Dopis z vězení

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2004/1 (Dokumenty)

Tento dopis z vězení byl objeven v archivech komunistické justice teprve nedávno, zásluhou Ing. Adolfa Rázka. Poprvé byl publikován ve fotodokumentační příloze knihy kolektivu autorů Církevní procesy padesátých let. Sborník příspěvků z konference, Karmelitánské nakladatelství 2002.

Valdice 14. 7. 1964

Ústavněprávnímu výboru Národního shromáždění

(do rukou pana předsedy)

Pane předsedo,

chtěl bych Vám a výboru, který řídíte, sdělit některé skutečnosti o svém soudním případu, které nelze najít ve spisech, i když patří k jeho historické a právní podstatě. Snad jsou dost vážné, abych jimi mohl zatížit Váš čas.

Byl jsem odsouzen 13.6.1952 na základě §§ 86 a 87 tr. z. na doživotí pražským státním soudem po veřejném procesu v Brně. Nikdy jsem toto soudní řízení nemohl uznat za řádný výkon spravedlnosti, ale až do nejnovější doby jsem neviděl rozumnou možnost protestu. Začínám však pozorovat pochopení nynějších činitelů pro pravdu v tehdejší justici. Nemohu tedy dále mlčet, abych tím snad nepodepřel falešné zdání, jako by se v našem případě nestalo nic proti právu a spravedlnosti.

Pokusím se přispět k správnější rekonstrukci objektivní pravdy, která byla i při našem procesu obětována účelu. Pominu množství jednotlivostí, dnes až patrně bezvýznamných. Zato musím náležitě vyložit situační rámec, který je klíčem ke všemu ostatnímu; řekl bych, že je nejdůležitější součástí objektivní pravdy. S tím souvisí, že se zde nemohu omezit na sebe a svůj zájem, neboť nepravda a špína při té příležitosti padala nejen na mne jako osobu, ale mnohem dále. Právě tento širší význam mě přiměl obrátit se na místo, které má v mých očích nejvíce kompetence a důvěry.

Rozdělím své svědectví do tří oddílů: skutečnost – vyšetřování – soud.

I. Skutečnost

Vylíčím podle svých zážitků a své paměti, jak události probíhaly a proč.

Začátkem roku 1947 mě vybídl profesor bohoslovecké fakulty Karlovy univerzity Dr. Kadlec, abych se připravoval na vědeckou dráhu a do přípravy započítal roční studijní dovolenou v cizině. Strávil jsem ji ve studijním roce 1948/49 v Římě, hlavně na Gregoriánské univerzitě, kde jsem poslouchal speciální přednášky ze svého oboru. Po návratu jsem dokončoval disertaci a přitom učil náboženství ve školách. Profesorský sbor fakulty mne navrhl na místo asistenta s platností od 1.1.1950, ministerstvo však už žádný z personálních návrhů neprovedlo.

V té době vrcholil vývoj náboženské a církevní situace, zahájený výrazně v době mého pobytu v cizině. Je třeba připomenout jeho průběh, jak se jevil mně a podle široké odezvy i většině katolíků.

Musím se vrátit k začátkům. Od března 1948 byly postupně zastavovány katolické časopisy, což mimo jiné vyvolalo sérii pastýřských listů, jimiž biskupský sbor sděloval katolické veřejnosti své stanovisko k církevním aktualitám, když neměl tisk. Nato začaly represe proti kněžím, kteří pastýřské listy četli. A snad ještě jiné znepokojující zjevy. Naproti tomu však zůstávaly katolické školy, Katolická akce, normální pastorace, svobodná církevní správa, kláštery. Probíhala jednání, po prezidentské volbě bylo Te Deum u Sv.Víta, trvaly diplomatické styky s Vatikánem. Takový byl stav, když jsem v září 1948 odjížděl.

Prudký obrat v červnu 1949 jsem sledoval v zahraničím tisku a ověřil a doplnil u očitých svědků po návratu v srpnu. Do myslí zneklidněných přerušením jednání a pověstmi o zásahu do biskupské porady v Tatrách (odposlouchávací zařízení) a o plánech na schizmatickou národní církev vpadlo 10.6. nenadálé vystoupení Katolické akce – zorganizované Státním úřadem pro věci církevní – a likvidace původní Katolické akce. Důvěru nové instituci nemohli dobýt ani její reprezentanti, ani nátlak a podvody při sestavování podpisových listin. V novinách se totiž objevily údajné podpisy kněží, kteří ve skutečnosti nesouhlasili (a také to hned při kázání veřejně prohlásili), dokonce i „podpisy“ mrtvých. Hned nato přišel skandální zásah do Božího těla v Praze, po němž ustal styk s pražským arcibiskupem, jehož palác byl obsazen příslušníky ministerstva vnitra. Od té doby nebyla jistota ani o jeho životě, ani o pravosti jeho podpisů. Duchovní i laičtí pracovníci Katolické akce byli pozatýkáni, uvězněných kněží přibývalo. Katolická ediční činnost rychle pohasínala. Prázdninami 1949 zanikly katolické školy.

Osobně jsem zažil nejšíře vedený úder, likvidaci klášterů v dubnu 1950. Bydlel jsem v té době u františkánů v Praze. Kolem půlnoci mne vyvedl příslušník SNB s napřaženým samopalem na chodbu, stejně jako další nájemníky, a tak jsem viděl množství ozbrojených příslušníků i civilistů obsazovat budovu a vyvádět z cel řeholníky někam pryč. Tři dny jsem nesměl jít ven ani telefonovat. Klášter zůstal obsazen ozbrojenou mocí více než měsíc. Ve dvou vlnách, v rozmezí 14 dní, byli takto „řeholníci odstraněni“ ze všech klášterů a těžko bylo přesvědčit katolíky oficiálním prohlášením, že byli „vráceni svému původnímu poslání“ – soustředěním do pracovních táborů s režimem prakticky vězeňským. Bez soudu. Narychlo a chatrně uspořádaný veřejný proces s vybranými řeholníky nemohl věřící přesvědčit o zločinnosti duchovních vůdců, které zblízka znali. Naopak, zakořenil nedůvěru ke všem oficiálním informacím o církevních a náboženských věcech.

Co více a zejména: z toho všeho vyrostlo předsvědčení, že jde o generální útok na Církev, o konečnou likvidaci náboženství. Potvrzovaly to i další akce – opakované vlny nátlaku na veřejné zaměstnance, aby vystoupili z církví; nevěcné a urážející kampaně v tisku a jinde;

odstraňování a zavírání oblíbených kněží a preferování vlasteneckých; postupná likvidace ženských řeholí; biskupové byli izolováni, potom někteří vyvezeni ze svých diecézí; správu diecézí ovládli zmocněnci, tedy lidé nevěřící, s tendencemi těžko jinými než likvidačními;

místo řady bohosloveckých učilišť, fakult a seminářů zrušených 1950 povstaly dvě fakulty se semináři, rovněž ovládané necírkevními činiteli; a procesy s kněžími a řeholníky, procesy s katolickými laiky, veřejné procesy s kanovníky, opaty, biskupy.

Smutek, obavy a rozhořčení byly odezvou na všechno to, co bylo chápáno jako bezohledný administrativně-policejní nápor na hodnoty pro věřící lidi nejvyšší. Spontánních projevů nesouhlasu bylo dost: ignorování Katolické akce a Katolických novin, nezájem bohoslovců o nové semináře, masový bojkot vlasteneckých kněží a klášterních kostelů po odstranění řeholníků, dokonce i řada případů, kdy věřící hlídali a bránili své kněze ohrožené zatčením (proti jejich vůli!), a to nejen na Slovensku, ale i v Českých zemích. To byla veřejná obranná odezva na perzekuční situaci. Neveřejnou obranou byla zvýšená horlivost a aktivita věřících, kteří po okleštění náboženského života na kostelní podminimum se cítili odkázáni na sebe. Chtěli si proto soukromě nahradit aspoň něco z normální šíře náboženského života, zejména chybějící možnosti vzdělání, informace a mimoliturgické společenství. Podobně i nám kněžím odtrženým od svých biskupů se jevila mimořádná církevní opatření, např. římské dekrety, logickým a nutným sebezáchovným krokem pro kritické období, než se církevně- státní vztahy zase znormalizují.

Připomínám, že zde nechci vystupovat jako historiograf, ani politicky hodnotit, ani pohánět k odpovědnosti. Pouze popsat aspoň v obrysech situaci, která byla příčinou a podnětem spontánního katolického hnutí na obranu Církve a náboženství. Teprve v tomto rámci lze toto hnutí správně pochopit. A také moji účast v něm.

Pražští katoličtí vysokoškoláci se tradičně scházeli každou neděli na akademické bohoslužby u Sv. Salvátora v Klementinu. Po prázdninách se octli bez kněze – poslední byl vzat na vojnu. Na žádost vysokoškoláků jsem převzal starost o jejich bohoslužby. Zde a také v kapucínském kostele u Lorety jsem zblízka poznal pobouření věřících nad stavem věcí. Zmizely církevní organizace a spolky, Třetí řády, Mariánské družiny, Studium Catholicum, Vyšší náboženské kurzy, knihy, časopisy atd. a spolu s tím i katolické společenské styky a vzdělávací možnosti. Byl jsem těmto lidem k dispozici v soukromých rozhovorech, ale to neznamenalo skoro nic pro tak mnohé. Proto jsem jim radil, aby se podle možnosti scházeli v malých kroužcích přátel, což ostatně mnozí stejně už dělali, a aby společně studovali náboženské otázky, o které měli zájem. Program a metodu jsem jim poskytl. Nevím, kolik takových náboženských studijních kroužků vzniklo, protože se spontánně šířily mezi známými. Zřejmě uspokojovaly touhu po náboženském vzdělání a společenství. Na několik takových schůzek jsem byl pozván a viděl na vlastní oči, s jakou opravdovostí a radostí jdou účastníci za hlubším poznáním, mravním ideálem a duchovním životem. Politika byla vyloučena, což jsem jim schvaloval a doporučoval. V době vzrůstající podezřívavosti a procesů začalo být ovšem nejisté, zdali i ryze náboženské akce nemohou být označeny za velezradu a špionáž, proto jsem lidi na to upozornil. Přesto zájemců spíše přibývalo než ubývalo. Duchovní hodnoty jim zřejmě stály i za riziko vězení. Mohl jsem mít méně statečnosti já, povolaný k duchovní službě?

Kromě studijních programů jsem jim poskytl písemná pojednání o některých aktuálních otázkách. Živelný odpor k vlasteneckým kněžím vedl k přehnanému postoji a zmatkům, a to mi bylo podnětem k sestavení Stručného přehledu svátostí. Byla to souhrnná informace o tom, kdy je možno přijmout svátost např. od suspendovaného kněze, a o dalších mimořádných případech z tohoto oboru, podle kanonického práva. Připojil jsem odborný výklad Římských dekretů, protože v tisku byly tlumočeny falešně (z pouhého členství v komunistické straně nevyplývala exkomunikace!). Dostala se mi také do ruky série papežských projevů, adresovaných různým povoláním, v nichž byl skvěle postaven etický ideál umělce, právníka, lékaře atd. Přeložil jsem některé z nich a dal známým studentům i kněžím, podobně překlad pojednání o kněžství encykliky Humani generis, jejímž vrcholným bodem byla stať o vývojové teorii a o hranicích teologické kompetence v této otázce. Před zatčením jsem napsal pro známé věřící dopis, jímž jsem je chtěl povzbudit poukazem na těžké doby, které Církev v dějinách už překonala, jak je možno s obtížemi se vyrovnávat a přečkat zlé období. Tento list jsem poslal i do Říma jako informaci, jak my se díváme tady na situaci.

Byla mi totiž nabídnuta jedním z návštěvníků akademických bohoslužeb možnost poslat list do Říma bez cenzury. Z občasného poslechu vatikánského rozhlasu jsem soudil, že církevní ústředí nemá dost přesnou představu o náboženské situaci u nás. Napsal jsem tedy několik aktualit z náboženského života, jak jsem je znal z doslechu, několikrát za sebou.

O svém spojení jsem se pochopitelně nešířil, bylo to v době, kdy meze státního tajemství byly velmi neurčité. Podle mého názoru však nemohl být spravedlivě prohlášen za vyzvědačství vnitrocírkevní styk, striktně omezený na náboženskou a církevní oblast, jímž jsem se pokoušel aspoň náhodně a omezeně nahradit znemožněné spojení na hierarchické úrovni.

To je tedy v hrubých obrysech skutečnost. Přibližně toto bych tenkrát u soudu řekl v obhajovací řeči, kdyby – raději to řeknu slovy veřejně publikovanými: „Praxe pod záminkou politické účelnosti dříve beztrestně obcházela a namnoze přímo porušovala socialistické právní normy, což zjednodušené či nesprávné Stalinovy a Vyšinského názory, které byly východiskem tehdejší výchovy pracovníků státního aparátu, ospravedlňovaly. Právo se považovalo za vhodné k tomu, aby se dodatečně nějak formálně odůvodnilo předem učiněné rozhodnutí, aniž byl při něm brán zákon v potaz: nějaký paragraf se na to přece musí najít!“ (Jičínský – Levit, Ústava a dnešek. Práce 4.6.1964)

II. Vyšetřování

Výsledek mého jednoročního vyšetřování před procesem je uložen v závěrečné výpovědi, kterou se mnou sepsali v Ruzyni na jaře 1952. Nepatřím k nejtíže postiženým tehdejšími metodami Státní bezpečnosti a také popis skutečnosti se ve věcném jádru neliší od skutečnosti – menší odchylky dnes, po třinácti letech mého vězení, ztratily význam. Přesto však protestuji proti tomu, aby tento záznam byl považován za mou výpověď, a to hlavně pro nesprávné formulace a nepřijatelné klasifikace. Stačí jej srovnat s tím, co jsem říkal u soudu, a s mým líčením událostí zde. Proč jsem to tehdy podepsal?

Především jsem nepodepsal, co mi předložili, i když mi bylo vyhrožováno („Sluníčko neuvidíte“) a byl jsem dán do temnice. Několik týdnů jsem zápasil o odstranění aspoň nejhorších nehorázností. Výsledkem byl kompromis. Ale zas, proč jsem pod něj dal svůj podpis?

Příčin mohlo být více, ve skutečnosti byla jediná. Psychický nátlak byl nejméně vážný ze všeho. Ne že by nebyl (hned na začátku „a kdybyste nám to měl říct posledním dechem tady na zemi, tak nám to řeknete“ nebo „my máme čas, my si vás tu necháme v Ruzyni třeba pět let, však vy změknete“ atd.) nebo že bych hrozby nebral vážně, ale na cokoliv zlého jsem byl předem připraven. Je ovšem mimo lidskou moc zabránit jistému vlivu, při dlouhodobém působení, na podvědomí. Také těžce jsem cítil při svém slabším zdraví celý soubor fyzických zel, zase působících po dlouhou dobu. Pro mne opravdu nebylo maličkostí být zavřen v malém prostoru v chatrném oblečení rok bez jediné vycházky, při trvalé podvýživě až v krutém hladu, s častou nemožností se vyspat (hluk, buzení, ruce nahoře, zima) ani ve dne odpočinout nervům (nedali ani klidně posedět). Spolu s dalšími stejně záměrnými tvrdostmi to skládalo tak těžký život, že jsem se potom při procesu při náhodném pohledu do zrcadla nemohl poznat.

Ale toto zdeptání tělesných a duševních sil, které mi jich ponechalo pro obhajobu před soudem jen zlomek, nestačilo, abych podepsal něco proti své vůli. Rozhodlo násilí vyššího řádu, které jsem pochopil a řešil úvahou. V dané situaci mi nešlo o to, vyhnout se většímu trestu. Nade všechno jiné, bez ohledu na vlastní život, jsem cítil povinnost vyloučit nepravdivé ponižování sebe a Církve, jak jsem slyšel od některých obviněných při veřejných církevních procesech. V době nekontrolované všemoci StB nebylo problémem z obviněného občana, oprávněného a schopného hájit se, udělat pomocí nějakého zásahu pouhého herce pro veřejné soudní představení. Pozoroval jsem stále zřetelněji, že i mne čeká veřejný proces a ovšem nějaká úloha. Uvažoval jsem dále: Když mě budou potřebovat a narazí na absolutní odpor, mohou sáhnout k drogám (ještě v Itálii jsem četl v tisku sdělení uprchlého člena maďarské Bezpečnosti, že jich bylo použito proti kardinálovi Mindszentymu), a tak ze mne udělat trapnou loutku, nebo prostě zmizím – kdo se opováží pátrat, co se se mnou stalo – a budou o mně říkat libovolné hanebnosti. To všechno tenkrát vypadalo naprosto reálně, po moskevských i zdejších procesech a poté, co jsem ve filmu o Číhošti viděl pod protokolem strašlivě roztřesený podpis kněze Toufara, nad nímž se pak hladina zavřela. Toto násilí – pocit a stav bezprávnosti a občanské bezmoci, tak silně vrostlý do tehdejšího obecného vědomí – to bylo, co mne přinutilo menším zlem zabránit většímu. Ostatně, za takových okolností ztrácely texty i podpisy jakoukoliv skutečnou věrohodnost. Podepsal jsem, protože jsem neviděl jinou možnost, jak se dostat před soud s psychikou v podstatě nezměněnou a aspoň pro přítomnou veřejnost, když už ne pro soud, moci mluvit za sebe a naši věc. To se mi podařilo, pokud to ovšem nezamezila soudní režie.

III. Soud

Nelišil se od těch, které jsem znal z rozhlasu a z novin. Nezjišťovala se objektivní pravda. Působilo se na city a představivost asi půldruhého tisíce přítomných a milionů čtenářů, pravda nepravda, čest nečest. Všichni, včetně předsedy senátu, jen sekundovali hlavní osobě, prokurátorovi. Po jalovém rozhovoru s obhájcem těsně před přelíčením – v přítomnosti příslušníka StB – jsem od něho přestal cokoliv čekat.

My obvinění i svědkové jsme byli naučeni svým výpovědím nazpaměť. Někteří až překvapivě dobře. Tak například sál zatajil dech, když se svědkyně Olga Stavělová mladší se zápalem rozhovořila proti kněžím a hierarchii (s poděkováním Státní bezpečnosti za otevření očí ve vazbě); ovšem za půl roku, při jejím vlastním procesu, kdy ostře napadla tutéž Státní bezpečnost za to, co z ní v Ruzyni udělali, byla soudní síň prázdná. Od svědka Tomka, po odříkání jeho úlohy, čekal prokurátor asi jinou odpověď na otázku „Jste Mádrovi vděčný, že vás do toho zatáh?“ než živé a přesvědčivé líčení, jak naopak on mě musel dlouho přemlouvat, než jsem mu dovolil, aby mi pomáhal. Příznačná pro situaci byla odpověď svědkyně Pellarové na inspirující (ve skutečnosti asi dávno známou) otázku, zdali to bylo zneužití zpovědi, když jsem prý v ní vyzýval k protistátním činům. „To by bylo zneužití!“ Teprve na naléhání zaskočeného předsedy dala předepsanou odpověď, teď už zbavenou jakékoliv svědecké ceny. Aspoň toto pro ilustraci ovzduší.

Já jsem ve své výpovědi, ostatně i jinak volněji formulované, ani jednou nevyslovil o své činnosti výrazy jako špionáž, velezrada apod. Naopak jsem se snažil vyvrátit některé konstrukce a občas přidat vysvětlení, ale buď se to přešlo jako neřečené, nebo jsem byl přerušen. A tak mi zbyla možnost stálé útoky prokurátora odrážet. Ten se snažil nikoliv usvědčit ze zločinu, ale ponížit, zesměšnit a zhnusit nejen mne, ale vůbec kněze a Církev v očích věřících výpady tohoto druhu: „Proč papež neexkomunikoval kněze, kteří v Babicích pomáhali vrahům?“ nebo znovu a znovu: „K tomu jste vychovávali mladé lidi ve vašich kroužcích, k vraždění!“ (tím poukazoval na zastřeleného u Tišnova – vůbec připojení části tišnovské skupiny k naší, ačkoliv spolu ničím nesouvisely, mělo zřejmě jediný účel: Dodat aspoň uměle, aspoň u neuvažujících posluchačů, naší náboženské činnosti příchuť politiky a zločinu) atd. atd. Při mém vyčerpání bylo krajně těžké vystihnout okamžitě jeho záludnosti, připravené k tomu, aby mne – jako hlavu nebezpečného spiknutí v celostátních rozměrech a svůdce ubohých mladých lidí – buď zesměšnil, nebo odhalil jako cynického zločince a přes karikaturu mé osoby otřásl důvěrou v kněze vůbec. Ze všech zbylých sil jsem se snažil nezůstat dlužen odpověď nebo protest. Doufám, že je to zachováno v těsnopisném záznamu přelíčení. Snad bych mohl dodat, že jsem nepoznával prokurátora, emfatického řečníka před plným sálem, když bylo vsunuto tajné přelíčení: věcný až k netečnosti.

Zbývá ještě poukázat na jednu věc. Nevím, co všechno formálně odůvodnilo mé odsouzení, protože jsem rozsudek nikdy nedostal, což tenkrát bylo běžné. Uvedu tedy podle vzpomínky ta obvinění, o kterých byla řeč a která mohla zavážit, ale pro něž nebyl podán žádný důkaz: arcibiskup Beran prý mě poslal do Říma na školení, abych doma po návratu organizoval protistátní akce; prý jsem byl agentem zahraniční rozvědky a vybudoval síť agentů; prý jsem prováděl velmi nebezpečnou špionáž i vojenskou (když jsem začal vysvětlovat smysl dodatku v jednom mém dopise k minulé zprávě o nejmenovaném věřícím důstojníkovi, umlčeli mě); prý moje „letáky“ a rovněž přeložené papežské projevy štvaly proti lidově demokratickému zřízení (ani jedna věta nebyla přečtena); prý naše kroužky plnily úkol vychovávat k nenávisti a aktivnímu odporu k zřízení a shromažďovat špionážní zprávy. Tyto výmysly a konstrukce nebyly podloženy ani svědecky, ani věcně. Připomínky a námitky moje, popř. svědků, kteří vypadli z role, naprosto zapadly. Na protidůkazy a svědky obhajoby nebylo ani pomyšlení.

Po rozsudku mi vyslovil referent StB nespokojenost s tím, jak jsem při přelíčení mluvil, nemusel prý jsem tolik dostat, a také ostatním z mé skupiny prý bylo mou vinou úměrně přidáno. Co se tedy trestalo?

Nechci zastírat, že dodnes neshledávám, proč bych se za svou činnost měl stydět, jako kdokoliv, kdo splnil svou mravní povinnost tak, jak ji poznal, a třeba to byl můj nejtvrdší nepřítel (tím ovšem netvrdím, že všechny jednotlivosti se musely stát jen právě tak). Ale ani z hlediska ryze právního jsem nemohl a nemohu uznat, že soud tenkrát sloužil spravedlnosti a dobru občanů, když mne a tolik jiných kněží, příslušníků řeholí a katolických laiků trestal jako velezrádce a vyzvědače za činnost, jejímž jediným smyslem byla obrana náboženského života, tak tvrdě potlačovaného mocenskými prostředky. Sebeobrana proti nespravedlivým útokům patří přece k nejzákladnějším lidským právům. Po rozsudku jsem se neodvolal. V justiční aparát tohoto druhu jsem ztratil poslední zbytek důvěry a úcty.

Součet trestů vězení, které postihly případy mně podobné, by se musel vyjádřit v tisíciletích. Ale nechci vypočítávat všechny křivdy a škody, ani jen svoje, spíše bych je rád už zapomněl. Mnoho jich je nenapravitelných, mnoho dosud nenapravených. Domnívám se však, že v době právního ozdravování bude učiněno všechno, aby v nás postižených nezůstalo vědomí, že křivda pokračuje. Nad všechny ostatní naděje však doufám – a nejsem sám: že náboženský život věřících občanů napříště už nebude svírán obavou z násilí jakéhokoliv druhu, které by bylo skvrnou na pověsti moderního evropského státu, člena Organizace spojených národů, majícího v programu humanistické cíle.

Asi toto jsem považoval za svou povinnost Vám sdělit, pane předsedo, jako svůj příspěvek ve prospěch pravdy a spravedlnosti. Doufám, že Vám moje otevřenost nepřišla nevhod.