Greshake

Autor: Hermann-Josef Lauter - Číslo: 2003/5 (Recenze)

Gisbert Greshake, priester sein in dieser zeit. Theologie – Pastorale Praxis – Spiritualität. Freiburg – Basel – Wien 2000, 445 str.

Pastoralblatt Köln, 2/2001.

Gisbert Greshake, priester sein in dieser zeit. Theologie – Pastorale Praxis – Spiritualität. Freiburg – Basel – Wien 2000, 445 str.

Pastoralblatt Köln, 2/2001.

Když vyšla roku 1981 poprvé Greshakova kniha „Být knězem“, způsobila v kněžském semináři v Kolíně nad Rýnem, kde jsem tehdy působil, značný rozruch. Po letech znejistění po druhém vatikánském koncilu a psychologickém působení hnutí roku 1968 se vyjasnil a znovu upevnil obraz seminaristy. Kniha dosáhla pěti vydání, rozšířených až o 72 stran. Během deseti let se církevní prostředí, a tím i úloha kněze, dále měnily. Bylo také naléhavě nutné vypořádat se s různými teology, kteří propagovali fundamentální změny (jako E. Schillebeeckx a P. Wess) nebo naprosté odmítnutí (E. Drewermann).

Nyní vydal Greshake přepracovanou verzi, rozšířenou o téměř 200 stran, a opatřil ji novým titulem, který vyjadřuje změněné „místo v životě“. Jde tu o krizové jevy. „Téma kněz se v posledních letech stalo pravou zdí nářků, o niž si do krve rozbíjejí hlavy sami kněží, ale i bezmocní biskupové a bezradní laici. Hovoří se o krizi identity, nedostatku kněží, celibátu (osamělosti a zanedbanosti), přetížení, duchovní zátěži, neúspěšnosti, rezignaci, napětích uvnitř církve. Biskupové si stěžují na neochotu kněží poslouchat biskupy a papeže, na druhé straně mnozí kněží pociťují pokyny nadřízených jako odtržené od reality, někdy jako pohoršlivé, a na veřejnosti si musejí nechat líbit zlobnou kritiku za tyto pokyny.“ (20) Navíc je třeba připomenout, že v posledních asi deseti letech došlo u kléru k zostřené polarizaci, kdy „tvrdé jádro“ není ochotno ani schopno dialogu. Jistě nechybí usměrňující dokumenty z Říma, ale jejich adresáti je ani nečtou.

Jak to s touto knihou dopadne? Její rozsah a četné vsuvky a poznámky petitem nečiní četbu snadnou. Přesto se domnívám, že najde ohlas u mnoha kněží a biskupů.

K celkovému hodnocení lze úvodem poznamenat, že Greshake vytváří obraz kněze pomocí dvou složek, pevné a pohyblivé. Stejně jako už v prvním vydání zastává jasnou teologii úřadu jako svátostnou reprezentaci Krista a církve. Zdůrazňuje především christologickou komponentu oproti jednostranně ekleziologické (H. Küng, L. Boff, E. Schillebeeckx, H. Haag) nebo proti čistě charizmatickému založení úřadu. Užitečné a snad definitivně objasňující jsou autorovy úvahy o úřadu jáhna. Zde totiž panuje, jak známo, od koncilu velké zmatení, a autor představuje různé teologické modely a jejich argumentaci (167–178). Sám se rozhoduje pro svátostnou reprezentaci diakonálních úkolů všech věřících v osobě jáhna. Jedná se tedy o „svátostné představení sloužícího Krista a sloužící církve“ (173). Nejde tu vůbec o nadbytečnou ozdobu – pokud nesmýšlíme čistě funkcionalisticky.

V další části knihy se pojednává o „konkrétní kněžské existenci“, nejprve o integraci kněžského úřadu ve službě slova, ve svátostném konání a v pastýřském úřadě, přičemž posledně zmíněné se nejvíce vztahuje k celkové podobě a smyslu kněžského poslání, i když jsou možné i jiné důrazy. Služba kněze je ve svém jádru službou jednotě: jednotě s Bohem a bližními skrze Krista. Nejde o službu „tvořící“, ale „zobrazující“: Bůh a Kristus sami jsou tvořícími v díle spásy.

Dále se pojednává o sociálně kulturních podmínkách křesťanské existence, o církvi a úřadu v naší a budoucí době, pokud to lze předvídat. Církev se nalézá v přelomové situaci – nikoli v zániku, pouze v proměně své podoby. Také kněžská duchovní péče se proto chápe jako měnící se. Je potřebná velká koncentrace a soustředění na střed, jakož i diferencovaný přístup k lidem „církvi blízkým“ a „církvi vzdáleným“. Uvádí se celá řada hledisek, o nichž zde nelze podrobněji hovořit. Zvláště toto téma si žádá trvalý rozhovor s praktiky (a mohlo by být po jednotlivých kapitolách probíráno v rekolekcích).

Greshake pojednává též o teologickém a pastorálním umístění nových pastoračních služeb v církvi (pastorálních a farních referentů), pro něž v teologii existují různé modely (147– 154). Zdá se, že zde objasnění není dosud dostatečné. Greshake mluví proti klerikalizaci těchto „laických“ služeb, což si nepřeje ani většina těch, jichž se to týká. Na druhé straně je stále silnější snaha zapojit je do pastorace farnosti v důsledku nedostatku kněží. Kde se však jedná prakticky o vedení farnosti, mohlo by vnést jasno pouze kněžské svěcení (151). Ovšem kvůli celibátu a odmítnutí svěcení žen jsme od takového řešení ještě velmi vzdáleni, resp. ho vůbec neschopni. A tak zůstává prakticky jen pomoc pastoračních laických služeb pro život z víry a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Greshake bohužel neprobírá problém „laického kázání“, zmiňuje se o něm jen v poznámce 477. Mně se zdá, že zákazem kázání laiků při mši trvá teologický deficit. Nařízení je „christomonistické“, chybí mu charizmatické doplnění, a tím i trinitární rovnováha. Měli bychom se nově orientovat podle Písma (srov. k tomu 1Kor 11,5; 14,1.26). „Učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž slouží mu“ (Dei verbum, III, 10). Pro funkci úřadu při eucharistické slavnosti s kázáním laika by stačilo „episkope“, což by se dalo zdůraznit obřadem požehnání podobného tomu, které si jáhen vyprošuje od celebranta před hlásáním evangelia. Kázáním laika by se konečně mohla dostat ke slovu žena ve středu kostela (a ne někde na okraji) a kněží přetížení kázáním by mohli jednou naslouchat, místo aby museli stále mluvit.

Autor se obšírně zabývá palčivým problémem svěcení žen na kněžky (a jáhenky). Papež už své rozhodnutí učinil a to mnohé ženy urazilo a vyprovokovalo odpor. Greshake navrhuje, aby papež k tomuto tématu adresoval nový list ženám, který by se především v tónu lišil od původního Ordinatio sacerdotalis, který ostatně nebyl adresován přímo ženám. Věcně do značné míry souhlasí s papežem, dokonce ještě zesiluje jeho argumentaci především „symbolikou pohlaví“ s jejími náboženskohistorickými, církevnětypologickými a hlubinněpsychologickými aspekty. Pro nový list však napovídá papeži i tato slova: „(...) nemyslím si, že je tato záležitost rozhodnuta absolutně definitivně a navěky. I když to sám nečekám, mohly by se ve vzdálené budoucnosti změnit základní postoje ve všech kulturách Země natolik, že by cesta ke svěcení žen byla otevřena“ (164). Tím si zřejmě autor zhatil možnost stát se „čestným papežským prelátem“; ostatně takové tituly zcela odmítá jako neevangelijní.

Poslední část knihy se týká kněžské spirituality. Zde se dostatečně pojednává i o „horkém“ tématu celibátu. Greshake se mnoha závažnými argumenty zasazuje za zachování povinného kněžského celibátu, aniž by bral na lehkou váhu jeho vnější a vnitřní problematiku, „velikost a bídu celibátního života“. Blahodárná je tu čestnost, s níž se (na rozdíl od oficiálních dokumentů) o věci hovoří. Je třeba vyčkat, jak se v této věci bude v církvi dále jednat. Autor nevylučuje, že „navzdory všem konvergencím mezi kněžským úřadem a bezženstvím by za určitých podmínek mohlo padnout jejich úctyhodné institucionální spojení“ (309). V mnoha zemích je nedostatek kněží katastrofální. Nedávno mi vyprávěl spolubratr z Brazílie, že na severovýchodě země se dva františkáni starají o farnost s 200 000 duší. Na každém rohu přitom stojí kazatelé sekt, takže katolická církev ztrácí ročně statisíce lidí, kteří se domnívají, že v sektách je o ně lépe pečováno. Nemají snad katolíci právo na dostatečné vysluhování svátostí, nejen eucharistie, ale např. i svátosti umírajících? Za deset let budeme vidět, jak se věci dále vyvíjejí. V otázce celibátu bude třeba ve světovém měřítku vyjasnění. Přitom musí platit rozhodující princip: Suprema lex est salus animarum.

Je podnětné, co říká Greshake teologicky i prakticky o kněžské spiritualitě, o nebezpečích, krizích a vyprahlostech kněžského života. Blíže o tom nemůžeme pojednat.

Knihu lze doporučit ke studiu, meditaci a nové pastorální orientaci všem kněžím, jáhnům a spoupracovníkům v pastoraci.