Riziko krásy

Autor: L. Karfíková - Číslo: 2003/5 (Téma)

Ze závěru knihy De esse ad pulchrum esse. Schönheit in der Theologie Hugos von St. Viktor, Turnhout (Belgie) 1998. – Přeložila autorka -

Jako všechno vzácné, má i krása své riziko. Čím více Hugo ze Svatého Viktora krásu pozoruje a čím větší radost v ní nachází, tím hlouběji si uvědomuje, že krása může nejen přivést k Bohu, ale také zavést. Čím je nějaký obraz krásnější, tím větší je nebezpečí, že bude jeho anagogická hodnota zapomenuta.

Jakou svůdnost má pro Hugona krása, je patrné již z toho, že Hugo celé vyprávění o pádu člověka z Gn 3 vykládá jako jeho tragický obrat ke kráse toho, co pomíjí: „Marností proměnlivosti“ (tj. mnohotvárnou, ba „všetvárnou“ krásou stvoření) sveden k „marnosti zvědavosti“, propadl člověk „marnosti smrtelnosti“.

Abychom v plném smyslu pochopili tuto „systematizaci marnosti (vanitas)“, jak ji Hugo provádí ve svých kázáních na knihu Kazatel, je třeba ji začlenit do jeho filosoficko-teologického programu de esse ad pulchrum esse (od „být“ k „být krásný“).

Podobně jako hmotné veškerenstvo byl člověk stvořen ve svém „bytí“ (esse), avšak své „druhé formy“ (pulchrum esse) měl teprve dosáhnout na cestě postupného formování. A jako bylo veškerenstvo, stvořené pro člověka, plně zformováno až svým vztahem k člověku, měl také člověk, stvořený pro Boha, dosáhnout krásy své druhé formy (nazývané též „blaženost“) svým obrácením k Bohu. Na rozdíl od konstitutivní vztaženosti k člověku, jež je vlastní přírodě, je však formující obrácení člověka k Bohu svobodné (resp. je neseno svobodou a milostí), a proto obsahuje riziko nezdaru.

Namísto ke svému tvůrci obrátil se člověk podle Hugonovy verze vyprávění o počátku k pomíjivému a právě ve své pomíjivosti krásnému stvoření. Veškerenstvo stvořené pro člověka a k člověku vztažené se člověku nestalo cestou k tvůrci, ale cílem o sobě. Tak člověk sám propadl pomíjivosti: také on musí pominout. Pomíjivost stvoření, sama o sobě zcela přiměřená a dokonce krásná, se tak pro člověka stala kamenem úrazu, přivedla jej k pádu. Člověk je ovšem jako svobodný sám vinen a byl také sám potrestán smrtelností. Stín jeho trestu však dopadá i na celé pro něho stvořené veškerenstvo: také pomíjivost přírody, která patří k „všetvárné“ kráse stvoření, nabývá lidskou vinou jakýsi tragický, podivuhodně nostalgický nádech.

Podle Hugonova Soliloquia de arrha animae byla duše (právě tak jako celé veškerenstvo podle výkladu Hexaemeronu) stvořena ve svém bytí (esse), dotvořena ke kráse (pulchrum esse) a nadto ještě ozdobena dary vnímání a usuzování. Tuto svou původní krásu však duše svou nevěrou vůči dárci ztratila a vydala se tak „ošklivosti“, „nízkosti“ a „nečistotě“.

„Ošklivost“, jíž duše podle Soliloquia propadla, se nikterak nejeví jako úplná absence formy, nýbrž spíše jako jakási falešná forma. Člověk se svou smrtelností připodobnil tomu, k čemu se obrátil: totiž pomíjivému. Nestal se tedy tím, čím měl podle záměru božské dobroty být, a nezískal účast na blaženosti trojjediného Boha, nýbrž na pomíjivosti stvoření.

Pád do pomíjivosti však pro Hugona není posledním slovem o člověku. Hugo ví o biblických dějinách spásy, které rovněž vypráví pod zorným úhlem krásy: Božský ženich v jeho Soliloquiu si z čiré lásky přeje navrátit své nevěstě-duši její ztracenou krásu. Proto podniká sestup tam, kde se duše ve svém smutném stavu nachází, aby ji pozvedl k její původní kráse. To jej samého ovšem stojí účast na její bídě. Božský ženich na sebe podle Hugonova vyprávění bere ošklivost duše, aby tuto ošklivost překonal a duši zachránil. Obnova (restauratio) duše přitom vyžaduje jeho vlastní smrt. Ve svém komentáři k Hierarchia coelestis mluví Hugo výslovně o zástupné „oběti“, která daruje krásu.