Faksimile a kritické vydání textu Petrových listů z 3. století

Autor: Jaroslav Brož - Číslo: 2004/1 (Recenze)

K loňskému 25. výročí pontifikátu papeže Jana Pavla II. vydala Bibliotheca ApostolicaVaticana spolu s Testimonio Compańia Editorial Madrid reprezentativní vydání fototypického faksimile části papyrového kodexu Bodmer VIII (P⁷²) s přiloženou knižní kritickou edicí textu. Obsahuje řecký text novozákonních listů prvního a druhého Petrova s jejich paralelně připojeným latinským překladem z edice Nova Vulgata.

V krátkém úvodním věnování kardinál J. M. Mejía připomíná, jak se tento vzácný exemplář do Vatikánu dostal. Švýcarský sběratel starověkých rukopisů Martin Bodmer jej věnoval papeži Pavlu VI. při jeho návštěvě Ženevy v r. 1969. Od té doby je papyrus uchováván ve Vatikánské knihovně.

Kardinál J. Ratzinger ve své předmluvě opatřil edici stručným teologickým zamyšlením. Úvodem konstatuje, že tento text 1 – 2 Petr pochází z rozsáhlejšího raně křesťanského kodexu pořízeného v Egyptě ve 3. – 4. stol., tedy ještě v době pronásledování křesťanů. Tento kodex tedy můžeme pokládat za svědka šíření víry v prostředí pro křesťany krajně nepříznivém. Kodex je malého formátu (15,5 x 14,2 cm), nevhodný k liturgickému používání. Je dokladem laické zbožnosti. Knihu si zřejmě nechal pořídit zámožnější křesťan do své domácí duchovní knihovničky. Kánon Písma svatého měl v té době již základní podobu, jak ji známe dnes, ale nebyl ještě úplně definován. Proto výběr textů v kodexu byl spíše určen osobní zálibou pořizovatele.

Dále kardinál Ratzinger uvažuje o teologickém významu Egypta. Ve Starém zákoně má Egypt převážně záporný obsah jako země otroctví. V několika proroctvích (Iz 19,21n; srov. Mich 7,12; Žl 87,4) se však ohlašuje den, kdy Egypt přijme Hospodina. Křesťané si cení Egypta pro jeho pohostinné přijetí Ježíše při útěku před Herodem, což oživuje vzpomínku na zachraňující úlohu země při Nilu v příběhu Josefa a jeho bratří. Egypt se brzy stal velkým střediskem rostoucího křesťanství. V Egyptě vznikaly rukopisy obsahující alexandrijský textový typ Nového zákona, odborníky považovaný za „nejčistší“. Již o několik století dříve se díky Septuagintě – překladu Starého zákona do řečtiny – stala biblická víra přístupnou antickému světu. Dále Ratzinger připomíná, že v Egyptě vznikl mnišský ideál jako živé evangelium a z něho vyrostla řada významných teologů. Příznačný je vztah mezi sv. Antonínem Velikým a jeho životopiscem sv. Atanasiem, biskupem v Alexandrii, velkým obhájcem Ježíšova božství. Viděno v souvislosti, texty 1 – 2 Petr byly přepsány do papyrového kodexu Bodmer VIII právě v době, kdy žil sv. Antonín poustevník.

O teologických motivech pořizovatele rukopisu můžeme jen přemýšlet. Zřejmě chtěl v Egyptě naslouchat hlasu Petra, který slyšel Ježíšova slova „Ty jsi Petr, Skála,…“ (Mt 16,18). Vazba na prvního mezi apoštoly a na římskou církevní komunitu, „předsedající v lásce“, by byla ještě pochopitelnější, kdybychom věděli, že v době vzniku kodexu byla již známa tradice, podle níž Marek, Petrův „syn“ (1 Petr 5,13), byl biskupem zakladatelem církve v Alexandrii. Podle 1 Petr 1,9 je hlavním „cílem naší víry (…) spása duše“, což zůstalo nejvyšším zákonem v církvi do dnešní doby (srov. CIC, kán. 1752). Misijní a teologický cíl církve definuje Petrova autorita jako „být připraveni dát důvody naděje, která je ve vás“ (1 Petr 3,15). V Petrově sebeoznačení sym-presbyteros (1 Petr 5,1) je možno spatřovat princip apoštolské sukcese. A konečně Ježíšovo utrpení v krátké hymnické formě (1 Petr 2,22–25) je co do duchovní hloubky souměřitelné s širokými narativními plochami evangelijních pašijí.

Autorem vlastní edice textu s odborným úvodem je kardinál C. M. Martini, emeritní arcibiskup milánský a předtím profesor textové kritiky na Papežském biblickém ústavu v Římě. Papyrus Bodmer VIII (P⁷²) byl poprvé publikován v r. 1959 jako nejstarší papyrus obsahující poměrně kompletní text 1 – 2 Petr.¹ Datovaný do 3. století má význam jak pro dějiny novozákonního textu, tak pro historii kánonu jako svědek úcty i k druhému listu Petrovu a listu Judovu, jejichž kanonická autorita není v té době ještě všude dosvědčena.

Celý kodex byl napsán řecky. Je to poměrně rozsáhlá antologie duchovních spisů v tomto pořadí: apokryfní Narození Mariino, apokryfní korespondence apoštola Pavla a Korinťanů, jedenáctá óda Šalomounova, list Judův, velikonoční homilie Melitona ze Sard, fragment křesťanského hymnu, Apologie Fileova, 33. a 34. žalm a dva Petrovy listy, celkem v rozsahu asi 180 stran. Kodex nebyl napsán celý najednou. Pravděpodobně čtyři písaři na něm pracovali od počátku 3. do poloviny 4. století.

Martini dále pojednává o charakteristikách textu a jeho textově kritické kvalitě a připojuje stručné údaje o obsahu listů, o jejich autorovi, adresátech, místu a datování. Přepis textu je opatřen dvěma aparáty: 1. omyly kopistů; 2. diference vzhledem k hlavním kodexům, jež jsou základem pro dnešní kritický text (GNT 4. vyd. a N-A 27. vyd.). Na závěr je připojen stručný přehled odborné bibliografie.

Přínos 1 Petr pro současnou dobu spočívá podle Martiniho v tom, že tehdy stejně jako dnes žijí křesťané obklopeni pohanským světem a sílu pro uchování své identity čerpají z Kristova utrpení a vzkříšení. 2 Petr varuje před nebezpečnými novinkami v křesťanské nauce a vyzývá k rozlišování mezi působivým předkládáním učení – mnohdy falešného – a pevností a pravdivostí nauky samé.

Papyrus Bodmer VIII nepatří k nejdůležitějším textovým svědkům, je však úctyhodný pro své stáří a dosvědčuje křesťanskou víru a zbožnost v Egyptě ve 3. století. Tento vzácný přírůstek obdržela Centrální katolická knihovna v Praze darem od kardinála Miroslava Vlka.