Osm zdrojů duchovní nestability podle mnišské tradice

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2003/5 (Studie)

Akédia v pojetí Evagria a Jana Kasiána

Přednáška proslovená na mezinárodním symposiu Zdraví a kvalita života (poř. Centrum pro bioetiku a Společnost lékařské etiky ČLS JEP 30.-31.5.2002). – Doc. ThDr. Václav Ventura, Th.D., přednáší patrologii na katolických teologických fakultách v Praze a Olomouci a lékařskou etiku na 1. lékařské fakultě v Praze.

Mnišství

Jsme často fascinováni objevy moderních věd, včetně psychologie a psychiatrie. Bylo by však nemoudré nevzít v potaz i předchozí objevy a zkušenosti. A jistě nejme první, kdo se pokouší nalézt diagnózu i terapii našich vnitřních fenoménů a bolestí. I velcí analytici duše jasnozřivě nahlédli, že ve starých mýtech a náboženských zkušenostech dřímají zkušenosti, jež mohou přispět i dnešní době. Netřeba připomínat Freudovu četbu bájí a Jungův zájem o starověkou gnózi.

Dovolte mi, abych soustředil naši pozornost na oblast, kde byla věnována introspekci a konfrontaci člověka se sebou samým eminentní pozornost. Mám na mysli mnišství. Je to navýsost zajímavý jev, který prochází napříč staletími, kulturami a náboženstvími. Dá se říci, že mnišství vytváří religiózní a antropologickou konstantu.

Společný jmenovatel lze nalézt v samotě se sebou samým, Bohem, Transcendencí a v životě výrazně skromném, odříkavém, který má za cíl získání vnitřní svobody (později se do mnišského ideálu zahrnuje stoická apatheia), aby se uzdravila a rozvíjela lidská přirozenost.

A skutečně se mnišství od samých počátků, které můžeme sledovat z dochovaných literárních pramenů, chápalo jako terapie existenciální nemoci a odcizení lidské přirozenosti, a zároveň jako zápas o vnitřní svobodu od všech tenzí zla, jež má ekologický a kosmický dosah. V kouzelných historkách o velkých mnišských postavách se líčí přátelská proměna vztahů mezi mnichem a divokými zvířaty, ukazuje se, jak se mrtvá příroda pouště mění díky práci a askezi v obyvatelné oázy, rozšiřuje se prostor života.

Je-li tedy mnišství zápasem o svobodu a snahou o terapii lidské přirozenosti, v čem spočívá spoutanost, nesvoboda a existenciální nemoc?

Podívejme se na nejstarší literární prameny, které zachycují vnitřní zápasy mnichů o tuto svobodu.

Evagrios

K intelektuálnímu mnišskému proudu patřil mezi prvními Evagrios (345–399). Stal se výrazným představitelem intelektuálního mnišství. Jako první se pokusil o systematické zpracování spirituality pouště a ovlivnil celou spirituální i morální teologii.

K jeho významným dílům patří Praktický traktát či Monachos¹, v němž ve 100 kapitolách, tzv. centuriích, vysvětluje jádro své asketické zkušenosti, cestu mnicha (praktiké) k vnitřní svobodě (apatheia), rozvinutí lásky (agapé) a k ubokému poznání (gnósis). Na Praktický traktát navazuje Gnostikos², pojednávající o tom, kdo již částečně apatheia dosáhl a má učit jiné.

Zásluhou Evagriovou byla zkušenost otců pouště nejen zachycena a uchována, ale také originálně zpracována a syntetizována s duchovními aspiracemi řecké helénistické filosofie i židovské spirituality (eséni, therapeuti, Filón Alexandrijský). Podle Evagria "křesťanství je naukou našeho Spasitele Krista a sestává z praktiké, fysiké a theologia".³

Praktiké je duchovním zápasem s vnitřními temnými silami, daimony či myšlenkami (logismoi), které se snaží anachoretu zotročit a narušit integritu jeho osobnosti: "S lidmi žijícími ve světě démoni bojují tak, že užívají především hmatatelné skutečnosti (ta pragmata). Ale s mnichy nejčastěji bojují pomocí logismoi; mniši totiž pragmata nemají, neboť žijí v samotě."⁴ Daimoni byli tehdy obecně přijímanou, vědecky nezpochybňovanou realitou. Dnes bychom řekli, že naši předchůdci tak označovali temné reality naší psyché vystupující z hlubin podvědomí a rozleptávající naši rovnováhu. Podle Vita Antonii se skutečně projevovaly jako "hlasy" nebo "fantasiai“ způsobující obsesi a vnitřní nesvobodu. V každém případě narušují harmonii ve vztahu člověka k sobě samému, bližním a Bohu, a jsou tak zdrojem hříchu a zla v individuální i sociální rovině. Tuto skutečnost Evagrios nejčastěji nazývá logismoi, ve smyslu zvrácených myšlenek a tužeb srdce.

Evagrios utřídil logismoi do osmi základních, ohniskových, z nichž ostatní negativní jevy vyrůstají. "Je osm zdrojových (genikótatoi) logismoi, jež všechny ostatní zahrnují: první je obžerství (gastrimargia), pak následuje smilstvo (porneia), třetí je lakomství (filargyria), čtvrtý smutek (lýpé), pátá hněvivost (orgé), šestá akédia, sedmá marná sláva (kenodoxia), osmá pýcha (hyperéfania)."⁵ Praktiké je úsilím o jejich likvidaci, terapií lidského srdce od těchto ohniskových nemocí.⁶ Mnišství v Evagriově pojetí souvisí s touto terapií a osvobozovacím procesem lidské přirozenosti. Jeho teorie je dodnes stěžejní naukou křesťanské etiky. Přes Jana Kasiána se dostala k Řehoři Velikému, který ji přesadil z čistě mnišského prostoru do celocírkevního, přeskupil pořadí a vytvořil základ pro tzv. sedm hlavních hříchů,⁷ jež dodnes uvádí Katechismus katolické církve⁸ jako součást nauky, jež ovlivňuje etiku církví na Západě.⁹ Na Východě zůstalo Evagriovo schéma beze změn a prostřednictvím Jana Damašského je součástí pravoslavné teologie.

Akédia

Jistě by bylo zajímavé zastavit se podrobně u všech osmi logismoi a nalézat jejich aktuálnost. Pokusili se o to již jiní. Pro českou literaturu nemusíme chodit daleko. Nedávno vyšel překlad zajímavé publikace Anne Maguirové Stíny duše.¹⁰

Zastavíme se jen u jedné zdrojové nemoci – akédie. Možná proto, že souvisí s aktuálními duchovními, psychickými i somatickými problémy velmi výrazně.

Akédia je pojem, jenž byl rozpracován právě mnišskou teologií. V klasické řečtině se objevuje jako běžný pojem pro nedbalost či nezájem nebo zbabělost se rozhodnout, angažovat. Etymologie¹¹ akédia: nestarání se, nepečování, ale také smutek. Výklad Maguirové¹² přes latinu – acedia od acidum, kyselý, kyselost – je až příliš umělý. V Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, je to žal, skleslost, malomyslnost, sklíčenost. Užívá se o srdci, jež se stalo kořistí smutku a beznaděje. Zajímavé jsou také překladové ekvivalenty: v koptštině pehlopep – únava, omrzelost; v syrštině ještě více vyvstává aktuální význam – quta reyana znamená rozštěpení, roztržení srdce; další syrský ekvivalent mainuta – nuda. Latina se svým taedium či anxietas cordis jde ve stejné logice.

Diagnóza

A jak je to v Evagriově mnišské interpretaci? V souladu s rabínskými výklady¹³ mluví o „poledním démonu“, který působí na duchovní i fyzický život, vede ke ztrátě sil, životní energie a k rozkladu osobnosti.

Podle Evagria je akédia především iracionálním fenoménem. Projevuje se to v tom, že člověk spoutaný akédií nežije tím, čím žít může, ale touží po tom, co je zcela mimo jeho dosah a možnosti. „Frustrace a agresivita se stále nečekaně proplétají“,¹⁴ člověk upadá do dlouhodobé deprese. Nechuť, touha po nenaplnitelném paralyzuje duševní funkce, duše je ve stavu totální otupělosti. Evagriovo vysvětlení vychází z jeho platónské antropologie: racionální stránka (logistikon) ztratila svou vůdčí a koordinační funkci nad stránkami thymikon a epithymétikon (vášnivost a žádostivost). K uzdravení dochází tehdy, když se vše vrátí k přirozenému stavu: „(Člověk) jedná podle přirozeného stavu, když jeho žádostivá stránka tenduje k ctnosti a vášnivá za to bojuje a stránka rozumová je vnímavá ke kontemplaci bytí.“¹⁵ Tento terapeutický proces směřuje k svobodě od vášní (apatheia) a získání ctností: „Když je ctnost v stránce rozumové, nazývá se obezřetnost, rozumnost a moudrost, když je v části žádostivé, nazývá se zdrženlivost a abstinence, a v části vášnivé odvaha a láska.“¹⁶

Akédie „napadá celou duši a dusí rozum“¹⁷ a dezintegruje tak celý život. Přesto Evagrios ze zkušenosti ví, že člověk zůstává i přesto svobodný.

Podívejme se nyní na symptomy akédie. Projevuje se především jako vnitřní nestabilita: mnich hledá stále něco jiného, má stále výhrady k prostoru svého žití, chce jinou celu, jiné prostředí, jiné spolubratry, jiné zaměstnání.¹⁸ Stále chce něco měnit. „Ten, kdo miluje tělesné potěšení, tomu jedna žena nestačí, a mnich, který je kořistí akédie – tomu nestačí jedna cela.“¹⁹ Vnější stálý pohyb je jen projevem vnitřní roztěkanosti myšlenek. Poddá-li se člověk tomuto neklidu, změnám, rozptýlení, akédii jen na čas zakryje, problém však zůstává a ve svůj čas propukne znovu.

S nestabilitou souvisí neúnavný aktivismus, který pod záminkou nezastupitelnosti a důležitosti zaplňuje vnitřní prázdnotu sebestřednou prací pro druhé.

Evagrios s něžným humorem popisuje stav mnicha v akédii takto: „Démon akédie, který se také nazývá poledním démonem, je nejobtížnější ze všech; začíná útočit na mnicha kolem čtvrté hodiny a zůstává až do hodiny osmé (od 10 do 14 hod.). Nejprve vzbuzuje dojem, že slunce se pohybuje pomalu, že snad stojí a že den má víc než padesát hodin. Pak ho nutí, aby oči stále upíral k oknu, aby chodil kolem cely, aby stále sledoval slunce, zda už nebude devátá hodina (v 15 hodin mniši jedli) a aby nahlédal tu i tam, zda nejde nějaký bratr (…) Pak mu (démon akédie) vnuká nechuť k místu, kde žije, k způsobu života, k manuální práci, a co víc, že se mezi bratry vytrácí láska, že není, kdo by je potěšil. (…) Vede ho k tomu, že touží po jiných místech, kde by snáze nalezl to, co potřebuje, mohl tam pracovat s menší námahou a více vydělat (…) připojuje vzpomínky na blízké, na jeho předchozí existenci, představuje mu strašnou délku života, obtíže asketického života a všechnu svou energii soustřeďuje na to, aby mnich celu opustil a utekl z boje.“²⁰

Podobným tónem se nese i další popis: „Zrak toho, kdo je v akédii, hledí nepohnutě k oknu, v duchu touží, aby někdo přišel. Zavržou-li dveře, vyskočí. Zaslechne nějaký hlas a běží k oknu, a neodejde od něj, dokud téměř neztuhne, a pak si sedne. Když čte, často zívá a snadno usíná. Mne si stále oči, protahuje se, a pak svůj zrak od knihy odvrací a zírá do zdi. Pak si zas třeba něco přečte, listuje v knize, aby zjistil, kdy už to skončí, a tak ubíjí čas. Počítá stránky, listy, kritizuje písmo a ornamentaci. Nakonec knihu zavře, dá si ji pod hlavu a usne, spánek ovšem není hluboký, protože ho probudí hlad a je nucen starat se o sebe.“²¹

Popisy jistě mají své aktuální paralely, určitě známe podobné stavy ze svého života. Maguirová uvádí případ své pacientky, studentky: „Dostala se ke mně do terapie, poněvadž se jí na univerzitě, kde se připravovala na doktorát, všechno zprotivilo. Nenáviděla své studium, raději telefonovala přátelům, chodila do kavárny nebo po nákupech. Dělala všechno, aby nemusela pracovat na své disertaci. Diagnostikovala jsem u ní depresi, ale ani po létech se její stav nezlepšil. Byla znechucena kolegy a kolegyněmi, jsou prý nudní a neříkají nic zajímavého. (…) Tento stav jí vzal všechnu sílu, a proto se nemohla vzchopit k žádné práci. (…) To, co napsal mnich Kasián asi před patnácti sty lety, platilo také o této studentce.“²²

K charakteristice akédie patří také nedbalost a jistý minimalismus – pro mnicha v modlitbě, četbě, práci, v nestarání se o hygienu a domácí povinnosti; cítí se na konci sil.

Konečným stavem akédie bývá pocit, že se člověk nemůže dostat ze své tíživé situace, a často upadá do hluboké deprese. Evagriova diagnóza je aktuální, mluví o „duši, jež se kvůli nezvládaným myšlenkám a akédii, které v ní přetrvávají, stala slabou a unavenou, jako by se topila ve své hořkosti a její síla byla vyčerpána skleslostí. Je blízko zoufalství, protože démon ji znásilňuje, je plná agrese a chová se jako dítě, pláče a naříká a nenachází žádnou úlevu.“²³ Často se připojují myšlenky na sebevraždu.²⁴

Terapie

Z diagnostických popisů se zdá, že akédia je nemoc neléčitelná. Mniši však jsou s celým starým křesťanstvím „nezlomnými optimisty, pokud jde o možnosti zvítězit nad zlem. (…) A akédia, tento konglomerát všech možných vášní, je pro Evagria nemocí dobře léčitelnou a léky, které předepisuje, až překvapivě jednoduché.“²⁵

V nejobecnější rovině – protože akédia ochromuje rozum, vášnivost a žádostivost – je třeba dát všem ohroženým rovinám adekvátní farmakon: „Poznání léčí rozum, láska vášnivost a zdrženlivost žádostivost.“²⁶

Terapie má svůj harmonogram a začíná od nejelementárnějšího. Žádostivost, zastiňující rozum, byla u počáteční lidské tragédie vyhnání z ráje, a návrat k plnému životu začíná tedy zdrženlivostí. Žádostivost je odcizením, dezorientací touhy, a nutně vede k neuspokojení; z toho se pak rodí smutek a akédia. „Zajatec je poután barbarskými železy, zajatec vášní smutkem. (…) Smutek se skutečně rodí z frustrace tělesné žádosti a tato žádost provází každou vášeň. Kdo zvládl žádost, zvládl také vášeň, a kdo zvládá vášně, nebude již kořistí smutku. Zdrženlivý člověk není smutný z nedostatku jídla, čistý z toho, že nemá nečistý vztah, cholerik, že se zase nemůže pomstít, pokorný člověk proto, že ho zbavují lidské pocty, a ten, kdo není vázán k penězům, z toho, že utrpěl ztrátu, neboť všichni se energicky odvrátili od žádosti takových věcí (…) kdo je bez vášní, není zraňován smutkem.“²⁷

A protože je akédia spjatá se slabostí, leností, ochablostí, je třeba přidat protilátku – mužnou ctnost odvahy (andreia), která formuje rovinu vášnivosti.

Prvním specifickým lékem na akédii samotnou je prostá snaha o vytrvalost a odolnost vůči všem tlakům unikat. „Jestli na tě padne duch akédie, neopouštěj svůj dům, nevyhýbej se v daný čas užitečnému boji. Jako stříbro, které je vypulírované, tak zářivým se stane tvé srdce.“²⁸ Pro mnichy to bylo konkretizováno v radě: „Jdi a zůstaň sedět ve své cele, a cela tě všemu naučí.“²⁹ Prvořadost této vytrvalosti podtrhuje ještě jiný výrok: „Klidně jez, pij, spi, nepracuj, jen neopouštěj celu.“³⁰ „Vytrvat v samotě cely koresponduje s limitní situací, symbolický význam je jistě nezanedbatelný. Většina lidí jistě nežije v ´cele´, ale v rodině, práci…, kde se mohou cítit stísněni. Vytrvat v tichosti, bez hořkosti a zloby, to dělá z každého člověka ´mnicha´ v pravém slova smyslu, totiž toho, kdo žije ve vnitřní jednotě a integritě.“³¹ Jistě dobrá inspirace pro terapii mnohých aktuálních duchovně psychosomatických potíží. Zatnout zuby, určit si zvládnutelný okruh činností a vydržet. To ostatně radí i Evagrios: „Vytrvalost léčí akédii, vede k tomu, že člověk dělá věci pořádně a s bázní Boží. Urči si míru své práce a neustupuj od ní, dokud ji neuděláš. Rozumně a srdnatě se modli, a duch akédie od tebe uteče.“³²

K dobré terapeutické praxi mnichů patřila i otevřenost vůči zkušenému duchovnímu člověku, jemuž mnich vyjevoval i nejskrytější záhyby svého myšlení a pocitů, své vnitřní boje a pochybnosti. Takto exteriorizovaný obsah vědomí a často i nevědomí umožňoval přesně cílenou terapii.

Už jsme viděli, že k terapeutickým prostředkům patří práce. „Buď pozorný na manuální práci, je-li to možné v noci i ve dne, abys nikoho nezatěžoval, ale především, abys z jejích výtěžků dával druhým, jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel, a také především proto, abys přemohl ducha akédie a odstranil všechny ostatní žádosti nepřítele. Duch akédie skutečně jde v patách lenosti a každý ´lenoch jen touží´,³³ jak je psáno.“³⁴

K práci a službě druhým připojuje Evagrios a s ním samozřejmě i jiní další terapeutické prostředky, které mají léčit žádostivou rovinu psyché. Byli si vědomi zvláštních souvislostí psychického života s potřebou jíst a pít. Zřejmě jim nebyly neznámé jevy jako bulimie, anorexie apod. Na komplex těchto nemocí měli lék: půst. „Kdo má vládu nad svým břichem, umenšuje vliv vášní“.³⁵ Gastrimargia, první z vášní, zrodila v ráji neposlušnost a „jemnost chuti vyhnala z ráje“³⁶; „kdo ovládne ústa (…) snadno láme pouta na svých rukou“.³⁷ Limitovat potřeby a slasti, které nejsou funkční – takový půst má prvořadý úkol formovat vůli. „Zdržovat se jídla, to je záležitost naší svobodné vůle a práce duše.“³⁸ Ostatně, jak jinak začíná léčba závislostí dnes? Staří mniši ovšem „detox“ rozšířili do větších hloubek.

Zvláštním terapeutickým prostředkem jsou slzy. „Obtížný je smutek a nesnesitelná akédie, ale slzy před Bohem jsou silnější než obě dohromady.“³⁹ Slzy podle biblické tradice vyjadřují lítost člověka, opravdovost jeho vztahu, jsou „přiznáním naší touhy být spasen“.⁴⁰ Slzy mají „změkčit tvrdost duše a (…) dosáhnout odpuštění.“ Jistě známá realita našeho života: slzy odplavují smutek, jsou přiznáním naší tragické situace.

Specifickým lékem je antirhesis, kontradikce. Evagriovo obsáhlé dílo obsahuje citáty z Bible, odpovídající i na jednotlivé situace, v nichž je člověk strháván k vášním. Pokouší se tak vnést jasno do temných chvil. Jasné autoritativní slovo roztíná začarovaný kruh temných myšlenek a svodů. S antirhesis souvisí praxe tzv. modlitby srdce, neustálé modlitby, a důraz na modlitbu žalmů. V sekularizované podobě může být antirhesis snahou udělat si jasno v nemocných myšlenkách a pocitech, opakovat si protilátkovou sentenci, která odvádí od bludných myšlenek, asociací a pocitů.

Dá se ze starých textů vyčíst, kde staří nahlíželi příčiny, ontogenezi akédie? Jako každá vášeň má své hluboké kořeny v philautia „zamilovanosti do sebe“,⁴¹ předimenzované připoutanosti k sobě, jež ubíjí schopnost milovat. „Čerpá své síly z iracionální žádostivosti, jejíž odcizená touha, samou svou podstatou, nemůže být nikdy naplněna“,⁴² naopak stále roste. Tato touha je protipřirozená, neboť člověk byl stvořen podle Božího obrazu Trojice jako bytost ve vztahu a v lásce. Zamilovanost do sebe, protože je nenasytitelná, obrací se v nenávist ke všemu. Mluvíme o odcizené touze, touha sama o sobě, orientovaná přirozeným směrem, je naopak hnacím motorem lásky a života. Ostatně takováto koncepce nemá daleko od platónského erótu. „Existuje touha, která je dobrá a věčná, ta, která směřuje k pravému poznání a o níž se říká, že je neodlučitelně spjata s rozumem“⁴³ a přináší do života hluboký pokoj.

Naopak odcizená touha, dezorientovaná v obrácenost člověka k sobě samému, nenacházející naplnění, stále frustrovaná probouzí smutek, zklamání a pocit prázdnoty, jež předcházejí akédii, s níž souvisí deprese a pocit ztráty smyslu života.⁴⁴

Jan Kasián

Dalším teoretikem mnišské zkušenosti byl Jan Kasián (365–435).

Ve své době patřil ke špičkovým teologům západní církve. Kromě již zmíněných Collationes napsal spis o praktických otázkách mnišského života Institutiones coenobiorum. Celým dílem proniká základní mnišské východisko: "Vše je ve zkušenosti a praxi, a jen zde. A jen ten do toho může vstoupit a pochopit to, kdo se bude namáhat s vroucností a nebude dbát na obtíže tuto zkušenost a praxi žít."⁴⁵ Lze také říci, že celé jeho dílo je vlastně specifickou existenciální a mnišskou exegezí Bible. Ke zmíněným mnišským spisům patří i dílko s širším teologickým obsahem – De incarnatione Domini, jež zasahuje do christologických problémů vyvolaných názory Nestoriovými. Kasián vykonal pro formaci křesťanské spirituality, a zejména pro západní mnišství mnoho. Svým dílem je podstatně napojil na východní zdroje a tak mu dal nesmazatelný ráz.

Diagnóza

Kasián převzal velmi mnoho od egyptských mnichů, zejména od Evagria. Naše téma osmi základních neřestí je toho dokladem. Prezentoval je v Collationes Patrum v konferenci abby Serapiona⁴⁶ a v celé desáté knize svých Institutiones⁴⁷. Akédia je šestou neřestí. Kasián připojuje k pojmu uváděnému v seznamu hned svůj vysvětlující překlad: „Acedia, id est anxietas seu taedium cordis“,⁴⁸ úzkost či omrzelost, nuda srdce. Připomíná, že akédia se rodí často bez jakéhokoli vnějšího popudu, napadá zejména ty, kteří jsou v samotě, bez jakékoli komunikace. Akédia má dvě podoby, „jedna nutí k spánku mnicha, kterého trápí úzkost, druhá, aby to vzdal a utekl z cely“.⁴⁹ Z akédie se rodí další neřesti: „zahálčivost, spavost, svárlivost, nepokoj, toulavost, nestabilita ducha i těla, upovídanost a všetečnost“.⁵⁰

V Institutiones coenobiorum podává, podobně jako Evagrius, diagnostický popis člověka, jež onemocněl akédií. „Když se zmocní (obsederit) nešťastné mysli, zrodí v mnichovi hrůzu z místa, kde je, nechuť k cele, pohrdání bratry, kteří s ním žijí, ale i těmi vzdálenými, považuje je za nedbalé a málo duchovní. Činí ho nehybným a neschopným jakékoli práce, již má v cele konat. Zabraňuje mu, aby v ní pobýval, nemůže se soustředit na četbu. (…) Skličuje ho, jak málo pokročil v duchovním životě, že je neužitečným na místě, kde je, on, který by mohl vést jiné a být jim užitečný, ale právě na tomto místě nikoho povzbudit ani učit nemůže. (…) Nakonec si myslí, že pokud zůstane, nebude moci zaručit svou záchranu (spásu), chce opustit celu, v níž, jak si myslí, by zahynul. Kolem páté či šesté hodiny⁵¹ se cítí tak unavený a tak touží po jídle, jako by urazil velice dlouhou cestu, konal nesmírně náročnou práci nebo dva či tři dny se postil. S úzkostí vyhlédá na všechny strany, vzdychá, že žádný z bratří jej nepřichází navštívit. Často z cely vychází a zase se tam vrací, stále sleduje slunce, diví se, že postupuje k západu tak pomalu. Jeho duch je plný iracionálního zmatku (inrationabili mentis confusione subpletur), zatemněný, zlenivělý, neschopný (vacuus) jakékoli duchovní aktivity. Myslí si, že jediným lékem může být návštěva bratra, nebo vysvobozující spánek.“⁵² Kasián pak vypočítává další úniková řešení, které akediaka napadají: návštěvy, rádoby dobročinná aktivita. „A takový lék, který momentálně užívá, jej učiní později ještě víc nemocným“,⁵³ mnich zapomene na smysl své existence.⁵⁴

Akédia je v očích Kasiánových skutečnou nemocí. O tom svědčí množství pojmů. Akédia je „morbus“, případně „infirmitas“, ten, kdo na ni přináší lék, konkrétně apoštol Pavel, je „verus et spiritualis medicus“, to, co nabízí, jsou „medicamenta“. Terapie probíhá ve fázích, nejprve je to neinvazivní léčba: akediak začíná tím, že se otevírá potřebám druhých, láskou. Po této přípravě, kdy se podařilo zklidnit smrtelnou ránu („letale vulnus“) přicházejí tvrdší léky, „medicamenta austeriora“, které „tumor“ odstraní.⁵⁵

Terapie

A jaká jsou ona medicamenta podle Kasiána? Naznačil, že apoštol Pavel je „verus et spiritualis medicus“, který svou terapii popsal v 1. listu Soluňanům: „O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratři, abyste v tom byli stále horlivější. Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili.“⁵⁶

Tedy otevřenost k potřebám druhých – bratrská láska a práce – to jsou hlavní léky na akédii. Velkou část desáté knihy Institutiones vyplňuje exegeze již citovaného místa a dalšího přísného napomenutí Pavlova, tedy oné tvrdší terapie v 2. listu Soluňanům: „Přikazujeme vám, bratři, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli, ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili. Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací. Vy však, bratři, neochabujte v dobrém jednání.“⁵⁷

Práce je cíleným lékem na sám kořen akédie: „Jediným záchranným příkazem pracovat tento nejzkušenější z lékařů uzdravuje příčiny všech ran (vulnerum), jež se zahnisávají pod leností. Ví, že všechny nemoci, jež se množí na tomtéž kmeni, vymizí, když bude odstraněna základní příčina nemoci.“⁵⁸

Práce má svůj hluboký terapeutický a osvobozující smysl sama v sobě,⁵⁹ ale zároveň je také zdrojem materiálních i duchovních hodnot, jež mohou sloužit k prospěchu druhých – je spjata s konkrétní podobou lásky.

Celá desátá kniha Institutiones končí větou vypovídající o zásadní zkušenosti s terapií akédie: „Zkušenost dokazuje, že náporům akédie se nelze vyhnout únikem, ale lze je přemoci vytrvalým odporem (resistendo).“⁶⁰

Závěr

Pokusili jsme se analýzou Evagriových a Kasiánových textů nahlédnout do starých mnišských zkušeností s příčinami duchovní nestability a metodami jejich terapie. Můžeme tak učinit z čistě historického hlediska, ale stále nás bude provázet tušení, že je v tom obsažena velmi aktuální inspirace. Mniši, kteří prožili většinu svého života v samotě, konfrontováni sami se sebou až na nejhlubší dno své existence, tedy v limitní duchovní situaci, museli se utkat s lidskou psyché jako nikdo jiný. Sami chápali své zkušenosti, zápasy a vítězství jako službu všem, protože solidarita a sympatheia, spojující všechny, znamená, že uzdravení lidské přirozenosti má univerzální dosah.

Nás jistě překvapují zjevné podobnosti v popisech fenoménů nemoci. Máme dnes pro ně psychologická a psychiatrická vysvětlení a přiměřenou terapii. Snažíme se léčit projevy, hledáme kořeny a zdroje. Zdá se mi však, že se zastavujeme na půli cesty.

Jak vyplývá z mnišské zkušenosti, mají psychické a psychopatologické fenomény svoje zdroje také v rovině etické.⁶¹ Akédia, tedy hluboká deprese spojená se suicidiálními myšlenkami, je vřazena k osmi zdrojovým neřestem, souvisí s předimenzovanou sebeláskou, dezorientovanými potřebami a touhami, intelektuálními chybami, dobrovolně oslabovanou vůlí, ztrátou pozornosti k druhým.

Zdá se mi, že naše pojetí psychosomatické jednoty lze rozšířit na pojetí psychosomatickopneumatické jednoty. Pneuma je duchovní (nejen psychická) rovina lidského života. K rovině duchovní pak patří určitá snaha po hledání světonázorové orientace, smyslu, a samozřejmě s tím souvisí snaha žít mravně.

V terapii nám jistě moralizování nepomůže, ale na druhou stranu je zřejmé, že bez mravního úsilí se těžko dostaneme k úzdravě jak individuální, tak celospolečenské.