Modlitba za uzdravení

Autor: Angelika Hanauerová - Číslo: 2003/5 (Dokumenty)

Prostředí, v němž se tady a teď pohybujeme, není podle mého soudu postmoderní, ale postkomunistické. A lidské „já“ a možnosti osobní svobody jsou limitovány, potlačeny a zraněny. Láska je zraněna. To vše se týká i mé osobní zkušenosti. Když potom hledám, co z křesťanské zvěsti může pomoci našim životům, pak je to právě důraz na povýšení vlastního „já“, lidské důstojnosti a lidské svobody v těch křesťanských odkazech, které se toho týkají. Cílem je důstojnost a hrdost dětí Božích a následná svoboda.

Kladu si často otázku, zda církev se svým „aggiornamentem“ zná mentalitu dnešního světa. Jestli se nevlamuje do světa, který si usmyslela, ale který ve skutečnosti neexistuje. Mám řadu zkušeností, z kázání, ale i ze zpovědnic, kde mi byly indukovány postoje, které se mne netýkají. Kde kněz vede dialog s mým „já“, které ve skutečnosti neexistuje. A nevšimne si existujícího. To se stávalo i v době komunismu, ale ne v takové míře. Řada kněží nám sloužila bez státního souhlasu a žila občanským životem nám víceméně podobným, často v neformálním lidském kontaktu. Sdílela s námi do jisté míry naše životy. V dnešní době jako by většina kněží, s nimiž jsem se setkala, na tuto zkušenost zapomněla nebo ji petrifikovala do uzavřených formulek. A zároveň se vzdálila prudce se měnící skutečnosti světa uprostřed polistopadových proměn. Jako by se snažila stavět církevní úřad na úkor toho, že kněz má mít srdce na srdci Ježíše. Má po tom toužit a modlit se o to. To mu, podle mého soudu, určuje, co z jeho aktivit by mělo být prvořadé a co lze odsunout stranou. Jak tedy využít svůj omezený lidský čas a energii k službě Bohu a lidem.

Je možné, že v atmosféře církevního „úřadu“ mohou být i dokumenty II. vatikánského koncilu vnímány jako litera, nikoliv jako duch. Potom by postoje, které s nimi přesně nekonvenují, mohly být zahnány na okraj jako nekompatibilní, přestože může jít jen o kosmetický rozdíl. II. vatikánský sněm se konal v 60. létech minulého století. Západní svět procházel obrovskou kulturní a duchovní proměnou. Tehdy mu kralovala blíže neurčená horizontální láska. Mládež bourala fasády starého světa směrem k autenticitě života uvnitř a k vzájemné toleranci, empatii a soucitu. V řadě zemí západní Evropy byl socialismus nepoměrně vyspělejší než totalitní socialismus za Železnou oponou. (Např. Švédsko nebo Velká Británie.) Velké politice kraloval duch smiřování Západu s Východem při zachování statu quo. Ovšem ruku v ruce s tímto duchem doby, která bourala i hranice mezi národy, třídami, rasami, pohlavími a konfesemi, došlo také ke zrelativizování lidské individuality, lidského „já“ a lidské svobody.

Řekla bych, že tento návrat k vlastnímu „já“, na úkor splynutí s neujasněnou horizontální láskou, charakterizuje dobu, která následuje po 60. létech minulého století. Václav Havel razí hledání vlastní lidské identity a „život v pravdě“. Sám pro zachování vlastního „já“ píše dopis Husákovi, svobodně za cenu možnosti ztratit ne-lidskou svobodu. Domnívám se, že pod tímto zorným úhlem bychom měli rozumět i dnešnímu „aggiornamentu“ II. vatikánského koncilu: přesahuje do světa, jehož duch je jiný, než byl duch 60. let. Excesy lidského „já“ a excesy lidské svobody, které vidíme všude kolem sebe, jsou, podle mého soudu, syndromem oslabeného a zraněného „já“ a zraněné svobody, která neodpovídá svobodě homo sapiens.

Jistě je možno pátrat po příčinách tohoto oslabení „já“ a lidské svobody. Snad už není dáno pouze sociální situací nebo režimem. Ale souvisí možná i s computerizací světa a našich duší. Čím jsou tyto stroje vyspělejší, tím víc zasahují do fyziologických možností naší mysli. Oslabují sebereflexi, a čím širší oblast jejich síť zasahuje, tím víc jaksi totalitarizují naši reflexi světa, našeho „já“ i naši svobodu a mravní jednání.

Vidím kolem sebe i oslabování umělecké reflexe. Čechovův Racek při premiéře propadl. Teprve obnovené nastudování bylo přijato. Čechov se stal jedním z pilířů dramatu 20. století. Jestliže je však určujícím momentem dneška masmédium a jeho „sledovanost“, kolik děl zapadne nebo nikdy nevznikne a kam se vlastně ubírá umělecká reflexe? Kde je svoboda i „já“ tvůrců, kteří mají na víc? Co je člověku vnucováno jako „umělecká“ reflexe? Vkus není člověku dán. Člověk se mu učí. Prvotní církev umění nepotřebovala, neuměla a snad je ani nechtěla: vždyť sloužilo římskému světu. Pak pochopila, že krása může vést k Božímu tajemství snáz než složité myšlení Písma. Rozchod církve s umělci začal pro naši dobu patrně nástupem individualismu, lidského „já“ – a odmítnutý bohoslovec Gogh dnes krášlí lidské příbytky a ve všech částech světa svědčí o kráse stvoření.

Církev si snad klade otázku, čím to je, že se svět před ní uzavřel. A jak jej otevřít pro křesťanskou zvěst. Jestli je láska dnešnímu člověku srozumitelná. Mně se zdá, že dnešní svět s mentalitou pubertálních dětí čeká, že křesťané budou ochotni nést jeho břemeno. Tedy naše společné břemeno. Neste břemena jeden druhého a tak naplníte zákon Kristův. To je, podle mého soudu, výzva k individuálnímu a individualistickému pojetí. Nestačí druhého milovat, vždyť co to vlastně je? Těžší je přiblížit se k němu, poznat ho zblízka, abych mohl rozpoznat jeho často skryté a jemu nesrozumitelné břemeno. A pomoci mu je nést. Poznávat taky sám sebe, abych rozpoznal své vlastní skryté a často nesrozumitelné břemeno. Abych věděl, jestli mám dost sil na nesení břemena druhého.

Zdá se mi, že právě oslabené „já“ a ponížení lidské svobody na svobodu součástky velkého stroje (i církev tak může být vnímána), na svobodu lovce konzumu, obecně tíží i ty z nás, kteří si to vůbec nepřiznáme. Ať už uvnitř církve, tak i mimo ni lidé zapomínají hovořit o sobě bez odkazu na kterékoliv „TO“. Lidé uvnitř církve se málo ptají: „Jak se máš? Nebolí tě něco? Je tady v lavici volno?“ Víc upírají oči k „TO“. Neptají se: „Kdo jsi?“ Ale: „Komu, čemu věříš?“ Víra (často ve vlastní víru, méně už v Boha) se tak může stát mezi křesťany vizitkou lidské celistvosti podobně jako platební karta u pokladny anonymního supermarketu.

Zdá se mi, že právě otevřenost k břemenu druhého člověka v jeho lidské celistvosti, úcta a posilování člověka v jeho neopakovatelném „já“ a posilování činů neopakovatelné osobní svobody nás mohou časem propojit. V původním jméně celistvého Boha: „Jsem“.