František Kunetka, Úvod do liturgie svátostí

Autor: Zdeněk Lochovský - Číslo: 2004/1 (Recenze)

František Kunetka, Úvod do liturgie svátostí. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001, 351 str., ISBN 80-7192-618-3.

Během posledních let vyšlo u nás několik překladů kvalitní literatury o liturgice, většinou popularizačně a informativně zaměřených, které alespoň částečně zaplnily citelnou mezeru předchozích „hubených” desítiletí. Úvod do liturgie svátostí je původní česká práce na toto téma. Podnět k jejímu sepsání vyšel především z praktické pastorační potřeby: „Vždyť často slyším otázku: Jak svátost souvisí s životem člověka?” Od starších českých prací E. Brynycha, J. Foltynovského, F. Cinka, M. Schallera nebo L. Pokorného se Kunetkova kniha liší svým přístupem. Zatímco předchozí práce více či méně vycházejí ze scholastického, resp. novoscholastického pojetí svátosti jako „viditelného znamení neviditelné milosti ustanovené Kristem”, je Kunetkův přístup antropologický. Teologicky se odvolává zejména na dílo Karla Rahnera. Ve své práci, jak sám říká, se snaží o „relecture”, tedy o reinterpretaci uvedené klasické definice, přičemž před pojmově logickými konstrukcemi dává přednost přístupu personalistickému. Za charakteristický pro jeho přístup považuji uvedenou větu z Vyznání sv. Augustina: „Quia me amasti, fecisti me amabilem” (protože jsi mě miloval, učinils mě hodným lásky). Kromě biblických pramenů vychází autor především z děl spisovatelů doby patristické a značnou pozornost věnuje právě Augustinovi. Ani středověk však nepřichází zkrátka – zdůrazněn je zejména přínos Tomáše Akvinského. Naopak polemicky přistupuje k novověku, hlavně k novoscholastickému výkladu Tomášova díla: „Teologie tohoto zaměření se pohybovala v myšlenkových modelech, které už ani nevystihovaly mnohem širší a bohatší náhled samotného Tomáše Akvinského.” Klíčovým pojmem pro liturgii svátostí je zde „symbol” jako skutečnost, která má komunikativní funkci, spojuje a vytváří vztah. Slovem „symbolon” se ve starém Řecku označovaly dvě části rozlomeného předmětu, o který se dělily dvě osoby. Po jeho opětovném složení byla prokázána správná totožnost jejich držitelů. Analogicky k tomu má i svátost funkci komunikační, dialogickou, ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Svátost je nabídkou vzájemného sdílení se, jež může anebo také nemusí být přijato. Symbolické jednání sahá svými kořeny hluboko do lidského dávnověku; právem se tak hovoří o archetypálním jednání. Ostatně i naše běžná mezilidská komunikace je plná symbolů. Významný prostor pro celou škálu symbolů a symbolického jednání ovšem představuje liturgie. Jako červená nit se proto Kunetkovou knihou vine snaha o oživení chápání liturgie jako symbolického jednání. V nové době se s ním setkáme již v dílech velkých teologů 20. století – „To nejhlubší ve staré církevní nauce je skryto pod závojem symbolické teologie” (Hugo Rahner) nebo „Řeč víry je řeč symbolů” (Paul Tillich) – či v díle benediktina Odona Casela, jehož autor hodnotí jako „největší postavu liturgické teologie 20. století”. Caselův přístup k liturgice významně ovlivnil liturgické hnutí první poloviny 20. století, a tím i připravil cestu II. vatikánskému koncilu. Autor pod tímto zorným úhlem vhodně poukazuje i na spřízněnost uměleckého díla se světem liturgie: „Rozlišení mezi tím, čím věci jsou, a tím, co mohou znamenat, je podstatné pro uměleckou tvorbu. Umělec dokáže proniknout za pouhý fenomén a naslouchá a nazírá,řád věci‘.” Vzpomeňme jen na literární dílo našeho Jana Čepa.

Kniha je členěna do sedmi oddílů. První se zaměřuje na současnou liturgickou praxi. Zamýšlí se přitom nad základní otázkou, zda „je slavení svátostí v církvi uspořádáno tak, aby člověk pochopil, že tento rituální děj souvisí s jeho životními radostmi a nadějemi, ale také starostmi a úzkostmi”. Jeden z klíčů k odpovědi nachází autor v citátu W. Kaspera: „V křesťanském pojetí se sakrální děje v profánním, uprostřed světa, v životních situacích.” Druhý oddíl analyzuje pojem svátosti v průběhu dějin, počínaje biblickou tradicí a konče teologií 20. století. Přitom si všímá toho, co tvoří konstantu, a toho, co podléhalo dobovému vývoji. Za těžiště celé práce lze, domnívám se, označit oddíl třetí a čtvrtý, které pojednávají o symbolu a o svátosti jako dialogické komunikaci. Čtvrtý oddíl rovněž zahrnuje kapitolu nadepsanou Dramaturgie sakramentálního slavení. Autor se v ní zamýšlí i nad tím, co to znamená, jedná-li kněz in persona Christi, a dotýká se zde i kontroverzního tématu svěcení žen. Pátý oddíl pojednává o svátosti jako Boží nabídce a daru na jedné straně a odpovědi člověka na straně druhé. Šestý oddíl je svou povahou christologický – pojednává o Kristu jako o próton symbolon, nebo latinsky symbolum originale či principale et maximum sacramentum (sv. Lev Veliký). S tím ale souvisí aspekt ekleziologický, neboť pojem svátosti je aplikován i na církev jako na „základní svátost”. Oddíl sedmý obsahuje zajímavý exkurs „Malý (anti)traktát o milosti”. Polemizuje zde především s věcným chápáním svátostí, které bychom si mohli představovat jako „jakousi životodárnou kapalinu, která je ve svátostech obsažena jako v nádobě a přitéká k nám, kohouty na potrubí však ovládá a obsluhuje církev”. Tato polemika je oprávněná, protože zmíněná představa vylučuje vlastní liturgické dění a nebere v úvahu kategorii vztahu. Problém je zde v chápání pojmu milosti. Pokud ji chápeme jako „habitus” Boha, jako jeho základní postoj vůči člověku, dostáváme se ke zdravému jádru, odpovídajícímu biblickému chápání, vyjádřenému již starozákonním „Jsem, který jsem (zde, pro vás)” (Ex 3,14) nebo novozákonním výrokem „Bůh je láska” (1 Jan 4,8). Milost nelze vlastnit nebo pomocí nějakého ritu s ní manipulovat.

I když jazyk knihy, přes řadu cizích slov, není komplikovaný, je kniha náročná obsahově. Její porozumění proto předpokládá alespoň určité předběžné teologické a filosofické vzdělání. Četbu usnadňuje přehledná grafická úprava textu. Ten je doplněn tabulkami a grafy, což je vzhledem k velkému množství podávaných informací nutností. Kniha obsahuje i bohatý poznámkový aparát s převážně bibliografickými údaji. Na závěr je připojen soupis použitých zkratek a seznam literatury. Literatura ve své většině pochází z německé jazykové oblasti, jiné jazyky jsou zastoupeny již méně. Domnívám se, že by pro usnadnění četby čtenáři, který nedisponuje znalostmi několika cizích jazyků, bylo vhodné u některých méně často uváděných cizojazyčných citátů uvádět i český překlad. Naopak řecká slova a citáty, kromě notoricky známých, by si zasloužily psaní alfabetou. Za formální nedostatek považuji absenci rejstříku.

Kniha vykazuje rysy solidního, fundovaného a dobře propracovaného přehledu a nezapře, že jejím autorem je pedagog. Na závěr si dovolím uvést ještě jeden citát z recenzované knihy, který pro ni považuji charakteristický: „Základní skutečnost křesťanské víry, kterou je inkarnace, je totiž zároveň výpovědí o tom, že Bůh (theos), člověk (anthrópos) a svět (kosmos) patří neodlučitelně k sobě. To má být vyjádřeno a prožito v liturgii svátostí.”