Ctirad Václav Pospíšil: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel

Autor: Prokop Brož - Číslo: 2004/1 (Recenze)

Ctirad Václav Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Druhé, upravené a rozšířené vydání, Krystal OP, Praha 2002, 331 s.

Již podruhé nám prof. Ctirad Václav Pospíšil, Th.D., OFM, předkládá základní christologickou monografii, tentokrát přepracovanou a doplněnou. Dílo lze chápat jako pečlivě metodický výklad toho, že „spása je naprostým a zcela svobodným darem Božím, který ovšem může dojít svého cíle jedině prostřednictvím lidského sebevydání Ježíše z Nazareta (…) Ukřižovaný představuje vtělenou formu Božího sebedání člověku.“ (300) Jde tedy o navýsost teologický obsah, který má být zpřístupněn čtenáři, především asi studentovi teologie, metodicky. Je třeba urazit kus cesty (hodos), aby tajemství Kristovo nebylo vysloveno jednou poučkou, ale bylo výsledkem mnoha pohledů.

Proto začíná autor kapitolou o přístupu k christologii, tedy systematickému pohledu na tajemství Krista. Vedle dílčích přístupů k tajemství Bohočlověka (fundamentální christologie, metoda manuálu) autor ukazuje vypracovanou teologickou metodu na základě II. vatikánského koncilu (Optatam totius, 16). Pozitivně scholastická metoda (manuál) operovala s momentem pozitivního zjištění pramenů a následného zpracování logicko-deduktivní metodou. Metoda vyšlá z OT 16 a mající svoje vyústění v encyklice Fides et ratio rozlišuje dva neoddělitelné momenty teologické metody: auditus fidei a intellectus fidei. Tím se teologie jako celek dostává pod znamení víry a momenty naslouchání a rozumového prohlubování se dle této encykliky vzájemně umocňují.

Teologie má k dispozici velmi pestrou škálu různých typologií vztahů mezi auditus fidei a intellectus fidei: více na naslouchání víry se soustřeďují Písmo, Posvátná tradice a Magisterium, více na rozumové prohlubování vírou přijatého tajemství je zaměřena teologická reflexe, jak se v dějinách postupně utvářela. Autor nechce zůstat jen u dialektického střídání těchto dvou momentů a nachází jednotící architektonický princip organické teologické syntézy (obiectum formale quod), jímž je „zjevení Boha v Ježíši Kristu“ (38), ostatně plně v souladu s učením II. Vatikána (DV 2). Poprávu tedy autor zařadil oddíl o teologické metodě na první stránky christologické příručky. Je to skutečně christologie, kde se kladou základní kameny teologické metody obecně (M. Bordoni). Do oddílu o metodě jsou zařazeny také úvahy o propojení teorie a praxe, východisko pro dobře založenou jak christologii, tak i spiritualitu.

S vědomím komplexnosti (složenosti) svědectví Písma o Ježíši Kristu vstupuje autor do druhé kapitoly. Jde o objevení bohatosti a mnohovrstevnosti toho, co nám Písma předkládají. Pozornost zaměřená na text a současně na poznámkový aparát ubezpečuje, že látka je pojednána nejen biblicistně, a nejen formálně teologicky, nýbrž pozitivní biblické bádání je kriticky ještě zhodnoceno závažnými teologickým autoritami. Dopad starozákonních svědectví je neoddiskutovatelný, nicméně bez „skutečného Mesiáše“ postrádá svůj reálný smysl: „Teprve ve světle Ježíše Krista starozákonní knihy nabývají a ukazují svůj plný smysl.“ (48) Starozákonní mesiášské modely umožňují přehlednou formou předložit problematiku Mesiáše. Na ně navazuje otázka Ducha Hospodinova a starozákonní problematiku uzavírá otázka Prostředníka mezi Bohem a lidmi. Pro uchopení tajemství Nazaretského ve svědectví Nového zákona je relevantní mnohost přístupů (pluralita novozákonních christologií) a svědectví nejen povelikonoční, ale i předvelikonoční víry učedníků.

Zásadním prvkem christologie je událost vzkříšení Ježíše, otázka hlubší, než se na první pohled zdá. Jde o problematiku dějinnosti tohoto „údaje víry“ a o hodnověrnost novozákonních pramenů na jedné straně a o identitu Ježíše Krista, a to nejen nakolik v lidství zjevuje božství, ale nakolik je on sám ve společenství Ducha a Otce, na straně druhé. Za pomoci tří modelů christologické reflexe a vybraných typologií Druhé božské osoby (christologické tituly) autor identitu Ježíše Krista přibližuje. Na tomto základě je možné se následně věnovat ucelenějším christologickým pohledům Nového zákona: christologii jednotlivých evangelií, sv. Pavla a knihy Zjevení. Velmi zajímavou podkapitolou je načrtnutí tajemství předvelikonočního Ježíše tak, jak ji velmi pracně a s velkým úsilím znovu objevilo a obhájilo christologické bádání zhruba posledního století.

Přehledným způsobem je zpracována třetí kapitola, věnovaná christologii doby Otců a christologickým koncilům. Vedle přiblížení historického kontextu, přehledného předložení obsahu nauky jednotlivých teologů a koncilních odpovědí autor přidává pokus nahlédnout v tehdejším chápání i současnou problematiku. Formálně je pozornost soustředěna na ontologické uchopení identity Ježíše Krista, zřetelně formulované na Chalkedonském koncilu (451) jako jedna osoba ve dvou přirozenostech. Nelze se však spokojit s uvedením této věty, jež by hrozila upadnout do banality, ale je třeba sledovat „zdrojové tajemství“ Kristovy osoby, jež vede rozum k objevování „téhož“ z různých úhlů pohledu: z hlediska dvou přirozeností, činností i vůlí jediné osoby Bohočlověka. Autor k tomu stále připomíná soteriologický dopad ontologicky nahlédnuté a vyjádřené skutečnosti tajemství osoby vtěleného Slova.

Vypracováním základní osnovy současné christologické reflexe se zabývá čtvrtá kapitola. Jde o zdařilý koncept, jenž zohledňuje úsilí různých teologických směrů postihnout tajemství Ježíše Krista na základě současné teologické diskuse. Omezil bych se jen na načrtnutí základní trajektorie tohoto rozvrhu, který je velmi výmluvný. Začíná u tajemství Vtělení (1) (Jan 1,14) jako nikdy dopředu nevyvoditelné události spásy. Vtělení je místem zjevení Boha a darováním se Boha člověku (2). Důvodem tohoto Božího díla je Láska, s kterou Bůh přistupuje k člověku. Toto centrální christologické tajemství otevírá cestu k tajemství Nejsvětější Trojice (3). Společně s K. Rahnerem je nahlížena souvislost tajemství Vtělení a vztahu „ekonomické a imanentní Trojice“. Tato problematika vede dále k letmému pohledu do problematiky svobody v Trojici a tajemství Vtělené osoby (4). Christologická trajektorie vede tedy od Vtělení k tajemství Trojice: viděno nyní z lůna Trojice, je Vtělení dílem celé Trojice, čímž se zpětně radikalizuje pohled na tajemství neproměnnosti uvnitř Trojice a jejího díla v dějinách (5–6). To je okamžik, kdy se může hovořit o preexistenci Slova (7). „Vyznání preexistence Slova a jeho identifikace s Mužem z Nazareta je pochopitelně velmi úzce spjato s vírou v Ježíšovo božství, v to, že on je skutečně Kyrios. Tato víra je také klíčem k celému trinitárnímu tajemství.“ (184) Christologický diskurz tím také získává na protologických a eschatologických konotacích. Tajemství Vtělení tak vrhá nové světlo na pochopení stvoření a člověka (problematika Cur Deus homo) a na tajemství Panny Marie (8–9). Celé působení Ježíše z Nazareta je třeba nyní znovu uchopit z pozice Slova, jak to uvádí christologický hymnus z listu Filipanům (Flp 2, 5.6–(7)–8.9–11). Autor v souladu s mnoha christologickými trendy uznává dvojí kenozi Božího Syna (10): „jednak kenoze Slova, které na sebe při úkonu vtělení vzalo omezenost lidské přirozenosti a navíc také určité důsledky hříchu (Řím 8,3); jednak tatáž kenoze, která se realizovala v Ježíšově pozemském životě a která dosáhla svého vrcholu v ponížení smrti kříže.“ (197) Díky kenozi – prostředku, jak se může člověku zjevit jeden z Trojice – se autor zamýšlí nad pojmem osoby, aby následně pojednal o božské osobě Ježíšově a jeho lidské osobnosti (11–12). To dovoluje otevřít velmi obtížné téma Ježíšova vědomí a poznání (13) a dosáhnout tím účinného vykreslení Ježíšova lidství. Autor zhodnocuje tuto teologickou pozici k tomu, aby jako dobrý znalec sv. Bonaventury s tímto církevním učitelem otevřel reálnou cestu následování Krista pro každého člověka (15). „Nespornou výhodou christologicko-soteriologického kruhu milosti je proto na první pohled pochopitelné znázornění toho, že pravá synovská láska k Otci se realizuje v lásce k bratřím a že autentická láska k bratřím je neoddělitelná od lásky k Otci.“ (214) „Je to cesta pravdy, lásky, solidarity, moudrosti a kenoticky paradoxního plného rozvinutí potenciality Božího synovství.“ (217) Podkapitola „Christologia cordis“ (16) uzavírá tento christologický koncept: Nejsvětější srdce Ježíšovo je pro christologii „topos“, na kterém se v době racionalizující teologie zachovala hloubka Kristova tajemství (M. Bordoni).

Velmi přínosný pohled přináší kapitola poslední. Pevně přesvědčen o ontologickém založení Kristovy osoby se autor v této části věnuje funkcionální dimenzi Kristova tajemství. Jde mu o hlubší strukturní skloubení christologie a soteriologie. (229) Obzor, ve kterém se pohybujeme, je obzor tajemství „Kristova vykupitelského a zjevitelského díla, jež se koncentruje ve velikonočním tajemství a zvláštním způsobem v jeho utrpení a smrti na kříži. Ježíšovo totální sebedarování je svátostí Božího sebedarování člověku, jehož pravzor se nalézá věčně v lůně imanentní Trojice.“ (237) Metodologicky se rozlišuje na subjektivní a objektivní spasitelský význam Kristovy osoby a jeho díla; dále je rozvíjen především ten objektivní. Spása jako vnitrosvětské osvobození od zla je nazvána spása podle člověka, druhý stupeň osvobození je od hříchu, od nadvlády zlého ducha a ústí do procesu zbožštění; je pojmenován spása podle Boha. Jde-li ve spásném díle Kristově o celkovou spásu člověka, je zapotřebí na základě metodologických rozlišení uskutečnit integrující syntézu dílčích pohledů na spásu. Uvnitř celkového spásného dění je třeba najít dynamiku vykoupení tak, jak se de facto událo v dějinách spásy. Tam poznáváme Muže z Nazareta, jenž klade nárok univerzálního Spasitele. S tím je spojena otázka nejen hypotetických existencí (mimozemšťané), ale problematika spásy či spásné hodnoty v mimikřesťanských náboženstvích. Univerzální hodnota spásného díla Kristova přivádí pozornost ke Kříži. Nejprve můžeme poznat dílčí soteriologická pojetí tak, jak byla kladena v dějinách, potom autor předkládá „základní kategorie“, s pomocí kterých lze vykládat soteriologický význam Ježíšova Kříže: Kříž Vzkříšeného jako zadostiučinění, jako vykoupení a cena naší spásy, jako oběť, jako odpuštění a smíření, jako záslužná příčina naší spásy. Shrnující soteriologické schéma autor předkládá v kapitolce „Soteriologická hodnota aktu vtělení a hodiny kříže, zjevitelský a spasitelský význam Ježíšova díla“. (299–301) Spolu se sv. Bonaventurou autor neztrácí ze zřetele absolutní hodnotu Ježíšova Kříže, jeho sestoupení mezi mrtvé (ad inferna), a současně uchopuje význam Kristova vzkříšení a daru Ducha Svatého. Soteriologie tak nalézá své těžiště ve vydání se Boha lidem v Synu, usque ad mortem, mortem autem crucis (Flp 2,8), a ve Vzkříšení takto lidem vydaného Syna mocí Ducha. Tím je spásné dílo (soteriologie) niterně propojeno se skutečnou existencí Ježíše z Nazareta (christologie).

Jestliže celé dílo je výborným načrtnutím současného christologického panorámatu, nechává přece ještě místo pro další otázky a pohledy. Jen jeden příklad za všechny: Vedle autorem navrhované soteriologie organického propojení dějinného působení Božího Syna od Vtělení až hluboko do Kříže existuje i tzv. dramatická soteriologie, jak ji předkládá H. U. von Balthasar (Theodramatik III. Die Handlung, Johannes Verlag, Einsiedeln 1980, 212–294.295–395), jež je založena rovněž na Novém zákoně, zohledňuje teologii jak východních, tak i západních otců a umožňuje založit již v rámci soteriologie propojení spásného Kristova díla s událostí Církve.