Nutnost mezioborové spolupráce zdravotníků a duchovních

Autor: Marie Svatošová - Číslo: 2003/5 (Praxe)

Od slavnostního otevření Hospice Anežky České v Červeném Kostelci uplynulo osm let. Pomalu, ale jistě u nás vzniká síť těchto zařízení: Praha, Plzeň, Rajhrad u Brna, Litoměřice, Svatý Kopeček u Olomouce a Valašské Meziříčí. Dalšími, dá-li Bůh, bude zrekonstruovaný rodný dům sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích a Hospic Dobrého pastýře v Čerčanech. Nemocné, kterým hospic posloužil a většinou i dosloužil, už počítáme na tisíce. To je dostatečný důvod chvilku se zastavit, vyhodnotit posbírané zkušenosti a promyslet další strategii. Koneckonců, jde o duše.

Cílem hospicové péče o smrtelně nemocné pacienty není uzdravení, protože s výjimkou zázraku nepřichází v úvahu. Cílem je důstojné a klidné umírání, tedy smířený pacient a smířená rodina. Toho je však prakticky nemožné dosáhnout, dokud je nemocný lékařem obelháván a podváděn. Podobnou medvědí službu prokazují i někteří „léčitelé" tím, že v nemocném pěstují falešnou naději. Ta někdy vypadá na první pohled humánně, ve skutečnosti je ale velmi nehumánní a nemilosrdná, protože člověka okrádá o čas milosti, který mu ještě zbývá. Je v jeho přirozenosti odkládat na zítřek, co lze udělat dnes. A kolik lidí si bez impulzu zvenčí dobrovolně připustí, že žádné „zítra" se už konat nemusí?

Pravdu diagnostickou (pojmenování choroby) už dnes většina lékařů nemocnému více či méně obratně sděluje. Nic jiného jim ani nezbývá, mají-li získat jeho souhlas s náročnou a někdy i riskantní léčbou. Zato pravdu prognostickou (jak to asi bude dál) většinou zatajují nebo zalhávají. Proč to dělají? Je víc důvodů. Nikdo je na fakultě, aspoň naši starší generaci, neučil s nemocnými komunikovat. Kdo se o to aktivně nezajímal a nedoučil se jako samouk, neumí to dodnes. Medici byli vychováváni pro výkon a úspěch, a tak si v praxi těžko přiznávají lidské limity. Smrt pacienta chápou jako svoje selhání, jako prohru. Další důvod, který se běžně uvádí, je nedostatek času. Ten nelze popřít. Lékař je skutečně plně vytížen, často přetížen. Nejen ten nemocniční, to platí i o lékaři v hospici. Ale právě proto je důležité pracovat v sehraném týmu. Sdělení nepříznivé zprávy zůstane vždycky na lékaři, na to si čas vyšetřit musí. Hned poté je třeba, aby se pacienta, prožívajícího fázi šoku, ujal dobře připravený tým spolupracovníků: sestřičky, psycholog, duchovní, sociální pracovnice, ale také rodina.

Existuje však ještě jeden důvod, o němž se obvykle nepíše a nemluví, protože si ho většinou ani neuvědomujeme. Strkáním hlavy do písku v naší sekularizované společnosti nezměníme nic na skutečnosti, že většina zdravotníků, nejen lékařů, jsou praktičtí ateisté. Do této kategorie řadím i velkou množinu těch, kteří věří, že „něco nad námi být musí". To „něco" s malým „n" je totiž u lůžka umírajícího úplně k ničemu jak pacientovi, tak lékaři. Ten velmi dobře tuší, že by mu nemocný mohl začít klást otázky, na které nedokáže uspokojivě odpovědět. V této vyhrocené situaci se často velmi naléhavě projeví duchovní potřeby každého člověka, nejen věřícího. Nepřipravený a nepoučený lékař od něho uteče a nechá ho napospas nejistotě, úzkostem, strachu a zmatkům. Je to svým způsobem zbabělost, ale na druhé straně člověk nemůže dát druhému, co sám nemá. A víra je dar. Co bych tedy od nevěřících kolegů očekávala? Totéž, co od laika na ulici při autonehodě. Nějakou tu první pomoc a zprostředkování pomoci odborné. To je ale nejdřív musíme naučit.

Naštěstí Pán Bůh má svoje lidi všude. I ve zdravotnictví. Sice v množství soli a kvasu, ale to by mělo stačit, budou-li skutečně plnit svou funkci: solit, kvasit a také nezakopávat svěřené hřivny. Udělala jsem osobní zkušenost, že hřivny Bůh nenaděluje jenom do vínku, ale i v průběhu života. Před pětatřiceti lety, na začátku mé lékařské praxe, jsem lahví koňaku uplatila kolegu, aby místo mne zajistil obyčejnou osvětovou besedu pro pár chlapců z učiliště. Nedovedla jsem si představit, že bych před ně mohla předstoupit a něco jim říkat. Dnes mám v sále i tři sta lidí a vůbec mi to nevadí. Jestliže Bůh po někom něco chce, také mu v pravou chvíli vnukne správná slova. To jistě potvrdí všichni, laici i duchovní, kteří se pastorační péči o nemocné příležitostně či soustavně věnují. Ti si samozřejmě zaslouží dík, avšak jejich největší odměnou je radost, kdykoliv se dobré dílo podaří. Jde o radost, která není z tohoto světa, a tudíž ji svět nemůže ani dát, ani vzít.

Vést pastorační rozhovor v jednolůžkových pokojích v hospici není tak těžké. Ale co si má počít věřící sestřička v nemocnici, kde jsou pokoje vícelůžkové? Duchovní pomoc zde může zprostředkovat letáček s telefonním číslem fary, který možná visí někde na chodbě. Ale co pacienti upoutaní na lůžko? Sdružení Ecce homo vydalo pro nemocné velmi stručnou brožurku s názvem „Nemoc – a jak se s ní mám vyrovnat". Autorem textu je P. Aleš Opatrný a krásnými barevnými obrázky z přírody ho Karmelitánské nakladatelství učinilo vskutku atraktivním. Z taktických důvodů jsme se vyvarovali křesťanských symbolů a příliš „zbožné" terminologie. Aby si to nemocný přečetl, nejdřív po tom musí sáhnout. Sáhnout předpokládá dosáhnout. Proto zde kladu ryze praktickou otázku a těším se na nápady čtenářů: „Jak brožurku taktně a v nejvhodnější chvíli dostat k nemocnému?" Sama bych to nezkoušela bezprostředně po sdělení nepříznivé diagnózy nebo prognózy, tedy ve fázi šoku nebo dokonce agrese. Ale pak, ve fázi smlouvání, deprese nebo rezignace bych to viděla jako velice užitečné.

Věřícím zdravotníkům (ale i návštěvám nemocných), kteří mají upřímnou snahu pomoci, zdarma zašleme praktickou pomůcku. Nemusí moc mluvit, stačí, když s pomocí Ducha Svatého rozpoznají správnou chvíli, v brožurce doplní kontakt na duchovního, zodpovědného v daném místě za pastoraci nemocných, a spolu s modlitbou ji pacientovi věnují. (Adresa vydavatelství: Ecce homo, Nevanova 1041, 163 00 Praha 6, tel.+fax: 235312328, e-mail: marie.svatosova@seznam.cz.)

Doporučená literatura:

Frankl, V.E.: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1995
De Hennezel, M.: Smrt zblízka, umírající nás učí žít, ETC 1991
Holota, V.B.: Hovory na nemocničním lůžku, Zvon, Praha 1994
Klevišar, M: Spremljanje umirajočih, Družina, Ljubljana, 1994
Kübler-Ross, E.: Hovory s umírajícími, Signum unitatis, 1992
Kübler-Ross, E.: O smrti a umírání, Arica, Turnov 1993
Kubíčková, N.: Zármutek a pomoc pozůstalým, ISV, Praha 2001
Lukasová, E.: I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998
Opatrný, A.: Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha 1995
Saunders, C.: Hospic sv. Kryštofa, samizdat Salus, 1:14-16, Praha 1988
Svatošová, M.: Hospic Anežky České se představuje, Ecce homo, Praha 1996
Svatošová, M.: Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, Praha 2003 (5. vydání)
Svatošová, M.: Hospice slovem a obrazem, Ecce homo, Praha 1998

Více o hospicích na www.hospice.cz