Mezinárodní kongres o mystice

Autor: Vojtěch Pavel Kohut - Číslo: 2003/5 (Panoráma)

Myšlenka uspořádat Mezinárodní kongres o mystice (4.-9. září 2003) se zrodila již před třemi lety na závěr Kongresu o spirituální teologii, který se konal ve dnech 24.–29. dubna 2000 na Papežském institutu spirituality Teresianum v Římě.¹ Iniciátorem této akce byl otec Rafael Checa, bosý karmelitán z Mexika, jeden ze spolutvůrců nové pomocné disciplíny na rozhraní spirituální a praktické (pastorální) teologie – pastorace spirituality (pastoral de espiritualidad), která si klade za cíl budovat nové pastorační programy na základě hlubokých zkušeností živých duchovních proudů v církvi a klasiků duchovní literatury, včetně významných křesťanských mystiků.² Snad i proto, ale především s ohledem na bohaté plody, které přinesl sám zmiňovaný Kongres o spirituální teologii, otec Checa navrhl už v jeho závěru uspořádat rovněž kongres o mystice, jehož nosným tématem by byla prezentace karmelitánské mystiky jako jednoho ze základních paradigmat křesťanské mystiky, jež je zároveň v plodném dialogu s mystikou židovskou a islámskou. Jelikož o uspořádání tohoto kongresu projevili živý zájem němečtí bosí karmelitáni, nevděčné, ale tím záslužnější úlohy organizátora a pořadatele se ujal otec Ulrich Dobhan, bývalý generální definitor OCD. Nad kongresem převzal patronát Generální dům bosých karmelitánů v Římě a úlohu hostitele vzorně splnili benediktinští mniši z opatství Münsterschwarzach v Německu.

Původní představa o kongresu vycházela z římské zkušenosti, takže počítala s výhradní účastí odborně vzdělaných posluchačů, a proto se také mělo za to, že počet účastníků se bude pohybovat kolem osmdesáti osob. Avšak umístění informace o připravované akci na internetových stránkách generálního domu OCD způsobilo, že zájem značně převýšil tyto předpoklady a očekávání, takže jejich počet nakonec dosáhl dvou stovek posluchačů z devatenácti zemí světa, z nichž někteří ovšem nebyli dostatečně odborně připraveni na úroveň a celkové zaměření původně plánovaných přednášek. To samozřejmě způsobilo určité drobné obtíže nejen organizátorům a hostitelům, ale i samotným přednášejícím. Zároveň však šlo o výmluvné potvrzení všeobecného povědomí, že o mystiku panuje značný zájem jak mezi věřícími, tak i mezi nepraktikujícími, ba i mnohými nevěřícími lidmi na celém světě, což na jedné straně představuje důležitou pastorační výzvu a příležitost pro současnou církev, na straně druhé ovšem také velkou zodpovědnost pastýřů tváří v tvář tisícerým podobám pseudomystických nabídek esoterického druhu, které jsou v módě a velmi hlasitě se ucházejí o přízeň postmoderní hladové duše. Ignorovat tuto skutečnost, jak se dosud namnoze, bohužel, děje, znamená nemít ruku na tepu doby a nevnímat znamení času, která nás ponoukají nikoli k laciné podbízivosti, nýbrž k evangelijní činorodosti (srov. např. Mt 25,14n. a par.).

Vlastní program přednášek se uskutečnil ve dnech 4.–9. září 2003 a vzhledem k tomu, že jich bylo (i se závěrečným shrnutím) celkem pětadvacet, každý si snadno představí, jak bohaté, ale i náročné to byly dny. S výjimkou soboty a neděle, kdy se konaly tři, respektive dvě přednášky, připadlo na ostatní dny po pěti příspěvcích, takže časový harmonogram nedovoloval bezprostřední kontakt s přednášejícími ve formě dotazů či diskuse hned po vyslechnutí jednotlivých referátů. To bylo poněkud nelibě přijato, zvláště odborně vzdělanou částí posluchačstva, a také výslovně vyjádřeno během večerních „kulatých stolů“, které byly (kromě osobních rozhovorů) jedinou plánovanou formou diskuse, ovšem omezenou rozdělením do jazykových skupin (německé, španělské, anglické, italské a francouzské), a tak často i bez přítomnosti daných přednášejících. Je však třeba přiznat, že právě to byla zřejmě jedna z největších daní za onen vysoký počet účastníků kongresu a že i zmíněné „kulaté stoly“ byly velmi plodné, alespoň soudě podle dojmů z italsky mluvící skupiny, které jsem se osobně účastnil, a osobních z referencí, které jsem získal z ostatních skupin.

Nelze zde, pochopitelně, hodnotit, ba ani krátce představit jednotlivě všechny příspěvky a jejich autory; zmíním proto pouze některé z nich a následně se pokusím formulovat celkové hodnocení kongresu.

Velmi mile překvapil svou úvodní přednáškou o dogmatu a mystice místní würzburský biskup Paul-Werner Scheele; z teologického pohledu na mystiku hovořili velmi poutavě Josef Sudbrack a Eugen Biser. Obrovský přehled a nespornou erudici projevili také Juan Martín Velasco, ale zejména Eulogio Pacho a Ciro García.

Z příspěvků věnovaných hlavním postavám karmelitánské mystiky působilo nejlépe vystoupení Hanny-Barbary Gerl-Falkovitz, která představila svatou Terezii Benediktu od Kříže (Edith Stein) jako teoretičku mystiky a zamýšlela se rovněž nad otázkou, zda lze tuto spolupatronku Evropy považovat i za mystičku.

Velmi svěže zapůsobil jezuita Harvey D. Egan s prezentací christocentrické mystiky Teilharda de Chardin a velmi dojemným a silným zážitkem bylo naslouchat Frei Bettovi, brazilskému dominikánovi, který hovořil nejen o vztahu mystiky a politiky, ale i o svém životním příběhu bývalého politického vězně a současného poradce prezidenta v boji proti hladu, který sužuje jeho vlast. Naprostým zklamáním bylo naproti tomu vystoupení Cristiny Kaufmann, která namísto avizované mystiky Terezie z Avily prezentovala svou vizi života bosých karmelitek pro budoucnost, a to navíc ve velmi konfrontačním duchu.

Komparativní část přednášek věnovaná jednotlivým křesťanským konfesím, ale i židovské a islámské mystice, měla velmi dobrou úroveň: Tomáš Špidlík (pravoslavná mystika) i Gerhard Wehr (protestanská mystika) se zhostili své úlohy na výbornou, podobně jako rabín Giuseppe Laras, který mistrně představil novou kabalu Izáka Lurii a mystiku Safedu. Totéž již ovšem nelze říci o Ericu Geoffroyovi a o Luce López-Baralt, kteří hovořili o súfismu (islámské mystice), první v kontextu transcendentní jednoty náboženství, druhá s ohledem na společné symboly se španělskou mystikou. Příspěvky obou přednášejících sice vykazovaly značnou znalost problematiky súfismu, avšak ve svých závěrech byly nedostatečně kritické a vyvážené.

Celkově lze říci, že Kongres, který si předsevzal nesnadnou úlohu zmapovat karmelitánskou mystiku jako stěžejní paradigma křesťanské mystiky, jež je v plodném dialogu s židovskou a islámskou mystikou, splnil svůj účel. Byl pro všechny účastníky přehledným uvedením do problematiky křesťanské mystiky, možností setkání s předními odborníky na tuto tematiku a velkým inspiračním impulzem i v mnoha jiných ohledech. Zdá se navíc, že z něj vzejde více dalších, drobnějších i významnějších iniciativ. Místní nakladatelství benediktinského opatství by navíc mělo záhy vydat akta tohoto kongresu v původních jazycích, což bude jistě, zejména pro odbornou veřejnost, velmi záslužný počin, který umožní i těm, kdo se kongresu z nejrůznějších důvodů nemohli zúčastnit, aby nahlédli do bohatství jeho jednotlivých příspěvků. Některé drobnější nedostatky v podobě méně vyvážených přednášek či nutně úzkého pohledu na mystiku (který by bylo vhodné rozšířit o mysticismus východních náboženství, mystickou fenomenologii apod.) snad doplní jiné iniciativy tohoto druhu, zejména „plaše avizovaný“ kongres, který by se měl věnovat mystice z pastoračního hlediska, zejména s ohledem na působení sekt, a který by někteří účastníci rádi uspořádali za několik let v Brazílii.