Aristokrat ducha - Tomáš Špidlík

Autor: Richard Čemus - Číslo: 2003/5 (Osobnosti)

Pokus o portrét Tomáše kardinála Špidlíka

Pokus o portrét Tomáše kardinála Špidlíka

Vzpomínám si na první setkání s paterem Tomášem Špidlíkem. Bylo to v Brixenu, v létě roku 1975, kde zasedání Křesťanské akademie končilo rekolekcí, kterou vedl. Stál jsem tehdy jako středoškolák před maturitou, s otázkou volby povolání a jistým zájmem o mystiku. Snad proto mi tehdy utkvěla v paměti zmínka o „velké mystičce“, kterou otec Špidlík údajně znal osobně. Jak vyšlo najevo, měl na mysli svou vlastní matku. Ta modlitbu růžence nepřerušila, ani když krmívala slepice. Mezi jednotlivými zdrávasy jim házela zrní a stačila je přitom ještě každou oslovit. Rozhovor s Bohem tak protkávala dialogem se stvořením, které modlitbou posvěcovala. A tak se pozdější jezuita už za mlada učil ono ignaciánské „Vidět Boha ve všech věcech“ a při studiu na římském Orientálním Institutu objevil, že jeho matka prakticky žila, co i slavný Órigenés teoreticky jen stěží řešil. Totiž otázku, je-li v konkrétním životě vůbec možné splnit přikázání evangelia „Modlete se neustále!“ (1Sol 5, 17). Órigenovo řešení, jež se stalo tradičním, že „ten se neustále modlí, kdo spojuje modlitbu s nutnou prací a nutnou práci s modlitbou“, znal Špidlík již z rodných Boskovic. A zůstává mu dodnes věrný: „Ora et labora!“ Jinak by jeho aktiva sotva mohla čítat oněch neuvěřitelných 145 titulů knížek a na 600 studií nebo článků, které plní regály knihoven. Raritou je přitom sbírka, kterou autor sám ručně zhotovil: posbíral a zkopíroval a nechal svázat vlastní studie a články, aby svým studentům ušetřil přímo sisyfovskou práci (a Sisyfos jak známo není zrovna studentským patronem) s jejich vyhledáváním v časopisech po všech koutech světa, ve kterých za posledního půlstoletí vyšly. Řada zatím jedenácti svazků, která stále ještě roste, existuje v pouhých čtyřech exemplářích v Římě a v Olomouci. Zatím poslední svazek obsahuje výlučně Špidlíkovy příspěvky v exilovém časopise Nový Život.

Články v NŽ jsou nejlehčí žánr ve Špidlíkově duchovněliterární tvorbě. A přesto, nebo spíš právě ony snad nejlépe ilustrují autorovu velikou přednost: srozumitelnost. Špidlík, vysokoškolský profesor, erudovaný vědec, badatel a kosmopolita, dokáže mluvit a psát pro „obyčejné lidi“. Jak je Špidlíkovo psané slovo blízké jeho živé řeči, je vidět právě na textech v NŽ z nichž mnoho bylo nejdřív autorem proneseno na vlnách Vatikánského rozhlasu. Tam, v rozhlasových studiích Špidlík r. 1951, když přišel do Říma, začínal, rádio si oblíbil a dnes je jeho vůbec nejdelším spolupracovníkem. Ani „obyčejné lidi“ přitom nešidil, stejně jako nešidil ani nás bohoslovce Nepomucena ve svých ranních homiliích na úvod všedního dne. Dával nám stejně hutnou stravu, jako čtenářům svých nejodbornějších studií a knih, jen přizpůsobenou nám začátečníkům ve věcech Ducha. I nejhlubší mystická teologie se dá vyjádřit jednoduše, ale asi jen tehdy, když prošla srdcem toho, kdo ji žije. Proto ji Špidlík mohl vysvětlit stejně tak dobře na extázi sv. Terezie Avilské, Berninim vytesané do bílého carrarského mramoru, jako na vnitřním postoji matky při krmení slepic. Řekněme hned: ne všichni akademici takovou zemitost snesou a cítí se znejistěni. Ale to už jsme u Špidlíkova humoru, „léku proti všem herezím“, jak sám rád říká. A taky u jeho pohádek a bajek. Vlastně ty jsou jeho nejlehčím žánrem, pro který ale stejně tak platí to, co pohádku dělá pohádkou: nejsou zdánlivě ničím víc, než „pohodovým čtením“, ve skutečnosti však jsou hlubokou tůní pravdy o člověku.

Dostáváme se tak k srdci Špidlíkovy spirituální teologie: a tou je právě srdce! I zde se ovšem Špidlík dostal na nezpevněný terén: uhájit v prostředí, kde vládlo ratio, teologicky pojem cor , odbytý jako typický projev „slovanského sentimentalismu“, vyžadovalo nejen seriózní studium problému a tudíž kompetenci, i srdnatost – vlastní „certitudo cordis“. Špidlíkova monografie věnovaná ruskému mystikovi Teofanu Zatvornikovi, narazila na takový odpor, že neměla vůbec vyjít. Vytýkalo se autorovi, že proti tradici přenáší centrum duchovního života z rozumu a vůle do sentimentality; a to zavánělo dokonce modernismem. Zásahem přestavených však kniha nakonec uviděla světlo světa, s jedinou změnou, totiž že plánovaný titul „Le coeur et l’Esprit“ přešel do podtitulu. Na „straně srdce“ přitom stojí jak samotná Bible, tak i tradice křesťanského Východu, zejména jak ji recipovali Slované. Bylo to Špidlíkovo malé velké vítězství a byl to zároveň i ekumenický počin; otevírala se tím totiž cesta k nezaujatému přístupu k tvrzení ruské pravoslavné dogmatiky, že víra je otázka srdce a jeho citu. Dnes, kdy západní křesťané přijali s „Upřímnými vyprávěními ruského poutníka svému duchovnímu otci“ spirtualitu srdce takřka za svou, se doby změnily. Právě Špidlík tu však významně přispěl k tomu, že Západ dnes hledí na duchovní přínos Východu s větším zájmem, sympatií a i uznáním. To, že Špidlík snad nejvíc badatelské energie investoval do studia ruské spirituality a jejího přínosu pro Evropu (viz jeho dílo „Ruská idea. Jiný pohled na člověka“), nebyl výraz nostalgického návratu k panslavismu, ale plod intuice, která se teprve dnes ukazuje v celé své aktualitě, kdy stojíme před úkolem vytvořit syntézu evropské spirituality. Je to výzva času, chce-li Evropa mít globalizujícímu se světu duchovně co říct. Dát pak hlas těm, kteří do duchovní pokladnice Evropy měli čím přispět, ale nesměli, jako např. Pavlu Florenskému, ruskému univerzálnímu géniovi, zlikvidovanému r. 1937 v nejstrašnějším stalinském gulagu Solovky – to je otázka historické spravedlnosti. Kdo přečte pozorně „Ruskou ideu“, nemůže dojít než k závěru, že tváří v tvář překotným změnám, je zapotřebí kyslíku Ducha z „obou plic“, a radikálně „jiného“ pohledu na člověka – jako na osobu zakotvenou v boholidství Kristově.

Špidlíkovy knihy se dobře čtou – nejen populární, nýbrž i přísně vědecké. Svědčí o autorově respektu a zodpovědnosti vůči čtenáři. Jeho živý jazyk je maximálně obsažný, hutný, esenciální; co věta, to nová myšlenka. Četba proto neunavuje, nenudí a neodbírá energii rétorikou a opakováním se, ale vede in medias res. Kdo autora zná z blízka, ví, jak takové texty vznikají: skrývá se za nimi soustavné studium, stálé sbírání materiálu, čas zrání myšlenek, zachycování intuicí; k tomu pak přijde tvrdá intelektuální disciplína a téměř nemilosrdný výběr toho nejpodstatnějšího. Sám Špidlík se mezi svými žáky netajil s tím, jak bolestné je seškrtávat a vyřazovat často velmi krásné texty Otců, z nichž smí zůstat jen ta nejcharakterističtější pasáž. Tak to žádá nejen daný limit stránek ve vědecké řadě Orientalia Christiana Analecta Papežského Východního Institutu; je to i služba čtenáři, snaha nerozptylovat ho, ale vést ho energicky k poznání, jež mu chce autor předat. Špidlíkovy psané texty, ale i přednášky, proslovy a zejména kázání, prozrazují, že autor prošel školou ikon. Sdílí s nimi totiž jeden ze základních jejich prvků – „půst očí“. Tam, kde by profánní malíř vymaloval celé stádo, ikonografovi stačí dvě ovce, symbol dvou podle práva nutných svědků pravdy; les se tak vejde do dvou stromů a celé město do dvou stavení. Ikona nechce být lyrickým vyprávěním ale esenciální teologií v barvách. Zjevuje duchovní krásu, která „placet visu“ ne líbivou formou, ale tím, že sytí duši. Předpokládá očišťovaní smyslů, poslušnost Inspiraci a ochotu ustoupit do pozadí. Tak se rodí umění jako „okna do nekonečna“.

Zde se ale už dotýkáme dalšího tématu, které by vydalo na celou kapitolu: Špidlíkův vztah k umělcům a k umění. Špidlík není jen filosof, teolog a historik spirituality, ale i kulturní kritik, znalec literatury, výtvarného a hudebního umění. Není náhodou, že dnes žije a pracuje v římském Centru Aletti, které se zrodilo z duchovní dialektiky teologie a umění, jak ji představují T. Špidlík a Marko Ivan Rupnik. Plodnost jejich dialogu ilustruje kaple Redemptoris Mater ve vatikánském Apoštolském paláci (www.vatican.va/redemptoris_mater). Idea svěřit výzdobu kaple Špidlíkovi a Rupnikovi se zrodila v mysli samotného Jana Pavla II., po exerciciích, které Špidlík v postní době 1995 v tehdy ještě holých zdech kaple pro papeže s kurií vedl. Už hotovou výzdobu Jan Pavel II. pak ohodnotil slovy: „Je tu zobrazena teologie pro třetí tisíciletí.“

Špidlíkův vztah k umění souvisí s jeho personalismem. Mozartova velikost netkví v jeho přirozenosti, kterou měl společnou se všemi lidskými tvory, ale v jeho jedinečné osobnosti; jen z té se mohla zrodit ona jedinečná hudba. Kdo ji slyší, řekne: „To je Mozart!“ Pro Špidlíka je to paradigma neopakovatelnosti každé lidské osoby. Umění a teologie, řeklo by se, jsou si blízké, protože umění je sdílné a rezonuje v duši. Špidlík však je vítaným partnerem do dialogu i s přírodovědci, s matematiky, s jadernými fyziky. Ti oceňují jeho přístup, respektující autonomii vědy. Špidlík se nesnaží násilně syntetizovat vědu s vírou, převedenou na vědu. Má za to, že teologie, aby mohla být teologií, nesmí být jenom vědou, ale vztahem k Bohu Otci skrze živou osobu Ježíše Krista. Věda a víra si tedy podle Špidlíka neodporují, když připustíme, že Boha lze rozumově poznat nanejvýš jakožto nehybného hybatele, první příčinu, nikoliv však jako Boha Otce, jehož vztah k lidem je plný antinomií, paradoxů a nelogicky milosrdné lásky. Takový Bůh se nedá vědecky dokázat. Zjevuje nám ho však boholidská osoba Ježíšova, která v sobě spojuje neslučitelné protiklady: přírodní nutnost a svobodu v Bohu. Sami vědci vědí, že rozum je může vést jen na začátek cesty poznání, pak by ale bylo třeba běžné kategorie opustit. Tu však věda naráží na přísně vymezené hranice vlastní metodiky. Jsou problémy, jako například otázka času a věčnosti, které nevyřeší ani sama věda, ani výlučně rozumová teologie. Mohou však najít východisko v liturgické anamnezi jako aktuální věčnosti, tedy ne chtít pochopit, ale slavit věčnuju pamjať. Proto je Špidlíkova teologie přímo vitálně christocentrická, jak to dýchá na člověka z jeho knížečky Znáš Krista?

Že víra, ať už jako lidová zbožnost, či jako mystický výstup po hřebenech ducha, musí zůstat zasazena do života, je poznatek, který Špidlík takřka nasál s mateřským mlékem. Život je pro něj první a poslední kritérium pravdy, jež se zjevuje ve skutečném, nikoli ve virtuálním světě. Špidlík přímo bytostně nesnáší bezohledné uplatňování abstraktní, moralizující pravdy o tom, co „by mělo být“, ale zajímá ho především to, co konkrétně je. Skutečnost je Boží, chimérami operuje odpůrce. Pravda je vždy osobní, konkrétní a živá. Tuto personalistickou gnoseologii Špidlík neobjevil jen v ruské spiritualitě, ale nachází ji právě v české kultuře, zejména v poezii, v lidových – nejen v církevních – písních. Miluje Wolkera a Máchu, recituje nazpaměť „Na břehu ostrova Krku..“, či „Byl pozdní večer..“ aby pak tyto dokonalé verše duchovně interpretoval jako skvělé příklady sofiologického a liturgického pohledu na svět. Tyto svébytné projevy české kultury jsou ve Špidlíkově pohledu povýšeny na prvořadé loci theologici; proč tedy, ptá se, dávat přednost importu oslnivých modelů zvenčí před hlubinnými vrty do domácí půdy? Dokonce i dobrého vojáka Švejka dokáže Špidlík kriticky ocenit: je pro něj postavou, která Haška mohla postavit na úroveň Cervantese. Že Švejk nevěří v nic než v život, z něho dělá svérázného, ale ryzího přestavitele „české mentality“. Jelikož mu ale chybí víra v život věčný, ani humorem nezakryje, že je osobností v hloubi duše tragickou, k obrazu a podobenství svého autora. Špidlík rozjímá nad díly umělců bez toho, že by se vyptával na jejich vyznání. Sám ho vytuší: je-li dílo inspirované, nemohlo se zrodit než v duši schopné zaznamenat záchvěv Ducha. Pravé umění je proto ve Špidlíkových očích vždycky duchovní. Je to je zřejmě důvod, proč umělci se u Špidlíka cítí doma, pochopeni, často víc, než sami jsou s to verbálně vyjádřit. A to nejen čeští. Nechybí dokonce italští básníci, kteří své nové sbírky poezie svěří k prezentaci publiku Čechu Špidlíkovi. A je asi ve vnitřní logice věci, že 26. listopadu italský ministr kultury udělil českému kardinálovi zlatou medaili za zásluhy. To už pak ani neudiví, že římská filmová studia Cinnecittà po smrti Andreje Tarkovského našla ve Špidlíkovi jediného, kdo mohl filmové kritiky – většinou zcela laicistické – provést labyrintem duchovních symbolů tvorby ruského režiséra. To už jsme ale u otázky, proč Špidlík dokáže vést dialog i s nevěřícími. Sám svůj postoj vyjadřuje takto: říci, že věřím v existenci Boha, nejen nic neznamená, ale dá se za to dokonce schovat spousta špatností. Co má hodnotu a morálně zavazuje, je jen jedno: věřím v živého Boha Otce!

Boží otcovství se od nejstarších dob odráželo v duchovním otcovství „starců“. Špidlík sám je duchovním otcem mnoha generací kněží, hlavně českých a slovenských, ale i laiků; po čtyřicet let byl spirituálem nejen Nepomucena, ale vlastně celého našeho exilu. Duchovní otcovství je pro něj formou přátelství. Přátelství, říká, vytváří tradici. Církev je tradice, nejen ta minulá; dnes je zapotřebí vytvářet tradici novou. Ta pak se rodí z osobních setkání. Špidlík chápe tak i ekumenu, která – jako jeho zásluha - byla výslovně zmíněna při konzistoři na Svatopetrském náměstí. Kdo se ho například po cestách na Východ obecně ptá, jak ho přijali pravoslavní, odpovídá: „Nejel jsem navštívit ´pravoslavné´ ale přátele, a ti mne přijali dobře.“ Přátele má Špidlík ovšem nejen na pravoslavném a řeckokatolickém Východě, ale i mezi protestanty všech denominací na Západě, včetně italských valdenských. Integrační síla jeho osobnosti se projevuje stejně tak na domácí ekumenické scéně, jak ukázalo například Husovo symposium. Protože ví, že sám konkrétní život tíhne k jednotě, jsou osobní styky neodmyslitelné od jeho badatelské práce: vychází z toho co už sjednocuje, co je společným dědictvím, a snaží se i rozdílné posice vstřícně vyložit. Neudivuje proto, že z jmenování kardinálem otce Špidlíka mělo mnoho pravoslavných v Rusku, Rumunsku a dokonce i v Řecku upřímnou radost, jakou má rodina, když je poctěn jeden z jejich členů. Asi nejlépe to vyjádřil vlivný rumunský metropolita Daniel, když se k neokardinálovi obrátil slovy: „Jste teolog nerozdělené církve!“

Tak se rodí nová tradice. Významným způsobem k tomu přispívá římské Centrum Aletti, kde Špidlík sdílí každodenní život s komunitou bratří a sester. Centrum vzniklo jako konkrétní odpověď na možnosti, jež pád Železné opony otevřel. Za jedno desetiletí tak vznikla celá síť osobních styků napříč Evropou, vzniká nová tradice dialogu víry s kulturou. Obdobné Centrum v Olomouci se do této sítě zapojilo a navazuje tak na cyrilometodějskou tradici inkulturace víry novým, naší době přiměřeným způsobem. Špidlík tak dokázal vytvořit vlastní teologickou školu plnou dynamiky života. Sám se do nového prostředí vžil se skromností a bez nároků na privilegia. Mladé lidi kolem sebe nenudí, ale inspiruje. Cení si paměti jako psychologické a duchovní kontinuity osobnosti, není však svázán nostalgickým pohledem zpět. Nevěří ale taky ani abstraktně na „lepší zítřky“, nýbrž na konkrétní Boží úmysl s každým, kdo důvěřuje. Věří, zcela biblicky, že Boží království se prosadí i tam, ba nepochopitelně právě tam, kde nic už tomu nenasvědčuje. Církev je pro Špidlíka jeden jediný zázrak, který se nedá vysvětlit, jinak než poukazem na tajemství kříže. Realisticky konstatuje, že to je s námi v Evropě, jež vymírá, jako ve starém Římě před jeho rozpadem. A přesto oplývá humorem a chutí žít, kterou skleslé současníky dokáže povzbudit. Nejen to: Kdo se s paterem Špidlíkem osobně setká, loučí se s ním zušlechtěn na duši.

Občas si pater Špidlík posteskne, že ho Boží prozřetelnost tu na zemi nějak zapomněla. To mu však mu nebrání, přijmout s vděčností dokonce i světskou poctu, jako např. řád T. G. Masaryka. Právě fotografie z této ceremonie prošly českým tiskem při příležitosti povýšení na kardinála. Tu nejpěknější z nich uveřejnily Lidové noviny 23. října. Hledí tam na sebe dva muži, kteří se navzájem ctí: V. Havel a T. Špidlík. Ve Špidlíkově tváři se zračí radost s vděčností za ocenění, jež právě dostává: I to patří k uznání autonomie věcí světských, kterou žádá od křesťanů koncil. Přijetí pocty je tak gestem pokory a respektu k tomu, kdo ji udělil. V této optice lze vidět i Špidlíkův kardinalát. Je ale potřeba jít dál. Vůbec nejvyšší papežské vyznamenání, Kardinál svaté římské církve, není jen uznáním celoživotního Špidlíkova díla a poctou jeho osobě. Je také výmluvným gestem papeže „jenž přišel zdaleka“. Neváhal r. 1990 přijet na Velehrad, jako na symbolické místo duchovního setkání Východu se Západem, aby odtud vyzval „východní“ a „západní“ Evropu, k vzájemné výměně darů. Špidlíkův purpur je proto nejen osobním uznáním toho, co na tomto poli vykonal, ale i odkazem a výzvou slovanského papeže na prahu nové éry – spojené Evropy: Když Jan Pavel II. na svátek sv. Václava, v neděli 28. září 2003 na Svatopetrském náměstí oznámil rozhodnutí ustanovit 31 nových kardinálů a zaznělo jméno „Tomáš Špidlík, Societatis Jesu, Repubblica Cèca“, sám nový kardinál v interview pro Vatikánský rozhlas spontánně reagoval takto: „V dopise Svatému otci jsem odpověděl, že děkuji za toto uznání pro práci, kterou jsem dělal pro jednotu evropské spirituality. To jsem vždycky chtěl, aby se ocenilo, totiž snaha o to, aby evropská spiritualita vytvořila syntézu Západu a Východu. A je velmi pěkné, že to vychází z Čech, které jsou jakoby centrum Evropy. To je ta pravá cyrilometodějská tradice. Ne ´jsme z Východu, jsme ze Západu´ – to jsou všechno fráze; mnohem víc je třeba si uvědomit, že křesťanství dneška jde do Afriky, do Asie, a tam se neptají, co učí Francouzi nebo Němci – nýbrž co je evropská spiritualita. A my jsme ještě tuto syntézu neudělali.¹