Krása světa

Autor: Tomáš Machula - Číslo: 2003/5 (Téma)

Zdelšího rukopisu.

Náš svět je podle Platóna nejkrásnější ztoho, co vzniklo, a jeho tvůrce je nejlepší zpříčin. Bytostná dokonalost stvořeného světa je založena na podobnosti svému vzoru – vPlatónově pojetí nebyl svět uspořádán náhodně nebo libovolně, ale měl jakousi vzorovou příčinu. Je to idea živé bytosti jako takové. Platónský svět je živý, má tělo i duši, přičemž obojí je chápáno hmotně a je výsledkem různého míšení. VPlatónově popisu stvoření světa je kladen velký důraz na harmonické poměry při míšení a uspořádávání. Souvislost bytostné dokonalosti a harmonie či řádu světa je zcela zřetelná.

U Tomáše Akvinského nacházíme přesvědčení, že první vzorovou příčinou všech stvořených věcí je Bůh. Vše je stvořeno podle božských idejí vBožím intelektu, který se reálně neodlišuje od Boží esence. Harmonie a krása stvoření je tak dána samotným východiskem – nanejvýš dokonalým intelektem Božím. Vkaždém tvoru lze dokonce nalézt stopy Božího trojičního života, protože každý účinek nějak reprezentuje svou příčinu. Opět vidíme dokonalost a krásu světa (byť na ni Tomáš explicitně neupozorňuje), plynoucí zezrcadlení Boží dokonalosti.

Svět je nadto harmonicky strukturovaným celkem odlišných jsoucen, jejichž dokonalost je různá. Mezi tvory existují bytostné rozdíly. To však dokonalost světa jako celku neruší, ale naopak ji umožňuje. Vesmír by nebyl dokonalý, kdyby byl ve věcech jen jeden stupeň dobroty. Tomáš přímo odmítá Órigenovo tvrzení o původní rovnosti všech stvořených věcí a obhajuje diverzitu, bohatost, různost a odstupňování, které umožňuje krásu a dokonalost světa.

Pro naše téma je nesmírně zajímavý přístup Vladimira Solovjova, protože tento ruský křesťanský filosof se na kráse snaží postavit celý svůj kosmologický náhled. Solovjov začíná jeden svůj spis citací zDostojevského Idiota: „Krása spasí svět“. Svět nebude spasen silou, říká Solovjov, ale krásou. Solovjov mění Dostojevského antropologický pohled na kosmologický. Jde mu o krásu vpřírodě.

Velice důležitou skutečností pro vysvětlení krásy vpřírodě je světlo. Krásu diamantu (v kontrastu schemicky totožným uhlím) vytváří hra světla na vybroušených ploškách. Hmota a světlo zde interagují, zůstávají nesmíšené, ale spolupůsobí a jsou ve vzájemném vztahu. Světlo, jakožto cosi nad-hmotného, prozařuje hmotu a dává jí krásu. Vztah ilustrovaný příkladem diamantu a světla je pak vyjádřením vztahu hmotného a nehmotného principu obecně. Krása je vtělení ideje.

Voblasti náboženské, o kterou jde Solovjovovi nejvíce, je krása dána právě světlem Boží milosti, která se nejlépe projevuje včlověku. Jak už bylo řečeno výše, člověk je proto také bytostí nejnáchylnější košklivosti, kpopření této božsky darované krásy. Solovjov sám uznává, že zvrhlý člověk je mnohem odpornější než jiný sebevíce ošklivý tvor. Zvrhlý člověk totiž zatemňuje světlo, které ho činí krásným, odmítá být ztělesněním ideje.

O jaký ideální princip se vlastně jedná? Musí to být princip, který je podle Solovjova „hoden existence“, musí být dřívější než lidský duch, musí to být Absolutno. Tato idea je proto nezávislá na lidských projekcích, na lidské mysli. Krása a její filosofické uchopení (tedy estetika) je pro Solovjova nikoli věcí osobní volby nebo vkusu, ale vyplývá zbytostného řádu věcí. Estetika je pro něj teorií Absolutna.