Teologická fakulta na státní univerzitě
Autor: Zenon Grocholewski - Číslo: 2003/4 (Články)
Z proslovu k učitelům a posluchačům KTF UK 28.4.2003 v kostele sv. Vojtěcha v Praze Dejvicích. – (Převzatý překlad.)
Než přistoupím k náčrtu úlohy teologie na světské univerzitě, považuji za vhodné zdůraznit hlavní úkol teologických fakult, jejich církevní charakter a některé rysy pěstování teologie, a to zejména ze dvou důvodů. Zaprvé proto, abych poukázal na specifičnost teologických fakult i v případě, že jsou nedílnou součástí státní univerzity. Zadruhé proto, abych zdůraznil své přesvědčení, že čím více je teologická fakulta sama sebou, tím významnější úlohu pro dobro univerzity může sehrát.
Církev měla důležitou úlohu při vytváření prvních univerzit a univerzity jí ležely vždy na srdci. Má spolu s jinými gaudium de veritate, tj. onu touhu hledat, objevovat a dále předávat pravdu ve všech oblastech lidského poznání,1 a o tuto radost, ale zároveň i starost se dělí se všemi ostatními fakultami. Církevní zákonodárství pobízí teologické fakulty k navazování kontaktů, ke spolupráci a k dialogu s jinými centry vědy a kultury.2
1 Sapientia christiana, čl. 64, viz též KKP, kan. 820.
2 Jan Pavel II., Apoštolská konstituce Ex corde Ecclesiae o katolických univerzitách, 15. srpna 1990, v AAS 82 (1990) 1475–1509 (dále Ex corde Ecclesiae), n. 1. Polský překlad v Univerzity v učení Jana Pavla II., redigoval S. Urbański, sv. II, Varšava 2000, 11-44. Italský překlad v Enchiridion Vaticanum, XII, nn. 414-492.
Rád bych zde zdůraznil jisté prvky, které mohou v současnosti vytvořit z teologické fakulty v rámci univerzity tvořivého partnera, majícího na zřeteli pokrok a dobro člověka.
1. Pokrok technický a pokrok morální
Zaměříme-li se na vysokoškolské studium, není možné (a nejen zde) nepostřehnout stále větší zájem o technické předměty a s nimi související vědecko-technický pokrok.
Bývaly doby, kdy se lidé chlubili upřednostňováním vědy a technických úspěchů, jako by to bylo to, co zaručí lidem štěstí. Myslím si, že takové časy již pominuly. Dnes, po zkušenostech posledních desetiletí, si už asi všichni uvědomují, že dosažené výsledky vědy a techniky se dají využít nejen k lidskému dobru, ale i ke zlu, k ničení.
Nezdá se vám, že v důsledku vědecko-technických vymožeností jsou dnes války krutější, nespravedlnosti rafinovanější, útlak a zneužívání člověka podlejší a ohrožení lidského života nebezpečnější? Nezdá se vám, že se úžasné vědecké a technické vynálezy ve velké míře využívají k čím dál větším zločinům v lokálním, ale i celosvětovém měřítku?
Pokud totiž není vědecko-technický pokrok spojen s pokrokem morálním, může se velmi snadno obrátit proti člověku.
Jan Pavel II. na toto téma pravil: „Zdá se, že dnešního člověka stále více ohrožuje to, co sám vyrábí, totiž výsledky práce jeho vlastních rukou, a ještě více činnost jeho rozumu a sklony jeho vůle. Plody této mnohotvárné lidské činnosti se příliš rychle a často i nepředvídatelným způsobem (…) obracejí proti člověku samému. Jsou, anebo mohou tedy být zaměřeny proti němu. V tom, jak se zdá, spočívá hlavní příčina dramatu současného lidského života v jeho nejširším a nejvšeobecnějším rozměru. Z toho důvodu člověk žije stále víc ve strachu. Bojí se, že jeho výrobky – přirozeně že ne všechny, ba ani ne většina z nich, nýbrž jen některé, a to právě ty, do kterých vložil nejvíc svého nadání a činorodého úsilí – se mohou obrátit přímo proti němu. Bojí se, že se z nich mohou stát prostředky a nástroje nepředstavitelného sebezničení, před nímž blednou všechny pohromy a katastrofy, jak je známe z dějin. Vyvstává tedy nutně otázka: Proč tato moc a vláda, které byly člověku již od začátku dány do rukou a jimiž měl ovládat zemi,3 se obracejí proti němu a vyvolávají pochopitelný stav neklidu, vědomého či podvědomého strachu a pocitu ohrožení?“4
3 Viz 2. vatikánský koncil, deklarace Gravissimum educationis, 11; Pastorální konstituce Gaudium et spes; Jan Pavel II. Sapientia christiana, Úvod, III. odst. 2-4; čl. 64, 68-69; KKP, kán. 820.
4 Viz např. Jan Pavel II., Encyklika Redemptor hominis, 4. března 1979, 15-16.
„Rozvoj techniky a vývoj současné civilizace, která se vyznačuje právě vládou techniky, vyžadují i přiměřený vývoj mravnosti a etiky.“5
5 Redemptor hominis, odst. 2. „Tento stav, v němž se člověk cítí ohrožen tím, co sám vyrábí, se projevuje v různých směrech a stupních. Jak se zdá, stále jasněji si uvědomujeme, že je třeba rozumného a čestného plánování k získávání bohatství naší země a planety. Přitom však pozorujeme, že užívání tohoto bohatství nejen pro průmyslové, nýbrž i pro vojenské účely, jakož i nekontrolovaný rozvoj techniky bez všeobecného a skutečně ve prospěch člověka zaměřeného plánu často ohrožují přírodní životní prostředí, přerušují přímý styk člověka s přírodou a odcizují ho od ní. Zdá se, jako by člověk nevnímal žádný jiný význam přírodního prostředí, kromě toho, který slouží bezprostřednímu cíli využití a spotřeby. A přece podle vůle Stvořitele se má člověk stýkat s přírodou jako její rozumný a ušlechtilý ´pán´ a ´ochránce´ a ne jako ´vykořisťovatel´ a bezohledný ´plenitel´.“ (Tamtéž,odst. 3.)
Týká se to také rozvoje ekonomiky, který – navzdory tolika deklaracím a konferencím v tomto oboru – je ve skutečnosti vzdálen od požadavků mravního řádu, když často obohacuje jedny na úkor druhých.6 Právě úvahy o těchto problémech mravního směřování člověka a o vztazích mezi vědecko-technickým a ekonomickým rozvojem, stejně jako úvahy o morálně-etickém směřování jsou dílem teologických fakult, které je nabízejí i ostatním. Copak mohou k těmto otázkám zůstat neteční ti, kdo chtějí technický a ekonomický rozvoj?
6 Na toto téma viz strhující výzvu Svatého otce v sídle UNESCO, 2. června 1980, v AAS 72 (1980) 735-752, zvlášť nn. 21-22, v polském jazyce v Jan Pavel II. Nauczanie Papieskie sv. III/1, Poznań 1985, ss. 73,4-736.
2. Ústřední místo člověka
S rostoucím zájmem o produktivní vědy, resp. vědy technického a ekonomického zaměření, klesá zájem o člověka jako takového. V konečném důsledku to vede k oslabení poznání člověka, ke zredukování péče o jeho dobro pouze na některé bezprostředně dosažitelné prvky, v neprospěch opravdového, integrálního lidského dobra. A přitom by mělo záležet především na člověku a jeho dobru i z duchovní a morální stránky.
Postřehli jsme, že tento nesoulad, spojený s upřednostňováním techniky, vyvolává zásadní otázky: „Činí tento pokrok, jehož původcem a podporovatelem je člověk, lidský život na této zemi skutečně ´lidštějším´ ve všech jeho složkách? Odpovídá stále více ´důstojnosti člověka´? Nelze pochybovat, že v mnoha ohledech takový opravdu je. Otázka se však znovu neúprosně vrací, pokud jde o to, co je pro člověka ze všeho nejzákladnější: Stává se člověk jako člověk tímto pokrokem opravdu lepším, stává se duchovně zralejším, uvědomuje si plněji důstojnost svého lidství, je zodpovědnější a přístupnější vůči druhým, především vůči těm nejpotřebnějším a nejslabším, je ochotnější poskytovat pomoc všem ostatním? (…) Rozvíjí se člověk jako člověk (…) a kráčí vpřed, anebo spíše upadá a postupně ztrácí své lidství?“7
7 Redemptor hominis, 15 odst. 4.
Tuto otázku si musí klást „všichni lidé, zvláště ti, kteří patří ke společenským vrstvám, jež se aktivně zasazují o pokrok v naší době“,8 což jsou v první řadě centra vědy.
8 Viz např. Redemptor hominis, 16 odst. 3.
Je snadné souhlasit s poznámkou Jana Pavla II.: „Skutečně již existuje konkrétní nebezpečí, a můžeme je i sami postřehnout, že zatímco člověk neobyčejně zvětšuje svou vládu nad světem věcí, ztrácí otěže této své vlády a různými způsoby podrobuje světu věcí sám sebe, stávaje se předmětem mnohostranné manipulace – i když ne přímo postřehnutelné – celou organizací společenského života, výrobním systémem, tlakem hromadných sdělovacích prostředků. Člověk se nemůže zříci sám sebe ani místa, které mu náleží ve viditelném světě; nemůže se stát otrokem věcí, hospodářských systémů, výroby, svých vlastních výrobků. Čistě materialistická civilizace však odsuzuje člověka k takovému otročení, třebaže někdy k tomu nepochybně dochází proti vůli a plánům jejích průkopníků samých.“9
9 Redemptor hominis, 15 odst. 4-5.
Pro teologickou fakultu je zásadní skutečností, že se Bůh stal člověkem v Kristu. Je tedy citlivá na pravdu o člověku a jeho dobro v plném rozsahu. Hlásá, že vláda člověka ve viditelném světě „spočívá v převaze etiky nad technikou, osoby nad věcmi a ducha nad hmotou.“10 Stává se tím faktorem, jenž provokuje univerzitní centra k reflexím a diskusím v načrtnutém aspektu.
10 Redemptor hominis, 15 odst. 5.
3. Hledání smyslu
Fragmentarizace vědy přivedla lidstvo na jedné straně k velkým vědeckým objevům i k rozvoji hospodářství a průmyslu, nicméně tento pokrok může být – jak jsem již naznačil – pro lidstvo hrozbou. Tyto jevy „vyžadují odpovídající hledání smyslu, aby nové vynálezy byly používány ke skutečnému dobru jednotlivců i celé lidské společnosti.“11 Takovéto hledání by mělo brát v úvahu i „onen morální, duchovní i náboženský rozměr, jakož i posuzovat výsledky vědy a techniky z pohledu celistvé lidské osobnosti.“12
11 Redemptor hominis, 16 odst. 2.
12 Redemptor hominis, 16 odst. 1.
Jedná se v podstatě o určitou organickou syntézu, o snahu integrovat vědomosti, o „trvalé úsilí určit místo a význam jednotlivých disciplín v rámci obrazu člověka a světa.“13
13 Ex corde Ecclesiae, 7 odst. 1.
Toto hledání významu a umístění vlastní specializace není v širším pohledu nijak jednoduché vzhledem k současnému rozvoji vědomostí a dělby jednotlivých vědních disciplín, nezřídka velmi úzce specializovaných. Kromě toho – samotná věda nemůže dát vyčerpávající odpověď na otázku o smyslu,14 i když jde o životně důležitý problém pro rozvoj vědy.
14 Tamtéž.
„Teologie sehrává obzvlášť významnou úlohu při hledání syntézy vědomostí (…) vnáší svůj vklad do ostatních disciplín při hledání jejich smyslu, protože jim nejenom pomáhá určit, jakým způsobem budou působit jejich objevy na život lidí a společnosti, ale také jim ukazuje perspektivu a směr, které nejsou v jejich metodologiích.“15
15 Tamtéž, 16.
4. Nezištné hledání pravdy
V aktuálních souvislostech, které bychom mohli nazvat technologicko-vědeckými, se může zdát, že o nezištné hledání pravdy je malý zájem. Nejednou si můžete povšimnout, že v dnešní realitě prožívá krizové období nejen sám pojem pravdy, ale i zájem o ni, pokud jde o důležité otázky života.16
16 Na toto téma viz Jan Pavel II. Allocutio ad professores et alumnos publicarum Universitatum in Coloniensi metropolitano templo habita, 15. listopad 1980, v AAS 73 (1981) 49-58, n. 3; v polském překladu Uniwersytety w nauczaniu Jana Pawla II., sv. I, dz. cyl., ss 205-206.
Avšak bez zájmu o hledání pravdy se každá kultura rozplyne v relativismu a krátkozrakosti.
Kromě toho si všimněme časté podřízenosti a podrobenosti vědeckého výzkumu různým partikulárním a nevědeckým zájmům17 (anebo, což je ještě horší, jejich manipulace či falšování, což se děje nejen v totalitních režimech).
17 Tamtéž, 19; Sapientia christiana, odvolávajíc se na koncilové zjištění (Gaudium et spes, 43nn) začíná konstatováním: „Křesťanská moudrost, které z Božího pověření církev vyučuje, stále povzbuzuje ty, kdo věří v Krista, aby se snažili spojovat lidské záležitosti a činnosti do jediné živoucí syntézy s náboženskými hodnotami, v jejichž řádu jsou všechny věci ve vzájemném vztahu uspořádány ke slávě Boží a pro úplné završení člověka, představující dobro tělesné i duševní.“
V tomto kontextu podněcuje neustále teologická fakulta k nezištnému hledání pravdy, a to ve všech jejích aspektech, a zároveň v důležitém spojení s nejvyšší Pravdou, kterou je Bůh.18 Takovéto hledání pravdy ukazuje, „jak sloužit důstojnosti a současně poslání církve. Církev je hluboce přesvědčena, že pravda je skutečný spojenec (…) a poznání a rozum jsou věrní sluhové víry (John Henry Newman).“19
18 Viz např. Poupard, P.: La ricerca della verita nella cultura contemporanea, v Studi Senesi 106 (1994) 1, 108-133. –
19 V sídle UNESCO Jan Pavel II. poznamenal: „Jestliže nás utváří a současně hluboce těší tento obraz nezištného poznávání pravdy ve vědecké činnosti, které vědec slouží s největší oddaností a nejednou i s rizikem ohrožení zdraví či dokonce života, pak nás musí zároveň znepokojovat všechno, co se příčí zásadám nezištnosti a objektivity, tj. to co vědu využívá k jiným, nevědeckým cílům. (…) Cožpak tato otázka potřebuje nějaké důkazy či komentáře? Víte, co mám na mysli; je známo, že po skončení druhé světové války stanuli před mezinárodním soudním tribunálem jako obžalovaní i někteří vědci. Vážené dámy a pánové! Prosím, odpusťte mi tato slova, ale nesplnil bych svou úlohu, kdybych o tom pomlčel – a to ne z ohledu na minulost, ale z ohledu na budoucnost vědy a kultury a ještě něčeho podstatnějšího – z ohledu na budoucnost člověka a světa. Mám za to, že Sokrates ve své neobyčejné čestnosti mohl trvat na tom, že vědomosti jsou také morální ctností – zkušenosti naší doby by mohly jeho jistotou dosti otřást.“ (Projev v sídle UNESCO, 2. června 1980, v AAS 72 (1980) 735-752, n. 20. V polštině v Jan Pavel II. Nauczanie Papieskie, sv. III/1, Poznań 1985, s. 734).
Jan Pavel II. poznamenal: „Proto právě v naší současnosti se naléhavě žádá nezištná služba při zvěstování smyslu pravdy, základní hodnoty, bez které svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost nemohou existovat.“20
20 Apoštolská konstituce Ex corde Ecclesiae, 2 odst. 3, též č. 4.
5. Dialog mezi vírou a rozumem
Místo teologické fakulty uvnitř univerzity nevyhnutelně vyvolává dialog týkající se vztahu víry a rozumu, což je též nedílnou součástí již vzpomínaného směřování k integraci poznání.
Protože Bůh je původcem jak stvoření, tak zjevení, nemůže existovat skutečný rozpor mezi rozumem a vírou. Druhý vatikánský koncil v návaznosti na První vatikánský koncil poznamenává: „Když se provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha.“21
21 Ex corde Ecclesiae, 4.
A koncil též vyslovuje politování „nad některými postoji, které se z nedostatečného pochopení pro oprávněnou autonomii vědy vyskytovaly někdy mezi křesťany. Vyvolaly sváry a spory a dovedly mnohé k názoru, že věda a víra jsou v rozporu.“22
22 Tamtéž.
Živá spolupráce těchto dvou různých oblastí poznání může být velmi konstruktivní a obohacující jak víru, tak vědecké bádání. Tato spolupráce „probouzí zajisté větší lásku k samotné pravdě a vede k hlubšímu pochopení smyslu života člověka a cíle samotného stvoření.“23
23 Pastorální konstituce Gaudium et spes, 36b.
6. Univerzita jako obohacení teologické fakulty
Snažil jsem se poukázat na určité faktory, pro které je teologická fakulta nejen jednou z fakult tvořících univerzitu, ale může být též obohacením pro jiné fakulty a činitelem, který provokuje hlubší a tvořivější dialog.
Je samozřejmé, a rád bych to na tomto místě zdůraznil, že také jiné fakulty a samotný kontext univerzity může být nepochybně obohacením pro teologickou fakultu.
Apoštolská konstituce Sapientia christiana poznamenává: „Nové znalosti a nové objevy staví před posvátné vědy nové problémy, které jim dávají nové otázky a výzvy. Proto je třeba, aby ti, kdo se zabývají posvátnými vědami, při plnění prvotního úkolu, totiž teologickým bádáním docházet k hlubšímu poznání zjevené pravdy, udržovali také spojení s pracovníky jiných vědních oborů, ať už jsou věřící nebo nevěřící, a snažili se jejich tvrzení poznávat a vykládat a posuzovat ve světle zjevené pravdy.“24
24 Tamtéž.
Ve skutečnosti je úlohou teologických fakult též „řešit otázky, vznikající z vědeckého pokroku“ a hledat ve světle Zjevení „řešení lidských problémů“.
Kromě toho tyto neustálé kontakty s realitou povzbuzují také teology k tomu, aby zjevenou pravdu „zvažovali též ve vztahu k vědeckým poznatkům nejnovější doby“, a zároveň „hledali vhodnější způsob, jak zprostředkovat vědu dnešním lidem, kteří žijí v různých kulturách“.25
25 Sapientia christiana, čl. 66.
Toto všechno – dodává Sapientia christiana – „velmi pomáhá, aby v Božím lidu náboženská výchova a bezúhonnost ducha kráčely spolu s rozvojem vědy a techniky, aby věřící byli postupně přiváděni pastorační péčí k plnějšímu a zralejšímu životu víry.“26
26 Viz Sapientia christiana, čl. 68 §1.
Samozřejmě, i když je teologická fakulta mimo rámec univerzity, musí umět odpovídat na dotazy, které před ni kladou různé vědecké disciplíny a objevy, ale pokud je na univerzitě, je bezprostřednějším způsobem provokována k solidnějšímu plnění tohoto poslání.
Závěr
Snažil jsem se představit teologickou fakultu v její vlastní povaze a dynamické tvořivosti jak vnitrocírkevní, tak ve vztahu s univerzitou.
Aby byla tato tvořivost plodná, je nutné, aby byla fakulta důvěryhodná také z hlediska vědy. Myslím si, že po pádu totality je před námi v této oblasti ještě mnoho práce. Jsem však přesvědčen, že Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze najde odvahu a sílu, aby vybudovala světlou budoucnost v přesvědčení, že smířit se s průměrností není v souladu s láskou Krista a církve a je proti samé podstatě vědeckého centra.
Přeji Karlově univerzitě, aby se její bohoslovecká fakulta – vždy si vědoma své identity a věrná svému poslání – úspěšně snažila o budování církve v Čechách a vnášela svůj vklad do teologické vědy i v celocírkevním měřítku, neboť takový rozměr mají teologické fakulty mít, a aby byla solidním pojítkem univerzitních center a vědeckého světa, zvláště v realitě vaší krásné země, bohaté na intelekt a srdečnost.
