Vize postmoderní zbožnosti
Autor: Jacek Bramorski - Překlad: Bogdan Pelc - Číslo: 2003/4 (Studie)
Část stati „Postmodernismus jako výzva pro křesťanskou morálku“, Collectanea theologica, 3/2002.
Sociologové dnes zjišťují zintenzívnění nábožeqnského života a mluví o „návratu k sacrum“ s ohledem na oblast velmi široce chápané náboženské zkušenosti. Zároveň je viditelná krize tradic víry, která se projevuje opomíjením náboženské praxe (zvlášť svátosti smíření), subjektivními interpretacemi pravd víry a jejích slabým vlivem na každodenní život člověka. Náboženství je odsunuto do oblasti soukromí. Zbožnost má stále více individuální podobu a popírá autoritu hierarchie. Věřící člověk mající „postmoderní víru“ interpretuje nauku Krista velmi selektivně, podle toho, co se mu líbí a co ne.1
1Srov. G. Mucci, Religia, laicyzm i postmodernizm, 84-85.
V postmodernismu se odchází od křesťanské vize Boha, a často je to forma „zbožnosti bez Boha“. Postmoderní člověk odmítá náboženství, jejichž základem je víra v osobního Boha. Dnešní kritika náboženství má ale jinou formu než kritika „otců“ ateismu v devatenáctém století, jako byli L. Feuerbach, K. Marx, F. Nietzsche a Z. Freud, kteří zakládali své postoje na úplné negaci existence Boha a odmítali náboženství vůbec. Východiskem postmodernistů není popírání náboženství, nýbrž pokus přizpůsobit je očekávání a přání postmoderního člověka, který za nejvyšší hodnoty považuje toleranci, seberealizaci, absolutní svobodu, individualismus a pluralitu rozmanitých stylů života a mravního hodnocení.
Na těchto předpokladech spočívá antiinstituční a antidogmatický charakter postmoderní kritiky náboženství. Postmodernisté podporují náboženství subjektivní, v němž má základní roli zážitek, emocionální náboženská zkušenost zbavená instituční a dogmatické dimenze. Postupnému vzdálení se od institučních náboženství odpovídá zároveň v celém světě viditelný růst zájmu o náboženství. A. Bronk upozorňuje, že v ideologické prázdnotě se koná návrat ke zbožnosti, transcendenci a sacrum. Často je to zbožnost zbavená vztahu člověka k osobnímu Bohu, redukovaná na úroveň magie, okultismu, obřadů, anebo pouze meditativních technik. V postmodernismu je možné být zbožný bez Boha, a dokonce bez jeho ideje.2 Významným znamením takového pseudonáboženství je hnutí New Age a eklektický jev „náboženského supermarketu“, ve kterém nacházíme elementy křesťanské, gnostické, magické, satanismus, spiritismus, okultismus, kabalu atd.3 Mnozí postmodernisté navazují na polyteistické a panteistické pohanství odmítnutím ideje osobního Boha a zbožštěním vesmíru. Postmodernistický návrat k sacrum není návratem k pravé zbožnosti nebo mystice, nýbrž k neutrální a pluralistické novopohanské mentalitě. Za zástěnou postmodernismu mizí křesťanství a svět žije bez Boha a bez náboženství. Zvlášť silná kritika postmodernistů směřuje proti křesťanství, poněvadž v něm vidí hlavní sídlo fundamentalismu a konzervatismu.4
2 Srov. A. Bronk, Krajobraz postmodernistyczny, Ethos 9 (1996) nr 1-2, 92-93; G. Vergauven, Faire la theologie aujour’hui. La catholicisme en condition de postmodernite, v: P. Gisel, P. Evrard (red.), La theologie en postmodernite, 229-252.
3 Srov. T. L. Pangle, Uszlachetnianie demokracji. Wyzwanie epoki postmodernistycznej, Kraków 1994, 42.
4 Srov. A. Bronk, Krajobraz postmodernistyczny, 92.
Když člověk soustředí všechny své síly na pozemský rozměr své existence, jeho imanence se stává radikální a místo náboženství přijímá imanentní mystiku. Tato zvláštní mystická zkušenost vzniká z pocitu úplné svobody, vyplývající z toho, že nic závazného neexistuje. Výsledkem takové imanentní mystiky je mezi jiným hnutí New Age a některé sekty.5 Postmodernismus vytváří totiž zbožnost bez Boha, v níž není místo pro výzvu k obrácení a pokání.
5 Zkušenost imanentní mystiky analyzuje G. Bataille, jehož názory se staly oporou pro hlavní postmoderní filosofy, jako jsou M. Foucault, J. Derrida, F. Lyotard. Srov. G. Bataille, La somme atheologique, Paris 1973; J. Van der Vloet, Wiara wobec wyzwań postmodernizmu, Communio 14 (1994) nr 6, 61-63.
