Ke vztahu individuální a společné modlitby

Autor: Winfried Haunerland - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/5 (Články)

Gottesdienst, 24/2000.

Církev je především a podstatně modlící se církví

Obraz, který o církvi podává Lukáš ve Skutcích apoštolů, ji od počátku představuje jako modlící se církev. Po posledních pokynech a poučeních od Zmrtvýchvstalého se společenství učedníků stahuje do Jeruzaléma, do horní místnosti, aby se tam modlilo. „Všichni tam setrvávali jednomyslně v modlitbě“ (Sk 1,14). Je to snad náhoda, že to první, co se o tvořícím se společenství učedníků ve Skutcích apoštolů říká, je uposlechnutí Ježíšových slov a modlitba? Nejeví se tu něco normativního a programatického pro církev? Je to výraz touhy, která teprve musí být splněna. Právě modlícímu se společenství církve je seslán Duch Svatý. Skutky apoštolů stále znovu opakují, že modlitba náleží ke každodenní praxi jednotlivce i společenství. Petr se modlí o samotě na střeše domu v Joppe (Sk 10,9), může však jít k modlitbě také do chrámu (Sk 3,1). Před velkými rozhodnutími nebo před zázračnými činy předchází modlitba – ať celé věřící obce, nebo jednotlivce (Sk 1,24; 9,40; 28,8). Modlitba je výslovně představena jako úkol apoštolů (Sk 6,4) a náleží ke každému předávání úřadu (Sk 6,6; 13,3; 14,23). Téměř pravidelně je však zřejmě charakteristická pro setkávání křesťanů (Sk 2,42; 12,5; 12,12; 16,5; 20,36; 21,5).

Jednotlivý křesťan, který se modlí, činí tak vždy jako úd Kristova těla

Liturgie jako bohoslužba církve je v podstatě společenským jednáním, v němž se jednotliví modlící se lidé zakoušejí jako součást církevního subjektu. Bylo by však problematické odpírat osobní modlitbě jednotlivce církevní charakter. „Ani ´soukromá´ modlitba křesťanů (jednotlivců nebo malých skupin) není ´soukromou záležitostí´, která by s církví neměla nic společného.“¹ Vždyť skrze křest a biřmování je křesťan v trvalém vztahu s církví, takže jednání jednotlivého křesťana je církevním jednáním, byť nikoli úředním. „Také tato modlitba je modlitbou pokřtěných a Duchem posílených, omilostněných lidí, kteří jsou včleněni do mystického těla Kristova.“²

Je tedy zřejmé již z teologických důvodů, že příliš ostré dělení na úřední modlitbu liturgie a osobní – jakoby soukromou – modlitbu jednotlivce je problematické. „Vlastní důstojnost křesťanské modlitby je v obojím případě společná a nemůže být ničím překonána: obojí je skutečně modlitbou svatého Božího lidu, děje se v těle Kristově za jeho přítomnosti a je neseno Duchem Svatým.“³ Modlitba jednotlivého člověka tak má vždy podíl na velkém aktu modlitby církve. Jestliže církev předkládá konkrétní řád liturgie hodin a tento řád doporučuje všem a některým jej ukládá, pak se nejedná primárně o konkrétní podobu modlitby, nýbrž o to, aby „tato úloha celého společenství byla alespoň jimi (ke svaté službě povolanými) jistě a trvale plněna a aby tak v církvi nepřetržitě pokračovala Kristova modlitba“.⁴ Svým způsobem se účastní této úlohy církve i ti, kteří se jako křesťané modlí jinak. Souběžnost důležitějších částí liturgie hodin s obvyklým časem modliteb zbožných křesťanů a jejich tzv. denních modliteb dále podtrhuje teologickou blízkost osobní modlitby jednotlivce s úřední modlitbou církve. V této perspektivě nelze oddělovat modlitbu jednotlivce od modlitby církve. Modlitba církve však nachází patrnější výraz tehdy, když se koná ve společenství a je slavena bohoslužba.

Modlitba je „duší bohoslužby“

Kdo charakterizuje modlitbu jako „duši bohoslužby“⁵, klasifikuje celou bohoslužbu jako akt modlitby. Po formální stránce je to samozřejmé. Přinejmenším ke všem oficiálně nařízeným liturgickým slavnostem patří výslovně určené modlitby a nezřídka, alespoň v naší tradici, to jsou velké anamnesticko-epiklektické texty modliteb, které ze své ústřední funkce charakterizují dotyčnou slavnost jako celek. Platí to třeba pro slavení většiny svátostí. Ale i jednotlivé hóry liturgie hodin vždy začínají modlitebním zvoláním a končí klasickou modlitbou, jíž se církev výslovně obrací k Otci (vzácněji ke Kristu). Proto můžeme říci, že modlitba patří podstatně k bohoslužbě.

Bohoslužba však není modlitbou jen tehdy, když se výslovně vysílá k Bohu oratio. Také naslouchání Písmu nebo meditativní četba žalmů jsou uloženy do dialogického procesu setkávání se člověka s Bohem. Vše, co se děje v bohoslužbě, má být duchovní událostí – a všechno má účast na „bohoslužbě“ jako aktu modlitby. Můžeme zde jen naznačit, že to musí mít přirozeně důsledky pro přiměřené utváření bohoslužby. Mělo by být zřejmé, že chladná řeč informací nebo návody ke světskému jednání nejsou pro bohoslužbu vhodné. Jestliže je modlitba duší bohoslužby, pak křesťan slavící bohoslužbu nemůže pouze odříkávat jednotlivé modlitby nebo jim naslouchat, nýbrž musí vstupovat do modlitebního procesu. Ten se pak nemůže omezovat na izolované akty modliteb, a nesmí být proto rušen akcionismem nebo banalitami. Tím se zároveň ukazuje, že bohoslužba nežije pouze správnými texty oficiálního řádu, nýbrž je podstatně charakterizována a nesena modlícími se lidmi při konkrétní slavnosti.

Modlitba jednotlivce je předpokladem společné modlitby církve

V různých souvislostech se vždy znovu zdůrazňuje, že církev nežije ze svých institucí, nýbrž z lidí, kteří ve víře, naději a lásce žijí církev. Platí to i pro bohoslužbu církve. I když stanovené řády tradice představují vzácný poklad církve, dostávají zář své síly skrze konkrétní lidi, kteří si tyto řády ve víře, naději a lásce osvojují a naplňují je životem. Bohoslužba církve a každá společná modlitba církve tak žijí v konkrétních lidech, kteří se umějí modlit.

Jistě existuje mnoho příčin toho, co označujeme jako dnešní krizi bohoslužby. Můžeme zmínit třebas odpor dnešní společnosti k vázanosti, nebo velkou vzdálenost zemědělsky přírodní symbolické řeči liturgie a našeho industriálně technologického světa. Společné slavení liturgie je však problematické i proto, že je stále méně jeho základem odpovídající náboženské jednání a modlitba v soukromí. Klemens Richter to před více než deseti lety formuloval následovně: „Tam, kde (...) se člověk nenaučil osobní modlitbě, kde se nikdy nepraktikovala modlitba v rodině, bude stěží možný přístup k modlitbě ve společenství. Ten, kdo v denním životě neumí děkovat, chválit a také prosit, bude to mít s liturgickou modlitbou těžké.“⁶

Liturgie vychází samozřejmě od modlících se účastníků bohoslužby. Můžeme poukázat na modlitební ticho po výzvě „Modleme se“ před denní modlitbou mše svaté, nebo na ticho, které se předpokládá po žalmech liturgie hodin, když po nich předsedající pronáší modlitby k žalmům. Po ukončení přijímání předpokládá Všeobecný úvod Římského misálu možnost, aby se „všichni nějakou dobu v tichu modlili“⁷ a ve Velkém rituálu mše svaté se kněžím výslovně předkládá několik osobních modliteb, které se mají konat potichu. Dřívější liturgické řády znaly navíc modlitby, které se měly říkat potichu před vlastním zahájením slavností. Takové texty dnes předepsány nejsou, avšak nedávné třetí vydání Missale Romanum žádá ztišení před počátkem bohoslužby, tedy zbožnou přípravu ke slavnosti, tedy přípravu v tiché modlitbě. Nezávisle na platnosti liturgické slavnosti, slavené zbožnými či méně zbožnými lidmi, je přece zřejmé, že oficiální bohoslužba církve žije v nemalé míře z toho, že svaté konání se děje jako konkrétní, a tím i osobní modlitba.

Ukazuje se tak, že osobní modlitba jednotlivce v liturgii i mimo ni patří k předpokladům liturgického modlení ve společenství církve. Tato teze je však správně pochopena jen tehdy, když ji uvedeme do souvislosti s další tezí, k níž má dialektický vztah.

Společná modlitba církve je předpokladem modlitby jednotlivce

„Z mnišského hlediska se společná modlitba jeví (...) jako výchova k samotě s Bohem.“⁸ To čteme v jednom teologicko-spirituálním komentáři k řeholi sv. Benedikta. V původní koncepci je tak společná modlitba zcela ve službě osobní modlitby jednotlivých mnichů. Společná modlitba však zcela jistě není jen pedagogickou pomůckou pro jednotlivce, nýbrž hlubokým teologickým předpokladem pro jeho modlitbu. Neboť jako křesťané se modlíme ve společenství církve. A modlíme se z víry, kterou jsme přijali od církve. Už když při modlitbě otevíráme Písmo, napojujeme se na společnou bohoslužbu církve, neboť chápeme Bibli jako liturgickou sbírku, vzniklou pro společnou bohoslužbu a pro použití při bohoslužbě církve. Proto i osobní rozjímání Písma stojí vždy v kontextu církevního čtení Písma.

Jde však i o další věci. Kdykoli mluvíme, zaujímáme implicitně postoj k tomu, co jiní řekli před námi nebo co řekli nám. Platí to i pro náboženskou řeč a samozřejmě i pro modlitbu. Jenom proto, že už před námi existovali věřící, a proto, že existují lidé, kteří věří s námi, můžeme vůbec vysílat svá slova k trojjedinému Bohu, který se nám zjevil v dějinách Izraele a v Ježíši Kristu. I ten, kdo se modlí zcela osobně, zůstává určitým způsobem vázán na jazykové společenství. Před více než dvaceti lety na to reagoval Angelus Häussling a připomněl, jak velice každá modlitba – protože je vždy aktem řeči – podléhá jazykovým pravidlům rozličných druhů. Vyjádřil přitom také podezření, že „subjektivně čestně se modlící člověk může nekriticky opakovat nebo společně užívat řeč formovanou tak, že se už uzavřela pro poselství víry, nebo je dokonce nesmyslně překrucuje“.⁹ Právě proto potřebujeme slovo těch, kdo věřili před námi a jejichž osvědčené slovo se může stát slovem modlitby i pro nás. Už proto žije modlitba jednotlivce z modlitby většího společenství.

Navíc je modlitba jednotlivce odkázána na společnou modlitbu ještě dalším způsobem. Každé slovo modlitby je aktem víry, i když je tato víra ohrožená a křehká. Proto může jednotlivec podezírat svou modlitbu, že je nečestná nebo neupřímná, že sám nemůže stát za tím, co říkají jeho ústa. A právě zde může být společná modlitba skutečnou oporou pro znejistěného člověka, který se modlí. Slova, která se pronášejí, nemusí zaručovat sám jednotlivec, ale jsou nesena celým společenstvím při bohoslužbě. Tato souvislost se ovšem otevírá pouze tomu, kdo může přijmout církev jako ono společenství víry, jehož je sám živou částí i přes své pochybnosti a otázky a jehož jednání se týká i jeho života.