Dvakrát o syndromu vyhoření

Autor: Jaroslav E. Sýkora - Číslo: 2004/1 (Praxe)

Fenomén stavu vyhoření není nemoc našeho věku, tím méně jedné společnosti (např. USA). Pojednal o něm již německý mystik Johan Tauler (1300-1361), jehož závěry popularizačním způsobem publikoval Anselm Grün v útlém spisku V půli cesty (Karmelitánské nakl. 2001, 78 s.). Tauler stav vyhoření rozpoznával u svých řádových spolubratrů a pro ně také napsal řadu podnětných homilií. Nemluví k nim jako psycholog k nevěřícím pacientům, ale jako křesťan, kazatel a mystik, který se obrací k nábožensky praktikujícím křesťanům.

Poněkud jinou „klientelu“ oslovuje Američan Myron D. Rush (Syndrom vyhoření, Praha, Návrat domů 2003, 129 s.), psychologický poradce pracující v oblasti managementu, patrně evangelikální křesťan, který zcela jistě není kazatel či řádový bratr. Na základě osobní zkušenosti s vyhořením Rush nechává čtenáře vstoupit do poutavé analýzy tohoto stavu, kterou prokládá osobními příběhy svých známých, instrukcemi a biblickými pasážemi, které kolorují styl a dynamizují sdělnost. Ačkoliv někdy velmi odvážně spojuje psychickou zkušenost s biblickým poselstvím, dochází v podstatě ke stejným závěrům jako Tauler: Stav vyhořelosti je stav člověka po čtyřicítce, z jehož tenat vyvádí jen a pouze Bůh. Tauler a Rush se nicméně liší v popisu příčin a praxe „komunikace“ s Bohem.

Rush mluví o deseti nejběžnějších příčinách:

1. Pocit nutkání místo povolání: Činnost vedená nutkáním pracovat se liší od povolání dosáhnout cíle. Při nutkání se člověk spoléhá na vlastní sílu a jeho cílem je sama činnost. Při vědomí povolání k jisté úloze má před sebou cíl, kterého chce dosáhnout, a spěje k němu s vědomím, že ho do daného zaměstnání nebo projektu dosadil Bůh, který mu zároveň zajistí vše, co bude k dosažení jeho vůle a záměru potřebovat. Přístup k práci při nutkání je: udělat ji, aby byla hotová; kdežto přístup k práci při povolání: dělat ji, aby těšila. Práce z nutkání vleče člověka setrvačností rozjetého rytmu a způsobuje frustraci. Práce z povolání je pro Boha a těší.

2. Neschopnost přibrzdit: Neschopnost odpočívat jde ruku v ruce s neschopností najít rovnováhu mezi prací a duchovní a fyzickou obnovou.

3. Snaha udělat všechno sám: Potřeba pochvaly, uznání a úspěchu vede do pokušení zavalovat se prací a být enormně energický, téměř vždy na úkor odpočinku.

4. Přehnaná pozornost k cizím problémům: Při práci s lidmi a řešení jejich problémů, stále týchž a stále téměř bez valného výsledku, pokroku a změn, způsobují stres, vyhoření a rezignaci. Dostaví se pocity selhání a následuje krize a opuštění pracovního místa.

5. Soustředěnost na detail: Detaily, které může a má udělat někdo jiný, odčerpávají čas a energii. Jelikož přímo nesouvisí ani s odborností, ani s povoláním, nemohou těšit a mají za následek emoční sklíčenost.

6. Nereálná očekávání: Výkonní dříči na sebe kladou nereálné a nedosažitelné cíle. Pracují o to víc, čím je těžší dosáhnout cíle. Výsledkem je emoční, duševní a fyzické vyčerpání, ztráta sebevědomí a frustrace.

7. Příliš velká rutina: Rutina vysává z našeho života motivaci a nadšení. Dusí tvořivost a způsobuje otupělost.

8. Nesprávný pohled na Boží priority v našem životě: Služba Bohu, v níž je radost a rovnováha, je zaměněna za službu sobě, v níž, cokoliv člověk dělá, souvisí s touto jeho prací – koníčky, rodina, přátelé.

9. Špatný tělesný stav: Spánek, jídlo a dobré tělesné zdraví udržované sportem je zárukou, jak se cítit dobře a neztrácet elán a duševní energii. Když je člověk zanedbává, dostaví se vyhoření.

10. Neustálé odmítání ze strany druhých: V jistém typu zaměstnání, kde jde o smluvní vztah, druh zakázky a náročnost zákazníků, dochází k častému odmítání. K frustraci to vede tehdy, pokud člověk tato odmítání bere jako odmítání jeho samého, a ne nabízeného zboží.

Symptomy vyhoření Rush definuje jako dvojí:

1. Vnější: skutečnost, že aktivita vzrůstá, ačkoliv produktivita je stejná; podrážděnost; fyzická únava; neochota riskovat.

2. Vnitřní: ztráta odvahy; ztráta osobní identity a sebeúcty; ztráta objektivnosti; emoční vyčerpanost; negativní duševní postoj k životu.

Obnovou, kterou Rush závěrem uvádí jako spolehlivé řešení stavu vyhoření, je rozpoznání, že jediným zdrojem pozitivního postoje je Bůh; že bez pomoci přítele nebo odborníka je stav neřešitelný; že si vyhořelý člověk musí najít nový smysl života a v něm postavit vztah s Bohem na první místo. Jako spolehlivou a osvědčenou metodu Rush navrhuje každodenní četbu Bible, meditaci nad přečtenými texty a osobní modlitbu.

Tauler je v popisu a metodě uzdravení poněkud stručnější. Uvádí jen tři fáze frustrace a tři fáze obnovy.

1. Fáze frustrace: Krize, pro niž je typická nechuť k meditaci, individuální a soukromé modlitbě a pobožnostem. Útěk, v němž člověk místo toho, aby se ponořil do sebe tváří v tvář svému nepokoji, přenáší tento nepokoj navenek. Ústup do pozadí jako stav ustrnutí na dosavadním způsobu života, aniž byl udělán krok vpřed. Nulový vztah k vlastnímu nitru a k živému Bohu nahrazuje vyhořelý člověk ustrnulou, chladnou a pedantskou zásadovostí náboženské praxe.

2. Fáze obnovy musí být vedena po cestě sebepoznání a obratu do nitra, do hlubiny duše. Sebepoznání inscenuje Duch Svatý. Metodou „imaginace“ má člověk nechat vystupovat ze své fantazie, z hlubiny podvědomí obrazy a poté je pozorovat. Tak často objeví podstatu svého myšlení a jednání – zda lpí na vnějších věcech, úspěchu, rolích, úřadu, povolání, majetku, pověsti, formě zbožnosti, nebo na Bohu. Klid, jímž je myšlen způsob sebezapření, kdy vlastní vůle ustupuje vůli Boží.

Oba dva, Rush i Tauler, se vzácně shodují. Uvádějí, že stav vyhoření způsobuje abnormální aktivita, kvůli níž se člověk ocitá v apatii, zahořklosti, tvůrčí impotenci a duchovní skepsi. A ačkoliv se oba křesťané shodují také v tom, že střední věk je pro lidskou psychiku zlomový právě v obnově duchovních hodnot naplněných intenzivní, živou a spontánní „komunikací“ s Bohem, liší se ve způsobu této komunikace. Tento fakt je, podle mého mínění, velmi poučný. Říká, že biblicky fundovaná teologie a modlitba je pro praktickou cestu obnovy vedoucí ke spáse stejně efektivní jako náboženská praxe založená na symbolech, svátostech a askezi.