Křesťanský kvas ve světě

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2003/5 (Punctum saliens)

„Přišel jsem na zem hodit oheň, a jak si přeji, aby vzplanul!“ To je trvalá touha Ježíše Krista. Její naplnění si předávají jako úkol století za stoletím, už po dva tisíce let. Nejžhavěji reagoval apoštol Pavel. Jeho tlumočení evangelia rodící se církvi „kristovců“ nemá podobu katechismu ani střízlivého bádání teologů (i když obojí je nezbytné pro etablovanou církev). Jeho plné nasazení pro Kristovu věc, včetně rizika popravy, pokračovalo u těch, kdo ho následovali po tři století. To zdánlivě pošetilé sebeobětování paradoxně způsobilo, že „krev mučedníků se stala semenem křesťanů“. U nás jsme prožili své katakomby dvakrát ve 20. století díky dvěma novopohanským ideologiím. Je načase vyzvednout jména a svědectví našich svědků do trvale živého vědomí naší církve. Především každá mladá generace potřebuje setkat se s výzvou k velikosti.

Ježíš však nám předkládá i alternativní výzvu pro mírové časy. „Čemu se podobá Boží království? Je jako kvas, který vzala žena a zadělala do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ Mouka jako polotovar byla ze stavu klidu přivedena do pohybu a dostala novou kvalitu jako pokrm. Vedle mučednického heroismu má společenství Kristových přátel působit pokojně na své okolí, když mu životem i slovem otevírá oči pro vyšší rovinu bytí a sděluje pozvání „Pojďte ke mně všichni…“. To se děje především životní praxí: „Hleďte, jak se mají rádi.“ Dále nelíčenou účastí, porozuměním, radou, reálnou pomocí, pozváním do rodiny nebo skupiny přátel atd. Při vhodné příležitosti bez stínu nátlaku i přímo: „Já věřím, protože … a přál bych ti totéž.“ Židovská filosofka Edith Steinová dozrála pro konverzi, když při návštěvě u přítelkyně nahlédla večer do její knihovny, začetla se do spisů svaté Terezie od Ježíše a k ránu konstatovala: „To je pravda.“ V dějinách dostávala apoštolská aktivita postupně různé dobové podněty. Ve starověku neokázalé svědectví poustevníků i poustevnic a Benedikt se svým modelem pracovitého křesťanského společenství. Ve středověku František a Dominik založili chudé pohyblivé řehole a svědčili radostnou chudobou blízko k lidem. Novověké církvi vtiskli příslušnou pečeť Ignácovi jezuité. Historický téměř už dnešek významně poznamenal Jan Bosko, přítel mladých. Předkoncilní teologii a mentalitu oživil Gustave Thils svou „Teologií pozemských skutečností“.

Z Říma zazněla výzva k laikům založením Katolické akce, ale apoštolát laiků si nacházel i vlastní cesty. Na začátku 20. století uložil jeden vlámský dělník synovi, mladému knězi: „Nezapomeň na své bratry dělníky, o ně se starají jen nepřátelé víry.“ Josef Cardijn nezapomněl. Z jeho kroužků s mladými vzniklo světové hnutí JOC (Jeunesse ouvrière chrétienne), které po válce přišlo i k nám v paralelní podobě studentského hnutí. Jejich apoštolský (byť v perspektivě sovětizace obezřetný) elán dokázal od člověka k člověku šířit křesťanské Ne proti ateizaci a dehumanizaci. U soudů a potom ve vězeních žili mladí katolíci tak, že přitahovali svou vnitřní svobodou a radostností. Nejednou tam mohli i katechizovat a přijímat mezi sebe nové katechumeny. Elán mladého katolicismu tenkrát živila i knížka Michela Quoista „Kvas v těstě“.

Tato mladá živá církev prošla celou řadou procesů, byla zastoupena v mnoha vězeních a pracovních táborech. Právě tam však byla duchovním kvasem. Poučení jocističtí „průkopníci“ uměli hovořit o víře a církvi, nadějí povzbudit a potěšit, praktickou láskou upozornit na sílu praktického křesťanství. Pokud nebyl po ruce vězeň kněz, byli s to připravit na křest a sami ho udělit. V sedmdesátých letech napsal Josef Zvěřina studii „Jak církev neumírá“. Přidáme-li otazník, je to otázka pro dnešní mladé křesťany v situaci svobody.