Konzumní spiritualita, její kritika, a co dál?

Autor: Radim Beránek - Číslo: 2003/5 (Články)

Spiritualita – populární téma

Přestože v posledních letech nepraskají naše kostely ve švech, nelze si nevšimnout zvýšeného zájmu širší veřejnosti o téma „spirituality“. Knihkupectví jsou zavalena nejrůznějšími tituly, od popisu uvádění do šamanských praktik přes nabídky využívání „moci podvědomí“ až po knihy alespoň letmo inspirované křesťanstvím. Je tento obnovený zájem o „spiritualitu“ něčím, čím se mohou křesťané inspirovat a z čeho mohou čerpat? Anebo je na místě spíše mimořádná obezřetnost a podezíravost při nekritickém zaplňování prázdného místa v naší knihovně duchovní literatury, které zbylo po klasice jako Následování Krista a asketických příručkách 19. století? A nejsou i některé knihy tvářící se na první pohled jako fundovaní průvodci po bohatství duchovních tradic křesťanství a jiných náboženských tradic pouze dalším ukazatelem do slepých uliček, jejichž následování křesťanům na cestě ke svatosti nejen nepomůže, ale spíše uškodí? Jaké aspekty moderní literatury o spiritualitě je možné vidět jako problematické? Jaké jsou potom lepší alternativy a co k tomu může říci teologie?

V tomto článku poslouží jako vzorová ukázka moderní literatury o spiritualitě dílo amerického psychoterapeuta Thomase Moora Kniha o duši, která se i u nás stala bestsellerem a dočkala se velmi kladného přijetí i v křesťanských kruzích.¹ Problematické rysy této knihy nastíním převážně prostřednictvím kritiky z pera amerického teologa Gregoryho Jonese.² V závěru navrhnu několik poznámek usilujících o nalezení uspokojivější odpovědi na otázku, co je křesťanská spiritualita a jakou roli při jejím formování hraje teologie.

(Post)moderní „péče o duši“

Thomas Moore diagnostikuje stav velkého množství lidí v současnosti jako „ztrátu duše“, která se projevuje neurózami, závislostmi, násilím a ztrátou smyslu života. Cíl své knihy vymezuje následovně: „V této knize chci navázat na moudrost minulých dob a vzít v úvahu náš současný život, abych ukázal, že péčí o duši se nám ulehčí v našich úzkostech a nalezneme hluboké uspokojení a radost.“³ Vzorem mu jsou středověké a renesanční knihy o svépomoci. K inspiraci se (kromě zkušeností z vlastní psychoterapeutické praxe) obrací hlavně k řecké a římské mytologii a trvá na neoddělitelnosti psychologie a náboženství – „každý psychologický problém je koneckonců náboženská záležitost“.⁴ Moore kritizuje psychologii pro její zaměřenost na ego a říká, že „psychologii a spiritualitu musíme vidět jako jedno“.⁵ Otevřenost vůči podnětům náboženských tradic by pak měla tradiční psychologii zaměřenou na ego proměnit v péči o duši: „Můžeme být takovými pečovateli našich vlastních duší. Je to myšlenka, která v sobě zahrnuje vnitřní kněžství a osobní náboženství.“⁶

Moore velmi pozitivně hodnotí tradiční křesťanské rituály, které podle něho zprostředkovávají duši vědomí posvátnosti světa a každodenního života.⁷ Zároveň přiznává: „I když používám křesťanskou terminologii, to, co nabízím, není specificky křesťanské ani svázané s nějakou zvláštní náboženskou tradicí. Přesto to však v sobě zahrnuje náboženskou citlivost a pochopení pro naši absolutní potřebu duchovního života.“⁸ K roli teologie poznamenává, že „naše kultura potřebuje takovou teologickou reflexi, jež by nehájila jednotlivé tradice, ale směřovala by k uspokojení duše, která potřebuje duchovní nasměrování“.⁹

Kritika konzumní spirituality

Gregory Jones uznává, že Moorova kniha (v porovnání s jinými) má i určité klady: není povrchní, není v zajetí nejrůznějších „terapií“ typu „jak se stát svatým snadno a rychle“, kritizuje separaci rozumu od citu a myšlení od těla, nepopírá, že „péče o duši“ vposledku má zahrnovat starost a péči o svět (i když klade důraz na estetické a ekologické záležitosti a opomíjí významné aspekty sociální a politické sféry). Nicméně celkový charakter a perspektiva knihy podle Jonese z ní činí s křesťanstvím nekompatibilní alternativu, která v zásadě pouze „kopíruje některé z nejhorších rysů konzumní spirituality“. Co tím Jones myslí, je dobře patrné na analýze tří témat (Bůh, lidská osobnost, praxe), ve kterých se podle Jonese Moorův pohled na spiritualitu zásadně odlišuje od koncepce křesťanské spirituality.

Moore se ve své knize systematicky vyhýbá řeči o Bohu a dává přednost termínu „posvátno“. Základem péče o duši je kultivovat prožitek posvátna uprostřed každodennosti. Pro rozlišení dobrých a špatných způsobů vztahování se k „posvátnu“ ovšem ve skutečnosti Moore neposkytuje žádná kritéria – až na jediné: osobní prospěch. Nepřekvapuje potom, že Moore nachází stále znovu a znovu velké sympatie především pro nejrůznější řecké mýty a doporučuje dokonce polyteismus jako užitečný „psychologický model“, který nám má pomoci zbavit se intolerantního monoteistického fundamentalismu a objevovat „duchovní hodnoty ve světě.“¹⁰ Je-li jediným kritériem osobní prospěch, pak si každý může svobodně zvolit svého boha (své bohy), vytvořit si své vlastní „osobní náboženství“ s „osobními rituály“ a „osobní spiritualitou“! Takový postoj je však v zajetí moderní konzumní mentality, pro kterou Bůh (bohové), víra a spiritualita představují pouze další zboží k uspokojování potřeb frustrovaného individua, které bloumá jako zákazník v obřím hypermarketu a vybírá si vše podle vlastní libosti. Moorovi uniká, nakolik často byli a jsou osobní bohové polyteismu pouze prodlouženou rukou individualistických zájmů a jejich nadvláda v podvědomí společnosti vede místo k toleranci spíše k prosazování se silnějších a agresivnějších.¹¹ A samozřejmě pak chybí i prostor pro chápání Boha jako „toho Jiného“ – nevyslovitelného a našimi potřebami nemanipulovatelného Tajemství, které proniká naše životy a vystavuje naše smýšlení a jednání soudu své milosti.

Pokud jde o pojetí lidské osobnosti, pak Jones oprávněně kritizuje, že u Moora se „péče o duši“ takřka zcela vyčerpává zájmem o „vnitřní život“ individua – o poznání vlastní psyché. Péče o duši tak spočívá v kultivaci vlastní psyché a o tom, jak se tato kultivace bude dít, si má rozhodovat čtenář Moorovy knížky sám – naprosto nezávislý na jakékoli potřebě katecheze nebo začleněnosti do nějaké konkrétní tradice. Jediným kritériem je opět pouze vlastní prospěch individua. Chybí téměř jakýkoliv smysl pro hřích, pro poznání, nakolik my sami jsme zasaženi sebeklamem a zapleteni do emočních, interpersonálních a sociálních struktur a vzorců chování, které jsou pro nás i pro druhé lidi destruktivní. Spiritualita zabývající se pouze introspekcí „vnitřního života“ s sebou navíc implicitně nese zvěst, že všechny zdroje pro pravdivější poznání vlastní identity mám vposledku v sobě. A to vůbec nemusí být radostná zvěst, zvláště „jestliže nejsou brány do úvahy ty události a posuny ve vztazích v materiálním a sociálním světě, které mohou aktivovat proměnu toho, jak jsem schopen vidět sebe (a druhé)“.¹²

Třetím (a s dvěma předchozími provázaným) tématem kritiky je Moorův pohled na praxi. Jak již bylo řečeno, Moore uznává potřebu „formální náboženské praxe“ především v podobě nejrůznějších rituálů, protože ztráta takové praxe ochuzuje duši a spiritualitu o cenné symbolické představy a zkušenosti. Na základě vlastní zkušenosti doporučuje nechat se sice těmito představami a zkušenostmi inspirovat, ale vlastní spiritualitu si vytvářet sám pomocí „osobní reformace“.¹³ Ovšem opět neposkytuje žádná kritéria pro rozlišování dobrých a špatných rituálů, představ a zkušeností a Jones poznamenává, že absence jakýchkoliv kritérií je u Moora způsobena tím, že jeho koncepci spirituality naprosto chybí telos, představa o účelu a cíli, ke kterému je člověk stvořen a povolán.¹⁴ Tradice disciplinovaného duchovního růstu křesťanského učednictví je u Moora nahrazena „nahodilými rituály náboženského turisty“.¹⁵

Na Moorově knize Jonese velmi znepokojuje skutečnost, že Moorův postoj není (na rozdíl od mnoha ke křesťanství alternativních koncepcí spirituality) otevřený a jasný v otázce přijímání a odmítání základních aspektů křesťanství. Namísto toho Moore odmítá vydat počet ze svého teologického přesvědčení a sugeruje čtenáři představu, že právě jeho kniha je příkladem „péče o duši“, která nehájí žádnou konkrétní teologickou tradici. Přitom si ale neuvědomuje, že jeho kniha hájí jednu velmi konkrétní tradici – totiž tradici, která neuznává žádné další tradice kromě toho, čemu já sám dávám přednost a co mi přináší prospěch. Popularita Moorovy knihy je podle Jonese vysvětlitelná především tím, že brnká na strunu konzumně a individualisticky naladěné mentality obyvatel euroamerické civilizace.¹⁶ Tato a jí podobné knihy jsou občas dobří sluhové, ale vždy zlí páni – mohou sice za některých okolností (především díky své zakořeněnosti v psychoterapeutické teorii a praxi) pomoci v řešení některých životních problémů, ale jako plnohodnotní průvodci na cestě ke zralejší křesťanské spiritualitě selhávají. Při hledání impulzů pro obnovu a růst křesťanské spirituality bychom se měli inspirovat raději někde jinde.

Spiritualita uprostřed každodennosti – mezi temnotou a svítáním

Konzumní spiritualita živí fascinaci sebou samým, zužuje se v podstatě na hledání toho, co navozuje příjemné a zajímavé zážitky, a vede k individualismu, pro který je vlastní duševní pohoda vposledku nezávislá na osudu dalších bližních.¹⁷ Nauku a teologii považuje taková spiritualita za druhořadou nebo zbytečnou, protože nepotřebuje žádná jiná kritéria kromě vlastního individuálního prospěchu. Nemáme zde vyprávění příběhu křesťanské spirituality jinými slovy, ale vyprávění úplně jiného příběhu.

Jak tedy začít vyprávět příběh křesťanské spirituality? Kde hledat kritéria pro toto vyprávění? A co z tohoto příběhu potřebujeme dnes slyšet obzvláště naléhavě? Omezím se pouze na pár poznámek.

Křesťanská spiritualita nezačíná u nejrůznějších esoterických rituálů, při pátrání v hlubinách vlastní psyché, anebo teprve v nějakých „mezních životních situacích“. Jestliže (jak jako křesťané věříme) existuje Bůh, který „učinil nebesa i zemi svou velikou mocí“,¹⁸ jestliže tento Bůh „je nade vším, proniká vše a je ve všem“,¹⁹ a jestliže konstitutivním prvkem našeho života je neustálá nabídka „nepodmíněného a absolutního sebesdílení Boha“,²⁰ pak opravdová spiritualita začíná uprostřed každodennosti. Uprostřed každodennosti jsme konfrontováni s realitou a zváni, abychom si hlouběji uvědomili svou stvořenost – tělesnost a smrtelnost, zasazení do konkrétního místa a času, začlenění do jedinečných vztahů – stvořenost, která je „absolutní závislostí na tajemství Boha“.²¹

Příběh křesťanské spirituality není možné vyprávět izolovaně od příběhu Ježíše Nazaretského. A středem Ježíšova příběhu je tajemství velikonočního příběhu. Tajemství temnoty noci, ve které Jidáš vyšel zradit Ježíše,²² temnoty noci, ve které „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se“ v Getsemanech,²³ temnoty, která „v poledne nastala po celé zemi až do tří hodin“.²⁴ Zralá spiritualita se musí učit vydržet konfrontaci s temnotou Velkého pátku, která nepřestává, s temnotou vlastního selhání a zranitelnosti, nemoci, utrpení, s temnotou násilí, bolesti a nespravedlnosti ve světě. Zároveň ale nesmíme upadat do zoufalství, které odmítá vidět, že v temnotě noci se věčné Slovo narodilo jako člověk, že v temnotě noci byl náš Pán vzkříšen, že každá temnota je již prozařována paprsky svítání nedělního jitra, že hrob je prázdný a Duch je seslán, že srdcem spirituality není laciný optimismus ani pasivní zoufalství, ale naděje.²⁵

Křesťanská identita vždy zahrnovala zvláštní nezapomnětlivost (anamnésis) – udržování „nebezpečné vzpomínky“ na toho, jehož „smrt zvěstujeme, vzkříšení vyznáváme a na jehož příchod čekáme“, neboť jeho příběh tvoří střed příběhu každého z nás a celého světa. „To konejte na mou památku (anamnésis).“ Spiritualita má své ohnisko v proměňující (a právě proto „nebezpečné“!) svátostné konfrontaci s Ježíšovým příběhem. Naše společnost je formována konzumním kultem příjemného zážitku, který je živen reklamou a médii. Proti tomuto lex orandi moderní kultury musí křesťané jako znamení odporu postavit lex credendi nauky a teologie, které udržují „nebezpečnou vzpomínku“ naživu a přinášejí tak kritéria, která dávají tvar a formu příběhu křesťanské spirituality.²⁶

Příběh spirituality stále očekává své eschatologické naplnění, a proto jeho vyprávění zůstává otevřené; slovy janovské teologie: „Milovaní, nyní jsme Boží děti; ale ještě nevyšlo najevo, co budeme.“²⁷ Bůh nás vede vždy dál, než se odvažujeme pomyslet,²⁸ a na této cestě jsme konfrontováni se stále novými výzvami.²⁹ A ještě v jednom smyslu musíme chápat příběh spirituality jako otevřený. Každý člověk je jiný a jedinečný a s každým z nás tedy Bůh jedná neopakovatelným a originálním způsobem. „Je velice nebezpečné chtít vést všechny ke spáse toutéž cestou; takový člověk nechápe, jak rozmanité a nesčetné jsou dary Ducha Svatého,“ učí nás sv. Ignác z Loyoly.³⁰

Příběh křesťanské spirituality se neodehrává abstraktně mimo prostor a čas, ale vždy konkrétně, nyní a na místě, kde právě jsme – v lásce a službě, v práci a odpočinku, v utrpení a radosti, v naději a úzkosti, v mlčení a modlitbě – všude tam, kde se našich srdcí dotýká Boží Duch, který dává život. Na závěr bych chtěl připojit dva texty, které tuto skutečnost vyjadřují možná lépe než mnoho jiných. Prvním je báseň Modlitba³¹ od Jana Skácela:

Studánku dej mi blízko u lesa

A nehlubokou Jenom na dlaň vody

A do ní žabku která vodu čistí

Na podzim povybírám napadané listí

V zimě se budu starat aby nezamrzla

A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé

A to je všechno Snad je v moci tvé

Udělat pro mne malý důlek vody

Ve kterém by se odrážela nebesa

A druhým textem je závěr písně Karla Kryla,³² která nás učí pamatovat na to, kde stále znovu začíná i končí každá modlitba i veškerá spiritualita:

...děkuji... za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral;

Beránku, děkuji, marně jsi neumíral!

Děkuji, děkuji, děkuji...