatolický kněz, řeholník Kongregace Nejsvětější svátosti („petrínů“), docent teologické a biologické fakulty Jihočeské univerzity, ceněný autor přírodovědeckých, filosofických a teologických prací a oblíbený profesor, zanechal svým odchodem z času (19.8.2003) na věčnost bolestně zející prázdno.
1. Život
Narodil se 2.9.1926 v Mydlovarech, v Kubatově kraji jihočeských blat. Po obecné škole v Zahájí v letech 1938–1946 studoval v Českých Budějovicích a maturoval na Jirsíkově gymnáziu. Od roku 1946 do svého zatčení 21.9.1951 studoval teologii v brněnském kněžském semináři a zároveň filosofii na Filosofické fakultě brněnské univerzity. Záminkou k jeho zatčení a odsouzení na sedmnáct let žaláře v procesu „Bárta a spol.“ byla pro tehdejší komunistickou justici dvě „provinění“: účast na hnutí katolické akademické mládeže a vysvěcení na kněze biskupem Kajetánem Matouškem 21.6.1951. Podle tehdejších „soudců“ stačily, aby mu „přišili“ velezradu a špionáž ve prospěch Vatikánu.
Pro Ondoka tím začíná tvrdá škola kříže ve vězeních na Mírově (1 rok); pak v Jáchymově na nechvalně známém táboře „L“ s jeho proslulou „věží smrti“ na drcení radioaktivní uranové rudy, kde pracuje něco přes 4 roky bez patřičné zdravotní ochrany (což se neblaze zapsalo do jeho zdraví); pak v Leopoldově (4 roky) a nakonec ve Valdicích. Po podmínečném propuštění roku 1963 s podmínkou, že musí pracovat v JZD Mydlovary, jež se muselo zaručit za jeho „společenskou převýchovu“, tři léta práce jako stavební přidavač. Přesto vystudoval externě stavební průmyslovku, aby uspokojil nepotlačitelnou touhu po vzdělání a poznání. O to usiloval i v podmínkách své žalářní existence i za cenu trestů. Díky svým zkušenostem mohl napsat, že „život v podmínkách komunistické totality nás učinil vnímavějšími na některé důležité faktory ovlivňující pastorační aktivity církve. (...) Ten, kdo má za sebou tuto zkušenost, ví, o čem mluvím. Řekl bych, že to bylo období prověrky autenticity prožívání jak své osobní víry, tak i kněžské služby. A to s nemilosrdnou pravdivostí, v situaci, v níž nešlo klamat sama sebe a kdy póza a hraní role neměly žádnou cenu.“
Koncem roku 1966 se mu poštěstilo s pomocí Josefa Svobody, přítele z dob brněnských studií i z vězení, dostat se do Botanického ústavu ČSAV v Třeboni jako technik a od roku 1970 jako vědeckotechnický pracovník. Soustředil se na obory ekologicky a ekofyziologicky zaměřené biologie, přičemž využíval matematické postupy a metody. Z těchto oborů uveřejnil něco přes sto prací částečně jako spoluautor. Příznivější ovzduší šedesátých let mu pak umožnilo dosáhnout na Filosofické fakultě brněnské univerzity doktorát z logiky u profesora Materny. Když vznikla v Českých Budějovicích roku 1991 Jihočeská univerzita, začal přednášet na její biologické fakultě, na níž se 1998 habilitoval v oboru ekologie. Na teologické fakultě přednášel standardní kurz dějin filosofie, etiku a speciální kurzy, jako Ekoetický problém, Analytická filosofie a její aplikace, Úvod do filosofie M. Heideggera a další.
2. Polarita Ondokova ducha
Jeho myslitelské dílo je pozoruhodné a vyznačuje se výraznou polaritou. Jeho zájem ho táhne jedním směrem k přírodě (biologii) a druhým směrem k Bohu (teologii). Už jako chlapec v sobě pozoroval dvojí náklonnost, jednak k básnické tvorbě, jednak k matematice, pro kterou se nadchl v době svých budějovických studií dík svému učiteli mons. Řepovi a které se pak věnoval po celý život, dokonce i ve vězení. Tato dvojklannost jeho génia se obráží v jeho celoživotním díle, jež představuje široký vějíř oborů jdoucích od matematického modelování v oblasti ekofyziologie rostlin a v ekologii vůbec, přes hlubší problémy ekologie a ekoetiky, biotechnologie a bioetiky, logiky, gnozeologie, filosofické a teologické racionality až k metafyzické otázce jsoucnosti Boha a k jiskřivě duchaplným a teologicky obnovným esejům z teologie spirituality.
3. Ekolog, bioetik, teolog
Možnost 13 let svobodně publikovat Ondok využil opravdu naplno. Naléhavými otázkami ekologické etiky se zabývá v knize „Člověk a příroda. Hledání etického vztahu“ (1998). Ve svém díle „Bioetika: východiska, principy, aplikace“ (1999) se obírá nanejvýš závažným problémem etického hodnocení medicínských aktivit, jež biologicky zasahují do lidského organismu, vytvářejí nové životní formy, resp. hybridy, pomocí genové technologie, působí na genetickou konstituci člověka, získávají identické genotypy klonováním apod. Ondokova práce je tu zatím jedinou českou knihou, která o těchto problémech zasvěceně, důkladně a přístupně pojednává. Ondok dovádí ekologickou a bioetickou problematiku až do jejích teologických kořenů. Záběr svých průzkumů rozšířil a prohloubil v díle „Biotechnologie, biomedicína a bioetické problémy“, jež se už tiskne a vyjde bohužel posmrtně.
4. Filosof
Metafyzicky nejnáročnějším Ondokovým dílem je jeho kniha „Důkaz nebo hypotéza Boha? Historické a epistemologické úvahy o dokazování teismu“ (1998). Byl důvěrně obeznámen jak s experimentálními metodami přírodovědeckého výzkumu, tak s moderními postupy logického vyplývání a sémantické analýzy filosofie jazyka. Tato obojživelnost proto dává zcela zvláštní váhu jeho závěru, že hypotéza Boha jako vysvětlení časového vzniku světa i jako vysvětlení jeho zákonitosti je racionálnější než alternativa světa, který stvořil sám sebe, nebo alternativa věčného světa nebo alternativa světa, ve kterém místo zákonitosti vládne náhoda. V tisku je však ještě další jeho práce: „Analytická filosofie a její aplikace na některé náboženské problémy“, jež vyjde též posmrtně a bude významným přínosem do české filosofie i teologie.
5. Učitel duchovního života
Kde však Ondokovo srdce mluví z vlastního, nejosobnějšího podkladu a pokladu, získaného ať už jako dar, anebo jako jeho osobní zpracování zkušeností nabytých na pouti životem, to je v jeho dvou jedinečných knížkách z křesťanské spirituality, které on sám považoval za důležité: „Bereme smích vážně“ (2000) a „Čmelák asketický (Bombus asceticus). Úvahy o křesťanské spiritualitě“ (2004). Ondok v nich vytváří novou, vysoce originální a zároveň ve víře církve hluboce zakotvenou teologii spirituality, vycházející z teologického paradigmatu „života“. On, který se neustále angažoval v dialogu mezi přírodními vědami a teologií, o němž neváhal tvrdit a opakovat, že je možný, oboustranně užitečný a nutný, ten nám podává v těchto dvou svěžích, úsměvných a hluboce moudrých knížkách jakousi duchovní tresť svého srdce a své mysli. Platí-li i dnes ona tolikrát opakovaná výzva svatých Písem, abychom „zpívali Hospodinu píseň novou“, a ta nemůže neplatit, pak Ondokův „Smích“ a hlavně jeho „Čmelák“ jsou tou „novou písní“, kterou vyzpíval pro své žáky a pro nás všechny.
6. Svědek
Neméně důležitá stránka Ondokova literárního díla jsou i jeho vzpomínky, především z let pobytu v komunistických věznicích. Ty nabývají v jeho podání hodnoty opravdového svědectví. Jejich útržky vyšly už v rozhovoru s Jiřím Hanušem pod názvem „K čemu je užitečný štír“ ve sborníku rozhovorů „Mezi tradicí a reformou“. Ale v otřesné plnosti vyjdou s názvem „Muklovský Vatikán“. „Mukl“ znamená vězeň komunistických žalářů (muž určený k likvidaci) a „Vatikán“ uvězněné kněze, řeholníky a řeholnice. Byli to Josef Zvěřina, Aťa Mandl, Adolf Kajpr a množství dalších. Tyto tři jmenuji, protože Ondok o nich mluvil jako o svých vzorech a duchovních vůdcích.
„Muklovský Vatikán“ je příspěvkem k tomu, co bychom mohli nazvat „Historií těžkých protivenství církve české ve 20. století“. Vypovídá totiž o lidských existencích v situaci krajní zátěže, v níž je napřimuje jejich křesťanská víra ve smysluplnost zdánlivě nesmyslného utrpení. Byla to proto asi právě tato jeho krajně bolestná zkušenost, která jeho srdce rozšířila tak, že měl milosrdné pochopení pro lidská selhání, posílila tak, že byl vzorem trpělivosti, s níž snášel svůj neduh zapříčiněný vězněním, a prohloubila tak, že byl mužem pravé a nelíčené pokory, kterou přímo vyzařoval. Mám vskutku za to, že spíše než za něho bychom se mohli a snad i měli modlit k němu o přímluvu u Boha, jehož jméno svým dílem a životem příkladně posvěcoval.
